OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [27]

04.06.2012 (13:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1025×

27. kapitola

„Cože?“

„Sam, nemá cenu zapírat. Jestli opravdu viděl tvá křídla, musela jsi s ním spát.“

Sam na ni hleděla jako na Vílu a nedokázala pochopit, jak na to přišla. Jo, a jedna část tajemství je v háji jako lusknutí prstu. Jak se to mohla dozvědět. Copak má na čele: Poprvé jsem se vyspala s přítelem a bylo to úžasné? I Hope na to přišla, ale té napověděla. Mámě jenom řekla, že viděl její křídla.

„Jak…“ odkašlala si, „jak to víš? Já jen řekla, že viděl moje křídla. Teda, aspoň to tvrdil a barvu trefil. To nemohla být náhoda.“

„Víš, já tvoje křídla taky viděla, jednou jedinkrát. Při porodu. Když je někdo s vílou spojený, tělesně i duševně, vznikne souznění, které ukáže tomu druhému vílí křídla. Je to zázrak a na tom člověku potom ulpí trochu toho vílího prachu. Teda, pokud to není víla, potom už nejde poznat, jestli je to cizí prach nebo její vlastní. Ale o to nejde. A jelikož tě nemohl porodit ani ty jeho, museli jste spolu spát. A navíc jde vidět, že se vážně milujete. Nechtěj, abych to vysvětlovala nějak jinak. Jestli jsi to nepochopila, máš smůlu.“ Zdálo se, že i Bailey se stydí. Sam se začala smát, protože tohle na mámě stejně jako překvapení nevídala často. Vždyť máma už měla několik hodně let za sebou. I kdyby se o jejím věku neměla zmiňovat, protože u dámy se to nehodí.

Když přestala, znovu si odkašlala. „Mami, a viděl táta tvoje křídla?“

Bailey zmizela barva z obličeje a jen se na Sam mírně zamračila. „Hele, mladá dámo, dávno bys měla jít do postele. Vypadáš, jako bys mlela z posledního.“

Sam se znovu zasmála a vyskočila z gauče. Protáhla si křídla a letěla do pokoje. Doslova. „A stejně až se vzbudím, otázka na tebe bude čekat. Nevyhneš se jí,“ zakřičela za ní ještě. Jen škoda, že nedávala dost dobrý pozor na to, co jí máma řekla o souznění.

***

Nalla seděla v křesle, které kdysi bývalo Sam. Doufala, že tak aspoň trochu přejde něco ze Sam na ni. Nějaká moudrost, vědomosti, znalost toho, kde se teď nachází. Teď už ho nebude potřebovat. Škoda, nerada by se ho zbavila, protože je vážně pohodlné. Jenže je jí na nic.

„Vypadáš spokojeně, sestřičko,“ ozvala se Amber za jejími zády. Nalla se jí nebála. Byla silnější než Amber, proto jí s klidem ukazovala svá záda.

„To teda jsem,“ zasmála se šíleně. „Sam je konečně pryč. Nebo aspoň za pár hodin bude.“

Amber se posadila naproti ní a v ruce držela zmrzlinu, v druhé další. Nabídla Nalle, ale ta jen pokroucením hlavy odmítla. „Tak to mi teda vysvětli, sestřičko. Je teda mrtvá nebo ne? Pokud ano, klidně bych se vydala na další hon. Zabíjení je zábava, ne?“

„Jo, ale mučení je ještě lepší,“ přitakala Nalla a sledovala, jak do sebe Amber hází celou zmrzlinu a zbývá jí už jen ta druhá. Její ledově modré oči přitom zářily jako malému dítěti. Což ještě byla. Všechny byly. Dá-li se to tak říct.

„Tak mi to vysvětli,“ dorážela na ni Amber znova.

„Řekněme, že Carsamdiel je teď v hodně nepříjemné situaci, ze které se nedostane. A je jen otázkou času, kdy zemře. Zatím cítím, že je na živu. Dlouho ale nebude.“

„Počkej, tím chceš říct, žes ji nezabila?“

Nalla si opřela hlavu o opěrku křesla a dívala se do stropu. Možná by se mohly usídlit někde jinde. Tady bylo chladno, i když jim to nevadilo, a všude samý bordel a krámy. Tohle bylo pod její úroveň. „Ne. Myslíš, že jsem tak hloupá? Kdybych se o to pokusila, zase se nějakým zázrakem zachrání. Dala jsem ji do rakve, ze které se nemůže přenést. Nedokáže se dostat ven. Je hodně hluboko.“

Když Amber spolkla druhou zmrzlinu, která byla stejně chladná jako její oči, střelila jimi na Nallu. „Sestřičko, mám tě ráda a vděčím ti za život, ale jsi blbá. Myslíš, že když měla štěstí, žes ji ještě nezabila, tak že teď se ti tam zabije? Udusí? Dostane ze strachu infarkt? Jak jsi to zamýšlela?“

„Přestaň na mě zvyšovat hlas,“ řekla potichu a nebezpečně. Jako by ji to vůbec nerozhodilo, aspoň podle hlasu. Její jindy hnědo-ohnivé oči teď opravdu žhnuly. Ty dvě byly jako oheň a led, doslova. Amber s blonďatými vlasy a ledově modrýma očima a Nalla s černými vlasy a hnědo-ohnivýma očima. Jako kdyby si prostě řekly, že protiklady by se měly spojit kvůli výhodám.

„Fajn, až ty začneš myslet,“ vyprskla na ni Amber a Nalla jenom pohnula rukou. Amber neměla čas reagovat. Visela ve vzduchu, i když bylo známo, že čarodějnice ztratí křídla, adržela se za krk. Dusila se.

„Tak hele, sestřičko,“ začala Nalla. „Vím, co dělám. Nemysli si. I kdyby se dostala z rakve, o čemž pochybuju, nejsem tak hloupá, abych si to nepojistila. Zaprvé, mám menší poplach, takže jestli se dostane ven, budu o tom vědět. A zadruhé, pokud se ocitne ve světě lidí, všichni kolem ní se označí. Ale proč ti to mám vysvětlovat? Ty jsi stejně tak omezená, že to nepochopíš.“ Její oči žhnuly, až se Amber trochu bála, jestli ji nezapálí. Čarodějnice přece kdysi byly upalovány, i když to nebyly ony. Čarodějnice v pravém slova smyslu se dokázaly zbavit každého člověka. Jo, umíraly, ale rukou víl, ne člověka. Aspoň co se traduje. Pochybovala, že by nějaká víla s omezeným prachem mohla přemoct čarodějnici. Proto je to tak super.

„Jo počkej, ty se dusíš. Nemůžeš dýchat, že?“ zeptala se jí naoko zmateně Nalla. Svou ruku trochu povolila a Amber se sípavě nadechla. Ihned ruku zase stiskla a ucpala její dýchací cesty. „Ještě jednou mě takhle naštvi, nebo mi řekni, že nepřemýšlím, a skončíš hůř. Budeš žádat o smrt. O tu, o kterou jsem tě připravila. Tak si to pořádně zapamatuj.“

Uvolnila magické sevření a Amber dopadla na kamennou zem z výšky asi tří metrů. Sípala a snažila se nadechnout a kašlala. Sakra, má dvě možnosti. Buď jí pomoct se Sam, nebo zdrhnout tam, kde ji nenajde. Jenže zabíjení je lepší, než nechat se zabít. Měla ten pocit, že by jí daleko stejně neutekla.  A ona, jelikož je čarodějnice, by to štěstí neměla. Na to si svého věčného života až příliš cenila.

***

Ráno se Sam probudila s úžasnou náladou. Tedy na situaci, v jaké byla. Stoupla si před zrcadlo a chvíli se na sebe dívala. Jo, jsi to ty, které se podělal svět. Znova.

Máma ví o tom, co se dělo u Remyho, ale neví o rakvi. Hope ví o obojím a Iain jenom o rakvi. Bezva, všechny možnosti. Jo, a aby nezapomněla, Jeniffer neví o ničem, jen to, že s ní chtěla Sam něco probrat.

Vážně skvělé.

Náladu jí naštěstí aspoň trochu vylepšil dopis. Na výcviku se uklidní. Vyřádí, naučí nějaká nová útočná nebo obranná kouzla – podle toho, jak zná pugorem, tak spíš ta obranná, pro začátek – a potom si zase bude připadat jako normální. Teda, jako že svůj život zase drží pevně v otěžích a vůz se nevychýlil ani trochu z vyjetých kolejí.

Jako kdyby v nich někdy jel.

Oblékla se do něčeho aspoň trochu slušivého a šla dolů ke snídani. Na školu už jeden den kašlala, takže ten druhý může taky. Stejně má výcvik, který začne co nevidět, což je jenom dobře, jinak by se doma unudila a utrápila výčitkami svědomí k smrti. Potom se může vymluvit na nemoc. Vždyť následuje víkend.

Sedla si ke stolu, kde na ni čekal talíř s rohlíkem a všemožnou zeleninou, sýry a uzeninami, na které si mohla jenom vzpomenout. Máma měla jednou zase dobrou náladu, což bylo s podivem, co se dozvěděla včera, a co jí Sam slibovala, že ji nemine. Jako kdyby to ani pořádná máma nebyla. Ne, že by se o Sam nestarala, to zase ne, ale každá jiná by vyváděla, že se už v šestnácti vyspala se svým klukem. Jen po pár měsících chození spolu. Jenže ona ho znala déle. S Remym se nejdříve přátelila a nebylo nic, tedy až na jednu výjimku, co by o ní nevěděl. Potom se to akorát přehouplo o level výš, to je všechno.

Nasnídala se až k prasknutí, i když to pro výcvik není to nejlepší, a šla zase zpátky do pokoje. Nepotřebovala se teď setkat s tátou nebo mámou. Hlavně doufala, že se o rakvi ani jeden z nich nikdy nedozví.

Podívala se na mobil a viděl jeden nepřijatý hovor. Jeniffer.

„Haló?“ ozvalo se na druhém konci, když vytočila zpátky její číslo.

„Ahoj. To jsem já. Volalas mi,“ oznámila jí.

„Jo, volala. Chtěla jsem se zeptat, jestli někam teda nezajdem dneska po výcviku, víš o něm, že jo?“

Sam se zasmála. „Nenechavý pejsek se nedal odbýt, neboj.“ Tak občas nazývala vílí poštu. Dopisy nikdy neopustily blízkost svého majitele, dokud si je dotyčný nepřevzal. Chodili za ním jako ocásek

„Fajn, takže po výcviku?“ ujistila se ještě jednou Jeniffer.

„Dohodnuto. Ale kam půjdeme?“

V telefonu bylo chvíli ticho, když Jeniffer přemýšlela, ale nakonec se stejně ozvala. Ale s tak nečekanou odpovědí, že Sam vyvalila oči. „Můžeme zajít ke mně.“

Sam se těšila, až konečně uvidí pokoj Jeniffer. Měla už určitou představu, protože člověk jako je Jeniffer zase tak moc možností nemá, ale stejně se nemohla dočkat. Nikdy ji k sobě nevzala, protože její máma a táta nebyli zrovna z těch nejmilejších víl. I když jsou všechny od nátury milí a laskaví, pár výjimek, když se nepočítají čarodějnice, se najde. Bylo s podivem, že Jeniffer je v pohodě.

„Já… nevím, co říct,“ přiznala se Sam.

„Já vím. Ano.“

„Ano,“ zopakovala po ní Sam s hlasitým smíchem.

„Počítám s tebou, Samy,“ odpověděla jí Jeniffer a zavěsila.

Tak, to bychom měli, pochvalovala si Sam. Dnešní den stráví jen minimum času doma. Ne, že by jí to někdy vadilo, ale v některých případech nechtěla být s rodiči, ačkoli je milovala. Každý občas potřebuje určitou volnost.

Lehla si na postel a začala číst knížku. Ještě chvíli neměla co dělat. Věděla by o něčem, jenže by jí to trvalo dlouhou dobu. Kdyby si vyšla s Remym, nemohla by se od něho odtrhnout, nemohla by z něho spustit oči. Nemohla riskovat, že přijde na výcvik pozdě. Do knížky se nedokázala tak zabrat a hlavně nezapomínala na čas.

Když jí její vnitřní hlas řekl, že už je pomalu čas, převlékla se do sportovního, jejich boje občas obsahovaly kromě kouzel i fyzické boje, které učili předtím. Kdyby přišla v lodičkách a slušných botách, mohla by se akorát otočit a jít domů. Takový oděv se možná toleroval u teorie, ne u praxe. Ona si samozřejmě netroufla přijít nikdy v něčem jiném než ve sportovním.

Když se přenesla na nádvoří, které nádherně vonělo všemožnými druhy květin a zelenalo se tak, že měla pocit, že se utopila v Remyho očích, kolem ní už postávalo pár víl. Všichni čekali, až nadejde chvíle a pugorem otevře dveře té přenádherné budovy a vyjde ven, aby je mohl naučit zase o něco málo víc.

Když se vedle ní přenesl Iain, povídala se na něho a mile usmála. Otřela se mu o rameno v náznaku pozdravu, protože všude okolo vládlo hrobové ticho. Jako kdyby se každý snažil mlčet a neprobudit učitele ze spánku. I když Sam pochybovala, že by v tuto dobu ještě spal. On jí pozdrav ale neoplatil. Sam k němu obrátila obličej a podívala se, co se děje. Mračil se a měl menší vrásku mezi obočím. Ústa držel semknuté pevně u sebe. Kývla na něho hlavou, aby se zeptala, co se děje, on jí ale naznačil, aby to nechala být, mávnutím ruky. Sam se rozhodla, že pro tuto chvíli tak udělá, ale jen teď. Po výcviku má smůlu a vytáhne to z něho. Její kamarád se nebude trápit. A jestli mu to udělala nějaká holka, nebo nějaký jiný lidský kluk, zmaluje mu fasádu. Nenechá mu ubližovat.

A jestli má špatnou náladu kvůli Hope, tak se s ním na tom zasměje a prohodí pár vtipů, aby se mu zlepšila nálada.

Kývla teda na souhlas a potom už jí tichý vrzavý zvuk oznámil příchod jejich mistra. Když se rozhlédla okolo, všimla si, že už jsou všichni přítomni, jenom ona byla mimo, takže si toho nevšimla. Pugorem scházel schody pomalu, jako kdyby chtěl všem dopřát pohled na někoho, kdo se pohybuje s ladností šelmy a dokáže tak i útočit, a taky to, že jestli se budou všichni snažit, jednou budou jako on.

Mírně se usmála a její srdce začalo nedočkavě bít. Bude boj, může si změřit síly s ostatními. Nemohla se toho dočkat. Zavadila pohledem o Jeniffer a ta se na ni usmála a kývla. Sam to pochopila. Takže dnešní soupeř bude Jeniffer.

„Dobrý den,“ pozdravil je všechny pugorem a oni se mu uklonili místo pozdravu. Natáhl ruku a opsal s ní kruh. Ze země vylezla kovová liána, nebo nějaký provaz, která se stáčela do kruhu o průměru asi dvacet metrů. Když někdo měnil úhel pohledu, na tom zvláštním kovu se zobrazovaly nějaké klikyháky, které musely něco znamenat. Učitel jim ale nikdy neřekl co a nikdo se ani neptal.

„Myslím, že je zbytečné chodit kolem horké kaše, začneme tím, že si zopakujeme základní věci z minulé lekce. Jsou nějací dobrovolníci?“ Mnoho víl váhalo, ale nakonec zvedli ruce, jenže Jeniffer se Sam byly první. Učitel na ně kývl a ony se postavily do kruhu. Ostatní od něho odstoupili asi na tři metry a s napětím sledovali, co se bude dít.

„Dámy, pamatujte, jenom základní věci, co jsme se učili, žádné zákeřnosti, ty se naučíme později. Potřebuji jenom ukázku. Můžete používat vairvit i vaše údy.“ Vystoupil z kruhu, Sam i Jeniffer se postavily vedle sebe, až se skoro dotýkaly rameny, a čelem k pugorem. Podíval se jim oběma do očí, u Sam zůstal déle a nepatrně pohnul hlavou a ona se cítila nějak lehčeji, potom zaměřil pohled na kruh, který zazářil jako slunce.

„Pozorně sledujte pugone a potom mi řekněte, jestli udělaly nějaké chyby,“ oznámil zbytku a potom kývl na ty dvě v kruhu.

Sam odstoupila od Jeniffer a podívala se jí do očí a snažila se naznačit „Hodně štěstí“. Když Jeniffer nepatrně zvedla koutek, pochopila, že Jeniffer jí přeje to samé.

Sam se zhluboka nadechla a mírně povolila kolena, aby stála nohama pevně na zemi. Když držela tenhle postoj, máloco ji vyvedlo z rovnováhy. Jeniffer po ní všechno zopakovala. Potom se na Sam vrhla se zaťatými pěstmi. Chtěla ji udeřit do tváře, ale pro Sam to udělala moc okatě, napřáhla se, aby jí v tom zabránila, ale Jeniffer schválně praštila druhou rukou. To Sam nečekala a dostala zásah pod oko. Rovnováhu ale neztratila díky svému skvělému postoji a hned ránu vrátila Jeniffer. Ta dokázala, že minulou hodinu dávala pozor, a zablokovala její výpad kouzlem, díky kterému sice Samina pěst zasáhla Jeniffer, ale ránu pocítila Sam sama na sobě.

Věděla, že to je její kamarádka, stejně ale byla naštvaná, že zatím vyhrává a ona se musí spokojit s tím, že schytá všechny rány. Už věděla, že kdyby se s Nallou setkala Jeniffer, i s tím málem, které znala z cvičného bojování, by se ubránila líp. Cítila se tak strašně zklamaná sama ze sebe a taky méněcenná. Vždycky toužila po tom, že bude slavná, stejně dobrá jako pugorem.

A teď nepřemůže ani svou kamarádku.

Jenže Nalla byla taky kamarádka, takže je to dva nula pro kamarádky Sam.

Tak fajn, teď začneme používat mozek, dopálila se Sam a prachem podrazila Jeniffer nohy. Ta se snažila něčeho zachytit a na to Sam čekala. Chytila ji za ruku, zatáhla, takže se k ní Jeniffer natočila zády, a znehybnila ji. Kouzlem jí ruka zůstala za zády jako přilepená, ale nedala se. Vysmekla se ze Samina sevření a zase se k ní otočila čelem.

Boj byl pro Sam trochu obtížný, protože její žaludek byl těžký od snídaně.

Chvíli spolu bojovaly a nezdálo se, že jen s jednou rukou to jde Jeniffer hůř. Boj byl vyrovnaný a občas se na vrchol zvaný vítězství škrábala Sam a občas Jen, ani jedna ale nemohla vyhrát a to ji dopálilo. Snažila se ještě víc, ale nakonec stejně jejich boj musel ukončit mistr, jinak by si usekly nohy, ruce, klidně i hlavy. Jakmile obě vykulhaly z kruhu, byly zase v pořádku.

„Skvěle, dámy, jen jsem žádal o základy z minulé hodiny. Přesto děkuji za ukázku.“

Všichni se postavili po obvodu kruhu s rukama zkříženýma před sebou a rozkročeným postojem. Pugorem se uvnitř otáčel do všech stran, aby slyšeli všichni, a nikdo jiný ani nešpitnul, pokud to neměl povolené. Mistr jim mluvil do duše, tak jako na začátku každé praktické hodiny, a stejně to Sam neomrzelo. Dával jim cenné rady do života i do boje.

Když skončil, začal s výukou nového obranného a částečně i útočného kouzla. Sam poslouchala víc než obvykle, ale snažila se udržet kamennou tvář. Stále vzpomínala na bolest pod okem, které teď ale měla úplně v pořádku a cítila se fajn. Pokud nedokázala porazit jednu vílu z výcviku, jak si mohla myslet, že uteče Nalle? Ta měla určitě velké zkušenosti s věcmi jako je boj, zabíjení a mučení naživo. Sam jenom z televize.

„Zapamatujte si všechno a příště si to na začátku lekce zopakuje názorně. Přeji vám hezký den,“ to dořekl a zmizel. Prostě jen tak, vypařil se, místo aby se vrátil z místa, odkud přišel, což bylo uvnitř budovy.

Sam se trochu uvolnila a v davu hledala Iaina. Když ho konečně našla, vydala se za ním, než k němu ale přišla, chytila ji za paži něčí ruka. Podívala se, kdo to je, ale věděla, že se nemusí bát, ne tady.

„Tak jdeme, ne?“

„Jen, můžeš na chvilku počkat? Jen si potřebuju něco vyřídit. O samotě. Ehm, co takhle za půl hodiny u mě doma, potom půjdem k tobě.“

„Dobře, aspoň si popovídám s tvou mámou. Fascinuje mě, jak je skvělá a pohodová. A umí skvěle vařit,“ dodala a rozplývala se.

Sam se zasmála. „Jo, to jo. A navíc má dneska dobrou náladu.“ Jeniffer zasvítily oči a už byla ta tam.

„Iaine, počkej!“ zavolala na něho Sam a on se otočil. Všichni ostatní pomalu mizeli, a když už nikdo jiný nezbyl, konečně se k Iainovi dostala. Teď mohla mluvit, aniž by je někdo poslouchal.

„Co se děje?“ vypálila hned na něho. „Vypadá to, že tě něco žere.“

„Řekl jsem ti, že to máš nechat být, a tys řekla, že to necháš být.“

Sam se na něho samolibě ušklíbla. „Ne, jen jsem ti naznačila, že to nechám být. Neřekla. Navíc, jsem nezmínila dobu, kdy to nechám být. A ta právě teď skončila. Jsme sami, nikdo tě neuslyší. Tak mi řekni, co se děje.“

„Myslím, že to nechceš slyšet. Prostě to nech být a nestarej se.“ Sam se zarazila. Nikdy se nechoval takhle nenávistně, možná to na někoho hrál, aby si od něho dotyčný držel odstup, ale na ni ne. Nikdy.

„Iaine, co se děje?“ Její laškovný tón z hlasu zmizel.

„Jdi s tou otázkou do prdele!“ obořil se na ni a chtěl zmizet, Sam naštěstí jeho záměr vytušila a máchla nad ním rukou. Jeho přenos se nezdařil a asi ani nezdaří, pokud nebude chtít.

„Touché, drahoušku. Ale máš smůlu. Dokud mi neřekneš, co se děje, nikam nejdeš. Máme celou věčnost, tak můžeš začít.“ Nechtělo se jí věřit, že se může chovat takhle. Nikdy nebyl výbušný, maximálně trošku nerudný. A rozhodně ne sprostý. Nikdy neviděla, že by ztratil nervy a svou chladnou hlavu. Možná ho něco naštvalo, trápilo, kdo ví. Ale tohle nebyl on.

„Sam, radím ti, nech to být. Je to pro tvůj klid. A odstraň to, nebo ti ublížím. A to nechcu,“ zašeptal bolestně. Sam ho chytila za tvář a natočila si ji k sobě. Dívala se mu chvíli do očí, ale on uhýbal.

„Podívej se na mě,“ řekla mu jemně. Když tak konečně učinil, pokračovala: „Už teď mi ubližuješ. Vidím, že tě něco trápí, ale nevím co. Nemůžu s tím nic udělat. Necháváš mě v nevědomosti ve velice zásadních věcech. Tak mi to řekni,“ nutila ho. Možná by neměla, jenže ona ho musela nějak uklidnit, nějak mu pomoct. Tohle ji sžíralo zevnitř. On nesmí trpět.

„Jenže když ti to řeknu, budeš nešťastná ještě víc,“ řekl poraženecky a Sam věděla, že teď už jí to řekne.

„No tak, hlavu vzhůru. Z čeho bych měla být nešťastnější, než že se z mojí nejlepší kamarádky stala zabijácká zrůda, která mi jde po krku s každým mým nadechnutím a jednou se jí to už skoro povedlo? Včera jsi mi pomohl, zachránil mě. Nech to tentokrát na mně,“ usmála se chlácholivě.

Iain se sedl na zem a potom si lehl a díval se na nebe. Sam si lehla vedle něho a už jenom čekala, až to konečně řekne.

„Včera, když jsi mluvila s Hope, jsem vás slyšel.“ Sam ztuhla.

„A co přesně?“

Když potom promluvil, slyšela zase tu zlost a divokost. „Tys s ním spala!“ zakřičel nahlas.

„Jo, díky, zatím to věděl jenom celý svět,“ řekla ironicky. „Navíc tohle je moje věc. Co tě na tom tak štve a co to má společného s tím, že se chováš divně?“

„Všechno s tím souvisí, všechno!“ vyčetl jí. „Ty s tím totiž souvisíš. Říkal jsem si, že jsi jenom poblázněná, že ten tvůj človíček je jenom na chvilku a až za pár desítek let zemře, už tě nic nebude tahat do lidského světa. Chtěl jsem na tu dobu počkat. Jenže on je k tomu všemu tvůj svěřenec. Jako kdybys už tak nebyla v nebezpečí před tou potvorou, nebo zabijáckou zrůdou, jak jsi teď řekla, ty si to musíš ještě zhoršovat a já se o tebe bojím o to víc. Sakra, Sam, copak jsi vážně tak slepá?“

Neodpovídala. Nemohla si to nějak srovnat v hlavě. Nedokázala nic pochopit, jenom se jí v hlavě rychle míhala všechna slova, která právě vyřkl, ale jako kdyby nenacházela uplatnění, prostě se nedokázaly do mozku správně dostat, aby je pochopila. Jako by se do otvoru, který má tvar kolečka, snažila dostat předmět ve tvaru čtverce. Věděla, že se snaží drát dovnitř, ale nedostal se tam.

Když dlouho neodpovídala, přetočil se a zvedl na jednom lokti. Díval se jí do očí a tentokrát to byla ona, kdo chtěl uhýbat.

„Sam, miluju tě. Už od první chvíle, kdy jsem tě na pohřbu Nally viděl. Už tehdy, když ses ke mně a Hope chovala jako ten největší mstitel světa, za to, že jsme slavili, ses mi zalíbila. Byla jsi jiná, chtěla jsi vybočovat z řady, ne jít s davem. To se mi na tobě líbilo a stále líbí. Jenže ty to nevidíš,“ vyčetl jí s povzdechem a svalil se zpátky do trávy.

„Já… ehm,“ uzavřela svůj inteligentní proslov a zůstala zírat do nebe.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem toužil ti to říct a udělat tohle,“ oznámil jí a potom rychle jako blesk se přisál na její rty. Tentokrát už Sam věděla, jaké pocity při líbání s Remym cítila, takže mohla porovnávat a ne jen ustrašeně zdrhnout.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [27]: