OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 38.

10.08.2011 (12:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1009×

Byla jsem tak neuvěřitelně unavená, že jsem se znovu ponořila do spánku. Když jsem se pak probudila, k mému překvapení nikdo u mé postele neseděl. Diegův hlas byl slyšet za dveřmi, ale pochybovala jsem, že stál na chodbě. Ne, tohle bylo z mnohem větší dálky. Opět se hlasitě hádal se svým otcem. Žádná novinka. Tušila jsem to. Byl to více jak předvídatelný krok.

Brrr. Naskakuje mi hus kůže jenom, když na pana Fernanda pomyslím. Ze zvuku jeho hlasu se mi zvedá žaludek… doslova.

Vypotácela jsem se z hromady dek a přikrývek, do kterých jsem byla zabalená a po špičkách se plížila ke dveřím. Nalepila jsem se uchem přímo na dřevo a poslouchala potají rozhovor těch dvou. Samozřejmě mě máma učila jako malou, že šmírovat za dveřmi se nevyplácí, ale co čekala? Každý si občas zahraje na špióna a poslechne si cizí rozhovor.

„Dobře synu. Uklidni se,“ snažil se mírnit pán Diega. Zřejmě se mu to moc nevedlo, protože o něco později vybouchnul. „Fajn! Víš co? Nezáleží mi na tvé budoucnosti. Klidně si tu couru vezmi!“ Prosím? Kdyby mi nebylo na zvracení, vletěla bych tam a vyříkala si to s ním pěstmi. No… možná. Spíš jen ve svých představách. Sakra… co jsem to vlastně snědla? Zkažený sendvič?

„Není coura! Podívej se na tu novou panenku Barbie! To je coura. A nemysli si, že jsem tě neprokouknul! Taková bouda. Jenomže to se mýlíš. Nevím, čeho si chtěl docílit, ale vyhoď ji. Moc práce nezastane. Beztak se Luisa brzo vrátí,“ vzpomněl. Bylo hezké, že Luisa v jeho srdci stále měla své místo a myslel na její návrat. Jenomže nic není bílé, nýbrž temně černé. Zvláště věci okolo pána mají svůj zvláštní kouřový nádech. Jako by je balila ďábelská clona a zabraňovala přístupu vzduchu. Nevídané? Neslýchané? Ale jděte. Znáte Usáma bin Ládina? Fernanda Carranzu bych k němu klidně přirovnala. Necitelný vrah. Až na to, že nevraždil lidi nýbrž mé sny a naděje.

„Luisa se už nevrátí. Dal jsem jí výpověď. Přijde si akorát pro své věci.“ Zasadil synovi krutou ránu. I mně představa dnů bez Luisy přišla odporná. Navíc tím ochudil o hodně nejen sebe, ale rodinu. Luisu miloval každý. Diego musel být zdrcený. A co teprve jeho bratr… tenhle dům ztratil svou duši.

„To od tebe není hezké. Když onemocní, vykašleš se na ni? Vždyť nemá, kam by šla!“ Diegův hlas byl rozčílenější, než li doposud. „Pracuje tu už spoustu let. Je to rodina!“ Každé jeho slovo mě hřálo u srdce. Pral se za lidi. Byl dobrý. Jeho dobrosrdečnost byla jednou z jeho předností.

„Už ji nepotřebujeme. Právě, že je stará. Nepopírám, že toho s námi hodně prožila, ale je načase ukončit naši dlouholetou smlouvu. Neboj se. O její pohodlí jsem se samozřejmě postaral.“ A nejen o její. Pak bylo dlouhou dobu ticho. Trhla jsem sebou. Bála jsem se, aby se Diego nevracel nazpět do pokoje.

„Drž se od Annie,“ pohrozil, načež jsem opět přilepila orgán svého sluchu ke dveřím. „Je to jen otázka času, ale drž se od ní!“ zuřil Diego dál.

„Otázka času?“ divil se Fernando.

„Odejdeme. Nechci tu být. Není to tu pro nás vhodné.“

„Jak není? Jak odjedete?“ rozčiloval se pán. Mírně jsem se o Diega bála.

„Prostě….“

„Takže ty kvůli ní opustíš rodinu?“ přerušil jej pán.

„Ano!“ řekl důrazně.

„To snad nemyslíš vážně!“ zděsil se. „Je to ještě malá holka! Zničila všechno!“ obviňoval zase jen mě. Nepřekvapila mě jeho reakce. Už jsem si zvykla, že za všechno na světě nesu odpovědnost. Dokonce i za chřipkovou epidemii… prostě jsem dovezla ze států virus a nakazila naschvál děti sousedů. Proč? Protože jsem se nudila. Mezi uklízením a vyhýbáním se pánovi jsem měla ještě dostatek volného času a prostoru pro realizaci svého ďábelsky vymyšleného plánu.

„Nezabráníš mi. Zítra nás sbalím a odjedeme. Do večera budeme z domu. Nechtěl jsem to tak… vybírat si mezi rodinou a ženou, kterou miluju. To tys mě přinutil! Vlastně jsem ani neměl na výběr!“ obhajoval své rozhodnutí. I mně bylo proti mysli odvézt Diega od bratra a matky, která potřebuje jeho oporu, ovšem bylo to nevyhnutelné. I já jsem potřebovala rameno na vyplakání, silnou a bezpečnou náruč, vrbu, která vždy ochotně vyslechne má trápení. Nevadí mi, že se chovám jako sobec. Jdu přece přes mrtvoly… ostatní to tak dělají, tak proč ne já? Protože jsem ustrašená? Bázlivá? Ne! To nejsem! Já jsem statečná! Tvrdá hlava! Jdu si za svým cílem a nebojím se vytáhnout zbraň a střílet. Tvrdá výchova? Hádáte špatně. Zkušenosti ze života… učinily ze mě mafiánskou holku.

„Dobře,“ řekl relativně dost klidně. Nevěřila jsem mu. „V tom případě dovol, abych ti popřál šťastnou budoucnost.“

„Dík,“ odsekl Diego stroze. Pak se opět rozhostilo ticho. Odskočila jsem ode dveří a skočila do postele. Naházela jsem na sebe mraky dek, otočila se zády ke dveřím a předstírala spánek. Proč? A není to jedno? Bylo to přece snazší než kde jaké zdlouhavé vysvětlování.

Potichu vešel do místnosti a přilehl si ke mně. „Jak ti je?“ Nezbaštil mi to.

„Jako by mě přejel parní válec,“ povzdechla jsem si. Pak už nic neřekl, objal mě. Leželi jsme v tichosti a užívali si přítomnosti toho druhého, dokud se nerozletěly dveře a do postele nám neskočil Alejandro s náručí plnou her. Po tom klučinovi se mi bude stýskat…

„No to koukám, brácho!“ řekl naučenou verzi od kamarádů nebo z televize. „Vy spolu teď chodíte?“ vyzvídalo to malé kvítko. S úsměvem od ucha k uchu šťouchnul Diega do žeber. „Teda brácho!“ škádlil Diega. Ten se však nenechal nijak rozhodit bratrovými řečmi a odstrčil jej od sebe ve chvíli, kdy mu začal mávat nebezpečně blízko před obličejem herní deskou od Monopoly.

„Hej! Klid. Ty máš zase energie. Copak sis u Serranových nepohrál dost?“ Měl pravdu. Hyperaktivitou překypoval.

„Nééé!“ křičel, div mě z toho jekotu nerozbolela hlava. „Tak Annie!“ popotáhnul vyděračsky.

„Otravo,…“ oslovil jej Diego. „Annie je unavená, potřebuje odpočívat. Tak laskavě vezmi lajnu a upaluj za mámou. Ta si s tebou zahraje,“ slíbil mu, narval mu do rukou krámy, které si přinesl a protestujícího ho odvedl za límeček z pokoje. „A pozdravuj…“ Zavřel mu dveře před nosem. Ach jo. Kde jsou ty doby, kdy jsme se takhle pošťuchovali my s bráchou. Obvykle jsem to byla já, kdo přišel otravovat, poněvadž jsem byla mladší. Jenomže Logan na mě nikdy neměl dost času, anebo spíš náladu, otravovat se s malou sestrou. Pro něj bylo jediným údělem naučit mě zavazovat si tkaničky u bot… pak mi tuhle naší společnou chvíli připomínal celé dětství. „Naučil jsem tě zavazovat si boty, tak co víc bys ještě chtěla? A teď vypadni.“ Byla jeho oblíbená věta. Nešlo nezapamatovat si ji… slýchávala jsem ji opravdu často. Častěji, než „mám tě rád ségra“. To mi řekl asi jen jednou na Vánoce pod stromečkem a to jen z toho důvodu, aby potěšil matku, která naše neustálé handrkování snášela špatně. Doma jsme se prostě nikdy nenudili… chtěla bych mu zavolat. Loganovi. Dát mu možnost vyslovit co cítí. Jestli se mu taky stýská…

„Jak ti je?“ optal se Diego opět, když si ke mně znovu lehal. Propletl naše prsty a díval se na ně.

„Už ses mě na to jednou ptal,“ připomněla jsem mu.

„Já vím,“ rezignoval. Přitáhnul si mě víc do náruče. „Prospi se ještě.“

Chtěla jsem namítat. Vždyť proboha nedělám dneska nic jiného… „Pšt.“ Položil mi prst na rty. „Nehádej se a spi.“ Opět mě prokouknul. Má mě přečtenou. Zná předem moji reakci, ještě než ji stačím vymyslet.

Dál jsem se nehádala. Stočila jsem se k jeho boku a za jeho polibků znovu upadla do říše snů.

Musela jsem spát dlouho… a když říkám, že dlouho, tak to tak opravdu myslím.

Probudila jsem se celá rozlámaná a přeleželá. Tělo mě bolelo, mozek jsem měla naprosto vygumovanej a oči si stále ne a ne přivyknout na to otravné světlo, které se sem dralo skrze odhrnuté závěsy. Proč jen mě nenapadlo je zatáhnout?

Diego vedle mě neležel. Slyšela jsem jej rachotit v koupelně. Znovu jsem se líně svalila do polštářů a čekala, až se ke mně vrátí. Ale to jsem spletla! Pustil si sprchu a hodlal mě tam nechat nadále samotnou. Nelíbilo se mi to. Neměl by o mě náhodou pečovat? Zas tak moc naivně sobecká jsem přece nebyla. Zlobila jsem se na něj, že první, co jsem po probuzení viděla, byla prázdná postel. Cítila jsem se tak osamocená. Depresivní nálada se mě počala zmocňovat a stále mi připomínala nadávky od pána, mířené na zranitelná místa v mém srdci. Jenomže stačilo hlavu stočit mírně do leva, abych se přestala zabývat naším několika metrovým rozdělením. Cosi mi padlo do oka. Tašky! S našimi sbalenými věcmi… To není možné! Vymrštila jsem se do sedu.

Najednou mě opustila sklíčená deprese a nahradila ji neskonalá radost. Taková radost, která vás popadne, zrodí se během několika setin sekundy a nepustí vás. Povídal mi to, sliboval… ale co byla slova oproti činům? Nelhal. Dostál svých slibů a skutečně pro nás našel nové bydlení. Domov! Náš společný nový domov. Už nebudeme muset snášet ponižování a buzeraci. Budeme mít klid a je jen na nás, jak si znepříjemníme život. Protože za to budeme odpovědni jen my dva. Já a Diego… muž a jeho žena. Pán na nás nebude mít žádná práva. Ledaže by si nás chtěl zamluvit na svátky. Abychom večeřeli jak rodina po hromadě. Ale nač by nám všem znepříjemňoval bytí? My dva se nesneseme. Doba odloučení to nezmění.

Doufám… nic z jeho chování vůči mně nechci zapomenout. Je dobré znát svého nepřítele a být předem připraven.

Nastala vhodná doba začít žít náš společný život a k tomu je třeba vkročit do neznáma a nebát se riskovat. Protože abychom mohli být šťastní v budoucnu, musíme na tom zapracovat už v přítomnosti. Něco takového přece říkal i Gándhí nebo se snad pletu?

Vstala jsem, svlékla se do roucha Eviny a upalovala do koupelny. Šlo to poněkud těžce, než-li jindy. Opravdu jsem nebyla ve své kůži, ale to mi nijak nezabránilo pomilovat se se svým přítelem.

Jak jsem řekla… pracuju na své budoucnosti.

Odhrnula jsem dveře sprchového koutu. Otočil se po mně. Nic jsem mu neřekla. Jen jsem se na něj usmála a vlezla za ním. Už jsem to nemohla vydržet. Pověsila jsem se mu kolem krku, vrhla se hladově na jeho rty a vroucně ho políbila. Přitáhnul si mě blíž, tak blízko, jak jen to naše těla dovolovaly. Chtěla jsem ho… každá buňka mého těla, myšlenka a nečistý záměr měl co dočinění s ním. To on byl důvod. Cíl. Sladká odměna.

Zřejmě si uvědomoval touhu, která mě spalovala a popoháněla dopředu. Patrně chtěl zpomalit a nabrat na něžnosti, proto mě od sebe taky mírně odstrkoval a snažil se mě mírnit, jenomže s tím jsem dneska nesouhlasila. Zatvrdila jsem se a zabarikádovala se proti jakémukoliv jinému řešení. Nelíbilo se mi, když se mě snažil krotit. Toužila jsem po něm tak moc, že mi jeho pomalé pohyby pomalu lezly na nervy. Měla jsem pocit, že zešílím. Zešedivím dřív, než se konečně odhodlá spojit naše těla v jedno.

Nepoznávala jsem sama sebe. Byla jsem tolik zaměřená na to jediné, že jsem si přišla jako cizí člověk. Jako bych se převtělila do těla jiné lehké ženy a musela jen nesouhlasně přihlížet na to, co konala za ohavnosti. Snášela bych pokorně tu ostudu, která by mě požírala ze vnitř mé duše, protože bych se od ní nemohla oddělit a neměla tak jinou šanci. Jakékoliv opuštění jejího těla by pro mě představovalo rozplynutí duše. A dokud bych se zcela nesmířila se smrtí, musela bych v ní setrvat i sžít se. A já jsem taková nebyla. Nevzdala bych se tak snadno a stále hledala nějaké řešení…

Jindy jsem milovala něžnosti… potřebovala jsem je. Při nich se mi tak často nestávalo, že se mi vybavovaly věci, které měly zůstat zapomenuty. To, jak se říká, že žena, která to zažila, nikdy nezapomene, je pravda. Skutečně se nedá zapomenout na takové pošpinění, ať byste sebevíc chtěli, ale je nevyhnutelné žít dál. Ne všechno je pro vás příjemné. Snažíte se potlačovat, myšlenky, které se řinou vodopádem a hlavně vzpomínky! Musíte být silná a chtít žít celkem normální život. Navíc, pokud budete chtít mít v budoucnu vlastní rodinu je chuť do života nezbytná. A já se dokážu prát se životem. Mám chuť překonávat překážky, chytat se příležitostí a zapomínat na to špatné. Proto pro mě něžné milování bylo důležité. Diego mi při tom dokazoval lásku. Jak moc mě miloval a nechtěl mi ublížit… důvěra mezi námi byla důležitá, i když někdy jsem ji trochu podceňovala, což byla chyba. Diego byl jedním z mála, kdo mě chápal a chtěl mi věci ulehčovat. Proto nikdy nijak nespěchal. Ale dnes jsem to cítila jinak já. Žádný flaskback nevyplouval z mého rozervaného nitra. Zůstal hluboko pod jeho slupkou. Mohla jsem si dovolit něco nového… Byla jsem jako divoká šelma, která se nemilosrdně vrhá na svou oběť. Hltá večeři s takovou chutí a ani se neuráčí sousta pořádně kousat. Hltala jsem… a nešlo zpomalit. Mohla jsem jen doufat v to, že se neudávím…

Vzduch? Pche! Najednou, jako by to jediné, co mé tělo potřebovalo, bylo to jeho. A sex. Uspokojení. Protestoval. Nechtěl být na mě rychlý a hrubý, jak jsem já nastavila laťku. Jenomže nic nezmohl. Po chvíli vzdoru se mi podřídil. Všechno šlo v mé režii. Byla jsem velký šéf, bos a on můj podřízený. Role se vyměnily. S radostí přijal tu svou.

Když pak bylo po všem, a my oba seděli na podlážce v objetí, mírně jsem se zastyděla. Možná jsem to přehnala. Bylo to až moc… uspěchané. Jiné, než naše předešlá milování, ale přesto svým způsobem krásné. Ne. Bylo to impulzivní a nečekané. Nebudu se omlouvat. Nemám přece za co. Byla jsem žena mnoha tváří.

Proudy vody nám stále stékaly po tělech, jak se nikdo z nás neopovážil sprchu vypnout. Hlavu jsem měla opřenou o jeho nahé rameno. „Překvapení…“ zašeptala jsem a udýchaně se zasmála. Myšlenkami jsem stále byla v oblacích, proto se můj hlas mohl zdát nepřítomný až mdlý.

„To ano.“ Hrdě se smál se mnou. „To bych do tebe nikdy neřekl.“ Musela jsem si přiznat, že ani já jsem tohle od sebe nikdy neočekávala. Naše souznění bylo dokonalé. Jako by mi snad nějakým špatným vtipem viděl do hlavy, četl každou mou myšlenku a vyplňoval má nejtajnější přání. Po čem jsem jen malou vteřinkou zatoužila, mi v momentě splnil. „Dračice,“ zavrčel ve srandě. Hladil mě po zádech a ramenou.

„Mám se urazit?“ Nesouhlasně zavrtěl hlavou. Smích ale potlačit nedokázal. „Tak buď radši zticha. Prostě mlč.“ Políbila jsem ho. Muži dost často nebyli schopni rozeznat, kdy je lepší mlčet než-li mluvit. Diego toho byl dokonalým příkladem.

„Obleč se,“ přikázal mi. „Pak si dojdeme dolu na jídlo, rozloučíme se a vzhůru do našeho hnízdečka lásky.“ Ukázal mi své zářivé zuby. Sklonil se, obdaroval mě pusou na temeno hlavy a pak jeho hříšné tělo zmizelo ze sprchy. „Jo a Annie…“ Otočil se. „Překvapení,“ oplatil mi. Pak mi znovu nastavil k obdivování svůj zadek.

„Miluji tě,“ zakřičela jsem za ním a skousla si radostí ret.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 38.: