OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [25]



Vílí prach [25]Samin pohřeb

25. kapitola

 

Pomalu kráčela tmavou ulicí a usmívala se na celé kolo. Ke krku si přitahovala Remyho kabát, který jí věnoval, aby venku nezmrzla. Řekl, že mu ho může vrátit někdy ve škole, nebo až k ní přijde na návštěvu, například. Cítila z něho jeho vůni a nemohla se jí nabažit. Byla příjemně rozbolavělá a zmatená. Hvězdy jí svítily na cestu, výjimečně, protože jindy je zakrývaly mraky nebo jas pouličních světel, a Sam se cítila jako nejšťastnější člověk na světě.

Potřebovala se s někým podělit o tak úžasné pocity, rozhodně by nikomu neřekla, co se dělo. Maximálně o té nádherné večeři. Ale kdo je vhodná osoba? Věděla, že se zeptá mámy na křídla, ale teď… potřebovala nějaké ujištění, že se jí to jenom nezdá, ale že se tohle doopravdy stalo. Že jenom nesní.

Jeniffer nebo Hope? Vtipná kamarádka z výcviku, která přestože je velice vážná v těchto oblastech, srší vtipem, když se nejede o život. Jako by od té doby, co ji potkala v nemocnici po napadení čarodějnicemi, vyspěla. Aspoň v některých oblastech.

Nebo kamarádka, která je ukecaná, vždy upřímná, milá, ale stejně dokáže všechno pochopit a čas od času i skvěle poradit?

Měla veliké dilema a chtěla nejdříve zavolat oběma. Vytáhla mobil a odemkla klávesnici. Všimla si, že je velice pozdě. Hodiny ukazovaly něco málo po druhé hodině ranní. Nemůže jim teď volat, určitě už spí a akorát by se na ni naštvaly místo vyslechnutí.

Rozhodla se, že dá vědět oběma. Vybrala možnost posílání textovky a psala. Poslala to oběma najednou a těšila se, až s nimi posední někde na zmrzlině. Jak milovala některé vymoženosti lidského světa. Takhle to aspoň nepůjde přes vílí poštu a nemusí se strachovat, že by si to někdo přečetl. Což o to, doručilo by se to v podstatě okamžitě, jenže tohle bylo prostě… rychlejší. Navíc, na co jinak by ten mobilní telefon měla? Jeden pořídila nejenom Jeniffer, ale i Hope a Iainovi. S těmi si psala skoro denně.

Remy se počítal automaticky.

S úsměvem a zamyšleným pohledem na nebe zastrčila mobil zpátky do kapsy a šla dál. Ještě více se zabalila do toho kousku voňavé látky, která jí připomínala tu nejskvělejší chvíli, jakou kdy ve svém životě zažila. Věděla, že na tohle nikdy nezapomene, to by nedokázala. Remy jí tuhle vzpomínku zatlačil hluboko do mozku.

Když se za ní ozvalo šustění, její myšlenky se k tomu zvuku upřely, přesto na sobě nedala nic znát. Utvořila kolem sebe menší bublinu, která by nějaké ty kouzla dokázala odvrátit, a nehnula přitom ani brvou. Některá už dokázala stvořit bez pomoci jakéhokoli pohybu. Na to byla pyšná. Dokonce se občas už přenesla bez máchání ruky, stejně jako Iain, i když ten už v tom měl několikaměsíční praxi.

Svůj krok nezvolnila, pokračovala a čekala, kdy se vysvětlí ten podivný zvuk. Strachem jí tlouklo srdce. Měla sice výcvik, trénovala boj tělo na tělo, znala teorii, ale praxi s vílím prachem začali teprve před nedávnem. Nebyla si jistá, zda-li by teď dokázala vyhrát. Možná v mrštnosti ano, ale v dovednostech s vairvitem by se s čarodějnicí nemohla rovnat.

Sakra, sakra, sakra. To se ten úžasný večer mohl takhle zvrtnout? Sice to nezačalo zrovna ideálně, hlavně tehdy, když ji Remy vystrašil, že se něco děje. Tehdy umírala strachem. Jenže potom, co poslala toho úchyla do vězení, a doufala, že tam ještě dlouhou dobu zůstane, se všechno dařilo. Svůj výbuch hněvu, u kterého se snažila neříct něco, čeho by později litovala, nepočítala. Nádherná večeře, které se nakonec vůbec nedotkli, ale vůbec to nevadilo, překrásný dárek od Remyho a první milování. Po tom, co jí řekl o své halucinaci-nehalucinaci, už na to téma nezabrousili a jenom se ještě mazlili, kdy ji přivedl ještě k jednomu vrcholu. Místo toho, aby teď padala únavou, se zdála nabitá energií. Kterou teď bude muset spotřebovat na svůj potencionální boj.

Ne, proč se to musí stát dnes?

Ale možná jenom zbytečně plaší a ten zvuk vydala nějaká toulavá kočka, nebo krysa, která si šla pro svůj lup jako je třeba obal od oplatky. Jenže srdce Sam stejně nechtělo přestat zrychleně bít a chloupky na zátylku jí vstávaly hrůzou. Ne, její instinkt nikdy nelhal, a tak jediné, co jí zbývalo, bylo připravit se na boj. Ne s člověkem, ale odvěkým nepřítelem vílího pokolení, samotná víla přeměněná tak, aby svůj druh, ze kterého původně vzešla, zabíjela. Kdo ví, kdo je stvořil, kdy vznikla ta první. Historii se učili, ale tu hodně vzdálenou, její počátky, si nikdo nepamatoval.

Jenže teď odbíhala od tématu a musela se soustředit, aby všechna její pozornost neutíkala jenom tak do vzduchu jako plyn sporáku. Což mohlo být stejně nebezpečné. Stačí jedna jiskřička a všechno se zhroutí, vybouchne.

Raději svůj štít, svou ochrannou bublinu ještě posílila a pokračovala dál. Měla chuť zmizet, ale kdo ví, co to bylo za čarodějnici a jestli by ji nenásledovala. Vždyť ani netušila, jak pracují, co dokážou. Nikdy se o nich nepsalo ve škole, jenom základy, které už dávno znala z vlastní zkušenosti. S Nallou.

Kráčela stále dál a dál a domy kolem ní se sice střídaly, přesto vypadaly stále stejně. Napravo od ní se míhaly stromy a ona si ani neuvědomila, že zrychluje. Jenže žádný další podivný zvuk, který by prozradil přítomnost někoho nečekaného a nebezpečného se neozval. Jak si to měla vysvětlit? Buď jí strach zastřel smysly, na což přesně pugorem upozorňoval, nebo si to vážně nalhávala a její instinkt je poškozený euforií, kterou pociťuje. Nebo třetí možnost, Remy ji tak vystrašil, že si nedokázala vysvětlit, že je v bezpečí, a proto její podvědomí klamně vytváří situace, ve kterých se nechtěla ocitnout.

Fajn, už vážně blázním, řekla si v duchu a trochu se uklidnila. Stejně se ale nedokázala přinutit k tomu, aby svou bublinu zrušila. Prostě se chtěla pojistit, že se jí vážně nic nestane.

Když periferním viděním spatřila záblesk oranžového světla, byla ráda, že dala na svůj pocit. A přesto, že stačila uskočit, kouzlo by ji bylo zasáhlo do boku, možná trochu níž, do nohy. Dopadla tvrdě na zem, ale ihned se rukama odstrčila a vstala. Byla připravena se bít, protože měla pro co. Musela zůstat na živu, aby mohla zažít ještě více takových chvil s Remym jako dnes. Zajímavé, že jediná úžasná noc dokáže být takovou motivací, i když jste si předtím mysleli, že nic více motivujícího než láska k příteli nemůže být.

„Nazdar, kamarádko. Trochu jsi trénovala reflexy, že?“ zeptal se velice známý hlas. Sam v duchu brečela, protože se s ní nechtěla setkat. Byla si vědoma toho, že pokud nechá Nallu běhat po lidském světě, zabije mnoho víl, které se tady vyskytnou. Ona je toho schopná a nenávist z ní jenom čiší. Přesto ale stále cítila jakousi fixaci na její osobu. Milovala ji, i když se ji snažila už několikrát zabít a párkrát se jí to skoro povedlo, přesto ji nedokázala nenávidět, ne tak, aby ji mohla zabít.

Jenže osud si asi usmyslel, že je dvě dá dohromady, i kdyby to mělo stát cokoli, protože jejich cesty se stále setkávaly. Sam to nechtěla, mnohem raději by žila s vědomím, že její nelepší kamarádka běhá živá, i když strašně krutá, po světě, než by se měla vyrovnávat s její smrtí. Ano, i když se teď cítila skvěle, prostě výborně, a věřila, že už se ze všeho dostala a je to pouhou vzpomínkou, vždy když přišlo na lámání chleba, všechno se vrátilo. Ty dny, kdy strávily spolu a bavily se, kdy spolu čarovaly a vyváděly hlouposti na truc svým mámám…

„Ahoj, Nallo,“ řekla chladně, i když ji to trhalo srdce. Někdy měla pocit, že na výcviku se nevyučoval jenom boj, ale také herectví. Vždyť jak jinak by se dala vysvětlit ta její maska? Klidná, vyrovnaná, vážná… a její hlas to samé v bledě modré. Nedávala na sobě nic znát, protože věděla, že sebemenší pohnutí obočí či koutku úst, které by prozradilo bolest z jejich vzájemného setkání, Nalla využije ve svůj prospěch. Takové už čarodějnice byly, nemuseli se o tom učit na výcviku, stačila pravidelná sezení s Nallou, jako kdyby k ní byla objednaná a vždycky přišla a zaplatila. Až na to, že z nich místo lepšího pocitu chodila čím dál víc sklíčenější. Vyčerpávalo ji stále vidět Nallu, jak se ničí víc a víc a přitom za to vůbec nemůže. Vílí prach se na ni lepil jako ropní magnáti na ložiska ropy a ona se stávala více a více zákeřnější a silnější. Sam zajímalo, kdy už bude silná, že ji nikdo nepřemůže. Ani více bojovníků najednou.

Ovšem, pugorem by ji dal kdykoli, o tom nepochybovala. Jinak by je nemohl učit.

„To ochranné kouzlo…“ ukázala rukou na Saminu osobu, „bylo třída. Jenže stále ti k dokonalosti kousek chybí. Měla bys trénovat víc. Ale bod ti k dobru připíšu.“

„Jo, to je hezké od tebe, že mě chválíš, ale ty ses naopak zhoršila. Věděla jsem o tobě už hodnou chvíli,“ ušklíbla se na ni Sam, i přestože věděla, že tohle je nebezpečné. Potřebovala si dokázat, že není zase tak bezbranná, i když opak byl pravdou. Nezmohla proti ní nic, stačilo hnout prstem a Nalla by ji zabila. Štěstí, že aspoň základní kouzla dokázala dělat pouhou myslí.

„Jo, takže ten tvůj bod vlastně ani neplatí?“ uchechtla se Nalla zpátky a vypadalo to, že si takové výtky ani nevšimla. Co Sam věděla o čarodějnicích, něco takového jako urážka, a ještě k tomu takhle zjevná, by je naštvala, ne pobavila. Samozřejmě Nalla je něco extra, vždycky byla, ale jak mola vidět, čarodějnictví ji pohltilo naplno a nechápala, jak se kolem ní může vznášet temná aura čím dál víc, když se s ní postupem času „setkává“. Tohle by ji mělo vytočit k nepříčetnosti a Nalla by měla zaútočit.

Tak proč teda neútočí? Proč se chová jinak?

Možná něco plánuje. Něco, co by ohrozila svou agresí a výbuchem, proto se drží zkrátka. Sam netušila, co to má být, ale stejně jako ji předtím její instinkt varoval před tím, že ji někdo sleduje, a vážně to není jenom kamera obchoďáku, teď hlásil, že se stane něco špatného. Hodně špatného.

Proč se musí, zatraceně, všechno podělat, když to vypadá tak nadějně, slibně. Krásně.

Nalla si ji měřila od hlavy k patě. Přesto se Sam uklidňovala, že dokud má své altatem, a byla si jistá, že Nalla o něm neví, protože o něm nepsali nikde v učebnicích, je aspoň částečně v bezpečí.

Cítila, jak síla, nashromážděná za těch pár měsíců, pomalu, ale jistě uniká přes její amulet do ní a chrání ji. Jo, zásob má až až, ale nevydrží věčně, jako například Nalla. Navíc si to šetřila na výcvik, na procvičování útočných a obranných a co já vím, jakých ještě, kouzel.

Bezva. Když se daří, tak se daří.

„Nevadí, mám jich až dost.“

Nalla se vražedně usmála, až z toho Sam zamrazilo. V jejím pohledu byl mráz, který vás popálí svou ostrostí. Takhle se dívá šelma na svou kořist. „Myslím, že jsem tě jich právě zbavila.“

„Fajn, tak se můžem zase rozejít. Tak zase někdy,“ usmála se na ni mile Sam a snažila se nějak vidět za sebe, aby mohla pokračovat v chůzi. Rozhodně by se nikdy neotočila k Nalle zády. Znala ji, logika jí nechyběla. Musela si dát dvě a dvě dohromady. Pokud měla Sam štít předtím, a to k ní byla otočená zády, určitě ho má i teď. Už by neposlala jenom nějakou slabou zabíjecí kletbu. Tentokrát by použila mnohem, mnohem víc vílího prachu. A Sam si nebyla jistá, jestli by ten její nashromážděný stačil. Takhle ho mohla odrazit, odklonit. Ale rozhodně ne ho nechat pohltit.

„Ale kam spěchat? Já myslela, že s kamarádkou ráda trávíš čas. Však to znáš, vyměníme si spolu nejnovější drby, rozebereme tvůj milostný život, tvou rodinu… Všechny detaily mě zajímaj.“

„Tak si nech zajít chuť. Kdysi jsi byla moje kamarádka,“ a stále jí jsi, „ale tohle je vážně osobní. A byla bych ráda, kdybychom se mohly rozloučit,“ snažila se jejich náhodné setkání diplomaticky ukončit.

„To mě opouštíš vážně tak brzo? Ani se mě nezeptáš, co jsem naplánovala?“ zeptala se naoko sklíčeně.

Zatraceně, zase ten pocit v zátylku. „A ušetříš mě potom dalších keců, když si to vyslechnu?“

Nalla si založila ruce za zády a přecházela kolem ní v kruzích, a nevypadalo to, že by se nějak závratně urazila. Zdá se jí to, nebo se s každým dalším kruhem přibližuje? „Víš, spočítejme si to. Mohla bys mi pomoct, protože víš, že já na matiku nejsem,“ pobídla ji. „Potkaly jsme se už kolikrát? Pětkrát? Šestkrát? Kdo si to má pamatovat, když ten čas tak strašně rychle letí. Zatím jsem se tě snažila vždycky zabít, abych viděla tvůj pohřeb. To víš, ať jsme si kvit. Vsadím se, že na mém jsi určitě byla a plakala jsi jako jediná. Víš, že se to nemá?“ odbočila od tématu. „No jo, ale tys vždycky vybočovala, proto jsem tě měla ráda.“ Zadívala se jí upřeně do očí. „Všimni si toho minulýho času, jo? Myslím, že právě tím ses mi zprotivila. Vždycky jsi musela dělat všechno po svým. Proto taky se mi nepodařilo získat dostatek výhod, abys ležela pod kytičkama. A proto jsem se rozhodla, že je zbytečné, abych marnila svůj, ale i tvůj omezený čas. Proč tě zabíjet, když to někdo může udělat za mě?“ Odmlčela se.

„Och, ano, ptáš se, co bych z toho měla. No, pomsta by mi protekla mezi prsty, ale pokud bych ti těsně před tím, než bys konečně zdechla, trochu potrápila, splnilo by to svůj účel. Já bych konečně mohla spát v pokoji a ty bys odpočívala v pokoji taky. Navždycky.“

Sam se neodvažovala nic říct. Slova, která právě byla pronesena, ji ohromila. Věděla, že ji Nalla chce zabít, ale nikdy nemluvila o mučení. Bála se toho, a to tak, že dost. Proč se jenom dívala na ty lidské filmy v televizi? Aspoň by netušila, jak mučení probíhá, jenže teď jí místo toho před očima běhala názorná ukázka. Ona hrála hlavní roli.

„Máš strach? Nebo ses jenom zasekla?“ zajímala se Nalla. Sam raději ještě posílila svůj štít a nenápadně se rozhlížela kolem. Už dávno zjistila, z vlastních zkušeností, že víly i čarodějnice jsou zranitelné stejně jako člověk. Kouzly nebojovala, ale pokud by dokázala udržet svůj štít, ochranu, a přitom bojovat tělo na tělo, možná by se jí poštěstilo zaměstnat Nallu na tak dlouho, aby se mohla přenést a ona nemohla sledovat její stopu. To se totiž dalo jenom malou chvilku po tom, kdy se někdo přenesl. Vílí prach stále ještě zůstával na svém místě, ale jakmile se usadil, už jste se ničeho nedopátrali.

Přemýšlela nad tím, že by se přenesla do Livenjawa, jenže to by musela Nallu zbavit pozornosti, aby vůbec něco takového mohla uskutečnit. Rozhodně nechtěla marnit čas tím, že by zavřela oči a snažila se přenést myšlenkou, jenže kdyby jenom pohnula rukou, začne boj. Tehdy bude mít dost starostí s udržením svého života a na nějaké přenášení si bude muset nechat zajít chuť.

Stále kladla jednu nohu za druhou a snažila se dostat k tomu opřenému zničenému deštníku. Ohnuté jehlice z něho trčely, jako by říkaly: tady jsem, já jsem skvělá náhradní vražedná věc, vezmi si mě. Sam samozřejmě pochopila volání a snažila se k němu dostat.

Když se k němu dostala, jednou rukou chmátla po deštníku a hned ho dala před sebe. Bezvadné, kletba Nally ten deštník přeměnila v roztavenou tyčku, která se začala roztékat. Sam ji okamžitě odhodila a vzala si víko od popelnice. Jo, hnusné a trapné, ale co jiného měla dělat? Musela si vystačit s tím, co jí zbylo. Tentokrát Nalliné kouzlo odklonila a to zasáhlo cihlový dům hned za Sam. Úžasné, tohle jsou pěkně silná kouzla. Skrytá za kovovým víkem jako za štítem si v druhé ruce vykouzlila dýku, takovou, kterou použila v ten osudný den na hradě, kdy se chtěly přidat i čarodějnice, a hodila ji po Nalle. Snažila se to urychlit prachem, jak to viděla u Nally, jenže ona asi trénovala, nebo co, a i tak rychle letící dýku dokázala zneškodnit. Na zem se snesla už jen snůška prachu, jenže ne toho kouzelného.

„Takže ty budeš útočit ze zálohy?“ Její pohled ztvrdnul a Nalla v jedné ruce kouzlila něco jako ohnivou kouli a nad dlaní druhé ruky se jí vznášel nějaký růžový plyn, který neměl určitý tvar. „Tak sbohem na tvém pohřbu.“ Hodila po ní kouli, která zničila její štít, protože zase tak skvělá v tomhle nebyla, a potom plyn. Co se dělo pak, už nevnímala.

 

 

Probudila se ve tmě a netušila, kde je. Jenom gravitace jí říkala, že leží. Cítila se zvláštně, omámeně. Mozek jí nepracoval a ona si nemohla vzpomenout, co se vlastně dělo. Možná spí v posteli a všude okolo je tma, jenže podivná. Ruce jí zdřevěněly a nohama nemohla pohnout. Lítostivě zaskuhrala a snažila se lépe uvelebit, aby mohla zase usnout. Jenže se jí nechtělo. Cítila se čilá jako rybička.

Její tělo se probouzelo pomalu, ale nakonec dokázala zvednout pravou ruku a vytvořila světlo. Vlastně si nepamatovala, že by někdy zažila takovou tmu. Vždycky svítily hvězdy a měsíc, nebo viděla pod dveřmi zářit světlo z obýváku. Ticho bylo také zarážející a neobvyklé. Vzduch se zdál těžký, jako kdyby byla v létě na pláži. Nevzpomínala si, že by s mámou a tátou podnikli prázdninovou cestu. Sakra, co se to tu děje?

Když se konečně rozsvítilo, doslova, musela na chvilku zavřít oči. Nebyly zvyklé na takový příval světla. Když se vzpamatovaly, skoro se jí zastavilo srdce. Nad hlavou viděla papírek, kde stálo: „Užij si svou smrt!“. Skoro slyšela Nallin smích. V tu chvíli se jí totiž rozsvítilo a ona se rozhlížela dokola. Neměla skoro místo, aby se mohla pohnout, ani zvednout hlavu, a srdce jí bilo splašeně jako kůň.

Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat, dusím se, panikařila, ale nakonec si z posledních sil vyčarovala vzduch. Její plíce to uvítaly a ona ještě dlouhou dobu vydýchávala svůj strach. Stejně se jí to nedařilo. Její srdce tlouklo na poplach, jako kdyby se usmyslelo, že raději odejde, než umřít tady v rakvi. Nalla měla tentokrát pravdu. Proč by ji zabíjela, kdyby se zase něco mohlo podělat? Raději ji nechá umřít samotnou.

Sam tekly po lících slzy strachu a bezmoci a ona netušila, co dělat. Vyměňovat vzduch nemůže napořád.

Konečně ji něco trklo. Určitě se může přenést. Z toho omámení jí ještě nepracoval dostatečně mozek, proto si na to nevzpomněla dřív.

Neobratně si utřela slzy, které jí vytékaly z očí stále ve větším proudu, a snažila se je zastavit. Popotáhla a zhluboka se nadechla a vydechla. Klid, holka, tohle se určitě nějak vyřeší. Něco přece musí jít udělat. Nemůžu tady zůstat jenom tak. Když si vzpomenu, že jsem se dostala i z horších. Uklidňovala se, co to dalo, její srdce si však stále mlelo svou. Vykašlala se na něho, i když je to životně důležitý orgán, a prostě se soustředila. Máchnout rukou nemohla, místo kolem ní bylo tak, tak na mírné pokrčení kolen. A nohy stejně sjížděly zpátky. Nesnášela, když musela ležet s narovnanýma nohama. Potřebovala kolem sebe prostor, kterého se jí k tomu nedostávalo.

Když se asi po minutě usilovného soustředění splnilo přání, přišlo zklamání. Místo, aby se přenesla někde, kde je dobře, zůstala tam, kde je.

„Sakra, zatraceně, do prdele!“ nadávala a mlátila přitom do víka rakve. Její rakve. Bylo to hrozné pomyšlení.

Nalla měla pravdu. Tentokrát se to nepovede. Tentokrát se z toho nedostane.

„Ne!“ křičela, ale nikdo ji neslyšel. Nemohl. Byla zahrabaná asi deset metrů pod zemí. Z toho by se nedostala ani nevěsta z Kill Billa. A to neměla kouzelné schopnosti jako Sam.

Brečela, nechala se úplně pohltit hysterií. Už nikdy neuvidí Remyho, nikdy neprožije tak nádherné chvilky jako dneska v noci, pokud ovšem neprožila v bezvědomí několik dní, nikdy neobejme mámu ani tátu. Už nikdy neuslyší konejšivá slova mámy, která dokáže vždycky poradit, a dobře. Nikdy si nesdělí své pocity z výročí, které s Remym slavili, a nepoškádlí Iaina, který se tak krásně durdí. Nikdy, protože přes Nallinu ochrannou bublinu se nedostane a ta očividně byla kolem celé její rakve.

Brečela a netušila, co má dělat. Vždycky si zatím věděla rady. I když vše vypadalo bezvýchodně, stále se něco naskytlo, co ji zachránilo. Vždycky ji osvítil nějaký nápad, vždycky se to všechno nějak vyřešilo. Jenže tentokrát tomu tak není, tentokrát ji štěstí opustilo. Už tak riskovala až až. Možná už je čas, aby zmizela z tohoto světa a proměnila se ve vílí prach, který by mohly další víly používat. Možná už tady nemá co dělat.

Teprve teď se uklidnila. Slzy po sobě zanechaly slané suché cestičky na spáncích a Sam občas ještě škytla. Věděla, že nemá smysl s tím bojovat. Teď přišel její čas a proti tomu nic nezmůže. Bylo jí všechno líto, ale řekla si, že aspoň ten život žila naplno. Aspoň většinu času. Chtěla se sice rozloučit se svými přáteli, rodinou a přítelem. Jenže i když jí to není dopřáno, nebude se trápit.

V hloubi duše s tím nebyla smířená, asi ani nikdy nebude, ale musela se uklidnit, aby to přišlo co nejdřív a tak, aby necítila žádnou bolest. Prostě se jenom bude dusit, upadne do bezvědomí a potom umře.

Jedna věc ji ale mrzela, hodně, když už teda musela umřít. Nestalo se to v boji. Byla určena k tomu, aby bojovala, aby se snažila ochránit víly, jenže ještě nedokončila výcvik a už musela následovat jednu vílu, kterou ztratili v boji s mnoha čarodějnicemi těsně po jejich večírku. Prostě je jen další na řadě. Jenže její sen, kdy by slávou vyvolávali její jméno, opěvovali její hrdinské skutky ještě dlouho po té, co by odešla k Víle, se nesplní.

Má to jen jednu výhodu. Konečně se potká s Nallou. Věřila, že si ji Víla vzala k sobě, protože Nalla je poklad. Ten nejlepší, jaký si mohla v životě přát, i když si užívala jeho přítomnosti jenom chvilku.

Vzduch se stávala těžším a těžším, teplejším, a ona věděla, co přijde. Až využije poslední molekulu vzduchu, upadne do bezvědomí. Cítila, že se to blíží a nemohla zastavit další slzy, i když se je předtím snažila tak pracně zastavit. Osud je takový, nevybírá si.

Její myšlenky teď patřily jenom Remymu. Jak se asi bude cítit, když ji už nikdy neuvidí? Pokud ji doopravdy miluje, asi bude hodně špatný, stejně jako ona po Nallině proměně. Dozví se, jak potupnou smrtí zemřela, nebo mu detaily nesdělí?

Když už skoro neodkázala myslet a neměla co ronit, přišlo něco, co jí poslala sama Víla, když pochopila, že Sam se bude upřímně kát a má v plánu doopravdy bránit víly.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [25]:

1. LiliDarknight webmaster
20.05.2012 [22:57]

LiliDarknightDvojčátko, to bola perfektná kapitola. Plná napätia a citov. A tá hudba bola dokonalá. Už sa nesmierne teším na pokračovanie. A dúfam, že Sam prežije.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!