OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Víš co je horší než nenávist? Lhostejnost - 1. kapitola

25.09.2010 (14:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1434×

Odjezd ségry and sweet 17

Dost mě tím naštvala a tak jsem trucovala.

Snažila jsem se jí vyhýbat, protože bych jí hned skočila do náručí a umačkala bych ji k smrti a to jsem nechtěla.

Zašla jsem si do papíráku pro nějaké papíry, a pak jsem skočila do stříbra. Zalíbil se mi tam jeden medailonek s nápisem Forever together. Musela jsem ho koupit.

Doma jsem z něho vyrobila dárek pro Tiff. Na papír jsem napsala krátký vzkaz a byla jsem s ním nad míru spokojená.

Ještě jsem po domě sháněla moje a mátiny fotky. Naštěstí jsem je našla a mohla jsem medailonek schovat do už připravené krabičky.

Těšila jsem se jako malé děcko, až ho otevře. Potají jsem doufala, že ho otevře, až když já tam nebudu.

Všechno jsem si připravila na postel a vyšla do školy. Přišla jsem tam dřív, a tak jsem ještě stihla dodělat úkoly, na které jsem úplně zapomněla.

Kdyby to věděla máti, tak by mě asi zabila.

V hodinách byla šílená nuda. Chvíli jsem kecala s Mandy, – moje spolusedící – ale kecy došly, a tak jsme začly něco kreslit.

Na oběd jsem radši nešla, protože jsem za celé dopoledne nevydala ani špetku energie.

Po cestě domů jsem si kopala do kamínku a vůbec nevnímala okolní svět, i kdyby propukla třetí světová, já bych si kopala do kamínku.

Zapadla jsem do pokoje a zkontrolovala věci na posteli. Všechno bylo na svém místě. Vytáhla jsem si sluchátka a pustila si ty svoje The Pretty Reckless.

Koukala jsem z okna. Občas jsem mrkla na nebe a občas na lidi. Postřehla jsem cizí auto a Tiif, jak si do něj skládala kufr a pár krabic.

Rychle jsem odhodila sluchátka i s mobilem na druhou stranu pokoje a běžela ven. Na schodech jsem se zastavila, protože jsem si zapomněla dáreček na posteli.

Vrátila jsem se, čapla krabičku a blesko-krokem valila ven.

„Počkejte!“ křičela jsem z plných plic.

Viděla jsem, jak Tiff vycházela z auta. Když byla venku úplně, začala jsem ji mačkat, až skoro chudák nemohla dýchat.

„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala se.

„Jak bych mohla? Jsi moje sestra, moje krev,“ usmála jsem se na ni.

Ještě jednou mě objala a už se otáčela k autu.

„Počkej!“ chytla jsem ji za rukáv.

„Ty mi utíkáš?“ zamračila jsem se na ni.

„Ne, jen nesnáším loučení,“ pokrčila rameny.

„Jsem sám a v hlavě tě mám!“ začala jsem zpívat, a tak tak jsem zadržovala slzy.

„Nechoď tu na mě s MD!“ okřikla mě a my se hned rozesmály.

Bude mi chybět.

„Otevři to až v autě a až budeš na cestě.“ S těmihle slovy jsem jí strčila do ruky krabičku a mrkla na ni.

Naposledy se na nás usmála a nasedla do auta. Auto se rozjelo a ona nám mávala, my jí taky. Máti mě objala a když auto zabočilo za zatáčku, tak jsme se vrátily společně domů.

„Mami, bude mi chybět,“ zafňukala jsem.

„Mě taky zlatíčko,“ objala mě pevněji.

…

Blížily se moje sedmnáctiny. Kámošky mě přemluvily a já souhlasila se změnou barvy vlasů. Donutily mě, – tedy hlavně Mandy – abych se odbarvila. Nerada jsem s tím souhlasila, ale když už jsem mohla udělat holkám radost.

Když jsem se uviděla v zrcadle, měla jsem svou původní barvu vlasů.

„Hele, Tiff se nám vrátila!“ zasmála se Naomi.

Jen jsem hodila škleb, ale měla pravdu, byla jsem přesná kopie Tiffany. Stejné vlasy, stejné zelené oči, jen oblíkání bylo trochu odlišné.

Ve škole na mě každý zíral. Nikdy mě takovouhle neviděli a prvně si mysleli, že jsem Tiff. Nedivila jsem se jim ani já jsem se nepoznala.

Štrádovala jsem si to s Mandy ke skříňce a právě ze třídy vyšel Henry. Pozorovala jsem ho, pěknou chvilku, ale když mi Mandy začala máchat rukama před obličejem, hned jsme se probudila.

„Ty si se zabouchla!“ smála se.

„Ne, nezabouchla,“ zapírala jsem – neúspěšně. Mandy mi nikdy neskočila na špek.

„Nezapírej, to by viděl i slepý!“ smála se mi dál.

„Tak jo, ale buď ticho!“ okřikla jsem ji a začala hrabat ve skříňce věci na další hodinu.

Byl tak krásný. Nemohla jsem ho vypudit z hlavy. Místo látky jsem si do sešitu kreslila jeho obrázky, ale žádný se mu nevyrovnal.

Z mých zamyšlených obrázků mě vytrhl až zvonek.

„Nezapomeň, dneska v osm u kina!“ křikla na mě Mandy, když se vytrácela ze třídy.

Sbalila jsem si svoje „švestky“ a vyrazila domů. Na chodbě jsem procházela kolem něj a díval se na mě takovým zvláštním pohledem, radši jsem to přešla a pelášila domů.

Šel jsem zrovna po chodbě, když mě zastavil Randy.

„Víš, co jsem slyšel?“ vybalil na mě.

„Hm?“

„Linda se do tebe zabouchla!“ zašeptal.

„A co já s tím?“ zvedl jsem na něj jedno obočí.

„Linda Tortonová, ségra Tiffany!“ křičel už na mě.

Cvak!

„Díky za novinku, to by se mohlo využít. Zeptej se Mandy, co budou dělat a hlavně svolej kluky, všechno jim vysvětlím,“ ďábelsky jsem se usmál.

Doma jsem se chystala a nevěděla, které tričko si mám vzít. Rozhodovala jsem se mezi šedým tílkem a šedým tričkem.

„Mamí!“ zakřičela jsem do domu.

Nic.

„Mamí!“ opakovala jsem pokus.

„Už jsem tady,“ vydechla máti.

„Co si mám vzít?“ ukázala jsem ji trička.

Zašklebila se a začala mi hrabat ve skříni. Vážně mi chybělo, aby mi máti začal vybírat šatník.

„Tohle si vem,“ usmála se a máchala mi před nosem fialovým tílkem s několika flitry. Líbilo se mi a poprvé v životě jsem máti ustoupila – hold tvrdohlavé dítě.

Máti mě odvezla ke kinu a postupně jsme se všechny sešly.

Kino bylo báječné a to ani nevím na čem jsme byly. Celé kino jsme s Mandy prodebatovaly. Pořád měla nějaké narážky, a tak jsem jí potom vylila srdíčko.

Před kinem jsme se rozdělily a já šla domů sama. Mandy se navrhovala, že se mnou půjde, ale já jsem odmítla a vyrazila tmou sama.

Zdálo se mi, že mě někdo sledoval, a tak jsem začala kličkovat, chodila jsem různými ulicemi.

Několikrát jsem se ohlížela a uviděla jsem za sebou partu kluků. Stáhla jsem ocas a šla jsem nejrychlejším krokem, jaký jsem uměla.

Zahla jsem do nějaké uličky a později jsem zjistila, že byla slepá. Ta partička se blížila a já věděla, že to není dobré.

V duchu jsem si přála, abych se probudila a aby všechno tohle byl jen sen, jen nějaká noční můra.

„Podívejme, koho tady máme!“ křikl jeden z nich a já věděla, že odsud už neuteču bez újmy.

Shrnutí // 2. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Víš co je horší než nenávist? Lhostejnost - 1. kapitola: