OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 17.



Vězněná - kapitola 17.Jak v minulé kapitole komentovala Lussy, Diego je mužem mnoha tváří. A právě to naší Annie rozčiluje a zamotá hlavu ještě víc, než tomu bylo doposud.
Další oddechovější kapitola je tu... Carlie

Koukala jsem na něj neschopna jediného slova. Neuvědomovala jsem si ve svých rukou nůž, kterým jsem se chystala ukrojit další krajíc chleba a omylem se pořezala. „K čertu,“ zaklela jsem. „Do háje.“ Zmocňovala se mě bolest.

„Annie, si v pořádku?“ přiskočil ke mně Diego a omotal mi utěrku okolo rány, aby zastavil krvácení. „To jsem tě tak rozhodil?“ žertoval. „Kvůli tomu ale ještě nemusíš být tak neopatrná,“ napomínal mě.

„Já se ve vás fakt nevyznám,“ vysvětlovala jsem mu své emoce. „V jedné chvíli na mě křičíte a jste ke mně hrubý a v té druhé, se mi zas omlouváte. Jak si na vás pak mám vytvořit nějaký obrázek, když jste každou chvilku jinačí?“ stěžovala jsem si. Přidržoval mi dále hadr na ráně a rozhlížel se kolem sebe.

„Tak fajn, musíš do nemocnice na šití,“ rozhodl se. Pomohl mi vstát a vedl mě domem.

„Kam ji vedeš?“ Vynořil se z ničeho nic pan Carranza.

„Musí do nemocnice, pořezala se. Řekl bych, že rána je hluboká. Musí jí to sešít.“ Diagnostikoval můj momentální stav a přitom hleděl otci zpříma do očí. Byl to pohled bez kompromisní. Rozhodnutí jeho syna se mu evidentně nelíbilo, ale nevěděl, jak si má nadále počínat. Hádal se sám se sebou, zda-li mě nechat vykrvácet nebo mě nechat odjet s Diegem a riskovat tak, a třebaže se mu jistě ta první možnost zamlouvala víc, nakonec souhlasil.

„Dobře, ale vezmi ji radši k doktoru Toressovi do ordinace. A dávej na ni pozor.“

„Jenže doktor Toress je pediatr,“ oponoval Diego.

„To nevadí, ale je to víc bezpečnější, než kdybys ji vzal do nemocnice. Taky je to blíž. Doktor Toress je můj dobrý přítel a vynikající lékař. Navíc podívej se na ni, beztak bych řekl, že je to ještě dítě.“ Došel ke stolku a vytáhl z něj nějaký svazek papíru v neprůhledné košilce. „Tady.“ Podal to svému synovi. „Její zfalšované doklady, kdybys je náhodou potřeboval,“ objasnil obsah.

„Dobře, díky otče,“ poděkoval a otočil nás směrem k východu. „Můžeme.“ Otevřel dveře a já tak po dlouhé době konečně spatřila venek. Lehký větřík mi příjemně foukal do tváře a mně se tak nevědomky vykouzlil na tváři úsměv. Měla jsem strašné nutkání vytrhnout se mu a uniknout z jeho spárů, jenomže jsem si nechtěla působit další problémy. Bylo mi jasné, že by mě dostihl a řádně potrestal.

V autě jsme jeli mlčky. Párkrát mi věnoval ustaraný pohled, alespoň to tak vypadalo, ale jinak nic.  Nepamatovala jsem si na svůj příjezd do domu Carranzů, neboť jsem byla zmatená a rozrušená, ale přesto jsem měla pocit, že přesně touhle cestou jsme přijeli do města. Kdyby mě nerozrušila černá dodávka, která jela naproti nám v tmavém tulenu a neoslnila mě svými světly, vše by bylo v pořádku. Jenomže jsem se jejich pronikavých světel lekla. Ztuhla jsem na místě a chytila se oběma rukama sedačky. Ucítila jsem horký dotek ve svých vlasech. Překvapil mě svých chováním a zároveň vylekal.

„Jsi v pohodě? Bolí tě to? Já jen, aby sis ještě víc neublížila. Možná bys neměla tak křečovitě svírat tu sedačku. Mohla bys sis tu ruku poranit ještě víc,“ strachoval se. O mě? Ne! Ať už byla nenávist mezi mnou a Diegem Carranzem jakkoliv veliká, bylo samozřejmostí, že občas ho zloba znudí a projeví kouska citu. Nehledejme v tom víc, než v tom je. Nedůvěra k lidem byla ve mně hluboce zakořeněna a projevovala se opatrností. I přes to, že se zatím o nic nepokusil, musím se mít více na pozoru. A i když jsem si jistá, že za malý okamžik to zase bude opět ten starý zlý Diego, musím mít oči otevřené a být opatrná.

Měl pravdu, ruka mě opravdu bolela víc, když jsem se zarývala svými dlaněmi do sedadla. „Au. Bolí to jako čert.“

„Věděl jsem to,“ usmál se a povzdechl si. Dneska je horší jako sluníčko, svítí a usmívá se víc, než jsem zvyklá. Musím se z tohohle pekla, konkrétně z jeho auta, dostat dřív, než se mi ten jeho úsměv vryje do paměti.

„Jak je to ještě daleko?“ Modlila jsem se, ať už je to za rohem. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho tu to s ním v téhle napjaté atmosféře vydržím. Možná se mi podaří, naznačit doktorovi, že něco není v pořádku. Uvnitř mě padlo rozhodnutí. Stačil by jeden krok, jeden malý, docela maličký okamžik o samotě s doktorem nebo kýmkoliv jiným a mohla bych se dostat domů. Přeci to není tak nepravděpodobné. Jednou se na mě štěstí přeci usmát musí. Možná to může být rodinným přítel Carranzových, ale třeba nemusí být tak zkažený.

„Už tam skoro jsme. Vydrž.“ Snažil se mě utěšit. Zřejmě si myslel, že mě ta ruka bolí tak, že každou chvíli odpadne a zaneřádí mu potahy auta.

„To doufám.“ Prostor auta mi začínal být těsný. Netrpěla jsem klaustrofobií, ale Diegova přítomnost mě do značné míry znervózňovala. Potřebovala jsem zachovat chladnou hlavu a koncentrovat se. Vymyslet následující kroky v mém plánu, aby vše zapadalo a vyšlo. Jenomže to bylo opravdu těžké, protože jsem absolutně netušila, jak to tam bude vypadat. Možná jsem byla naivní a hloupá, jenomže tohle byl krásný den. Na útěky jako stvořený. Potřebovala jsem se uklidnit. Zklidnit své dýchání na pravidelné a zahnat strach do kouta. Potřebovala jsem slyšet uklidňující hlas. Jeho hlas. Když může být jeho náruč uklidňující, což jsem poznala nedávno, když mě v ní schovával před ranami od svého otce i jeho hlas na mě mohl mít stejné účinky. „Jakej je vlastně doktor Toress?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem, aby mluvil a nepřestával. Potřebovala jsem zaplnit ticho, které panovalo, rozhovorem. Potřebovala jsem se zklidnit a utěšit.

„Je to milý a příjemný starší pán,“ hovořil. „Je to vyhlášený pediatr široko daleko, přesto si myslím, že jsem tě mohl vzít klidně na pohotovost. Nač zatěžovat doktora Toresse. Je to otcův rodinný přítel, proto mi pravděpodobně nakázal, abych tě odvezl právě k němu. Přeci jen kdybys náhodou provedla nějakou hloupost… Ale stejnak si myslím, že je to prostě zbytečné.“ Rukou, kterou neměl na volantu, si mnul bradu. „Nebo si opravdu plánovala nějakou hloupost?“ ptal se a usmíval se, jako by to snad byla samozřejmost. No vlastně tak trošku byla, protože jsem to opravdu plánovala, ale stejnak… nemohl si tím být jistý.

„A co když ano? Co když jsem si opravdu naplánovala útěk?“ Vykládala jsem karty na stůl. Ale nijak zhurta, prostě jen tak letmo jsem je pokládala. Snažila jsem se, aby můj hlas byl podbarven co nejvíce ironií, ovšem co na tom? Každý z jejich domu musel vědět o tom, že jim nesloužím dobrovolně, proto taky všichni logicky museli tušit, že se jen tak snadno nevzdám. Já jsem přece bojovnice, i když občas předčasně házím flintu do žita. Jenomže pak se pro ni vždy opět vracím, a třebaže ji často musím v té kupě dlouho hledat, nikdy se nevzdávám. Protože jednou do toho zatraceného žita hodím všechny ostatní a jen ta flinta mi zůstane v ruce, jako má věrná kamarádka. Budu na ně všechny mířit a vyžadovat od nich písemnou omluvu. Možná, že se i nějak pomstím. A úplně nejvíc Fernandovi Carranzovi, protože právě on mi v posledních dnech pije krev ze všeho nejvíc. Sice jsem stále jen pěšák na tomhle herním poli, ale možná že časem se ze mě stane jezdec a obrátím tak rychleji bitvu ve svůj prospěch.

„Pakliže je to skutečně tak a ty sis naplánovala úprk… no, můžeš to klidně zkusit.“ Smál se. „Uvidíme, jak to dopadne.“ Šťouchnul do mě loktem.

„Fajn,“ zavzdorovala jsem a zkřížila si ruce na hrudi. Však uvidíš, všichni ještě uvidíte… zlobila jsem se.

„Fajn,“ opáčil, jak jinak než znovu s úsměvem. Jak ráda bych ho praštila… „Už mi nic neřekneš? Nevadí, mám rád poslední slovo.“

„Ráda vám ho přenechám, ale mohl byste pro mě něco udělat? Já vím, že nemám právo od vás něco žádat, ale je to fakt maličkost…“

„Co chceš?“ Byl opravdu zvědav, co jsem po něm chtěla, a třebaže se snažil působit dojmem, že se o nic než o silnici před námi nezajímá, jeho zvědavost ve tváři ho prozradila.

„Přestaňte se na mě usmívat, jako bychom byli staří přátelé. Nesnáším přetvářku.“ Jen se na mě nevěřícně díval.

„Co když se nepřetvařuji?“ Nechala jsem jeho otázku viset ve vzduchu. Byla jsem unavená a poslední, na co jsem měla náladu, bylo se s ním přít. Ruka mě strašně pálila a začínalo se mi dělat špatně.

Povzdechl si. „Už jsme tu.“ Zastavil, zatáhl ruční brzdu a podíval se na mě. „Mám tě nést nebo dojdeš sama? Já jen, aby ses mi tady nesložila,“ smál se mi. Opravdu mě naštval. Nejenže se do mě navážel pokaždé, když měl příležitost, ale ještě ze mě dělal nemohoucího invalidu.

„Dojdu sama,“ řekla jsem přísně. „Svoje služby si radši nechte pro někoho, kdo jej potřebuje.“ Tupec. Radši bych se v tuhle chvíli hádala z jeho egoistickou, nepřátelskou a povrchní stránkou, než s touhle směsicí čehosi divného, s přísadou pochybného přátelství. Právě že tak působil. Přátelsky.

„Jak myslíš.“ Úsměv mu pohasl jako oheň, jež polijete vodou. Rychle vystoupil a já za ním. Společně jsme poté vyšli k budově. Žaludek se mi sevřel úzkostí…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 17.:

5. Eris přispěvatel
04.05.2011 [19:24]

Eris Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Páni! Právě sem přečetlam inulé dílky a i tenot a musím říct že to je napsrosto senzační povídka!! takže šup šup a rychle další Emoticon Emoticon Emoticon

4. Ami
04.05.2011 [16:20]

Že by k ní přece jenom cítil něco jiného,než nenávist,jak si myslí Annie?Sem zvědavá,co bude ted..že by mráček nebo sluníčko? Emoticon

3. Skříteček2
04.05.2011 [15:15]

Úžasné, zbožňuji ty odstavce, kdy přemýšlí. Zbožňuji tvé psaní Emoticon

2. incompertus
03.05.2011 [18:45]

...no coment... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Lussy přispěvatel
03.05.2011 [16:00]

LussyOn je... Prostě nevypočitatelný, očekávám rychlý návrat toho starého Diega, potřebuju záporňáka, ale ne tak krutého jako byl starý pán. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!