OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Víra nikdy neumírá! 2. kapitola

12.09.2010 (20:00) • lucka002 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 921×

Slyšela jsem z dálky hlas svojí nejlepší kamarádky, která se mě snažila ztišit natolik, aby nás nikdo nenašel. Na dámské záchody si snad ti, před kterými se schováváme, netroufnou. Znovu jsem se rozesmála nad tou absurdní představou. Sedím na záchodech a schovávám se!

„Psst, Ashley, musíš být potichu!“ přikazovala mi zoufalá Tess.

„Pšššt, jašně, já pšece vím,“ zašeptala jsem jí nazpátek a ona se pousmála. Opřela jsem hlavu o stěnu kabinky a utichla jsem.

Viděla jsem muže, krásného a tajemného. Stál v dáli a upřeně mě pozoroval, byly jsme na nějaké louce. Ve vzduchu jsem cítila květiny, plno květin, které překrásně voněly. Byla to sladká vůně, ze které mě až bolela hlava. Ten muž stál v dálce, měl černé kalhoty a bílou, volnou košili. Někoho mi připomínal, jakoby mi byl povědomý...

„Kdo jsi?“ zavolala jsem na něj, ale on mi neodpověděl. Otočil se a pospíchal pryč, chtěla jsem ho dohonit, ale nemohla jsem se pohnout. Když jsem se konečně odlepila z místa, tak už mizel v dáli, ale já jsem přesto utíkala za ním. Popadala jsem dech a celé tělo mě bolelo, ale už jsem ho neviděla. Nenašla jsem ho, byl už moc daleko.

„Ashley, nespi!“ Otevřela jsem oči a dívala jsem se na Tess, která mi cloumala s ramenem. Něco mi říkala, ale já jsem její slova nevnímala, bolela mě hlava. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila jsem, že jsme pořád na tom záchodě. Venku někdo pochodoval, slyšela jsem kroky, které se ozývaly od umyvadel.

„Nebudu to už vícekrát opakovat! Pojďte ven!“ rozkázal hlas nějaké ženy. Znělo to opravdu rozčíleně a už podle hlasu můžu soudit, že ona není nijak příjemná. Uslyšela jsem otevírající se dvířka kabinky a kývla jsem na Tess, aby taky otevřela.

„Neblázni, budeš mít průšvih!“ varovala mě, ale já jsem se na ni bohémsky usmála a otevřela jsem sama. Musela mě držet, protože bych se asi skácela, ale co? Vznešeně, tedy v mezích možností, jsem se přesunula k umyvadlu a upravila jsem si poničené líčení. Zašklebila jsem se na tu policistku, která mě vyloženě neměla v lásce už od pohledu.

„Nejste na přehlídce!“ vyštěkla na mě a o to líbezněji jsem se na ni usmála. Tess se ani nesnažila maskovat smích. Ta horší část večera přišla ve chvíli, kdy jsme vyšli ven z toalet.

„Dobrý večer, dámy, máte u sebe doklady?“ zeptal se nás asi třicetiletý policista, který nás odchytil hned, jak jsme vyšli ven. Kdybych řekla, že nebyl ošklivej, tak bych kecala!

„Dobré ráno,“ začala Tess a já jsem se rozesmála, už zase!

„Musela bych se podívat, kde mám kabelku, Tessy?“ zeptala jsem se kamarádky, která mi ji ochotně podala. Zalovila jsem v ní a samozřejmě, že jsem ji našla. Podávala jsem mu ji, ale těsně předtím, než ji uchopil, jsem ucukla.

„Ale dám ji jenom tátovi!“ rozhodla jsem a Tess na mě vykulila oči.

„Ashley, neblázni!“ šeptala mi do ucha, abych mu ji dala a nepřidělávala si ještě větší problémy, ale mně to bylo jedno. Když už, tak pořádný!

„Nemám čas se tu s tebou dohadovat, dej mi tu občanku a já tě odvezu domů k tátovi!“ zahřměl a rozčílil mě tím, že mi začal tykat. Chlapec si nějak dovoluje, co na tom, že je to policajt! Odměřeně jsem se na něj podívala a pohodila jsem svými vlasy. Skrz otevřené vchodové dveře, před kterými jsme stáli, jak na nás mávají a chtějí nám pomoct, jen jsem se na ně usmála a zamávala jim.

„Ale pane policisto, můj otec není doma, nýbrž uvnitř,“ odpověděla jsem sladce a on překvapeně zamrkal. Očividně neměl potuchy, jak to myslím a tak jsem mu hned objasnila, kdo vlastně je můj otec. Vykulil oči, až jsem se bála, aby mu nevypadly.

„Váš otec je, Viktor Portn? Policejní velitel?“ odříkával. A vida, už mi zase vyká! Tak už by  pro něj mohl dojít, aby bylo taky trochu vzrůšo, usmála jsem se pro sebe.

„Jo, už jsem to řikala. Najdete ho tady?“ zeptala jsem se drze a ignorovala jsem jeho rozčílené i překvapené pohledy. Na Tess v tu chvíli úplně zapomněl, nechal nás tam stát a nikoho u nás nenechal. Jasně, tak mě by to čekalo doma tak jako tak, takže je mi jedno, že se s tátou uvidím už teď.

„Běž, dělej, buď nenápadná a zdrhneš!“ přikázala jsem Tess a ta se podívala na kluky, kteří tam pořád stáli a nechápali, co se děje, že nejdeme.

„Já nemůžu... to je blbý... přeci tě tu nenechám!“ odporovala mi, ale já jsem ji nakonec donutila, aby za nimi šla a pak už jsem viděla jenom jejich auto, ve kterém mizeli. Na zadním okýnku jsem viděla několik rukou, které byly staženy v pěstičky. Díky, usmála jsem se.

„Ashley?!“ uslyšela jsem za sebou překvapený, ale hlavě rozzuřený hlas svého otce. Otočila jsem se a trochu jsem se zamotala, naštěstí mě chytil. „Co tu sakra děláš?!“

„Tak na to bych se tě mohla zeptat taky, kazíte tu zábavu!“ obvinila jsem ho a on byl v obličeji rudý vztekem. Možná to bylo jenom barevným světlem, které sem dopadalo ze sálu.

„V pořádku, seržante, já se o ni postarám, děkuji,“ promluvil k tomu policistovi a on se klidil. Nedalo mu to a několikrát se otočil. Pevně mě chytil za ruku a táhl mě do policejního auta, které bylo přistavené na kraji, poznala jsem ho hned, bylo taťky.

„Bolí to!“ vykřikovala jsem, když mi sevřel ruku ve svém svěráku. Nevšímal si toho a jen lehce povolil svůj stisk. Nohy se mi motaly a hlava mě bolela, ale dokázala jsem myslet jasně. Nastrkal mě na zadní sedačku auta a zabouchl dveře, div mi tam nepřirazil kabelku! Tahle byla drahá, chtěla jsem na něj zařvat, ale ovládla jsem se. Radši jsem celou cestu měla na tváři uražený výraz a mlčením jsem dávala najevo své rozčílení.

Taťka byl ale taky rozčílený a řekla bych, že mnohem víc, než já!

Autor: lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Víra nikdy neumírá! 2. kapitola: