OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Viktor 3 část

20.05.2009 (00:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1622×

Chris ucítila jemný tlak, chladných prstů, na svém obličeji. Pomalu ji rukou, přejel dolů po spánku, přes lícní kost až na bradu a palcem obkreslil tvar jejich plných rtů.

„Vstávej ospalče." Šeptl ji do ucha a políbil ji na ušní lalůček.

Pod dotykem jeho ledových úst se zachvěla a ospale se obrátila na druhou stranu.

„Ještě pět minut, prosím."

„No, mohu děkovat Gerymu, za tónovaná skla. Asi by byl ze mě škvarek, nebýt jich."

Usmál se a otočil se na záda. Ruce si složil pod hlavu a nezaujatě pozoroval strop.

Chvíli trvalo, než si v hlavě srovnala, o čem to Viktor mluvil, ale pak se, jako na povel, velmi rychle napřímila do sedu. Až se jí, z toho pohybu zamotala hlava.

„Co se?" Střelila po něm vyděšeným pohledem.

Ležel, bez hnutí, na tváři náznak úsměvu.

„Páni." Vydechla, když se konečně probrala a vše jí došlo. „Jasně, dva vyděděnci na cestách."

Prohrábla si rukou vlasy a rozhlédla se po autě. „Tak, kam máme vlastně namířeno?"

Beze slova jí podal  mapu, na které byla pečlivě, černou fiksou, vyznačena trasa.

Obrátila pár stránek a našla cíl jejich cesty. „Astoria, Oregon.?"

Pokrčil rameny. „Neznám míň nápadné místo. Mám tam malý domek, na pobřeží. Nikdo o něm neví, budeme tam mít klid. Kolem jsou hluboké lesy, krásná příroda. Bude se ti tam líbit. Můj dům je tak 15 mil od Astorie. Fort Stevens State Park, říká ti to něco?"

Neznatelně zavrtěla hlavou. „Hm, takže směr sever. Z Oaklandu do Astorie."

Přitáhl si ji, za paži blíž a políbil ji na čelo. „Můžeme jet kamkoliv. Kam jenom budeš chtít."

„Ne Astoria, je v pohodě. Ještě nikdy jsem tak nebyla. Vlastně, ještě nikdy jsem nebyla jinde, než v Kalifornii."

Zdusil smích, až se mu ramena zatřásla. „Je to jen sousední stát. Jestli chceš dál, mám v severní Kanadě srub, ale mám dojem, že by ti tam bylo, po většinu roku, docela chladno."

Musela se usmát, věděla, že je v podstatě jedno, kam pojedou, hlavně že budou moci být spolu. Stejně se nikde neschová, jestli se Gerard rozhodne, jí najít, najde ji, třeba na druhém konci světa.

„Budeš muset řídit Chris. Můžu tě vystřídat, až zajde sluníčko. Klidně vždycky zastav a protáhni se, odpočiň si. Není kam spěchat."

Kývla a vyhrabala se na všechny čtyři. Přelezla zpátky za volant a nastartovala. Slunce si nekompromisně razilo cestu vzhůru, ranní oblohou a další, krásný, slunečný den, právě začínal.

Protáhla si krk a taky ruce a zařadila kvalt. Opatrně nohou přidala plyn a rozjela se na sever.

Gery zlostí zlomil tužku, kterou držel v pravé ruce, když do dveří vrazil, bez zaklepání Tod. Bohatá, rozčepýřená kštice, ohnivě zrzavých vlasů, mu neposedně poskakovala na hlavě, až to upoutalo Geryho pozornost.

„Sakra, Tode, kolikrát ti mám říkat, že máš klepat, než sem vrazíš." Zakabonil se.

Tod vypadal dost schváceně a když se opřel o zárubeň dveří, bylo poznat, že nemůže popadnout dech.

„Viktor je pryč." Vyrazil ze sebe udýchaně.

„Jak pryč, byl rád, že stojí na nohách." Vytřeštil oči Gerard a pak ho polilo horko.

„Kde je Chris." Chmátl po zbrani, ležící na stole a hnal se ke dveřím. Jestli Viktor unikl, je Chris, jasným cílem.

„Pane, ona tu nikde není. Prohledali jsme celou budovu."

Gerarda tato slova zarazila lépe, než přesně mířená rána. „Není, jak to myslíš, že tu není. Kde by?" Nemohl přijmout to, co se mu tak přímo nabízelo. Nechtěl to přijmout

„Kamery." Hlesl tiše a automaticky se vydal směrem k místnosti, s bezpečnostním systémem.

Tod se snažil držet krok a pospíchal po jeho boku. Cestou minuli pár mužů, kteří se po nich otočili a zůstali zírat. Gery teď vypadal,  jako neřízená střela a taky se tak cítil.

Rozrazil tvrdě dveře do místnosti, až se jejich zámek rozletěl a sedl si na židli před obrazovku. Našel kameru, monitorující prostor, před celami a pustil zpětné přetáčení.

Zastavil pásek v ten okamžik, kdy viděl Chris vcházet do cely. Chvíli se nic nedělo a pak vyšla ven, vzala ze schránky klíče od pout a opřela se o stěnu. Pozorovala klíček ve své dlani a jako by o něčem přemýšlela, pak se vrátila dovnitř a po chvíli vyšla zpět na chodbu, podpírajíc Viktora za paži.

Gerard pevně zatnul čelist a ruce stiskl do pěstí. Pozoroval Viktora, jak se opřel o stěnu i svou lásku, jak se k němu sklání a rukou mu něžně probírá vlasy. Pocítil záchvěv žárlivosti a celým jeho tělem se rozlil neuvěřitelný vztek. To není možné. Ona a Viktor? To ne. To nejde, vždyť ho nenáviděla. Nesnášela ho, kvůli němu se stala lovcem, kvůli němu tolik dřela. Jen kvůli Viktorovi zabíjela jak zběsilá.

Díval se, jak se mu pomáhá se narovnat a jak se on mění v tu krvelačnou bestii. Když Chris pozvedla ruku a i přes jeho odpudivý upíří obličej, ho pohladila s mírným úsměvem, po tváři, nevydržel to. Vstal, tak prudce, až židle, na které seděl, s rachotem spadla. Opřel se rukama o stůl a když Viktor, chytil Chris za ramena a přitáhl ji k sobě, napřáhl Gery ruku a jednou tvrdou, dobře mířenou ranou, zničil obrazovku monitoru.

Tod, stojící za ním, o jeden krok ustoupil. Nedokázal odhadnout, další Gerardovu reakci. Viděl, jak se mu vaří krev v žilách, jak mu naskakují šlachy na pevně zaťatých pěstích. Jeho obličej byl sinalý a skroucený, do bolestné grimasy.

„Chci dvě auta. Pět, těch nejlepších mužů. Plné vybavení. Za hodinu vyrážíme, na lov. Dokud je stopa ještě čerstvá. Donutím ji, aby si vybrala. Donutím ji, aby prosila, za odpuštění. Donutím..."

Tod jen beze slova přikývl a zmizel na chodbě. Gery zůstal sám a byl velmi rád, že nikdo neviděl, jak mu po tváři stekla jedna jediná, slaná kapička, důkaz jeho bolesti.

Po poledni, zastavila Chris v přítmí, železného přístřešku, u motelu v Medfordu. Necítila už záda a potřebovala nutně zařídit, pár lidských záležitostí.

Přelezla si k němu dozadu. V šeru, nákladního prostoru, na ni čekaly dvě silné, chladné paže, které ji okamžitě pevně objaly a přitiskly na jeho svalnatou hruď.

„Musím si odskočit a taky koupit něco k jídlu. Není něco, co bych ti mohla.."

Zavrtěl hlavou a s lehkým úsměvem  ji políbil do vlasů. „To zařídíme v noci."

Odtáhla se od něho a nesouhlasně se zamračila. „Ty chceš jít lovit lidi?"

„Nepůjdu, na lov lidí. Ulovím nějaké zvíře. To k přežití stačí. Není to moc dobré, ale udrží mě to při síle a při smyslech. Nechci ti ublížit a popravdě, už mám žízeň." Pohladil ji po tváři a přitáhl si její obličej blíž. Jemně jí políbil. Při tom dotyku, se ale už musel hodně ovládat. To ho znervózňovalo. Neměl rád, když byl takhle žíznivý, špatně se mu potom přemýšlelo.

„Dobře. Hned jsem zpátky." Řekla tiše a odtáhla se od něho. Pak už jen slyšel bouchnutí dveří a její lehké kroky po prašné zemi.

Na toaletě si opláchla obličej ledovou vodou a doufala, že má Viktor v domě velikou koupelnu. Nemohla se dočkat, až si dá pořádnou horkou sprchu, možná voňavou koupel. Nahlas vzdychla a podívala se do zrcadla, visícího na zdi.

Vlasy měla splihlé a pod očima velké tmavé kruhy. Taky odstín její pokožky byl zvláštně šedavý, no hrůza.

Nemohla se dočkat, až si konečně pořádně odpočine a do sytosti se vyspí.

V obchůdku u motelu si koupila pití a nějaké obložené bagety a chvíli přemýšlela, že si najme pokoj a pár hodin se prospí. Pak bude noc a mohl by řídit Viktor. Ale ne, čím dále se dostanou, tím lépe. Gery si už určitě všiml, že mu něco chybí a jal se to hledat. Znala dobře, jeho umíněnou povahu, nebylo tu bezpečno.

Najedla se venku, na sluníčku. Auto měla na dohled a pořád dokola přemítala o tom, co se stalo.

Věděla,  že si vůbec nezvolila tu nejlehčí cestu. Že to bude ještě hodně těžké, ale spolu to všechno zvládnou. Jediné, o čem nemohla pochybovat, byla její veliká láska. Ten cit, který nyní cítila, jí zaplavoval celou, naplňoval ji a tak nějak ji dotvářel do úplné celistvosti.

Zvedla se a pomalu přešla k autu, otevřela dveře a nasedla za volant.

„To jsem jen já. Už můžeme vyrazit." Broukla a nastartovala.

„Nechceš si odpočinout. Mohli bychom vyrazit až po setmění. Pak bych řídil já." Ozvalo se zezadu.

Musela se usmát, jako by nad tím, před chvílí, sama neuvažovala. „Ne, to je dobré. Myslím, že čím dál, se dostaneme, tím líp. Gery je moc dobrý stopař."

Když vyslovila to jméno, ze zadu se ozvalo dost silné, hrubé zavrčení.

Se smíchem přidala plyn a vyjela na dálnici, na sever. Cesta docela utíkala, Chris si pustila rádio a nahlas si zpívala.

Po pár hodinách, se slunce přehouplo za obzor a poslední jeho načervenalé paprsky, políbily zemi. Na sedadle polujezdce se objevil, jako přízrak, Vik.

„Nemám řídit?" Nabídl se hned. „Kde jsme?"

Rozhlédla se po krajině, jako by to bylo někde napsáno a pokrčila rameny. „Tak před hodinou jsme míjeli Vancouver."

„Dobře tak, až budeme v Astorii, zastav. Vezmu to, za tebe."

Jen kývla a zívla si. „Už se nemůžu dočkat, až si lehnu."

Usmál se. „Musíš být asi hodně unavená. Byla to opravdu dlouhá cesta."

Musela uznat, že měl pravdu. Byla tu nádherná krajina. Překrásné, hluboké, zelené lesy a malá, roztomilá městečka.

Když konečně o další hodinu později, míjela ceduli: Vítejte v Astorii, málem se štěstím rozbrečela. Ta neskutečná cesta, ten zběsilý úprk, je již za nimi.

Viktor si sedl za volant a ona se schoulila na sedadlo spolujezdce. Zavřela oči a přitáhla si nohy blíž k tělu, než přejeli most, přes záliv, usnula.

Velmi pomalu, s vypnutými světly, zajel až k domu. Nejdřív našel náhradní klíče, už pár let, byly na stejném místě a pak velmi opatrně chytil Chris do náručí.

Nevzbudila se, jen sebou hodila a položila si hlavu na jeho hrudník. Pokojně oddychovala, když jí nesl do domu a ukládal na velikou, dřevěnou postel, v ložnici.

Pak rychle uklidil auto do garáže a napsal vzkaz, že se brzy vrátí. Zůstal chvíli bez hnutí stát, s malým papírkem v ruce, u její postele a bez dechu ji pozoroval. Byla tak krásná, křehká, lidská. Usmál se a lístek položil, vedle ní, na polštář. Cítil, že už to nevydrží, silná bolest svírala jeho hrdlo a on víc než kdy před tím, vnímal jak její srdce poklidně bije i její nádhernou vůni, která se rozprostírala pomalu, po pokoji, musel na lov.

Gery shromáždil své nelepší muže v garážích a zavelel nástup. Nikdo nebyl schopen se mu zpříma podívat do očí. Všichni věděli, nebo alespoň tušili, že Chris pomohla upírovi v útěku.

Že jeho holka to dělá se zrůdou. Gery byl na dně, jediná věc, co byl ještě schopen vnímat, byl pocit zrady a hněvu. Musí se pomstít. Pomstít se za to, že ho takhle zneuctila, že ho ponížila, před všemi jeho muži, před sebou samým.

Byl si jist, že by to překonal, kdyby se zamilovala do jiného člověka, ale nemohl přenést přes srdce, že Viktor nebyl člověk, už staletí. Jeho hněv narůstal, s každým shovívavým pohledem, který na něho někdo vrhl, s každým pobaveným odkašláním, když vešel do místnosti.

„Naše skupina jede na sever. Vy, pojedete na jih." Ukázal na tři muže. „Mají mé auto, určitě si někdo vzpomene, že je viděl."

Tak nějak si byl jist směrem, který si vybral. Na jeho instinkt lovce, byl stoprocentní spoleh, nikdy ho nezklamal. To se však nedalo říct o jeho citech. O jeho lásce, která ho zklamala, tak bolestivě, že to ještě nezažil. Cítil se, jako by mu někdo vyrval srdce a podupal ho. V jeho hrudi, teď zela, prázdná, hnisající rána a byl si jist, že jenom jedno ji může zacelit. Nemohl se dočkat, až dostane Viktora, tak blízko, že ho bude moci zabít. Projede mečem skrz jeho upíří střeva a pak mu usekne hlavu. Donutí ji, aby se na to dívala. Odplatí ji tak, veškerou bolest, kterou nyní zažíval on.

„Odjezd." Zakřičel a nasedl na místo spolujezdce. Řízení se ujal Tod.

Gerard byl natolik rozrušený, že by asi ani, řídit nemohl. Venku, už se smrákalo, Zajištění stopování mu trvalo o mnoho déle, než si představoval. Další věc, kvůli které se cítil mizerně. Měl dojem, že každou vteřinou musí explodovat, že tolik hněvu, snad ani není schopen, ve svém těle udržet.

Chris se posadila na posteli a chvíli zírala do tmy, která ji obklopovala. Neslyšela nic, jen pravidelný zvuk jejího vlastního dechu.

Sáhla vedle sebe a nahmatala noční stolek a na něm malou noční lampičku. Zapnula ji a zamžourala, do tlumeného, teplého světla. Překrásná, okrově vymalovaná ložnice, jako by z oka vypadla Viktorovu pokoji. Všechen nábytek byl starožitný a jistě velmi drahý. Nechyběl tu ani velký krb  a u něho pohodlné křeslo s podnožkou.

Vzdychla a podívala se vedle sebe. Všimla si malého, pečlivě složeného, lístku.

Přistrčila ho blíž k lampičce a četla.

Musel jsem velmi nutně, na lov. Doufám, že budu zpět, než se vzbudíš. Nechce se mi od tebe, ani na krok.

Miluji Tě.   V.

Chvíli ještě přemítala, jestli se nemá jít porozhlédnout po domě, ale odsunula to na ráno. Zhasla a zamotala se do deky.

Ráno přišlo nečekaně brzy. Neklidně sebou hodila a pomalu otevřela oči. Vik ležel vedle ní a pravidelně oddechoval. Usmála se a opřela se o loket, aby mu viděla lépe do tváře. Spící, vypadal jako anděl. Temný, padlý anděl noci.

Potichu vstala  a vzala za první dveře. Vedly do koupelny. Vše tu bylo laděno do okrové a tak koupelna vypadala, jako by byla součástí pokoje.

Shodila ze sebe oblečení a vlezla si pod sprchu. Pustila horkou vodu a opřela se rukama o stěnu, před sebou. Užívala si horkého proudu vody. Bylo to uklidňující, uvolňující.

Stála tam snad půl hodiny, než usoudila, že už to stačí.

Chmátla rukou vedle zástěny a z háčku sundala velikou huňatou osušku. Omotala si ji kolem hrudníku a další osuškou vysušila vlasy.

Přes proutěný prádelní koš byly přehozené nové šaty. Tmavě modré rifle, bílé tričko s dlouhým rukávem a černá mikina. Vše jí dokonale padlo. Viktor měl úžasný odhad.

Vešla zpět do pokoje, ale postel byla prázdná. Nyní v denním světle, vypadla místnost ještě honosněji. Spíš jako na nějakém zámku. Uvědomila si, že vlastně ještě neviděla dům a kam zmizel Vik?

Vzala za další dveře, vedli na chodbu. Do nosu jí uhodila vůně slaniny a smažených vajíček. Šla za tou vůní, dolů po schodech a přes obrovský obývací pokoj a jídelnu.

Stál u sporáku, jen v černých teplácích a bosý. Kolem pasu, měl omotanou kuchyňskou zástěru a v ruce držel obracečku.

„Dobré ráno." Pozdravila polohlasně a šla směrem k němu. Uznale ji přejel očima a kouzelně se usmál.

„Koupil jsem ti něco na sebe. Nevěděl jsem jestli ti to bude. Taky neznám tvé oblíbené barvy. Tak jsem vzal klasiku. Bílou a černou. Odpoledne bychom mohli zajet do města. Nakoupila by sis všechny věci, co budeš potřebovat. Dneska asi sluníčko svítit nebude." Pokynul směrem k velkému oknu.

Podívala se ven, měl pravdu. Obloha byla zatažena hustou clonou černých mraků a jemně mrholilo.

Posadila se ke stolu. „Takže, ty a slunce se nemáte moc v lásce, hm?"

Nandal na talíř snídani a podal jí ho. Nádherně to vonělo, až se jí zbíhaly sliny.

„Chris, co všechno, víš o upírech." Sedl si naproti ní a upřeně jí pozoroval.

Nabrala na vidličku kousek vajíček a strčila je do úst. „No, takové ty běžné věci. V rakvích asi nespíte, co?"

Pobaveně zavrtěl hlavou.

„Ale slunce, kříže, svěcená voda, a kůl do srdce. To všechno je pravda." Zeptala se a usrkla ze skleničky pomerančový džus.

„Ano. Jsme neuvěřitelně rychlí a silní. Zabiješ nás, to asi víš. Setnutím hlavy, nebo ránou, dřevěným kůlem, přímo do srdce." Pokývala.

„Taky vystavení přímému slunečnímu záření, je poměrně efektivní." Zasmál se.

„Ale ve dne se jinak pohybovat můžete." Konstatovala pouze to, co vypozorovala.

„Ano. Vy jste nás většinou lovili, v noci. Tudíž jste mysleli, že přes den někde spíme, ale my jsme schopní se pohybovat ve dne. I když to není pro nás zase až tak přirozené. Když se po staletí, vyhýbáš sluníčku, tak si přehodíš režim na noční, to je logické."

Chris strčila další kousek vajíček do pusy a zamyšleně pozorovala stůl. „A krev?"

„Co je s ní?" Pobaveně se zeptal.

„No, asi dokážete odolat. Myslím, že když si mě nezabil a já dost krvácela." Střelila po něm pohledem.

„Krev potřebujeme k plnohodnotnému životu. Jsme schopni přežít i na krvi zvířecí, ale je to.." Při vzpomínce na noční lov se znechuceně zašklebil. „Není to zase až tak dobré. Lidská krev je úžasná, voňavá, tolik uspokojující. .Krev zvířat je proti ní..." Oklepal se odporem.

„Tobě odolat bylo lehké. Neměl jsem žízeň a tvůj vzhled. Nemohl bych ti ublížit Chris. Miluji tě."

Hleděla upřeně do jeho upřímných, čokoládových očí.

„A tak proč jsi byl tím, kým jsi byl. Proč upíři zabíjejí lidi, když mohou pít krev zvířat?"

Nasadil bolestný výraz a pak sklopil oči. „Když se staneš upírem, je to jako bys ztratila srdce, veškerý soucit je ta tam. Pohltí tě velmi zvláštní zběsilost, zuřivost. Krev tě láká, nemůžeš odolat. Bylo by to proti tvé podstatě. Lidé se pak stanou jen tvou kořistí. Nepřemýšlíš, nad tím jestli je to bolí, nebo jestli tím, že je zabiješ, děláš něco špatného. Jestli tím, způsobíš bolest někomu druhému. Je ti to v podstatě úplně jedno. Důležité je jen to, že se nasytíš. Uhasíš žízeň. Uspokojíš základní pudy. Jako upír se oprostíš od všech lidských citů. Proto jsem byl tolik zmatený, když jsem tě poprvé spatřil. Bylo to, jako bys mi navrátila srdce. Jako bys mě vrhla zpět do víru lidských emocí. Bylo krásné a děsivé zároveň."

„A teď? Jak to vidíš teď?" Zašeptala.

Dotkl se jemně její ruky, kterou měla volně položenou na stole.

„Dala si mi tolik. Ani nevíš. Když jsi upír, jsi členem klanu, ale zároveň jsi naprosto sám. Nemůžeš věřit nikomu, jenom sám sobě. Dala jsi mi tvoji důvěru a vrátila jsi mi lásku. Riskovala si pro mě všechno. Budu ti vděčný do konce mé existence."

Její obličej se roztáhl do spokojeného úsměvu. „Udělala bych pro tebe všechno na světě Viku."

Vstal s vytáhl ji za ramena, na nohy. Ochotně se poddala jeho silným pažím. Objal ji a něžně políbil,do vlasů. „Nezasloužím si tě, malá. Pro to, kolika lidem jsem ublížil. Kolik zla jsem napáchal. Nezasloužím."

Schoulila se do jeho náručí a přitiskla svou tvář, na jeho chladnou, voňavou pokožku.

„Nemysli na to." Políbila ho na krk a on se sehnul a přitiskl své chladné rty na její.

Objala ho kolem krku a přitáhla se k němu blíž. Objal její drobné, křehké tělo a cítil tu horkost, která z ní vyzařovala.

„Děkuji za snídani." Výskla mu do hrudi, když se její nohy odpoutaly od podlahy a on ji opatrně uchopil do náruče.

„Takže, co jsi v noci ulovil?" Zeptala se a dělala, že nevnímá, jak spolu stoupají po schodech a směřují zpět k ložnici.

„Nemluv o tom." Zaprosil.

„Chci to vědět." Zlobila ho.

„Jen pár jelenů. Nebylo to zase tak hrozné." Jeho výraz tak úplně nekorespondoval s jeho slovy. „No, asi bych si měl na tu pachuť, začít zvykat."

Zasmála se nahlas a opatrně začala líbat jeho ledový krk. Cítila, jak se mu zkracuje a zrychluje dech.

Položil ji na postel a sklonil se nad ni. Stáhl ji mikinu a triko. Zůstala jen v riflích a podprsence.

Prohrábla jeho nakrátko střižené vlasy a stáhla si ho za ramena k sobě.

„Bylo to hrozné, víš? Když nás našli  a když jsem nevěděla, jestli tě ještě někdy uvidím. Cítila jsem se tak mizerně." Uhnula pohledem a v očích se jí zaleskly slzy.

„Ne, neplač, Chris. Už je dobře, pšt." Šeptal ji do ucha a svými chladnými prsty stíral horké kapičky, které si tvořily vlhké cestičky po jejich tvářích.

„Jsem tu s tebou, vše už bude dobré."

Nevěděla proč, ale její mysl, jako by se tomu bránila, jako by se vnitřně nemohla ztotožnit s jeho uklidňujícím chlácholením.

„Bojím se Viku, bojím se." Další slzy se jí vylily z očí.

Lehl si na záda a stáhl si ji na hruď. Nával pláče, cloumal jejím drobným tělem a on cítil každou i sebemenší slanou kapičku, dopadající na jeho obnaženou pokožku. Ty slzy ho pálily na ledové kůži a to nejen díky teplotě. Sžíral ho pocit bezmoci, nemohl ji utěšit. Hladil ji něžně, po rameni a po paži.

„Jen klid, to zlé už máš za sebou. Slibuji, už žádné zabíjení, žádná krev."

Pomalu se uklidňovala a hlasité vzlyky, tichly.

„Jestli se bojíš, zůstávat tady. Můžeme jet, kamkoliv jen chceš. Třeba do Číny. Tam by se ti líbilo. Japonsko je naprosto kouzelné, na jaře. Co Austrálie? Nový Zéland?"

Její pláč utichl a ústa se jí mírně stáhla do úsměvu.

„Nebo je tu ještě severní Kanada. A nebo Aljaška. Nebo, mě rovnou můžeš vzít na severní pól." Začala se tiše smát. „Mohl bys lovit tučňáky a lední medvědy."

Zašklebil se. „To radši ulovím tebe."

Převalil ji na záda a jemně ji kousl do krku. Vypískla a začala se bránit. Proti jeho silným rukám však, neměla šanci. Chytil ji paže a přimáčkl ji k posteli. Lehl si na ni, aby nemohla kopat nohama.

Jeho obličej byl jen pár centimetrů od toho jejího. Zavřela oči a hluboce vdechovala nasládlou vůni, jeho dechu.

Na své tváři ucítila studený tlak, jeho úst. Přejel jí,  rty přes lícní kost, na bradu a konečně vyhledal její ústa.

Začal ji líbat pomalu a opatrně. Pootevřela rty a on vsunul svůj chladný jazyk do jejich roztoužených, horkých úst.

Zavřel oči a užíval si omamujícího pocitu, způsobeného dotykem její hebké kůže. Pustil jí ruce a ona je okamžitě zapletla do jeho tmavých vlasů. Přitáhla si ho blíž, naléhavě, jako by každý milimetr, který byl mezi nimi, byl nesnesitelný.

Jedním rychlým pohybem jí zbavil riflí a ona mu trochu neohrabaně stáhla tepláky.

„Nechtěl si jet, na nákupy?" Hlas se jí třásl vzrušením a nedočkavostí.

„Až odpoledne." Zavrčel a stáhl ji podprsenku.

Vymanila se z jeho náruče a donutila ho, aby se položil na záda. Stáhl si ji na sebe a ona pod sebou ucítila jeho mohutné, svalnaté chladné tělo. Sedla si obkročmo na jeho klín a přejela zlehka nehty po jeho hrudi. Obkreslila prsty každý sval, na jeho vypracovaném břiše.

Slabě zavrčel a stáhl ji za ramena níž. Líbal ji vášnivě, tvrdě, až sotva popadla dech.

Milovali se celé dopoledne. Pomalu, zkoumajíc, co se líbí tomu druhému. Když se nakonec Chris, stočila v jeho náručí, políbil ji na krk a zabořil svůj obličej do jejich, dlouhých vlasů.

„Miluji tě." Zašeptal a ona místo odpovědi políbila paži, kterou ji objímal.

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Viktor 3 část: