OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [11]

08.12.2011 (17:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1115×

11. kapitola

Už uplynul měsíc, kdy Sam jako první dostala své altatem. Ve třídě ji měli už všichni, a stejně tak nikdo netušil, k čemu je. Pouze cítili, že má spojitost s vílím prachem a nabíjí je energií. Dokonce se přizpůsobili i požadavkům pugorem, což se nikomu nedařilo lehce. Nikoho však nevyhodil a každý za to byl vděčný a snažil se ještě víc.

Sam se v lidské škole taky nedařila špatně. Remy byl pořád stejně ukecaný, ale Sam to nevadilo. Dokonce ji to tak nějak uklidňovalo, když poslouchala jeho povídání. Jeho hlas byl úžasně hluboký i v té rychlosti. Za ten měsíc poznala, jaký doopravdy je, a že ho odhadla dokonale. Tam, kde mohl, snažil se pomoct. A ona, na oplátku, mu přičarovávala hodně štěstí, aniž by o tom věděl. Vždyť byl její svěřenec. Samozřejmě, o ostatní se starala stejně, aby se neřeklo, že má nějaké výhody kvůli tomu, že se znají. Prostě si jenom na ostatní vzpomínala díky němu.

Zrovna ležela na posteli, když se před ní zase objevil dopis. Zajímalo jí, od koho je. Žádný dopis už dlouho nedostala. Možná jenom nějaká oznámení z výcviku, ale jen zřídkakdy. Nějak podvědomě věděla, kdy se má dostavit na výcvik, nebo jí o tom informoval altatem.

Vstala z postele a přišla k dopisu. Chtěla ho vzít do ruky, ale ohnul. Sam jenom udiveně vytřeštila oči a pokusila se ho chytnout ještě jednou. Zase uhnul. „Sakra, co to s tebou je, ty blbý kuse papíru?“ postěžovala si. Dopisy vždycky následovaly určené osoby a nenechali toho, dokud se jich určený neujal. Tenhle ale byl výjimkou a Sam nechápala proč. Párkrát se ho ještě snažila chytit a pak se naštvala a řekla si, že na to kašle. Asi to nebude tak důležité.

„Baf!“ vykřiknul na ni Iain. Sam spadla na zem leknutím. Jenom na něho chvíli koukala, než jí došlo, že to všechno byla jenom hra. To předstírání vznášejícího se dopisu s obvyklým leskem, to, že nešel vidět.

„Sakra, proč tohle děláš? Chceš, abych dostala infarkt? Vždyť za sebou nemám ještě ani jeden lidský život. Chceš, abych ti nedělala morální oporu na výcviku?“ obořila se na něho. „A jak ses vůbec dostal do mého pokoje?“ Sama si na to v duchu odpověděla, neochránila svůj pokoj žádným kouzlem.

„Přenes jsem se,“ smál se jí. „A morální podporu si najdu jinou,“ mrkl na ni.

„Hele, sice pořád probíráme teorii, ale pěstí jsem se naučila dávat už od malička,“ pohrozila mu a máchla rukou. Facka mu přistála na líci, aniž by se ho rukou skutečně dotkla. Iain se za něj jenom chytil a koukal na ni ublíženě. I když ne tak moc, jak si Sam myslela.

„Za co to bylo?“ zeptal se.

„Za to, že se mi posmíváš. A že mě lekáš. Mimochodem, ten dopis je jenom atrapa, co?“ zajímala se.

„To ti neřeknu,“ vyplázl na ni jazyk. Sam se tvářila, že ji to nezajímá, ale popravdě zajímalo, a moc. Potom si řekla, že tam určitě není nic napsané, protože dopis by přišel přímo jí.

Co když ale není kouzelný? Ne, to by Iain neudělal, uklidňovala se.

Začala kolem ní kroužit a Sam se tomu jenom usmála. Určitě se jí bude snažit oplatit tu facku. Jenže on si koledoval. Až na to, že mezi nimi poslední měsíc věta: „On si začal!“ neexistovala. Prostě si navzájem dělali naschvály a opláceli žertíky. Ať už byly jakékoli. Bavilo je to a mohli si cvičit práci s vílím prachem. Kdo ví proč, pracovalo se jim s ním teď o mnoho lépe. Necítili, že by nějak výrazně ubýval a využívali toho.

„Fajn, tak si to nechej.“ Odešla k posteli a sedla si na ni. Zády se opřela o zeď a nohy si natáhla před sebe. Na tváři měla masku klidu a nedávala na sobě nic znát. Potom pokračovala věcným hlasem: „Proč jsi tady?“

„Ale, ale. Copak mě nevidíš ráda? Já myslel, že tě překvapím. Jo, a ještě jedno překvapení. Máchl rukou a vedle něho se objevila Hope.

„Hope! Ahoj!“ běžela k ní Sam a pevně ji objala.

„Nazdar. Seš-dobrá!“ zakřičela mi do ucha a začala se smát. Iain si vedle nás jenom něco zamumlal a Sam se na něho otočila.

„Copak? Štve tě, že ti zadek nakopala holka, víláku?“ oslovila ho nelichotivě, ale udělala to záměrně. On na sobě ale nedal nic znát. Jen se jí pronikavě díval do očí. Ale mě neznervózníš, chlapečku, pomyslela si Sam a pohled mu opětovala s namyšleným nadzvednutím očí. Hope po chvíli vedle nich nervózně podupávala nohou.

„No ták, lidi,“ postěžovala si a Iain se na ni podíval. Sam netušila, jestli proto, že to už nevydržel, nebo to byla náhoda, každopádně vyhrála a to se jí líbilo.

„Ha, dva nula,“ posmívala se mu.

„Však já tě dneska ještě dostanu,“ slíbil.

„Tak už se nehádejte, já to stejně viděla, brácho. Tak jdeme?“

„Cože?“ podivila se Sam. Kam by měli jít? Ona chtěla zůstat doma a trochu se učit do školy. Měli psát písemku. Někdy se divila, že zvládá obě školy a nic nezapomíná, aspoň ne nic důležitého. Jenže to bylo to, co jí Nalla vždycky záviděla. Dokázala se vrátit do minulosti a vybavit si i detaily.

Teď ji trošku zamrzelo, že tady není. Vždyť si mohly užívat a zajít třeba na diskotéku, stejně jako obvykle. Ale už je to něco málo přes měsíc, co tady není. A přesto, že se s ní jednou setkala jako s čarodějnicí a hned potom se jí udělalo líp a nemyslela na její smrt, stejně ji někdy přepadla chvíle smutku a tesknila po ni. Tolik věcí o sobě věděly a Sam netušila, jestli někdy dokáže někomu jinému tolik toho o sobě říct. Jestli k někomu pocítí stejnou důvěru. Částečně Nallu z toho, že ji opustila, vinila. Jak jí to vůbec mohla udělat? Nechat ji tady samotnou a bez přítelkyně.

Jenže stejně jako její chvíle smutku přišly, jako kdyby je někdo mávnutím ruky s vílím prachem odvál stejně rychle pryč. Tentokrát ji vyrušil hlas Hope.

„Cože?“ zeptala se zase.

„Co je s tebou?“ zeptala se starostlivě Hope.

„Nic, je mi fajn.“ Zmateně zatřepala hlavou a netušila, z jakého důvodu se tak zasekla. Na co myslela? Teď, ať chtěla sebevíc, nemohla se vrátit ani o minutu zpátky, abys to zjistila. Jako kdyby teď její dar nebo utrpení – podle situace – nefungoval.

„Vážně?“ strachoval se Iain.

„Fakt, je mi fajn, asi menší zkrat. Občas se mi to stává,“ zasmála se.

„Jo, všim jsem si,“ zakroutil nad tím starostlivě hlavou, ale nechal to raději být a sprásknul ruce. „Tak, děvčata, letíme?“ Sam sice nevěděla kam, ale přikývla a Hope se okamžitě přidala. Iain je obě objal kolem ramen a řekl: „Teď sledujte, cvičil jsem to celkem dlouho.“ Na chvíli zavřel oči a potom Sam pocítila obvyklé horko, chlad a zhoupnutí žaludku díky přenosu.

„Ty seš machr,“ zahvízdala Sam. Dokázal to bez rukou, stačilo na to pomyslet. Trochu mu to záviděla a slíbila si, že se to taky musí naučit. Máma to zvládla už dávno. Co když ale ona to neokáže? Co když není tak dobrá, jak si myslela? Co když ji to mohla naučit jenom Nalla. Nebo Mary.

No jo, jenže ta na mě nebude mít čas, protože musí učit, povzdechla si v duchu.

„A kde to vůbec jsme?“ rozhlížela se kolem.

„Překvápko,“ zašeptala Hope. Všude byla tma a Sam nic neviděla. Žádné zvuky kolem nich, žádný zvláštní pohyb. Iain ji stále držel kolem ramen a Sam se nemohla skoro hnout. Neměla to ráda, neměla ráda, když ji někdo omezoval v pohybu, a tak se mu snažila vykroutit. Nakonec se jí to podařilo, ale když udělala krok, zakopla. Naštěstí stihla použít křídla k udržení rovnováhy.

Najednou se celá jejich trojčlenná skupinka dala do pohybu, jenže Sam stále netušila, kam míří, ani proč šeptají. Jako kdyby se snažili neprozradit. Ale pokud je to tady nebezpečné, proč se sem vůbec přenesli?

„Tak řekne mi konečně někdo, kde to jsme?“ Přesto že s nimi nechtěla hrát tu jejich hru, šeptala. Jenže ona se dožadovala pořádku, chtěla mít o všem přehled. Kam jdou, proč šeptají a proč je tady tma. Té už měla taky plné zuby, proto si vyčarovala baterku a rozsvítila, aby se podívala kolem sebe. Sice si mohla vyčarovat třeba louč, jako správná víla, a ne lidský vynález, ale v tu chvíli ji přišla na mysl pouze baterka.

„Zhasni to!“ zašeptal Iain a nečekal, až tak Sam učiní. Prostě máchnul rukou a baterka zase zmizela. Bezva, ani jsem se nestihla porozhlídnou, postěžovala si v duchu Sam.

„Tak mi odpovězte!“ Rozzuřená byla stále víc a tím, že jí nikdo nevěnoval pozor a nechtěl jí odpovědět na otázky, se to moc nezlepšovalo.

„Počkej chvíli a uvidíš, je to překvápko,“ zašeptala konečně Hope. Aspoň ta měla tolik rozumu a dala Sam aspoň nějaké informace, aby se mohla uklidnit.

Ještě chvíli šli tmou a Sam zaslechla tichou hudbu. Po další chvíli uviděla i světlo. No konečně!

Před sebou viděla bránu jako ze starých časů. Byla obrovská a tak nádherná. Zlaté rámy se třpytily ve světle a ona si připadala jako v ráji. Nějaký šikovný člověk, nebo možná víla, si dal s kováním té brány moc velkou práci. Když se na ni dívala, skoro jako by se zvířata pohybovala po pláních, skákala a dováděla v trávě, která vlála ve větru. Listy stromů padaly na pomyslnou zem nebo na kameny. Vedle stromů tekl potůček. Něco tak nádherného už dlouho neviděla. Zatajil se ji dech a chvíli na to zůstala civět bez hnutí. Pak do ní Iain a Hope najednou žduchli, aby ji popohnali dál.

„To je krása!“ vydechla konečně. Ani jeden z nich na to nic neřekl.

Iain na chvíli zavřel oči a brána se Sama od sebe otevřela. Sam už podruhé za dnešní den záviděla, že to má tak moc vytrénované. O to víc to toužila taky umět.

Jenže o nějaké závisti nemohla už ani přemýšlet. Jakmile se brána otevřela jen na malou škvírku, pronikla k nim hlasitá hudba. Uvnitř bylo světla, že by to jednoho oslepilo, a Sam musela chvíli počkat, než si její oči zvykly.

Uviděla hodně víl, všichni byli z výcvikového kurzu, i když někteří chyběli. Konečně to začínalo být Sam jasné. Jediná výjimka byla Hope.

„Počkej, můžu mít pár dotazů?“ otočila se na Iaina. Hope už totiž někde odběhla, asi někde k jednohubkám.

„Jasně, jen se ptej,“ kývnul hlavou Iain, ležérně si zkřížil ruce na hrudi a opřel se o stůl. Sam jenom zatřepala hlavou a vzpomínala na otázky. Aby to nějak zakryla, zase se porozhlédla kolem. Netušila, kde jsou, ale okna musela být něčím zakryté, protože byl den a světlo vycházelo pouze z lampiček a reflektorů uvnitř místnosti.

„Zaprvé, kde jsme?“

„Víš, že ani přesně nevím? Nějaký hrad, nebo zámek,“ zasmál se. „Zařizoval to Renvel, však ho znáš.“

„Ne, neznám.“

„Aha, to nevadí. Každopádně on to vymyslel. Co další otázka?“ zeptal se a zamířil ke stolu s pitím. Jedno si vzal do ruky a druhé podával Sam. Sam neměla na pití ani pomyšlení. Nějak se jí to tady nezdálo, i když nechápala proč. Bylo to tady úžasné, jenom… ten pocit. Iain pokrčil rameny a usrkl trochu z kelímku.

„Proč jsem nesměla svítit baterkou a jak to, že tam byla tma, když je den?“

„Renvel všechno zařídil. Bylo to prý nějaké krytí, nebo tak něco. Tajná chodba venku, do které se mohl přenést jenom ten, kdo ji znal. Člověk by na ni stěží přišel, je neviditelná. Jenom by to světlo šlo vidět. To by asi bylo divný, ne?“

„Jo, to jo. A pochopila jsem správně, že tu jsou lidi z výcviku?“ zeptala se ještě.

„Jo, šikovná holčička,“ zasmál se a usrknul si znovu. Sam netušila, co v tom je, zkoušet to raději nechtěla. Nejraději by šla zase domů. Kdyby mohla, otočí se na patě a zmizí. Jenomže tu nechtěla nechávat ty lidi samotné. Co když ji budou potřebovat?

Tak to asi těžko, když jich tady je tolik. O jednoho míň nebo víc, na tom přece nesejde.

„A proč tu teda je Hope? Vždyť ona není z výcviku.“

„Jo, ale mohl jsem ji sem vzít. Je to ségra a každý si mohl přivést hosta.“

„Proč jsi mi to neřekl? Vzala bych… já nevím, někoho.“ V duchu si ale nadávala, že se vůbec na to zeptala. Vždyť neměla nikoho kromě těch dvou sourozenců. A ti byli tady. Nalla byla pryč a o čarodějnici Nallu tady nestála. Ještě teď si živě pamatovala tu neviditelnou ruku, která jí ubírala vzduch, až omdlela. Pak se probudila doma díky Remymu.

Další osoba, se kterou se přátelila, byl Remy. Jediný problém byl v tom, že je člověk, a ona pochybovala, že by na přenos řekl: „Super, to jsem vždycky chtěl zkusit, udělej to ještě jednou!“. Takže vlastně neměla skoro nikoho.

„Já ti to říkal, tys nějak neposlouchala. Co ti bylo?“ zeptal se starostlivě a usrkl další kousek pití.

„Vlastně ani nevím, poslední dobou se mi to stává často. Ale není to nic neobvyklýho. Fakt. Už se mi to stávalo dřív,“ uklidňovala ho s úsměškem na tváři.

„Hele, myslíš to vážně, nebo mi tady lžeš?“ zeptal se podezíravě. Sam chtěla odpovědět, že samozřejmě nelže, čímž by to udělala už podruhé za sebou, ale nestihla to. Renvel vzal mikrofon a začal přednášet svou řeč. Sam nechápala, kde ten mikrofon vzal a bála se, že jestli to bude tak nahlas, někdo je tu najde. A co pak?

„Sešli jsme se tu, abychom uspořádali tuhle boží párty. No, možná to není nejlepší začátek, ale koho to zajímá? Je tu dostatek pití, jídla, Lousty udává tempo hudební… Tak šup na parket a tancovat, holky, a těch pár kluků taky. A hlavně se bavte!“ Hudba zase zesílila a všichni se hrnuli doprostřed místnosti, jako kdyby Renvela poslouchali na slovo. Iain se taky přidal a tahal ji na parket. Sam jenom zavrtěla hlavou a řekla, ať nejdřív vezme Hope. On jenom pokrčil rameny a odešel.

Sam si oddechla a přešla ke stěně hned vedle brány. Měla neblahý pocit, že by měla hlídat jako nějaká stráž.

O hodinu později, kdy odmítla asi tři preliise si připadala jako nějaký blázen. Vážně by si měla odpočinout, protože ten všechen frmol s ní dělá divné věci. Nejdřív ty její stavy, ze kterých si nic nepamatuje, a potom ještě ten pocit, který ji zbytečně varuje. Řekla si, že si půjde sednout, když najednou slyšela zvláštní zvuk. Jako kdyby se něco rozbíjelo, jenže přes ten hluk to nešlo pořádně slušet.

„Renvele, vypni to,“ zakřičela na něho Sam. Jenže ten nic neslyšel. Ona se ani nedivila, přes ten hluk to ani pořádně nešlo. Máchla rukou a utlumila ten hluk. Všichni se na ni podívali a koukali naprosto vyjeveně?

„Co to děláš?!“ křičela jedna víla na Sam.

„Ticho!“ obořila se na ni a spalovala ji vražedným pohledem. Neměla ráda, když ji někdo okřikoval, navíc, tohle bylo opravdu divné. „Neslyšíte to?“ zeptala se, dokud nezačali další a další protestovat. Oni se zaposlouchali a opravdu, slyšeli to taky. Jako kdyby někdo házel skleničky o stěnu a ty se rozbíjely.

„Co to je?“ zeptala se jiná víla se strachem.

„To se mi nelíbí, to se mi vůbec nelíbí,“ mumlala si Sam pod nosem a chytila se za svoje altatem. Jako kdyby jí to mělo pomoct vyřešit všechny problémy.

„Neměl by se někdo povídat na to, co to je?“ zakřičela jedna víla strachem a ostatní začali hysterčin.

„Uklidněte se! Pokud nebudete v klidu, nic se nevyřeší. Akorát všechny zbytečně poděsíte, pokud to je nějaká prkotina. Počkejte tady,“ protočila očima a vydala se strachy bez sebe k bráně. Hlavu nesla hrdě, jako kdyby byla největším hrdinou, ale všechno byla jenom přetvářka. Jak by si teď přála mít po boku Nallu, s ní by zvládla všechno, spolu vždycky všechno překonaly. Dokonce tehdy i tu čarodějnici, což byla zásluha hlavně Nally. Ale teď, když tady byla sama, a nikdo se raději ani nepohnul a nešel jí pomoct… Chodila sice na výcvikové kurzy, ale tam zatím probírali pouze teorii, žádnou praxi. Dokonce ještě ani nebojovali ručně, natož s vílím prachem. A jediné, co umí, je odrážecí kouzlo a to odhazující, které se ihned po napadení od Nally naučila.

Vyšla z brány a najednou tam nebyla tma. Tím tunelem, kde předtím procházeli, se nesly barevné záblesky, jeden za druhým, a jako kdyby ta neviditelná stěna padala, rozbíjela se kousíček po kousíčku. Jakmile odpadnul velký kus tunelu, uviděla za ní osobu, kolem které se vznášela černá aura, až se z toho Sam dělalo špatně. Čarodějnice. Jenomže co teď?

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [11]: