OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [29]



Vílí prach [29]Nallaneira a sestřička

29. kapitola

 

Přenesla se poblíž jejího starého domu a nestačila se divit. Nebyla tady, protože se bála, aby ji Nalla nějak neobjevila a nemusela s ní zase bojovat. A teď přišla dobrovolně, pod nátlakem. Nemusela přijít, ale Nalla věděla, že svého svěřence by neopustila. Navíc sama poznala, že je pro ni Remy důležitý. Ani nevěděla jak a Sam jí to ani nehodlala prozradit. Pokud si myslí, že prostě svého svěřence chce chránit, tak ať.

Její bývalý dům jako kdyby tam skoro nikdy nestál. Stěny zmizely a nahradily je ohořelé pahýly, zašedlé a zakryté vzrostlou trávou. Nikdo ji nekosil, asi po tom nikdo netoužil, protože ten výbuch byl nečekaný a zvláštní. A Sam asi věděla, kdo za to nese zodpovědnost. Možná se Nalla naštvala nebo jenom nechtěla, aby si vzaly své věci zpátky. Rozhlédla se na obě strany, jestli nejede auto, a přešla silnici. Stoupala pomalu po schodech, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou. Byly prožrané, ohořelé a zplesnivělé, jak do nich natekla dešťová voda. Zábradlí už nestálo, ale válelo se v trávě, skoro neviděno. Stoupala pomalu, protože všechno, čeho se mohla dotknout, na co se mohla podívat, v ní evokovalo vzpomínky. A moc hezké vzpomínky.

Vstoupila do svého domu, dveře se povalovaly na zemi hned vedle padlého zábradlí, rozštípnuté na několik kousků, takže se ani nemusela snažit nějak se dovnitř dostat násilím. Procházela jednotlivé pokoje, jejichž existenci naznačoval jenom občasný zničený nábytek, který nikdo z neznámých důvodů ještě neodklidil, nebo zbytky stěn. Gauč stále stál na stejném místě, ale taky byl ohořelý, jako všechno. Nechtěla si představovat, jak to tady vypadalo při požáru. A podle vyražených dveří by to tipovala na výbuch. Našla torzo svých schodů a přála si vyjít nahoru do svého bývalého pokoje, který už se ale dávno zhroutil do prvního patra. Jak by to tam teď asi vypadalo, kdyby se domu nikdo nedotkl?

Dorážely na ni vzpomínky, které byly dobré i špatné, všechno, co tady zažila. Svou maturitu, tohle bylo poslední místo, kde ještě pozvala Nallu, která byla normální, když šla poprvé na výcvik, odsud se přenášela, zde poprvé plnila přání svých nových svěřenců… Všechno, na co si jen dokázala vzpomenout, se odehrávalo tady, ať už v kuchyni, nebo obýváku, v pokoji, ložnici, na zahradě či terase…

V očích ji pálily slzy a musela na chvilku zastavit. Představovala si, jak stěny zase stojí, na nich visí obrazy nebo zrcadla, na zemi leží koberec, který máma vždycky umývala kouzlem, neboť ani ty nejdokonalejší lidské prostředky na koberce jej nedokázaly vyčistit podle jejích představ. Při téhle myšlence se jí zvedl jeden koutek úst a ukápla jedna slza. Chtěla zažít ještě spoustu nových a nečekaných pocitů, nových situací, ve kterých by si nevěděla rady, chtěla vidět, jak si Iain najde někoho, koho by miloval ještě víc, než ji; chtěla ho vidět šťastného. Doopravdy, ne jenom hraně.

Podívala se na hodinky. Z dvou hodin jí zbývalo jen tři čtvrtě, ale kdo ví, jak dlouho jí trvalo, než si je nařídila. Mohla to být půl hodina, nebo deset minut, ale riskovat Remyho život kvůli jejímu špatnému odhadu nechtěla.

Prohrabávala se sutinami domu až na jeho druhý konec, na opačnou stranu, než kterou přišla, a kdyby vše bývalo bylo normální, stály by před ní prosklené dveře, které by lehkým pohybem ruky odsunula, aby se mohla podívat na zahradu a vidět tu přenádhernou práci přírody. Teď to všechno měla před očima, ale taková krása to zase nebyla. Byť už jen kvůli těm dveřím, nebo nepořádku na kdysi krásně zeleném trávníku, či důvodu, proč sem přišla.

A to se chtěla pořádně rozloučit. Jenže nemohla, protože kdyby se přenesla domů, nejenže by si Nalla mohla myslet, že šla pro pomoc, ale mohla by si určitě zjistit, kam přesně se přenesla, tudíž by našla její rodinu. K Hope, Iainovi, Jeniffer nebo pugorem by se přenést mohla, aniž by ji následovala, jenže v těchto případech platil první důvod.

S tajemným úsměvem a rameny naprosto uvolněnými, aby nešlo poznat nic z jejích pocitů, a s hlubokým nádechem se pomalu vydala do lesa. Nestál daleko od domu. Jenom její lehce zatnuté čelisti naznačovaly, v jak velkém je vypětí. A kdyby se Sam někdo podíval do očí, sežehnou ho svým žárem nenávisti, kterou právě pociťovala k Nalle.

Vždyť porušila jediné pravidlo, které chránilo lidi před jejich střety, které muselo být dodržováno, aby se čarodějnice měly vůbec kde ukrývat. Nalla si přijde a hned ho poruší. Proč zrovna Remy?

Vzpomněla si na Samona, jejího předposledního svěřence, kterého poznala, a na toho posledního, kterého ještě poznat chtěla. Byl by o mnoho lepší, než se jí na první pohled zdál Samon? Jak by vypadal? Měl by dlouhé nebo krátké, černé, hnědé, blonďaté nebo zrzavé vlasy? Co barva očí? Stavba postavy, povaha, vystupování…? Komu dalšímu se bude muset vyměnit patron? Vyberou toho nového správně?

Na kraji lesa se ještě na vteřinku zastavila, aby se mohla ohlédnout. Jak symbolické. Ohlíží se na místo, které už nespatří, nebo na svůj život?

Uchechtla se té myšlence a potom už nadobro vstoupila do lesa.

Zdálo se jí, že se za ní les uzavírá, jako nějakým kouzlem. Znovu se pro odvahu zhluboka nadechla a pokračovala. Ne, že by jí to nějak pomohlo, spíš to byl zvyk. Vždycky tenhle les milovala, teď se jí zdál cizí, nebezpečný, smrtelný. Co o to, dneska, možná zítra, pokud se poštěstí, v něm někdo zemře. Minimálně jedna osoba. Buď ona, nebo Nalla, nebo Remy a Sam, nebo Remy… Ale jeden musí z kola ven, jak se to říká v dětské říkance.

Připadalo jí, jako by se náhle zatmělo, ale to jenom koruny stromů pohltily všechen sluneční svit, aspoň v to doufala.

Pokračovala dál, pomalu našlapovala v lese, plížila se jako šelma, i když netušila, jestli je pozorována, nebo ne. Byla v neznámém prostředí, netušila, kudy se vydat, kde hledat Remyho, kde přesně se rozhodla Nalla na tu chvilku jejich vyjednávání – Sam by to nazvala spíš jatka – usídlit. Ani větvička pod ní nepraskla, neboť si pomáhala křídly, a když cítila, že se pod ní prohýbá byť jen sebemenší kousek něčeho, co by mohlo vydat zvuk, raději to přeletěla a přistála až na bezpečně tichém místě.

Plížila se lesem a snažila se zachytit všechno, co se dalo, všechny náznaky toho, že tu někdo je, ale nikde nebylo ani lístkem hnuto, ani stopu nespatřila. Ani její bystrý zrak nestačil.

Lekla se, ale ihned to zamaskovala, když uslyšela kolem sebe ozvěnu jejího jména. Poznala hlas Nally, ale v tomhle muselo být kouzlo. Nikde ji totiž neviděla a jak věděla, čarodějnice už nemají křídla. Ačkoli je nepotřebují, uvědomila si potom, neboť s neomezeným množstvím prachu můžou létat, jak se jim zachce.

Sáhla si pod tričko, které zakrývalo její altatem, a pořádně ho stiskla, jako talisman. Vlastně to byl i talisman i tajná zbraň, o které její protivnice neměla ani zdání. Nemohla mít, protože se nikdy o těchto specialitách neučili. Všechny důležité věci pro jejich povolání, jak pochopila, se učili víly a preliis až na místě, nikdy ne s předstihem. Její jediná výhoda, její jediná tajná zbraň, s níž má aspoň malou naději zvítězit díky momentu překvapení, když nepočítá nože, které se jí stále zakusovaly do masa. To si ale vybrala zbraň.

„Tak se ukaž!“ zakřičela do lesa a čekala, kde se Nalla objeví. Pokud se objeví.

„Tady jsem,“ zašeptalo jí cosi za uchem. Rychle se otočila, ale spatřila pouze stromy, nic víc. Najednou cítila, jak z ní jakási neviditelná tíha spadla.

„Srabe,“ zamumlala si pro sebe, i když věděla, že ji Nalla uslyší. Znala její reakci předem. Nalla se naštvala a v tom okamžiku stála před ní, oči se jí leskly ohněm, který od jejich posledního shledání hořel o poznání víc.

Sam to zarmoutilo. „Podívej, co to s tebou dělá,“ vzlykla, ale hned se ovládla. Ničilo ji to, jako kdyby to čarodějnictví na ni mělo velice neblahý účinek, větší, než je normální. Čarodějnictví vždy z víl udělalo zrůdy, ale tohle byl prostě extrém. Jako by se něco pokazilo a Nallu to nadobro pohlcovalo, jako nějaká nákaza.

„Měla bys mluvit pravdu. Co ty se mnou děláš,“ opravila ji Nalla a začala kolem ní kroužit.

„To děláš jenom ty sama, nic jiného. Tou nenávistí ze sebe děláš ještě většího ubožáka, než normální čarodějnice jsou.“ Její hlas se zdál vyrovnaný, ani jednou neškobrtnul. Přesto se jí v očích zračil žal. Kdyby se Nalla lépe dívala, poznala by to. Nic, kromě očí, ani její postoj, napětí svalů, hlas, neukazovalo Samino rozpoložení. Když Nallu neviděla, pouze věděla, že má Remyho, její odhodlání ji zabít stoupalo, až přerostlo v rozhodnutí. Teď, když ji viděla, už si nebyla tak jistá, jestli to vážně chce udělat. Slyšela v hlavě hlas pugorem, který celému výcviku skoro každou hodinu vtloukal do hlavy, že čarodějnice už nejsou ty samé osoby, kterými bývaly před proměnou, před maturitou. Čarodějnice je už někdo úplně jiný, kdo vás bude chtít zabít. Jenže u Nally se to rovnalo spíš posedlosti zabít právě ji.

„Možná máš pravdu, ale to mě činí o to silnější, než ty ostatní jsou. Přesto,“ pokračovala okamžitě, „se mi tě zatím nepodařilo zabít. Čím to bude?“ Možná na tu otázku čekala odpověď, Sam jí ale odmítla sdělovat cokoli, co by jí pomohlo zabít ji a Remyho.

„Přesto se tentokrát už nenechám vyšachovat. Tentokrát tvoje královna a král padnou. Vlastně, jak symbolické. Královna a král. Ty a ten tvůj svěřenec. Dnes dostanete šach mat.“

„Ty hraješ šachy?“ odfrkla si Sam a snažila se všechny své pocity skrýt. Čím to, že se jí to teď dařilo výborně? Kvůli Remymu? „To jsem nevěděla, že při tom svém běsnění máš ještě na něco čas.“

„Jasně, dál si pronášej ty své uštěpačné poznámky. Víš, změnila ses. Celkově. Od doby, kdy jsme byly kamarádky, už nejsi tak milá a laskavá, jako dřív,“ vyčítala jí Nalla a Sam měla pocit, jako by se její kamarádka opravdu vracela, jenže další pravidlo, které se naučila na výcviku: Nikdy nevěřte, že se někdo může změnit zpátky. Nikdy se to nedá vrátit zpátky.

Ty máš co říkat, pomyslela si v duchu Sam.

„Dobře, to stačí. Kde je Remy?“ utnula ji. Klidně, ať ji zabije, jenom ať je Remy v pořádku doma. Až potom si vzpomněla, že Nalla nemusela znát jeho jméno. Ovšem pokud jí ho Remy neprozradil, stejně nepřijde na to, jak se doopravdy jmenuje. Málokdo by hádal takové jméno, takové složité jméno. A přitom se jeho matka nezdála nějak výrazně zvláštní, až na obsedantní touhu kupovat všechny věci, které mají velkou hodnotu. Zvláštní, že stále mají peníze.

„Ještě jsme nebyly ani na pořádném začátku rozhovoru a ty už to takhle zkazíš. Měla by ses stydět.“ Sam na ni dál zírala a snažila se vypadat odhodlaně.

„No jo, fajn,“ máchla Nalla otráveně rukou, jako Sam zkazila nějaké překvapení. „Tady ho máš, Remyho.“ Remy se jako zázrakem zjevil vedle ní a ležel na zemi jako svázaný.

„Cos mu udělala?“

„Zahráli jsme si na Šípkovou Růženku. Až na to, že tentokrát holku hraje on,“ pokrčila rameny. Sam si k němu rychle klekla, přesto nepřestala být ostražitá a vnímala Nallu za zády. Jindy by takovou hloupost neudělala, ale Remy byl přednější. Stejně vyčarovala štít, který by ji před případnými kouzly měl ochránit, když už nic jiného.

„Remy, vzbuď se,“ zašeptala k němu a chytila ho za obličej.

„Takže jsem se trefila,“ zasmála se vítězoslavně Nalla za jejími zády.

„Cože?“ zeptala se Sam, protože nechápala, co jí zase přelítlo přes nos.

Nalla si odfrkla. „Je to tvůj oblíbený svěřenec, když ho znáš jménem.“

„Promiň, Nallo, asi tě zklamu, ale já znám všechny svoje svěřence jmény a vím, jak vypadají,“ odsekla. Teda, až na toho posledního, který byl stoprocentně kluk, je všechny znala, a na Samona, kterého zná jen od vidění.

„Vážně? A víš, že je to proti pravidlům?“ dotírala na ni Nalla.

„Nepovídej,“ odsekla Sam.

„Jo, promiň, já zapomněla, že my dvě nikdy nedodržovaly pravidla, že?“

„Cos s ním udělala?“ zeptala se Sam, když viděla, jak modré rty má. Jako kdyby nedýchal. Přesto, když mu sáhla na krk, cítila proudění krve v rytmu bijícího srdce, i když velice slabě. Žil. Bříška nehtů taky zabarvovala modro-fialová a Sam se bála, co všechno si musel u Nally vytrpět. Jí stačila jedna rakev, pár skoro smrtí, jedna ztráta paměti a kdo ví, co ještě, jenže taky byla víla, on jenom člověk.

„Spí, jak už jsem říkala.“

„Probuď ho.“

„Proč bych to dělala?“ Znova slyšela, jak za ní krouží, ale neohlédla se.

„Protože až ti umře, už mě tu nic neudrží a ty mě zase ztratíš,“ oznámila jí Sam, i když to bylo to nejtěžší, co mohla říct. Remy nesmí umřít, nesmí. „Nevidíš jeho barvu? Koukni se mu na prsty a rty. Vždyť se ti tu udusí a potom se vypařím jako pára nad hrncem.“ Pocítila slabé mravenčení v prstech, ale ustalo hned, jak začalo. Sakra, co se to tady děje? Nejdřív pocit volnosti, teď mravenčení. Zajímalo by ji, kdo si z ní dělá dobrý den.

Nože ji stále řezaly do boků a zad a celkem se divila, že si toho Nalla nevšimla. Nebo všimla, ale nebere to jako hrozbu. Raději použila menší maskovací kouzlo, to jen pro jistotu, i když věděla, že Nalla to ucítí, protože jí kontrolovala kouzla. Přesto na sobě nedala nic znát. Buď byla dobrá herečka, nebo o kontrole kecala.

„Tak fajn, ale odstup.“ Sam se zvedla a málem sykla. Cítila, jak jí něco mokrého teče po noze. Zatraceně, jestli Nalla uvidí její krev, asi se bude velice zajímat, proč je zraněná. Potom přijde na ty nože.

„A nesnaž se ho přenést, nepodaří se ti to,“ oznámila jí ještě Nalla a potom se Remy zprudka nadechl. Viděla kolem něho se něco zatřpytit a měla neodbytný pocit, že je to to stejné kouzlo, které použila tehdy na Iaina, když si s ním chtěla promluvit. Nevěřila Nalle a pro jistotu ho obalila ještě svým ochranným štítem. Cítila, jak jí altatem na krku hoří z používání prachu, ale dlouho si ho šetřila, a tak ještě nějakou tu dobu vydrží. O štíty se nebude muset starat, pokud je někdo neporuší. Tehdy pouze posílit, ne vytvořit nový. Přesto si nebyla jistá jeho ochranou, a proto vytvořila dvojitý štít. Pokud ten první něco prorazí, druhý ho zastaví. To by na jeho ochranu stačilo, aspoň na tu pasivní ochranu. Teď se musí soustředit na Nallu.

„Neboj, nepřenesu ho,“ slíbila, ale postavila se před něho a podívala se do očí Nally. „A teď přejděme k tobě.“

„O, bože, Sam, ty sis vážně myslela, že přijdu sama?“ vysmála se jí, když viděla její bojovný pohled. „To jsem od tebe nečekala. Od tebe, která jsi vždycky připravená na všechno.“

„Cože?“ ztuhla Sam a teprve teď věnovala okolí větší pozornost. Předtím, když našla Nallu a Remyho, nezabývala se tím, jestli je to nějaká past. Prostě byla šťastná, že ho vidí živého.

„Sam?“ ozval se za ní Remy.

„Lež a nehýbej se,“ poručila mu.

„Co se tu děje? Proč jsem v lese?“

„Řekla jsem, abys ležel.“

„Tak takhle se chováš ke svým svěřencům?“ zasmála se Nalla. „To se nedivím, že tě nemají moc rádi. Taky to tak potom vypadá s jejich ochranou, co?“

„Klidně se snaž, Nallo, ale mě nedostaneš.“

„Když myslíš,“ odfrkla si. „Chcete si říct ještě něco? Máte poslední možnost. Aspoň ty ano, Remy.“

„Jak znáš moje jméno?“ podivil se. „A kdo vůbec jsi?“

Nalla se hraně zhrozila. „Sam ti o mně neřekla? O svojí nejlepší kouzelné kamarádce? Samy, ty jsi ale strašná tajnůstkářka.“

„Neposlouchej ji, Remy.“

„Počkej, Sam. Jací svěřenci?“ otočil se na Nallu. Nalle se zaleskly oči a blýskla pohledem po Sam. Neviděla žádné emoce, ani záporné, ani kladné, ale věděla, že tentokrát nepřežije. A když nebude žít ona, nebude mít kdo ochránit její svěřence, a jelikož bude vědět o jejich existenci, zemře. Takže je to stejně jedno. Aspoň Sam vyvede z konceptu a nebude jí potom věnovat tolik pozornosti, kvůli vysvětlování, samozřejmě.

„Ona ti to neřekla? Jak jsem řekla, tajnůstkářka…“

Sam ji přerušila. „Nallaneiro, víš, že tohle nesmí lidé vědět!“

„Ty si mě dovoluješ oslovit celým jménem?! Vážně jsi tak pitomá?“ Kolem zafoukal silný poryv větru a Nalliny vlasy zavlály.

„Jinak bys mě neposlouchala. Víš, že lidé o tomhle vědět nesmí, tak zmlkni. Není to jen můj výmysl, je to i ve vašem zájmu. Nebuď tak obskurní.“

„Ó, zlatíčko, ale to my jsme. Navíc, komu to řekne? Myslíš, že mu rodiče uvěří? Nebo že přežije?“ zeptala se Nalla s lesknoucíma se očima.

Fajn, to už přehnala, říkala si v duchu Sam, ale nemínila útočit první. Když Nalla zaútočí, může podniknout ofenzivu tak, aby měla co největší šanci zasáhnout. Čarodějnice sice mají neomezené množství vílího prachu, ale nemají vílí nemocnici, aby se vyléčily rychle, a navíc jsou stejně zranitelní jako lidé. Což víly taky.

Raději jenom zaťala zuby a připravovala se na jeho křik, který v tuto chvíli neuslyší, protože rozhodně nehodlá spustit z Nally oči. Už ne, ne teď, když ví, že si zřejmě přivedla tajného pomocníka. Copak se čarodějnice paktujou?

„Ty jsi její svěřenec, stejně jako dalších devět lidí, jakýchkoliv. Ona je tvou patronkou, přičarovává ti štěstí a radost. Je to víla.“ Při vyslovení víla z ní odkapával jed a nechuť, což musel slyšet i Remy.

„Sam?“ zeptal se potichu. „A ty křídla?“ Bezva, nic lepšího nemohl říct. Určitě si teď dal dvě a dvě dohromady a ví, že Nalla nemluvila do větru.

„Remy, raději teď mlč. Někdy jindy, teď se to nehodí.“

„Jaké křídla?“ vyzvídala Nalla. „Tys viděl její křídla?“

„Remy…“ varovala ho znovu Sam a naštěstí zůstal zticha, takže se Nalla nic nedozvěděla. A nedozví. Kdyby ještě byla vílou, její máma by jí to určitě dříve nebo později řekla. Možná. Takhle ale neměla odkud vědět, proč je viděl. Teda, pokud jí to už neřekla a Nalla to neví, že ano? Takže se může hanbou propadnout před svým nepřítelem. Jak povzbuzující.

„No nic, to nevadí. Je mi to vlastně fuk,“ mávla nad tím rukou Nalla. „Amber!“

Před Sam se objevila malá holka, kolem které oproti Nalle nevířilo zase tolik temnoty. I když oproti její bývalé kamarádce by vypadal každý jako slabý odvar pekla. Měla krátké blonďaté vlasy, skoro bílé, a ledově modré oči, které ji propichovaly jako střepiny. Vedle sebe stály naprosté protiklady, přesto spolupracovaly. Jak to?

Vlastně nebylo těžké to uhádnout. Nalla si ji musela nějak podrobit, takže to bylo spíš diktátorství, než spolupráce. Amber se sice nesla hrdě, ale uchovávala si od své společnice odstup. Bála se jí. Sam nad tím jenom žasla a už uvažovala, jak toho využije.

Pokud přežije, protože byla ráda, že se udržela v souboji s Nallou, ne teď ještě s dvěma čarodějnicemi najednou.

„Do pytle!“ vykřikl Remy na zemi a poskočil. „Jak jsi to udělala?“ zeptal se jí.

Amber se mu podívala prudce do očí a Remy sklopil hlavu k zemi. Netušil, co se děje, ale zlo poznal. Potom své oči upřela na Sam. „Tak to jsi ty, kterou štěstěna neopouští. Zdá se, že tě sestřička tentokrát předčila.“

„Sestřička?“ vyprskla smíchy Sam. Nikdo jí na to ale neodpověděl. „To jako vážně? A ty si tak necháš říkat?“ obrátila se k Nalle. Když byly kamarádky, vždy si říkaly jmény, nebo prostě kamarádko, ale sestřička nikdy. Nalla to nesnášela - u Sam to párkrát tolerovala. Pak už se raději odnaučila to používat, ale aby to tolerovala Amber? Čarodějnici? Když jí sama je?

„Tak to nemá chybu,“ začala se smát Sam, až se plácala do kolen. Doufala, že tak vyprovokuje Nallu k útoku jako první. Nebo aspoň Amber. Tu by mohla aspoň na nějaký čas zneškodnit nožem, nemusela by být tak dobrá, a potom se plně soustředit na útok na Nallu a obranu Remyho.

Taky že se tak stalo. Nalla zařvala, poslala kouzlo na Amber, které ji odhodilo, a vrhla se na Sam.


 

Je tady předposlední kapitolka VP, která se vám snad bude líbit. V příští kapitole se vrhneme rovnou na boj. Ale jak dopadne? Dobře? Špatně? A co říkáte na tuto kapitolku?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [29]:

1. LiliDarknight webmaster
08.07.2012 [23:45]

LiliDarknightMINE, ty už môj názor na túto kapitolu poznáš, ale rada ti ho zopakuje - a navyše to bude osvieženie bez tej včerajšej hystérie, no nie? Emoticon Emoticon
Hudba dokonale dopĺňala dej, stupňovala sa rovnako ako to, čo sa dialo v Sam aj okolo nej. Sarkastická poznámka ma rozosmiala. Emoticon Stále dúfam v šťastný koniec a kopu malých Samíkov, aby si vedela.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!