OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [6]

31.08.2011 (15:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 919×

6. kapitola

Sam s leknutím otevřela oči. Srdce jí bilo nezávratnou rychlostí a po celém těle cítila studený pot. Rukou si promnula obličej a porozhlédla se kolem. Až poté, co zjistila, že je ve svém pokoji, se začala uklidňovat.

Když se konečně pořádně probrala, uvědomila si jednu věc. Nalla už je čarodějnice. Už to není ta hodná a milá víla, kterou znala skoro od narození. Když ji to nechtělo pustit bez boje už včera, když se vracely z lidského světa, teď už ji to určitě vykoplo. A nikdo s tím nic nenadělal. I když se snažila zajít za Mary, nepomohlo to. Pravidla nešlo obejít.

A stejně měla pocit, jakoby pro svou nejlepší kamarádku neudělala dost. Neudělala všechno, co mohla. Třeba by se to dalo nějak obejít, něco by se dalo udělat. Měla víc hledat. V knihovně by určitě něco našla, kdyby se tomu věnovala dost dlouho; a že nebyla malá. Místo toho, že si s Nallou užila její poslední den, měla pátrat po něčem, co by jí zajistilo dalších tisíc dnů. Jenže ona to neudělala a teď toho hluboce litovala.

Další z věcí, které si uvědomila, byla její velká povinnost. Tehdy, když se poprvé setkaly s čarodějnicí, ještě dlouho si o tom povídaly a bály se všeho, co se jich týkalo. Asi týden po té události si slíbily, že pokud některá z nich neudělá maturitu, ta druhá jí nedovolí spáchat tolik zločinů. Sam ale nevěděla, jak to udělat. Nalla byla úžasná v používání prachu, už když byla obyčejná víla. Dokázala si ho rozdělit tak, že jí hodně zbývalo i na konci dne. Jenomže jaká bude teď, když ho má neomezeně, když ho může používat na jakékoli věci? Jak se jí teď může vyrovnat v boji, ne to ji ještě zabít. Vždyť by ji ani nemohla zabít, je to její nejlepší kamarádka, i když už je jiná. To na tom ale moc nemění.

Rozladěná a smutná šla do koupelny, aby se aspoň trochu probudila z těch nočních můr. Propláchla si obličej ledovou vodou, vyčistila si zuby a pomalu se ploužila dolů ke svým rodičům, aby je aspoň trochu poctila svou přítomností u snídaně.

Když seděla u stolu a Bailey před ní postavila talíř s jídlem, absolutně netušila, co tam je. Nemohla se soustředit na to, aby zaostřila zrak na to něco, co by za normálních okolností už bylo v jejím žaludku. Jenom tam seděla a dívala se nepřítomným pohledem před sebe. Vůbec nevnímala. Její nezostřený pohled se zalil slzami, jakmile si zase vzpomněla na Nallu a jejich společné chvíle, když se bavily a smály u jídla, když se občas bavily až tak moc, že se použily jako terče pro létající jídlo. Samozřejmě ho předtím samy hodily. Rychle zamrkala, aby slzy zahnala zase zpátky, odkud přišly, a z hlavy se snažila vyhnat všechny ty vzpomínky a radosti.

Najednou s ní někdo zatřepal. Zaostřila na mámin obličej. „Cos říkala?“ Musela si odkašlat, protože z delšího nepoužívání hlasu celá ochraptěla. Složila ruce do klína a hrála si s prsty.

„Jen jsem ti chtěla říct, že Melanie pořádá setkání na počest Nalliných dobrých skutků.“ Melanie byla Nallina matka. Sam sebou při slovech ‚dobrých skutků‘ trhla. Znělo to, jako by už žádné dobré skutky nemohla vykonat; což byl holý fakt, kterému ale nechtěla uvěřit.

„Kdy?“ zeptala se prostě.

„Dnes. Večer. Myslím, že ti o tom přijde oznámení. Bylas její nejlepší kamaráda a Melanie to ví.“

„Neříkej, že byla. Já jsem pořád její nejlepší kamarádkou.“ Sam vstala a utíkala do pokoje. Nedokázala se dívat na žádnou osobu, pokud by to nebyla Nalla. Prožívala obrovské bolesti v hrudi při každém nádechu, ale netušila, co je způsobuje. To ji tolik bolelo srdce z té skutečnosti? Nebo se snad taky mění na čarodějnici?

Ne, to je hloupost. I když by to pro ni bylo lepší. Mohla by být zase s Nallou.

Lehla si na postel a s třesoucí rukou si přitáhla před obličej svůj dopis. Chvíli jí trvalo, než mohla zaostřit na písmenka na něm napsaná a přečíst si tak jeho obsah.

Po nějaké chvíli dopis odložil a cítila se trošku nadšeně, tak moc, jak se jen v dané situaci cítit mohla. Z práce, kterou by měla zastávat, měla radost. Samozřejmě, jestli pochopila správně, bude muset projít ještě nějakým výcvikem. To je něco jako vysoká škola ve světě lidí, došlo jí. Specializuje se na svůj obor, který je ale úplně odlišný od toho Maryného. Ona bude zabíjet, kdežto Mary lidi učí, pomáhá jim dospět; dá se říct, že v nich probouzí nový, kultivovanější život. Ona bude bojovnicí. Bude ochraňovat svůj lid, bude zabíjet čarodějnice.

Jenomže jakmile si tohle uvědomila, všechno její nadšení se vypařilo. Vždyť bude zabíjet čarodějnice, a jednou z nich je teď i Nalla. Co když ji nedopatřením zabije, když by pro ni mohla udělat víc? Sice měla dohodu, že se zabijí navzájem, ale… Vždycky tady to ale hrálo roli, pokud se jednalo o Nallu.

Promnula si spánky. Všechno je to tak moc složité. Nic není jednoduché, teď už ne. Ale její plány byly jasné. Bude chodit na výcvik, ale taky do lidské školy. Musí ji dokončit. Už jenom proto, aby tady mohla na nějaký čas zůstat, začít si později vydělávat a všechno, co k lidskému životu patří. A až bude mít hotové všechny školy, začne s honem na čarodějnice. Jak ironické. Ať už ji z práce vylijou nebo ne, její volba je zachránit Nallu. Nic jiného nevidí, prostě to musí udělat. Půjde klidně přes mrtvoly, ale tohle své nejlepší kamarádce dluží.

Když si uvědomila, co si pomyslela, zase jí po tvářích začaly stékat slzy. Vždyť slíbila nejlepší kamarádce, že ji zabije. Jak by to mohla udělat? Nemohla by se na sebe podívat do zrcadla, v klidu usínat ani žít sama se sebou. Jenže když to neudělá, bude vědět, že ji zklamala. Jako by život bez ní nebyl už tak dost těžký, teď se k tomu připojí ještě zmatek s tím spojený. Je to jako začarovaný kruh, ze kterého nelze vystoupit, protože se točí nezávratnou rychlostí.

Když už nějakou dobu ležela na posteli a neměla co brečet, takže se prostě jenom nepřítomně dívala do stropu, uslyšela nějaký šustivý zvuk. Polekaně se zvedla z postele a rozhlížela se kolem sebe. Nakonec zjistila, že jí přišla pozvánka na večerní setkání. Vznášela se před ní celá zahalená ve třpytivém prášku a nehnula se od ní ani na krok. Jakmile zamířila do koupelny, obálka ji následovala. Nechtěla se jí dotknout, protože by to znamenalo, že věří, že Nalla je ‚mrtvá‘, a to pomyšlení nemohla snést.

Když se ale obálky nešlo zbavit, začala být naštvaná a strašně ji to znervózňovalo, a tak naštvaně chytla obálku a otevřela ji. Dozvěděla se, kdy se setkání koná, kde se koná a jaký okruh lidí tam přijde. Tahle věc se jí nikdy nezamlouvala. Připomínalo jí to, jak jsou víly precizní, jak dodržují všechny pravidla do puntíku a jak to lidé mají lepší. Hlavně teď, když kvůli pravidlům musela Nalla odejít.

S povzdechem si šla najít nějaké šaty na tu sešlost. Prohrabával celou skříň, až našla jedny, které jí nepřipomínaly žádné společné chvíle s Nallou. Nemohla si na sebe přece obléct něco, co nosila v přítomnosti Nally, když ještě byla vílou, žila. Byla by to urážka. Sama se divila, že takové oblečení vůbec našla, protože ona a Nalla bez sebe nedaly ani ránu. Každý den se viděly aspoň ve škole, pokud to jinak nešlo.

Když přišel večer, oblékla si to, co tak pracně hledala a sešla dolů za Bailey. Její máma si oblékla nádherné modré šaty. Vílí návrhář, ne lidský. Tyhle vypadaly božsky a Sam si uvědomila, jak je její máma krásná. Táta bohužel tam dolů nemohl. Přenos by nebyl takový problém, ale vůbec neznal zvyklosti, a kdyby mu je měla Bailey vysvětlovat, asi by u toho strávila několik dní. Všechno bylo složitější, než si obyčejný člověk mohl představit.

Šaty jí ladily k jejím světle hnědým vlasům a měla výstřih, který by se na normální matku nehodil. Bailey by ovšem nikdo nehádal ani pětatřicet. Což byla další z vílích výhod. Na nohou měla světle modré lodičky, které ovšem díky dlouhým šatům nešly vidět, maximálně při chůzi.

Scott vešel do obýváku a v ruce držel noviny. Čtení za chůze byl jeho zvyk, ať už četl noviny, knihy nebo časopisy. Jakmile ale periferně zahlédl něco třpytivě modrého, co upoutalo jeho pozornost, noviny pro něho přestaly existovat. Na svou manželku se nemohl vynadívat. Oči vykulené, pusa otevřená.

„Copak miláčku? Líbí se ti to?“ poškádlila ho Bailey a ihned na to se začala smát. Scott se po chvíli vzpamatoval a pomalu šel k manželce. Zašeptal jí pár lichotek do ucha a něžně ji políbil.

Tohle ale Sam nemusela vidět. Trošku se na svou mámu naštvala za to, že jde tak vymóděná na pohřeb, dá se říct. Jenže musela uznat, že jí to opravdu sluší. Navíc pravidla a zvyky víl říkaly, že by se na setkání mělo oslavovat, ne truchlit. Zvládne to? Dokáže se na všechny dívat a přitom se usmívat, jako kdyby se nic nestalo? Jako kdyby v srdci necítila prázdné místo po nejlepší kamarádce, která odešla na druhou, zlou stranu?

Tak tahle párty se mi nebude už vůbec líbit, pomyslela si a sedla si do křesla zády k rodičům. Počkala, až se vydovádějí, aby mohla s mámou zmizet, doslova.

Konečně se vedle ní máma postavila s úsměvem od ucha k uchu a chytila ji za ruku. Nemusela se skoro ani pohnout, prostě na to jenom pomyslela a přenesly se. Bailey v tomhle měla více zkušeností než Sam. Taky už existovala mnohem déle, než ona. Sam ucítila to horko a vzápětí chlad, zhoupl se jí žaludek a za okamžik se ocitla na místě, které dobře znala. Na místě, kde bydlela Nalla, pokud zrovna netrávila čas ve škole ve svém pokojíčku, a Nallina matka.

Melanie ještě donášela poslední talíře s jednohubkami a skleničky na stůl. Pár víl už se tady sešlo a jenom málo preliisů. Melanie na sobě měla krásné splývavé šaty broskvové barvy, určitě vílí návrhářky, náramek, náhrdelník i perlové náušnice barvou ladily k šatům. Jediné, co se Sam na Melanie nezdálo, byl hraný úsměv. Samozřejmě, tohle měla být oslava, ne pohřeb, ale rodiče to stejně zasáhlo nejvíc a těžko se skrývala ta bolest ze ztráty. Kdyby nebylo toho, Sam by spatřila dalšího anděla, ačkoli její máma stále vedla.

Uběhlo jen pár hodin a na párty, jak tomu s nechutí Sam říkala, protože jí to z chování ostatních víl připadalo, přišlo tolik lidí, že je nedokázala spočítat. Přemýšlela o tom, jestli sem přišli, protože Nallu znali, nebo protože je Melanie pozvala. Tipovala by spíš to druhé. Nebo že by Nallu přece jenom tolik neznala? Mohla mít i mimo ní mnoho dalších kamarádů, o kterých jí neřekla? Sam měla jenom Nallu a pár známých, ale tohle jí rozhodně nepřipadalo jako pár známých.

Sam si přitáhla volnou stoličku někam do koutu, aby nebyla vidět. Se znechucením se dívala na celou tu maškarádu. Jak dokázali po celé generace, po celá ta staletí, místo oplakávání svých dcer nebo popřípadě synů oslavovat, že se z nich staly čarodějnice? Vždyť je to smutné a ne veselé, ať si říkají, co chtějí. To, že udělala mnoho dobrých skutků předtím, než se stala čarodějnicí, na tom nic nemění. Prostě jí je a to je příšerné.

„Ahoj, ty jsi Sam, že?“ ozvalo se vedle ní. Nepatrně pootočila hlavou opřenou o její ruku a zadívala se do veselé tváře. Skvěle, další víla, která se tady baví.

Pokývala hlavou a otočila se zpátky. Teď vypadala jako starý chlap v hospodě, který toho má strašně moc vypito a hlavu už jenom krkem neudrží. Taky měla podobný výraz, ale takhle se jí nejlépe sledovalo to, co měla přímo před sebou. Zrovna teď začala hrát veselá hudba a všechny víly na ni začaly tancovat. Samozřejmě, ještě jste zapomněli bouchnout šampáňo, rozvěsit všude balónky a pouštět petardy, pomyslela si znechuceně.

Vlastně absolutně netušila, co tu dělá. Ona truchlila, ostatní se bavili. Jo, vůbec tady nezapadá. Jin a jang, napadlo ji ihned.

„Já jsem Hope. Taky jsem teď maturovala, ale byla jsem v trochu jiné třídě. Tebe jsem ale znala. Kdo by tě v naší třídě neznal, že? Dokonce učitelé si o tobě povídali. Ty a Nalla jste byly pěkná dvojka. To, co jste stále vyváděly… Taky bych chtěla mít takovou kamarádku. Muselo to být úžasné…“ Hope mlela dál a dál a Sam ji vnímala jen povrchně... Když mluvila o Nalle, byla tak nadšená, že se tomu Sam divila. Jako kdyby pro ni Nalla znamenala přinejmenším nějakou hvězdu.

„Hope, nebo jak se to jmenuješ,“ zadrželi ji Sam po nějaké chvíli a snažila se rozdýchat ten vztek. „Jestli tě pořád baví tohle brebentění, mě ne. Běž si oslavovat, tam máš tácek s chlebíčky a tam je hudba a tančící víly. Těšilo mně. Adiós,“ mávla jí na rozloučenou Sam a vrátila se do své obvyklé polohy. Hope na chvilku odběhla a potom sebou přitáhla nějakého kluka.

Už se nadechovala, aby jim vynadala, že ji nezajímá, jestli ji znají, ale všimla si, že ti dva jsou si tak trochu podobní. Oba měli hnědé vlasy, trochu do zrzava. Kdyby viděla jenom jejich nosy nebo ústa, nevěděla by, kdo je kdo. A oběma zářily zelenošedé oči veselím. Až na to veselí se jí celkem zamlouvali. Oba. Jenže právě kvůli tomu zaváhání se jako první ujal slova preliis.

„Čau, já jsem Iain,“ nabídl Sam ruku. Ta trošku otráveně změnila svou polohu, aby mu pozdrav oplatila. Jeho stisk byl silný, ale ne tak, že by jí rozdrtil ruku. Prostě jak se sluší a patří.

„Jsem Sam.“

„Já vím, sestřička už mi to řekla,“ usmál se na ni.

„Jo, to věřím. To je vždycky takhle ukecaná, nebo jenom když se pozná s lidmi poprvé?“ usmála se Sam. Ani netušila, kde se to v ní vzalo. Chtěla celé to setkání truchlit, aspoň tolik slušnosti si Nalla zasloužila, když to jiní nedokázali.

„Ne, ona prostě neví, kdy mlčet, že?“ obrátil se na ni s vražedným pohledem a Sam málem vyprskla smíchy. To je určitě kvůli nim. Oni na ni přenesli to veselí.

To jí zase připomnělo Nallu. Jenom s ní si takhle dokázaly zlepšovat náladu. Popovídaly si, vtáhly jedna druhou doprostřed parketu a ani jedna z nich nemyslela na to špatné. Prostě si předávaly tu dobrou náladu a ta špatná vždycky odplula do neznáma a ony jí nedovolily, aby je rušila. Tohle dokázaly jenom ony a Sam za Nallu nechtěla žádnou náhradu. A už vůbec ne dvojitou. Pro ni je prostě slovo dívčí dvojka lepší, než smíšená trojka. Smutně se tomu usmála a otočila se k těm dvěma zády. Stále se škádlili. Zdálo se, že jsem v přibližně stejném věku.

„Sam?“ vyrušil ji Iain z jejího truchlení. Veselá nálada už ji dávno opustila a neměla chuť se s těmi dvěma bavit.

„Hm?“

„Co vůbec budeš dělat?“ dotázal se se zájmem.

„To je fuk,“ pokrčila rameny a měla chuť se přenést do nějakého jiného kouta domu. Našlo by se jich tady spousta. Jenom si vybrat ten správný čas na útěk. Třeba když se nebudou dívat.

„Ale no tak. Ty se za to stydíš?“

„Proč bych měla?“ otočila se na něho se zvědavostí. Přála si, aby ji nechali tak, jak je. Iain se sice nechoval jako malé tříleté děcko s tou svou otázkou ‚proč?‘ jako Hope, ale taky se vyptával.

„Já nevím. Třeba proto, že o tom nechceš mluvit?“ usmál se na ni. Fajn, tak tohle na ni rozhodně neplatí.

„Já budu účetní, co budeš ty?“ přimotala se do toho hovoru Hope.

„Proboha, budu bojovník. Proč vás to tak zajímá? Nemůžete jít otravovat někoho jiného?“ vyletěla Sam. Poslední dobou to na ni všechno padalo. Hlavně poslední dva dny.

„Hele, nemusíš být tak podrážděná. Normálně se tě zeptala,“ bránil svou sestru Iain.

„Jo, ale s tím musíte počítat, když se dáte do hovoru s holkou, které se nejlepší kamarádka přeměnila na čarodějnici. Příště o tom zkuste trochu uvažovat, než od někoho začnete vyzvídat,“ vyjela po nich, pak se otočila a kráčela k Melanie. Při té cestě se snažila mermomocí nějak uklidnit, aby na sobě nedala znát své podráždění.

Co se to s ní stalo? Vždycky byla tak bezstarostná. Nevadilo jí nic, co dělala, nehleděla na následky. Na nikoho bezdůvodně nevyjížděla. Vždyť oni za to nemohli. Prostě se chtěli jenom s někým seznámit. Stejně nechápala, jak se zrovna ona mohla stát v jejich třídě spolu s Nallou populární. Myslela, že jsou prostě jenom další puberťačky, další studentky mezi tisíci.

Konečně došla k Melanie. U víl se nedávala příjmení. Prostě se oslovovalo jmény a podle uctivosti hlasu se jednalo buď o dospělé nebo učitele, nebo o kamarády nebo rodinu. „Ráda Vás zase vidím, Melanie,“ přistoupila k ní Sam.

Melanie namířila skelný pohled na Sam a hraně se usmála. „Ach, Sam, ahoj. Jak se máš?“

Sam si pomyslela, že to je velice zbytečná otázka a proto na ni neodpovídala. „Chtěla jsem Vám jenom říct, že Nalla je skvělá kamarádka a určitě skvělá dcera. Máte štěstí, že ji máte.“ Ani si to neuvědomila, ale mluvila v přítomnosti, jako kdyby Nalla stále existovala. Pro ni stále žila, pro ni to byla stále ta stará dobrá Nalla.

Melanie Sam objala a poděkovala jí za všechno. Uronila pár slz, ale ihned je setřela, aby je nikdo neviděl, a zase nasadila svůj úsměv. Potom pomalu odkráčela. Sam nechápala, jak tohle někoho mohlo přesvědčit, že si Melanie užívá pohřeb vlastní dcery.

Sam se rozhodla, že to tady dál snášet nemůže. Kdyby tady zůstala jen o chvíli déle, asi by všechny ty šťastně se tvářící návštěvníky, kteří si pochutnávali na občerstvení a nestydatě se smáli, přinejmenším zabila.

Když hledala nějaké méně frekventované místo, aby se mohla přenést domů a nějak se dát popořádku, aby mohla absolvovat výcvik, zastavila ji velká ruka. Iain.

„Sam, omlouvám se, jestli jsme tě nějak urazili. Nemyslím si, že je to pro tebe lehké. Myslím, že pro nikoho. Chtěli jsme si jenom popovídat.“

„Ne, já se omlouvám. Mám nervy v kýblu,“ usmála se na něho. Iain kývnul, že je odpuštěno a napřáhl ruku před Sam. „Takže bych rád začal znovu. Jsem Iain.“

Sam se tomu zasmála a natáhla ruku, aby mu to oplatila. „Jsem Sam. Strašně vynervovaná víla, která by otravy nakopala do zadku.“ Snažila se nevyprsknout smíchy, ale to za ní obstaral Iain.

„Mimochodem. Já jsem taky bojovník,“ usmál se a poklepal si zatnutou pěstí do hrudi jako nějaký Tarzan. Stačilo dodat křik. Sam si pomyslela, že je dobře, že se aspoň s někým seznámila ještě před začátkem výcviku.

„Fajn, uvidíme se tam. Doufám, že nedáváš na první dojmy.“ Máchla nad sebou rukou a objevila se doma.