Vládce bez srdce 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Máme tady další dílek Vládce bez srdce. Snad se vám to bude líbit. Některá tajemství se začínají pomalu odhalovat. Hezkou zábavu :)

25.01.2013 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1129×

11. kapitola

Ráno mě probudila rána dveřmi. Rychle jsem začala mrkat, abych se v té tmě zorientovala a byla připravená na případný útok. Přede mnou přistál tác s jídlem, tedy pokud se tomu tak dalo říkat. Byl to plesnivý chleba a kus nějakého sýra, který taky skoro chodil. Odfrkla jsem nosem a odvrátila od tácu hlavu. Je fakt, že jsem měla hlad doslova jako vlk, ale tohohle bych se nedotkla.

„No, jak myslíš," uslyšela jsem známý hlas a tác zmizel.

Nevím, jak dlouho jsem byla v místnosti opět sama, ale dveře bouchly podruhé a já věděla, že teď to v klidu nebude. Byla jsem v klidu, protože jsem věděla, že mi teď bouchání pěstmi nepomůže. Odpoutali mě a vedli do místnosti, kterou jsem už dobře znala. Ovšem teď mě nepřipoutali na lehátko, ale k něčemu mnohem horšímu. Vedli mě ke skřipci. Teď nastal ten okamžik kopání a bouchání. Začala jsem se bránit, i když jsem neměla moc síly, pud sebezáchovy byl mnohem silnější.

Připoutali mě rukama i nohama od sebe a nakonec mi k dřevěné desce připoutali i krk. Nemohla jsem se hýbat a skoro ani dýchat. I když jsem svým způsobem byla silná a nechtěla jsem, slzy se mi začaly valit z očí. Mou jedinou útěchou byl Dante, kterého jsem měla před očima vždy, když jsem je zavřela. Přesně na tohle mě celou dobu připravoval a já stejně nejsem připravená. Copak bych na tohle mohla být připravená? Ne, nemohla. Ale zvládám to jistě mnohem lépe, než kdyby se Dante nesnažil mě na to připravit.

Minulost

Nakonec jsem přeci jen usnula. Musím uznat, že Danteho náruč mi dodávala mnohem víc síly, než kdybych na to byla sama. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale připadalo mi, že moc dlouho ne, když jsem ucítila studené prsty na své tváři.

„Musíš vstávat," zašeptal mi jeho sametový hlas do ucha. Jen jsem potichu zamručela a přikývla.

„Evelyn, musíme na snídani a potom jít trénovat. Čím dříve začneme, tím dříve to skončí," zašeptal znova a já otevřela oči.

„Dobře, sejdeme se na snídani?" koukla jsem na něj a on jen přikývl a odešel. Já si dala rychlou sprchu a převlékla se do věcí, ve kterých pak budu moct i trénovat, nebo co to budeme dělat. O deset minut později jsem byla připravená jít. Vzala jsem za kliku a vyšla ven. Hned se ke mně připojil Dante, který stál opřený o stěnu vedle dveří. Taky byl už převlečený a jeho vlasy byly jasně vlhké ze sprchy.

„To je snídaně?" zasmála jsem se a po jeho boku došla do jídelny. Měla jsem hlad jako vlk, tak jsem si nabrala hordu jídla a do hrnečku si dala kafe. Dantemu jsem do ruky vrazila sklenku s džusem a jablko. Sedli jsme si ke stolu a já byla připravena se začít ptát.

„Co dneska budeme dělat?" zeptala jsem se, protože to mě zajímalo nejvíce.

„Dneska se naučíš sebeobranu. Učit tě bojovat, dokud se neumíš bránit, by bylo k ničemu, takže se naučíš bránit," usmál se a pobaveně mě sledoval, jak do sebe láduju celou horu jídla. Pak jsem vše spláchla džusem a kávou.

„Můžeme jít." Zvedla jsem se a do ruky si vzala jablko na později, protože jsem tušila, že to nebude procházka růžovou zahradou.

„Dante, říkal jsi, že čím dřív začneme, tím dřív to skončí, nemyslel jsi jen dnešní den, že? Měl jsi na mysli to, k čemu jsem předurčená?" zeptala jsem se a šla chodbou do jedné z tělocvičen.

„Jsi velice vnímavá, Evelyn, a máš pravdu. Víš, moc rád bych ti to řekl, proč a co tady děláš a musíš udělat, ale nemůžu, a ještě není čas, ale..." Zničehonic mě chytil za ruku a druhou mi dal na tvář.

„Ale?" skoro jsem nedýchala a pozorně ho sledovala.

„Už teď se mi to příčí a slibuju ti, že tě zachráním," zašeptal a já vůbec nevěděla, o čem to mluví. Ale neptala jsem se, protože by mi to stejně neřekl, a já mu věřila. Mlčela jsem a na něm bylo vidět, že si toho váží a je rád. Pustil mě a otevřel mi dveře do tělocvičny. Vešla jsem dovnitř a na stůl položila jablko. Gumičkou jsem si sepnula vlasy a čekala, co se bude dít. Dante si sundal mikinu a zstal jen v černém tílku, pod kterým se mu rýsovaly svaly. Takže já se mám naučit seobraně a jak někomu nabančit, když bude vypadat takhle? To je velký vtipálek, no, uvidíme...

Současnost

Do místnosti přišel po několika desítkách minut Hektor. Na sobě měl tmavé kalhoty a, jak bylo u něj zvykem, byl boso. Černou košili měl rozepnutou. Přešel ke mně a palcem mi přejel po hraně čelisti a nakonec i rtu. Kdyby mi to řemen kolem krku umožňoval, tak hlavu odvrátím, jak jen můžu. Bohužel mi tohle bylo odepřeno.

„Víš, je tě docela škoda. Když pominu to, že jsi vlkodlak, jsi krásná, ale co jsi udělala se neodpouští, a ty za to zaplatíš. Normálně bych tě už zabil, ale já vím, že přijde. Můj bratr..." začal se smát a já nevěřícně koukala, o čem to mluví.

„Ty to nevíš, nebo se mě snažíš jen napálit?" chytl mě rukou silně pod krkem a já jsem zavrtěla hlavou, že nevím.

„Dante, cítím ho z tebe. Celou dobu jsem ho z tebe cítil, protože jste se spojili. To taky cítím. Vím, že si pro tebe přijde, a já si počkám. Stejně jako si počkáš ty. Ještě se budu muset rozmyslet, jestli se budeš dívat na jeho smrt ty, nebo on na tvou," zasmál se a vrazil mi facku, až mi z úst vytryskla krev na zem. Pak odešel a mě nechal zavěšenou v mučící místnosti. Teď jsem měla o čem přemýšlet.

Hektor a Dante jsou bratři...

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování