OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [10]

10.11.2011 (13:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1291×

10. kapitola

Přiběhla k ní a kouzlem ji otevřela. Ruce se jí nedočkavostí třásly, a proto jí otevření trvalo tak dlouho. Dopis musela číst několikrát, než se dostala na konec a pochopila ho. Potom běžela za mámou a dopis jí ukázala.

Bailey se podívala na přibíhající Sam a nedokázala skrýt úsměv. Už podruhé za dnešní den viděla svou dcerku v tak rozjařeném stavu. Nedokázala si představit, co to způsobilo tentokrát. Jakmile ale Sam zamávala dopisem v ruce, ihned jí to začínalo být jasné.

Sam jí všechno vypověděla tak rychle, že měla Bailey občas trochu problém všemu rozumět. Nakonec se ale obě dopracovaly k výsledku.

V sobotu brzo ráno se Sam přichystala a běžela ještě za mámou. Stále se jí ptala, jestli na něco nezapomněla, ale v podstatě si sebou nemusela nic brát. Oblékla si sportovnější oblečení, protože elegantní by se vůbec nehodilo, a když ji máma už poněkolikáté ujistila, že má všechno a že by si měla trochu pohnout, aby přišla včas, Sam se snažila uklidnit. Zhluboka dýchala a zavřela oči. Ruce spustila podél těla. Stále se jí třásly, ale pomalu přestávaly. Nakonec nad sebou Sam máchla rukou a byla pryč.

Objevila se na nějakém nádvoří. Nebyla to škola, do které chodila. O tomhle místě nevěděla. Nepsalo se o něm ani v učebnicích, ani se o tom učitelé nezmiňovali. Nějak nechápala proč? Vždyť všechno vyhlíželo kouzelně, a to už muselo něco znamenat, když všude kolem plula ve vzduchu kouzla jakoby nic.

Nad Sam zářila modrá obloha, ani jediný mráček by se tam nenašel. Zahrady měly tu nejzelenější barvu, jakou kdy viděla, a po ní byly rozsety květiny všech možných barev. „Miluju kouzla,“ povzdechla si Sam samovolně.

Když se ale otočila zády k místu, na které se ještě před chvílí dívala, výhled, který se jí naskytl, jí vyrazil dech.

Před ní stál chrám. Sloupy byly zažloutlé, přesto však zářily, jako by je vyrobili z diamantů. Všude samé vyřezané kudrlinky. Sloupy byly dlouhé a Sam tušila, že by se tam obr mohl klidně vyspat. Netušila, jak objemné to bude uvnitř. Celá budova vypadala majestátně. Skoro se bála něčeho se dotknout. Všechno vypadalo velice staře, ale zároveň udržovaně. V porovnání se zelenou loukou všude okolo jí připadalo, že se ocitla v ráji a míří do nějakých lázní.

„Nazdar,“ ozval se za ní hlas a někdo ji chytil za rameno. Sam leknutím poskočila a ostražitě se podívala za sebe. Byl to Iain. Ihned její ostražitý pohled zmizel a ona se na něho usmála.

„Dneska vypadáš nějak líp. Jsem rád, že sem nedal na první dojem,“ oznámil s mrknutím. Sam se vynořila vzpomínka z oslavy na Nallinu počest, kdy mu něco v tom smyslu, že by neměl dávat na první dojem, řekla a potom ihned zmizela. Jakmile si na to vzpomněla, ihned vyprskla smíchy. Iain tam stál a zaraženě se na ni díval.

Opravdu vypadá nějak jinak, pomyslel si. Tak nějak veseleji, živěji.

„Promiň,“ omluvila se, jakmile její výbuch smíchu přestal.

„Jasně. A proč tady čekáš? Já myslel, že půjdeš dovnitř. Tam se přece koná výcvik, ne?“ zajímal se.

„Jo, jenom… Copak ti to nepřipadá kouzelné? Kouzelné jako víc kouzelné než normálně, chápeš? Ten chrám je prostě úžasný. Takový chcu doma,“ usmála se Sam. Tentokrát vybuchl smíchy Iain. Sam ho trochu zpražila pohledem, ale potom pokrčila rameny. Nebude si kazit den, a když to zlepší den jemu, proč ne?

„To bych později rád viděl. Určitě to bude hodně zajímavé, když ve tvém pokoji bude stát tahle budova. Doufám, že máš prostorný pokoj a dům, nebo to aspoň hodláš zmenšit. Znáš to nějaké kouzlo? Nějaké, které ti nevezme příděl celého vílího prachu?“ usmál se. „Takže kdy můžu přijít na návštěvu?“

„No jo, nemusíš hned dělat chytrýho. Tak jdeme?“ změnila Sam téma.

„Jdeme,“ kývnul, ale první krok musela udělat Sam. Pohnula se kupředu a Iain šel po jejím boku. Oba kráčeli s napjatými výrazy vpřed a nevěděli, co čekat. Žádný z nich se o tomhle nedozvěděl v knihách, netušil, co ho bude čekat, jak to uvnitř bude vypadat, co se budou učit, proto z toho měli strach. Přesto kráčeli s hlavami vztyčenými.

Přemýšleli o mnoha věcech. Ale ta hlavní, která jim přišla na mysl, byla, jestli se vůbec na tuto ‚práci‘ hodí. Jestli dokážou všechno, co se po nich bude chtít a jestli přitom někoho nezklamou. Vždyť když se podívají do budoucnosti, budou na nich záviset životy jiných. Pokud selžou, zemře mnoho lidí nebo víl.

„Máš strach?“ zašeptala Sam, když už byly jenom deset kroků od schodů. Iain neodpovídal. Sam se na něho podívala a viděla, že kýve hlavou. Tak trochu ji to uklidnilo. Nebyla jediná, kdo se bál, i když on to nedokázal říct nahlas. Při tomto setkání se jí Iain začal i zamlouvat. Nebyl to ten optimistický kluk na truchlící párty. Teď byl v podstatě stejný jako ona. Nováček, kráčející do neznáma.

Vkročili branou dovnitř a jejich oči si musely chvíli zvykat na tmu. Jakmile si ale zvykly, zatajil se jim dech. Stěny byly postaveny z bílého kamene, ozdobné sloupy podepíraly střechu a na nich byly občas zavěšeny svíčky nebo kolem dokola létaly květiny krásné, až oči přecházely. Stop svítil, i když tam žádná světla nebyla, byl pomalovaný obrazy, které ani Sam ani Iain nikdy předtím neviděli, a že jich viděli hodně v učebnicích historie vílího světa. A nádherné. Podlaha byla pokryta dlaždicemi, ve kterých se odráželi jako v zrcadle, a dodávala tak pocit ještě většího prostoru. Sam se divila, že uvnitř budovy se místnost zdá nekonečná, a přitom z venku to nevypadalo tak velké. Na tohle kouzlo se muselo použít spousta prachu. Tak na tři dny. Ale kde ho tolik najednou vzali? Tohle je určitě spolupráce aspoň čtyř víl nebo preliisů.

Sam se bála mluvit a šeptat se také neodvážila. Všechno vypadalo tak křehce, že by stačilo jedno fouknutí a všechno by se jim zřítilo na hlavu nebo zmizelo jako vidina. Tohle prostě nemohlo být skutečné. Taková krása byla dost i na tenhle svět. Lidé by se z toho posadili na zadek, přinejmenším.

Nevěděli, kudy se mají vydat, prostě jenom šli rovně a oba se dívali kolem sebe a sledovali tu nádheru. Nakonec stejně došli tam, kam potřebovali. Jako kdyby ‚všechny cesty vedly do Říma‘. Prostě se vymotali z tohohle bludiště tím, že šli. Bez mapy, bez znalostí této budovy. Jako kdyby chtěla, aby se dostali k cíli.

„Je to vážně kouzelné,“ zašeptala Sam a žádná jiná pochvalná slova ji nenapadala. Žádná lepší by to, co viděla, nevystihovala. Byla tak ohromená ze všeho okolo, že si nevšimla stojícího muže za svými zády. A Iain taky ne.

„A co byste čekali v kouzelném světě?“ Sam zase vyskočila a otočila se. Tohle bylo dneska už podruhé, co ji vystrašili. Jestli s tím nepřestanou, brzy umře na infarkt. Možná je to baví, pomyslela si zachmuřeně.

„To je trochu složité. Kdo jste, pokud se smím zeptat?“ Zachmuřený výraz jí z tváře ještě nezmizel, ale nově příchozí preliis si z této nezdvořilosti nic nedělal. Většina by takové chování považovala za urážku. Výraz tváře totiž mnoho vypovídal o myšlenkách dané osoby a druhém člověku, takové bylo pravidlo v jejich světě. Proto byli skoro všichni úžasní herci.

„Smíte. Budu váš učitel boje. A vy jdete na čas, to se mi líbí,“ oznámil jim, ale záměrně vynechal své jméno.

„Moc mě těší. A jak vám máme říkat?“ zapojil se do hovoru i Iain. Sam byla moc zkoprnělá, než aby se mohla ptát. Ten muž, který je měl učit boj, neměl nějak výrazné svaly. Ano, nebyl tlouštík, ale nedokázala si představit, že by je měl zrovna on něco takového učit. Ale vzhled může klamat, samozřejmě. Když o tom tak přemýšlela, možná by přece jen dokázal složit někoho, kdo by byl dvakrát silnější než on. Ale přece si nemyslela, že bude bojovat jenom rukama. Samozřejmě se, především, bude bojovat pomocí vílího prachu. To je to hlavní poslání, proč tady jsou.

A tím ji napadla další věc. Pokud budou celý den pracovat s vílím prachem, jak se pak přenesou domů? Vždyť vyčerpají prach na celý den.

„Budete mi říkat pugorem od začátku až do konce výcviku. A žádné výjimky.“ Ani Sam ani Iain se jeho jméno už nedozvěděli, od té doby pro ně byl prostě pugorem a nic jiného.

Nic na to neřekli a jenom tam stáli a nervózně si mnuli ruce za zády. Čekali, jestli ten druhý něco udělá nebo se nějak pohne, aby si nepřipadali divně před jeho přísným tmavo-šedým pohledem. Čekali, jestli je třeba nevybídne, aby šli dál. Viseli mu na rtech, aby jim ani povzdech neunikl.

„Tak už jděte dovnitř, na co tady čekáte?“ obořil se na ně. Oba uctivě přikývli a pelášili do tělocvičny, jak si zprvu mysleli, ale tahle budova je zas a znovu nepřestávala udivovat. Místo rozlehlé místnosti s nářadím na cvičení, jak si původně mysleli, uviděli vedle sebe postavené židle, na kterých už pár víl a jeden preliis seděli. Vypadali stejně udiveně jako Sam s Iainem.

Sam se naklonila k Iainovi a zašeptala: „Co myslíš, že se tady bude dít?“

„Já vlastně nevím. Přestal jsem tomu rozumět, co jsem sem vlezl,“ uchechtnul se. Sam nad tím zakroutila hlavou a šla si sednout na židli úplně na kraji. Iain šel rychle za ní. Nedával to na sobě vůbec znát, ale byl strašně nervózní z nového neznámého.

Když seděli vedle sebe a čekali na další víly nebo preliis, svěřovali si své dojmy z toho všeho okolo. Pár poznámek se týkalo i jejich nového učitele. Oba už zapomněli na to zvláštní slovíčko, kterým ho měli oslovovat. Nechápali, kde se berou. Možná to byl nějaký starý jazyk.

Když se ozvalo zavírání dveří, vzhlédli. Jejich učitel kráčel doprostřed kruhu ze židlí, tak, aby na něho všichni viděli. Ani jeden z nich si nevšiml, že židle tvoří nějaký tvar. Sam nad tím zakroutila hlavou, ale bystrýma očima pozorovala všechno, co se bude dít.

„Asi se ptáte, proč jsme v této místnosti. Je to prosté, nejdřív teorie, potom praxe.“ Mnoho lidí zklamaně zamručelo, včetně Iaina, ale Sam se neopovážila vydat ani hlásku.

„Tak dost!“ zakřičel přes celou místnost pugorem a všichni ztichli. „Nežádal jsem vás o vyjádření. Až budu chtít odpověď, vyžádám si ji tak, že to poznáte.“ V jeho šedých očích blýskaly blesky a Sam až teprve teď pochopila, že výcvik nebude žádná zábava. Podle toho, jak se jejich nový učitel choval, bude to dřina na druhou, kterou zvládnou jen ti nejlepší. Ostatní možná projdou, ale kdo ví, jak dlouho vydrží v lidském světě a v boji proti čarodějnicím?

Sam se nenápadně podívala po místnosti. Všichni měli vytřeštěné oči a pevně svírali ruce. Najednou pocítila obdiv k jejich novému vůdci. Když se dívala po celé místnosti, musela uznat, že se pletla. Tento muž je jako stvořený k učení další generace, která se bude bít za životy ostatních. Pouhým hlasem dokázal všechny víly i preliis přikovat k židli tak, že ani jeden z nich ani nedutal, co teprve bojem? Věřila, že on je ten pravý, který je naučí všechno potřebné a dala si úkol, že si všechno zapamatuje. No a co, že se nejdříve naučí teorii? Hlavní je, že budou umět všechno, nakonec. A pokud je má učit tenhle preliis, ani si nestěžovala, protože on ví, co dělá.

Když se konečně všechno šumění utišilo, pugorem obešel celý kruh tvořený ze tří řad, přičemž ty zadní vypadaly spíš jako mnohoúhelník. Podíval se každému do očí a někteří sklopili pohled. Sam si dala za úkol neuhnout pohledem, byť by se bála nebo styděla sebevíc. Už se blížil a ona byla nervózní. Je to snad nějaká zkouška, podle které určí, kdo je silný a kdo ne? Netušila, ale když přišla na řadu, se zdviženou hlavou se mu dívala do očí a ani nemrkla. Možná se jí to zdálo, ale jako by jejich učitel souhlasně kývl hlavou.

Když obešel všechny, postavil se zase zpátky doprostřed a mluvil ke všem, i když k některým stál zády. Sam se zase trochu porozhlédla a viděla, že ani ti, které nevidí, se neodvažují udělat nic nepovoleného, jako kdyby měl oči i vzadu. Ale vzhledem k tomu, jak se choval, si tím nebyla jistá.

„Dnes jsme tady, abychom si osvojili začátky teorie. A na konci hodiny, pokud si to zasloužíte, dostanete nezbytnou pomůcku k výcviku. Pokud si ji zasloužíte. A měli byste se snažit, protože bez ní nemůžete pokročit do cvičení. Bez ní byste nevydrželi zápasit ani den, a tím nemyslím ručně.“ Sam zazářily jiskřičky v očích a toužila vědět, co to je. Co může být tak tajné a tak důležité, že jim to neřekne? A proč to budou potřebovat a bez toho se neobejdou. Bylo jí jasné, že to má co společného s vílím prachem, protože tu samou otázku si kladla před chvílí. Jak se pak dostanou domů, když využijí všechen prach na tréninku.

Celou jejich lekci probíral teorii, kterou se Sam snažila pobrat celou, ale některé části ji nudily. Musela se přemáhat, aby její myšlenky neodběhly jinam a nepřemýšlela třeba nad večeří. A když si na to vzpomněla, tiše jí zakručelo v žaludku a sama sebe se ptala, jak dlouho už tady jsou. Ani jednou si nepoposedla nebo nezměnila polohu a teď ji zadek bolel, jako kdyby na něho spadla z pěti metrové výšky a nepoužila pro záchranu křídla.

Obrátila svou pozornost zpátky k výkladu a najednou nevěděla,co všechno prošvihla, ale něco určitě ano, protože mluvil už o úplně jiné věci, než kterou si naposledy pamatovala. Trochu si v duchu vynadala a po celý zbytek výuky už jí myšlenky ani jednou neutekly. Hlídala se a všechno si v duchu opakovala hned po tom, co to jejich učitel vypustil z úst.

Někde ke konci jim řekl, jak mu mají říkat a všichni přikývly. Pugorem si však nebyl jistý, že si to všichni zapamatovali a občas opustil střed kruhu a došel se někoho zeptat. Stihl tak vyzkoušet všechny a někteří si to nepamatovali a za to dostali jeho vražedný pohled. Sam si pomyslela, že v jeho očích asi nevystoupali do nějakých nebeských výšin, ale neřešila to a při každém jeho nádechu si v duchu zopakovala to slovo. Pugorem. Znělo to starodávně, ale pomalu si na to začínala zvykat a už jí to nepřipadalo tak cizí. Z učitele se najednou stal automaticky pugorem.

„Nyní budete chodit ven po jednom a já si s každým promluvím,“ vyzval je a tím definitivně ukončil hodinu. Všichni se zvedli a chvátali k východu, aby byli co nejdříve pryč, ale jakmile uslyšel jejich dusot pugorem, otočil se, a když viděl tu situaci, zamračil se na ně. Nechtělo se mu opakovat všechno dvakrát a zdálo se, že jeho žáci to naštěstí pochopili z jeho výrazu. Najednou každý pouštěl toho druhého, doufaje, že budou vypadat lépe. On se jenom otočil ke vchodu a zakroutil očima. To se mu nikdy nelíbilo. Většina se mu snažila podlézat, jako vždy, když dostal nováčky.

Zády se opřel o rám dveří a založil ruce na hrudi. Čekal, až se konečně někdo uráčí přijít.

Přišla jedna víla a on si s ní popovídal. Něco jí vytknul, něco jí poradil, chtěl být učitel, který své žáky připraví na všechno.

Sam seděla na židli a čekala, až se hlouček chtivých víl a preliis před vchodem vylidní. Iain ji pozoroval a netušil, co dělá. Proto se jí na to hned zeptal.

„Čekám,“ pokrčila rameny.

„A na co?“

„Až budu na řadě. Copak se tam chceš mačkat s ostatníma a hádat se, kdo půjde jako další? Myslím, že je to zbytečné. Stejně se na tebe jednou dostane,“ vysvětlila mu.

„Aha.“ Opřel se zpátky o židli a čekal s ní. Sál se pomalu vylidňoval a Sam čím dál častěji kontrolovala situaci u vchodu. Když napočítala už jenom dvě víly, začala se pomalu zvedat a zamířila ke svému cíli. Iain nebyl pozadu a šel hned za ní.

„Tak, co si o něm myslíš?“ zeptal se. Sam jenom protočila oči.

„Až venku,“ odpověděla. Nechtěla, aby ji pugorem slyšel, protože poznala, že on slyší snad všechno. Venku to bude jistější.

„Poslouchala jsi ten výklad?“ zeptal se znovu. Sam se tomu jenom usmála. Tak jí připomínal ji samotnou, když někde pobývala s Nallou. Pořád se bavily, stále něco probíraly a Iain byl stejně ukecaný jako ony. Jenom jedna věc ji mrzela. Nalla se tady nemohla dostat. Bývala by byla tou nejlepší ze třídy. Ona to s prachem uměla a byla odvážná. Kupodivu ji to ale nerozesmutnila tak moc. Jako kdyby její smutek někdo částečně odčerpával, jen co ho pocítí.

„Dáma první,“ vyzval ji Iain, když zbývali jenom oni dva. Sam přikývla, udělala na něho pukrle a odkráčela ke dveřím. Iain se jenom potichu zasmál, ale ona to slyšela a koutky se jí nadzvedly.

„Dobrý den, pugorem,“ pozdravila ho zdvořile.

„Dobrý den, Sam. Myslím ale, že už jsme se viděli, takže mě nemusíte zase zdravit.“ Sam se trochu podivila, že zná její jméno. Tak nějak tušila, že si pamatuje jméno každého z jeho třídy, a to i přesto, že se mu vůbec nepředstavili, ale nechala to být,

„Omlouvám se.“

Její omluvu přehlédl a pokračoval: „Chtěl bych vám říct, abyste mi v hodinách věnovala plnou pozornost,“ oznámil jí. Sam jenom otevřela pusu údivem, ale ihned si to uvědomila a zase ji zavřela. Jak mohl vědět, že nedává pozor. Vždyť se to stalo jen jednou! A jenom na chvíli, aspoň myslela.

„Ano,“ přikývla a nic nenamítala. Byla stále ještě trochu v šoku.

„Ale chtěl bych vás pochválit za vaše chování. Myslím, že z vás něco bude. Samozřejmě, z vás všech něco bude, ale vám by to mělo jít. Tak hlavně neztraťte svou motivaci. Mimochodem, co to je?“ zeptal se, jako kdyby to byla strašně důležitá otázka. Sam trochu přemýšlela a přemítala si, proč se vlastně tolik snaží? Je to kvůli Nalle? Nebo kvůli němu?

„Já vlastně pořádně nevím, možná…“ Větu nedokončila, protože zvedl ruku a umlčel ji.

„Tak pokud nevíte, tak si to do příště rozmyslete a potom mi to řeknete. Doufám, že o tom pořádně popřemýšlíte a bude znát jasnou odpověď. Zatím vám ale domů dám tohle,“ zvedl ruku a na ní se objevil nějaký předmět. Vypadalo to trochu jako přívěšek, nebo možná prsten. Ať už to bylo cokoli, Sam to přitahovalo. Cítila z toho sílu a moc, cítila, že ji to volá a dívala se na to jako uhranutá.

„Sam,“ šťouchl do ní pugorem.

„Ano?“ zvedla od toho zrak celá zmatená, ale stejně musela pohledem zavadit o tu divnou věc ještě několikrát.

„Vidím, že je správný čas vám to dát. Tomuhle se říká altatem. Co to přesně je, se dozvíme až na třetí lekci, ale já vám to s klidným srdcem můžu dát už teď. Je to velice důležité, cenné a další nedostanete. Její výroba stojí hodně vílího prachu, ale já věřím, že se o ni budete starat dobře. Jsem rád, že je v této třídě někdo, kdo si ji zaslouží už první lekci.“ Zavřel ruku a otočil ji. Sam nastavila ruku a do ní jí spadla altatem. Cítila, jak jí proudí síla, ten pocit znala, jenže si teď nedovedla vzpomenout, kdy přesně. Byla jako uhranutá.

Pugorem jí dal ještě pár rad a Sam ho pilně poslouchala, ale v ruce celou dobu držela svou novou věc a za žádnou cenu ji nepustila.

Když ji propustil, šla pomalu chodbou, ale nekoukala na cestu, ale dívala se na ni. O chvíli později ji dohnal Iain, ale ona si ho chvíli vůbec nevšimla. On si aspoň mohl prohlédnout to, co jí učitel dal, a nevěděl, co si o tom myslet. On nic nedostal, prostě ho učitel pokáral, udělil pár rad a poslal pryč. Když odcházel, ještě se ohlédnul a viděl, jak zavírá bránu se zvednutýma rukama a kolem se víří vílí prach.

„Sam, co to je?“

„Ehm?“ zeptala se, ale pohled nezvedla.

„Co to je? To, co držíš v ruce. A proč ti to dal?“

„Já vlastně nevím, co to je, ale říkal tomu altatem, nebo tak nějak. Prý je to hodně cenné a nemám to ztratit,“ odpověděla automaticky. Když se z toho zasnění probrala, stála na schodech, kterými před nějakou dobou vcházeli oba dva do budovy. Altatem rychle strčila do kapsy a zase začala vnímat svět.

„Co to s tebou je? Od doby, co to máš, se chováš tak, že ani nevím, že tu jsi. Haló, já chci tu starou Sam.“

„Vždyť tu starou Sam neznáš ani jeden den,“ zasmála se.

„To je pravda, ale aspoň už komunikuješ,“ oddechl si teatrálně. Chvíli si ještě povídali o svých dojmech a pocitech a připomínkách, Sam mu řekla, co si teda myslí o jejich učiteli a potom se oba přemístili domů.

Sam si ze svého altatem vytvořila náhrdelník, který si ihned zapnula na krk a šla se podívat do zrcadla. Jako kdyby na ní zářil a hlavně se cítila plná síly. Vlastně ještě pořádně nezkoumala tvar. Ale bylo to kulaté, občas se tam objevily nějaké znaky, které vyčnívaly nad povrchem. Sam ani netušila, z čeho to je, nebo proč se na to používá tolik vílího prachu.

Až teď jí to trklo. Tak plná síly se cítila vždycky těsně po tom, co vstala. Tehdy měl nově nabitý vílí prach největší účinek. Stiskla altatem v ruce a šla spát. Mámě všechno povypráví zítra.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [10]: