OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Viktor 5 část

23.05.2009 (13:01) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1487×

(Můj Viktor. Na Davida, nikdo nemá. Hmm :) )

Noc byla naprosto šílená. Chris měla děsivé noční můry, týkající se toho, jak by vše vypadalo, kdyby je Gery našel.

Všechny končily shodně a to Vikovou smrtí. Vždy se s hlasitým výkřikem probudila a posadila se na posteli. Viktor nespal, jen ležel a s hrozným pocitem, sledoval, jak sebou Chris hází po posteli a křičí.

Nakonec, po té, co se rozplakala, už to nevydržel a chytil ji pevně, za ramena. „Proboha, řekneš mi už, co se děje, nebo se mám z toho zbláznit. Co se včera stalo, ve městě?"

Upřela na něho své velké, modré, uplakané oči a vzlykla. „Mám dojem, že jsem včera v Astorii, zahlédla jednoho z Geryho mužů. Nevím to jistě, ale přišlo mi, že to byl on."

Viktor kývl a zlostně stáhl obličej. „Zítra večer, by měli být hotové tvé doklady. Zajedu je do města vyzvednout a ještě v noci odjedeme." Pohladil ji, po tváři a chlácholivě se usmál.

„Vidíš, nakonec dojde na tu Kanadu, možná i na ten severní pól."

„A ty budeš muset lovit tučňáky a lední medvědy." Popotáhla a dlaněmi si otřela obličej. Stáhl ji k sobě. „Kvůli tobě cokoliv. Klidně budu lovit tučňáky, když bude třeba. Všechno, jen abys byla v bezpečí."

„Mně Gerard neublíží, nejsem to já, o koho mám takový strach. Viku, on tě zabije. Jestli bude mít jenom jednu jedinou příležitost...."

Položil ji prst přes ústa a povzbudivě se usmál. „O mě se neboj. Nedělej si kvůli mně starosti. Gerard, není první lovec, který po mně jde. Umím se o sebe postarat."

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Jenže tenkrát jsi byl sám. Teď máš na krku mě. Budu tě zpomalovat, nedokážu být tak rychlá, jako jsi ty."

Povytáhl jeden koutek úst a překrásně se usmál. „Nechtěl bych mít, na krku, nikoho jiného. Miluji tě, Chris. Jsi pro mě všechno. Život by pro mě ztratil smysl, kdybych nebyl s tebou. Neboj, zítra touhle dobou, budeme na cestě pryč. On nás nemůže stopovat věčně. Ztratíme se mu."

Venku začalo svítat a první paprsky ranního sluníčka si prorazily cestu, skrz vrstvu mraků. Chris sebou cukla, když do okna dopadl úzký odlesk slunečního světla. „Viku, slunce." Křikla a nevěřícně zírala na Viktora. Ležel na zádech a v očích měl stopu upřímného pobavení.

„Jak to?" Napřáhla ruku a pohladila ho po tváři. Ve sluneční záři, byl snad ještě krásnější. Jeho dokonalá, bledá pokožka zářila a tmavé, čokoládové oči, plály. Světlo, dopadající, do jeho nakrátko střižených vlasů, se odráželo v miliónech třpytivých odlescích. Položil svou dlaň, na její a přitiskl si ji těsněji, k obličeji.

„Speciální skla. Nepropustí, UV záření. Takový drobný detail."

Nadšeně pozoroval, její překvapenou a okouzlenou tvář. „No teda." Hlesla.

„Dnes to na vycházku nevypadá." Řekl a zachmuřeně se otočil směrem k oknu. Mraky už byly sotva znatelné. Pak se podíval, zpátky na Chris a usmál se. „Je ti už lépe? Chtěl jsem ti ukázat okolí. Je tu moc krásně, ale asi to nestihneme."

Pokrčila rameny. „To nevadí. Třeba se sem ještě vrátíme. Bylo by to fajn. Astoria je překrásné městečko. Jsou tu milí lidé."

Kývl a starostlivě se jí zahleděl do očí. „Jak se cítíš? Byla to dost dlouhá noc."

Zatnula čelist. „Zažila jsem už i delší. Hlavou jí, prolétla vzpomínka, na domov, na rodiče, na krev."

Žaludek jí, zase neposedně poskočil a měla se, co držet, aby opět neběžela do koupelny.

„Je ti zase špatně?" Zareagoval okamžitě, na nepatrnou změnu, její barvy. Pozorně jí sjel pohledem a snažil se uhodnout, co se jí honí hlavou.

„Ne, to bude dobré. Prostě bych se měla naučit, nad některými věcmi nepřemýšlet." Zavrtěla hlavou.

„Dáš si snídani? Nebo si dáš, radši první sprchu?" Jeho pohled byl plný starostí.

„Já asi vypadám, co?" Prohrábla si vlasy a ucítila to vrabčí hnízdo.

„No, asi se nejdřív půjdu dát dohromady a pak si dám snídani. Mohl bys mi udělat, zase vajíčka?" Mrkla na něho a pokusila se o úsměv.

„Jasně. Jídla tu máme, na týden."

Vstala a sáhla po tašce, ve které měla kosmetiku. V koupelně vyrovnala, veškeré lahvičky, na poličku, vytáhla kartáč na vlasy a rozčesala, neposedné kadeře.

Pak se svlékla a vlezla si pod tolik uklidňující proud horké vody. Umyla si vlasy a oholila nohy. Nikam nespěchala, vše dělala pomalu a precizně.

Jen v osušce, vešla do pokoje. Vik, tu nebyl. Z jedné, z nákupních tašek, vytáhla bílé, krajkové spodní prádlo a ještě našla rifle a bleděmodrý, bavlněný nátělník, s dlouhým rukávem. Oblékla se a sešla dolů, do kuchyně.

Seděl u stolu a usrkával kávu. Na stole u protější židle byl již připravený talíř s vajíčky. Usmál se, když ji uviděl a pokynul rukou k židli. Posadila se a zabodla pohled do stolu.

„Sluší ti to." Uznale pokýval.

„Tobě taky." Usmála se. Zřejmě využil další koupelny, v domě a dal si taky sprchu. Měl ještě vlhké vlasy. Na sobě měl obyčejné rifle a černé tričko, které překrásně zdůrazňovalo, jeho vypracované tělo a svalnaté paže.

„Takže, co chceš dělat? Můžeme si pustit nějaký film, nebo ti mohu číst, nebo..."

„Nemůžeme si prostě jenom povídat? Mám dojem, že je toho ještě tolik, co o tobě nevím."

Kývnul a napil se kávy. „Chceš vědět víc z mé temné minulosti?"

„No, jo. Přeci, jen, tři sta let, je tři sta let." Pokrčila rameny. „Takže, jak ses seznámil s Elizabeth?"

Střelil po ní nevěřícně pohledem. „Myslel jsem, že ti vadí, o ní, mluvit?"

„Ne. Chtěla bych o ní vědět. Jestli ti to nevadí. Byla láskou tvého života. Je tvou součástí."

„Tak, jako ty."

Pokorně sklonila oči k talíři a mírně se začervenala.

„Má matka zemřela, při porodu. Otec se snažil mě vychovávat sám, ale byl jsem vskutku nezbedné dítě. Teď s odstupem času, jsem mu vděčný za jeho trpělivost a lásku. Když mi bylo dvacet pět, pohřbil jsem i otce. Byl starý a starost o mě, mu taky moc nepřidala. Ze dne na den, jsem se stal pánem, na veliké plantáži a spadla na mě veliká zodpovědnost. Ze dne na den, jsem byl nucený dospět a z hospodského floutka, se proměnit v tvrdě pracujícího plantážníka. Nebylo to lehké, ale konečně jsem pochopil, o čem je zodpovědnost. Liz jsem uviděl poprvé, když mi bylo osmadvacet. Kontroloval jsem právě úrodu bavlny a v tu chvíli spatřil přízrak.

Mladičká dívenka na nádherném bílém hřebci. Vlasy jí vlály a její modré oči, svítily vzrušením." Viktor se usmál a podíval se na ruce, kterými svíral hrneček s kávou.

„Ani si mě nevšimla, když projela kolem mě. Už tehdy jsem se do ní, beznadějně zamiloval." Letmo, zkontroloval výraz Chris. Byla v pohodě, hltala každé jeho slovo.

„Později jsem se dozvěděl, že je dcerou, mých nových sousedů. Bylo jí šestnáct a přijela právě od tetičky ze Savannah. Když byl seznamovací večírek. V podstatě, něco jako párty na seznámení s novými sousedy, byl jsem pozván. Stála tam a vítr ji čechral vlasy. Noc byla tak teplá a vzduch voněl růžemi a deštěm. Půl roku, na to jsme měli svatbu. Ona byla tak milá a pokorná, pravá jižanská dívka. Byl jsem tím nejšťastnějším mužem na světě, měl jsem ji. Následující dva roky, byly jako, přepis milostného románu. Byla mou druhou polovičkou. Jen s ní, jsem se cítil úplný, spokojený." Usrkl kávu a všiml si, že Chris už dojedla.

„Poznával jsem o čem je láska, oddanost a manželství. Když mi řekla, že čeká mé dítě....Nevím, neumím to popsat, jaký to byl pocit. Myslel jsem, že štěstím exploduji. A pak se něco pokazilo. Těhotenství ji velmi vyčerpávalo. Byla tak hubená a křehká. Bál jsem se jí i dotknout, abych jí neublížil. Doktor byl velmi skeptický, řekl mi rovnou, že by byl zázrak, kdyby přežila porod. Těch devět měsíců..."

Viktor sklopil oči, jako by tu hrůzu prožíval znova. Chris si toho všimla. Vzala ho jemně za ruku. „Nemusíš o tom mluvit, jestli ti to ubližuje, Viku. Nechci, aby ses trápil."

„Ne, já chci, abys to věděla, abys pochopila." Podíval se jí hluboko do očí.

„Takže, Elizabeth porodila dítě mrtvé a sama za dva dny umřela. Pochoval jsem ji a život pro mne ztratil smysl. Chtěl jsem se zabít, ale neměl jsem dost síly. Začal jsem pít a chodil za děvkami. Uvnitř jsem umřel s ní. Noci byly nejhorší. Seděl jsem u ní v pokoji, na posteli a svíral dětskou čepičku, co vyšila, když ještě udržela vyšívací kruh. V téhle agónii jsem prožil celý rok. Noci jsem probrečel s tím malým kouskem plátna v rukou a dny jsem propil a prohýřil. Plantáž upadala, ale mě to bylo jedno. Já už byl mrtvý. A pak jsem potkal ji, byla zábavná a naprosto překrásná. Její hedvábná, bílá pokožka, naprosto dokonalé křivky. Myslela, že tím, že mě promění, si stvoří druha. Že jí budu stát po boku, ale ani jako novorozený upír, dítě noci, jsem nemohl zapomenout na tu neuvěřitelnou bolest, která mě spalovala, když mi ještě srdce bilo. Nemohl jsem stát po boku jiné ženě, než Elizabeth. Opustil jsem svou stvořitelku a vydal se objevovat svět noci sám. Byl jsem jako žíznivý uragán. Než jsem se naučil kontrolovat svoji žízeň, byl jsem velmi nebezpečný."

"Pak jsem se stal, tím kým jsem se stal. Duchem, přízrakem, pochopil jsem jak využít toho, kým jsem byl a... pak jsem potkal tebe." Ztichl

„Musel si ji velmi milovat. Je mi to tak líto." Chris měla plné oči slz, když si představila, jaká neuvěřitelná bolest formovala, jeho osobnost.

„Jsi pro mě... Chris neunesl bych, kdybych ztratil i tebe. Po tom všem, co jsem prožil. Po těch staletích krutosti a násilí. Jsi anděl Chris. Vytrhla si mě z temnoty a ukázala mi cestu. Nedoufal jsem, že někdy ještě poznám takovou lásku. Jsme tak šťastný."

Už to nevydržela, vstala a vrhla se mu do náručí. Posadili ji na kolena a pevně ji objal. Plakala mu do hrudníku a on jí naprosto klidně a s neuvěřitelnou láskou v očích , stíral slzy z tváří.

„Neboj, malá, najdeme si naše místečko, kde nás nikdo nenajde. Budeme, jen my dva."

Políbil ji do vlasů. „Slibuji."

Asi hodinu, jen tak seděli v obětí a užívali si přítomnosti, toho druhého. Chris se konečně uklidnila a nálada se jí zlepšila. Byla ráda, že se jí takhle otevřel, že jí o sobě řekl vše.

„Viku?" Šeptla.

„Ano?" Pohladil ji po vlasech.

„Jak se stane z člověka upír. Jak ta přeměna probíhá."

Usmál se. „Proč to chceš vědět?"

„Jen mě to zajímá. Řekneš mi to? Kdybys mě chtěl proměnit, co by to obnášelo?"

Zamračil se. „No, zaprvé bych tě musel kousnout a vysát až k bodu, kdy bys byla na rozhranní života a smrti. Je to dost obtížné, vystihnout pravý okamžik. Mnohokrát se to nepovede. Hodně lidí spíš umře, než se promění."

„A pak? Až by ses ze mě napil?"
"Pak bys musela ochutnat mou krev. Napít se mé krve."

„A  přeměna, jaký je to pocit?"

„Chris?" Odtáhl ji, aby se jí mohl podívat do očí. „O čem přemýšlíš?"

„Jen to chci vědět, Viku. Nic jiného za tím není."

„Bolí to, bolí a opravdu hodně. Tvé tělo umírá, takový je to pocit. Smrt není hezká Chris, smrt není pokojná a rozhodně smrtí nic nevyřešíš."

„Ale ty nejsi mrtvý. Chodíš, mluvíš, dýcháš."

„Ne, já jsem byl mrtvý. Než jsem potkal tebe, byl jsem mrtvý. Víš upíři, nejsou milá stvoření. Nemáme srdce a to jak obrazně, tak doslovně."

„Takže bys mě nikdy nepřeměnil? Ani kdybych byla na pokraji smrti, tak bys to neudělal?"

„Nevím, vzal bych ti tím všechno. Odsoudil bych tě k věčné žízni, k věčné bolesti. Nevím, jestli bych byl takový sobec, abych tě přeměnil."

„Sobec?" Střelila po něm pohledem.

„Ano Chris, sobec. Kdybys mi odešla. Myslím, že už jsem za ta století našel sílu, k tomu, abych ... abych udělal, to co jsem, měl už udělat dávno. Víš, tak dávno jsem neviděl z pláže východ slunce. Prý to je nepopsatelný zážitek, dívat se jak vystupuje z oceánu, rodí se z vln."

„Viku." Její pohled byl nesouhlasný, rozzlobený.

„Panebože, kam jsem se to dostali. Mluvíme tu o smrti. Pojď, radši ti budu číst." Vzal ji za ruku a táhl do obývacího pokoje. Posadil ji na pohodlnou, koženou sedačku a z knihovny vzal tlustou knihu.

„Pýcha a předsudek." Přečetl ze hřbetu knihy.

„To je klasika, to se ti bude líbit." Sedl si k ní a ona mu položila hlavu na klín a nohy si hodila na opěrku sedačky.

Poslouchat jeho nádherný, hluboký, sametový hlas, bylo, jako poslouchat, tu nejkrásnější hudbu. Chvílemi nevnímala ani význam jeho slov, jen krásnou melodii a neuvěřitelnou zpěvnost, jeho spisovné angličtiny.

Zavřela oči a on ji jednou rukou probíral vlasy. Nevnímala, jak hodiny rychle ubíhají, ani to, že jí začíná kručet v žaludku. Byla šťastná, byla to překrásná chvíle.

„No teda, to je hodin. Musíš mít děsný hlad. Pojď Chris, musíme tě nakrmit." Probrala ji, až změna jeho tónu.

„Páni, to bylo, tak krásné." Protáhla se jako kočka a posadila se. Docela ji šokovalo, když si všimla, že slunce začíná zapadat.

„Budu muset vyrazit, abych se vrátil, co nejdřív." Mrkl znovu na hodinky.

„Pojedu s tebou." Začala se škrábat na nohy, byla z několikahodinového ležení, celá prkenná.

„Ani náhodou Chris. Ti lidé, ze kterými půjdu. Nechci, abys chodila se mnou. Není to moc bezpečné, pro člověka. Obzvlášť, pro mladou dívku. Počkáš tady. Ve skříni v ložnici jsou kufry. Mohla bys nám zatím zabalit nějaké věci na cestu. Co ty, na to?" S úsměvem vzal její bradu do prstů a přidržel si ji, když se nad Chris pomalu nahnul a jemně přitiskl své rty, na její.

„Miluji tě." Zašeptal. Položila si hlavu na jeho hruď a objala ho.

„Budeš pryč dlouho?"

„Než se stačíš najíst, budu zpět, slibuji."

Vzal její ruce a vymanil se z jejího obětí. Ze stolečku u dveří sebral klíčky a z věšáku, kožené sako, které si oblékl, když procházel dveřmi.

Ohlédl se po ní. Stála uprostřed místnosti a sledovala každý jeho pohyb.

Pak zaklapl vstupní dveře a šel do garáže pro auto.

Chris osaměla. Rozhodla se nejdřív najíst a pak zabalit nějaké jídlo na cestu. Udělala nějaké obložené sendviče a při jejich přípravě ujídala, takže než vše sbalila, byla po večeři.

Pak šla do ložnice zabalit oblečení. Ze skříně vytáhla dva veliké kufry na kolečkách a do jednoho začala vkládat veškeré oblečení, které nakoupila v Astorii. Z koupelnové poličky, vzala šampón a ostatní kosmetiku, kterou tam ráno naskládala.

Svůj kufr zavřela a pak si sedla na postel.

Venku se ozvalo auto . Křupání kamínků bylo slyšet, naprosto zřetelně. Šťastně vyskočila z postele a přešla k oknu.

Venku byla tma, ale malý proužek světla, svítícího z obývacího pokoje, stačil na to, aby ztuhla na místě.

Před domem nezastavilo stříbrné Volvo, ale vojenský džíp. Pro ni, tolik známý, zelený, vojenský džíp.

Chytla se za pusu, aby vyděšeně nevykřikla. Z auta vystoupil Tod a hned za ním Gerard. Zvedl hlavu a rozhlédl se po domě. Chris sebou trhla a schovala se, aby jí neviděl.

Její srdce bilo závodní rychlostí, a panika začala ovládat její tělo. Cítila, jak se jí do krve vyplavuje nezdravé množství adrenalinu.

Na to, aby nějak zareagovala, měla jen vteřiny. Vyběhla z ložnice a seběhla ze schodů, k zadním dveřím.

Chytla za kliku a vyběhla do naprosté tmy. Za sebou slyšela, jak Gery vyrazil vstupní dveře a jak křikl na Toda.

„Utekla zadem. Počkej tu na něho, já jdu pro ni."

Běžela, co jí nohy stačily, ale měla pocit, že mu stejně neuteče. Když se po pár stech metrech dostala na okraj lesa, zakopla o kořen a natáhla se na zem.

Zběsile zahrabala rukama po vlhké zemi a vrávoravě se postavila zpět na nohy. Tak děsivě jí tohle připomínalo úprk kukuřičným polem. Jenže tehdy byla malé děvčátko a utíkala před upíry.

Slyšela za sebou jen dusavý zvuk jeho vojenských bot, nemohla však běžet rychleji, neviděla na krok.

Když upadla podruhé, tváří do vlhkého kapradí, schoulila se za padlý kmen a rozhodla se dál neutíkat. Jako naschvál mraky, které zahalovaly měsíc, odpluly a les ozářilo chladné světlo úplňku.

Přimáčkla si dlaň na nos a ústa, aby ztišila svůj dech.

„Chris? Lásko, kdepak jsi? Víš, že tě stejně najdu, nedělej si to ještě horší." Jeho hlas se nebezpečně přibližoval .

„Miláčku, kdepak jsi. Víš, že ti neublížím. Vždyť tě miluji. Chci si s tebou jen promluvit."

Chris se přimáčkla zády těsněji ke smrku a schovala svou tvář, schoulila se do klubíčka.

Nemusela se ani dívat, aby poznala, že se vzdálenost, mezi ní a jejím pronásledovatelem, zmenšuje.

Začala se klepat strachem. Bylo zvláštní, že když bojovala s upíry, strach většinou neměla. Nyní se ale bála.

Když ucítila ruku na svém rameni, cukla sebou a zděšeně vykřikla. Vytáhl ji na nohy a zkroutil ji ruku tak, aby to opravdu bolelo.

Do očí se ji vlily slzy, ale zatnula zuby, aby nekřičela bolestí,věděl moc dobře, co dělá. Přitáhl si ji k sobě a přimáčkl ji svá ústa ke tváři. „Tak tady jsi miláčku. Už jsem se bál, že tě nenajdu." Šeptal ji do ucha a jeho dech byl cítit po whisky a cigaretách.

Zavřela oči a odvrátila se od něho.

„No, jo. Slečně už nevoním. Nejsem upír co?"

Pustil její ruku, ale než stačila jakkoliv zareagovat, tvrdě jí udeřil do tváře. Takovou ránu nečekala. Upadla na studenou, vlhkou zemi a v ústech ucítila pachuť krve. Před očima se jí dělaly mžitky, ale donutila se vstát. Rukávem si otřela rozražený ret a postavila se Gerymu tváří v tvář. Narovnala hrdě ramena, připravena snést všechno.

„Co po mně chceš Gerarde?" Zeptala se chladně.

„Po těch letech se mě musíš ještě ptát?" Přistoupil k ní a pevně jí chytil zezadu za vlasy. Přitiskl tvrdě svá ústa na její a začal jí líbat. Snažila se bránit, odstrčit ho, ale jeho hněv a zběsilost mu dávaly neuvěřitelnou sílu.

Trhl s ní dozadu a přirazil ji ke stromu. Konečně se jí podařilo vklínit ruce, mezi jejich tváře. Zaryla mu nehty do obličeje, až zuřivě zařval. „Děvko!"

Další rána, byla snad ještě silnější, než ta předchozí. Na chvíli ztratila vědomí. Když začala po chvíli, zase vnímat, zjistila, že se nemůže hýbat.

Ležel na ni a ruce ji pevně tlačil k zemi. Tvrdě jí líbal na ústa a na obličej. Hladově přejížděl rty po jejím krku a jazykem ochutnával její pokožku. Choval se jako divoké zvíře. Bylo vůbec možné, že to byl její Gery? Ten muž, kterého znala tak dlouho? Že by mu tolik ublížila? Že by z něho její odchod, udělal tohle monstrum, které si ji tu násilně bralo kousek po kousku?

Do očí se jí vlily slzy, ale nebyl to výraz její fyzické bolesti. Tu skoro nevnímala, zastiňovala ji bolest daleko větší. Cítila, jako by její duši trhal někdo na kusy.

„Ne, ne Gery, prosím, nedělej to!" Začala hlasitě vzlykat, ale jako by ho její prosby ještě více popoháněly. Jako by její bolest byla jen palivem pro jeho nenasytnou zběsilost.

Jednou rukou ji držel přikovanou k zemi a druhou ji vytáhl tričko a strhl jí podprsenku. Jak byl tenhle hrůzný, násilný akt odlišný od milování s Viktorem.

Pevně zavřela oči a odvrátila tvář. „Nedělej to." Zavrčel ji do ucha. „Dívej se na mě. Když ti to dělá on, taky se mu díváš do očí, ne? Šeptáš jeho jméno? Křičíš slastí? Donutím tě taky křičet, Chris. Nevíš, čeho jsem schopný."

Začalo se jí dělat zle od žaludku. Modlila se, aby to už konečně bylo za ní. Aby Gery ukojil svou touhu, ji ponížit a ublížit.

Náhle uslyšela ukrutný zvířecí řev. Srdcervoucí zvuk, prapodivná směsice vrčení a lidského výkřiku. Ve vteřině tíha Geryho těla zmizela. Chris párkrát mrkla, aby vyhnala z očí přebytečné slzy. Těsně nad jejím obličejem se skláněl Viktor. Jeho žluté oči plály nenávistí a jeho upíří obličej, byl v měsíčním světle, ještě děsivější. Zavřela oči a cítila, jako by se nad ní zavírala voda, jako by se topila. Pozvolna klesala hlouběji a hlouběji.

„Už jsem tu Chris. Prosím poslouchej mě, jen vnímej můj hlas, ano? Potřebuji tě tu. Vím, že to moc bolí, ale jsi lovec. Překonej to. Musíš se postavit." Jeho silné ruce ji chytly za ramena a vytáhly ji, na nohy. Něžně, ale stejně velmi důrazně, s ní zatřásl.

Otevřela oční víčka a zadívala se mu do očí. „Bolest odsuň na potom. Teď bojuj."

S obtížemi v sobě našla poslední zbytky síly a odhodlání, aby se postavila na nohy. Stoupl si před ní a zastínil ji svým trupem. Obraně se před ní nakrčil a  výhrůžně zavrčel. Mezi stromy se objevil Gery a držel si rameno.

Když uviděl Vika, jak brání Chris. Samolibě se usmál a vytáhl z pochvy, na zádech, meč.

„Podívejme, kdo se přidal k našemu večírku, Chris. Přesně takhle jsem si to představoval. Jste krásná dvojka milenců, není liž, pravda? Kráska a zvíře. Jenže, jak je to v té pohádce? Zvíře zemře, ne?"

Gery se přiblížil. Viktor byl v hrozné situaci, nemohl se hnout od Chris. Tolik se o ni bál. Když dojel domů a uviděl na příjezdové cestě vojenský džíp, krve by se v něm nedořezal. Zabít Toda, nebyla zas taková námaha. Pak si všiml otevřených zadních dveří. Šel po čichu.

Najít je, mu nezabralo víc, než pár vteřin. Ten pohled, byl však zničující. Chris vypadala, jako by byla mrtvá a on věděl, že si určitě přála, aby byla. Není nic horšího, než když si vás někdo bere násilím, o tom věděl své.

„Je to jen mezi námi Gery, nech ji odejít." Zkoušel to Viktor.

Gerard vyštěkl smíchy. „Ne, ona tu zůstane, ještě jsem s ní neskončil. Až tě zabiji, dokončím to, v čem si nás vyrušil."

Vik zavrčel hlasitěji a rozpřáhl ruce. Chris pozorovala tu scénu, co se před ní odehrávala, tak nějak nezaujatě. Cítila se, jako by měla hlavu oddělenou od těla, jako by vlastně nebyla ani součástí tohoto dramatu.

Pak se vše odehrálo šíleně rychle, i když to vnímala, jako zpomalené záběry, němého filmu.

Viktor vyskočil a Gery se ohnal mečem. Probodl Viktorovi břicho a ten padl na čtyři na zem.

V jeho tváři se zrcadlila šílená bolest. Viktor se vzepřel na pažích a napřímil se do kleku.

Gery k němu vítězoslavně přistoupil a oběma rukama uchopil meč, který trčel Viktorovi z břicha. Ten si sáhl do zadu a z pod saka vytáhl velký nůž. Než se stačil Gery vzpamatovat zabodl mu Viktor nůž do hrudníku a prudce trhl vzhůru.

Geryho výraz se změnil ze samolibého uspokojení k překvapenému zděšení. Pak padl mrtev k zemi. Vše se odehrálo snad ve zlomku vteřiny, ale Chris se ten časový úsek, zdál nepředstavitelně dlouhý.

Vik se opřel jednou rukou o zem a druhou si vytáhl, s tupým, tlumeným výkřikem, meč z břicha.

Chris cítila, že tak nějak ztrácí opět půdu pod nohama. Znovu tu byl pocit otupění a zavírající se vody. Sesunula se k zemi.

„Chris, no tak, Chris. Prober se. Už je po všem. Jsem tu, prober se." Ten hlas přeci znala. Byl to jeho krásně hluboký, sametový hlas.

Na obličeji ucítila chladné dlaně.

„Byla jsi velmi statečná, malá. Jsem na tebe tolik pyšný Chris."

Zamrkala do tmy a zaostřila na tvář, nad sebou. Klečel u ní, jednou rukou si držel ránu, na břiše a druhou jí podpíral opatrně hlavu. Měl už lidskou tvář, jen oči měl stále jasně žluté.

„Můžeš se postavit?"

Nepatrně kývla a pak střelila pohledem k jeho zranění. „Jak je ti?" Její hlas byl tichý, chraplavý, ani ho nepoznala.

Nepatrně se usmál. „Zítra už o tom nebudu vědět. Už teď to skoro nekrvácí."

Nadzdvihl ji dosedu a obezřetně ji přejel pohledem. „Neublížil ti?"

Rukou přejel po její tváři. Vypadala, jako kdyby jí srazil náklaďák, palcem opatrně setřel krev z jejího rtu.

„Jsi opravdu bojovnice."

Rychle a vášnivě ji objal. Tiskl si ji na hruď takovou silou, že nemohla ani pořádně dýchat.

„Bože. Miluji tě. Chris tak moc, tě miluji. Můžeš vstát? Odjedeme na sever. Tam nás nikdo nenajde. Už ti nikdo neublíží."

Políbil ji do vlasů. „Už tě nikdy neopustím, ani na chviličku."

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Viktor 5 část: