OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčí stezka - 1. kapitola



Vlčí stezka - 1. kapitolaJednou mi ujel autobus, a co se nestane? Krev se mi řine z rány a já počítám s tím, že je to konec...

Smrt není příjemná, to je jasný, ale probuzení po chvíli, kdy jste měli, umřít je ještě horší. Hlava mě bolí, jako kdyby mě někdo praštil kladivem. Nejspíš jsem v autě. Slyším motor, ale připadá mi, jako by byly všechny zvuky za nějakou bariérou a snažily se prodrat přes pískání v uších. Necítím nic jiného něž to, jak mě bolí celé tělo, hlavně rána na krku. Kromě toho cítím ještě teplo z rukou, co mě objímají. Nevím, komu patří, ale ta osoba příjemně voní, jako les. Připomíná mi našeho psa. Matně si vybavuju, co se stalo, pamatuju si bolest, krev, vrčení a pak samou tmu a chlad. Když se budu hodně snažit, otevřu oči. Možná.

Naštěstí mám ještě trochu síly a podařilo se mi to. Rozhlížím se kolem. Vidím interiér auta a obličej člověka, který mě drží v náručí. Má krátké tmavé vlasy a kaštanově hnědé oči. Jsou mi povědomé, jenže odkud? Dívá se před sebe a ani si nevšimnul, že se na něj tak dívám. Chci zvednout ruku a dotknout se ho, ale nejde to, všechno mě bolí. Při dalším pokusu o pohyb mi mezi zuby unikne tichý zvuk, kterým dávám najevo prohru s vlastním tělem. Okamžitě se na mě podíval a jeho tvrdý výraz ihned zněžněl a usmál se na mě. Lehce mě pohladil přes tvář.

„Jsi v pořádku?“ Snažím se soustředit na jeho sametový hlas, ale je to těžké. Znovu se mi před očima stahují mračna.

***

Teď jsem se probudila v cizím pokoji. Nejspíš klučičím, protože na zemi se válí oblečení, je tu pár míčů, a hlavně je to tu prostě cítit. Teď už se dokážu alespoň posadit, i když hlava mě pořád bolí jako čert. Krk mám obvázaný a vždycky když s ním pohnu, bolí to.  Malým oknem sem dopadá trochu světla. Tak akorát, abych viděla celou místnost. Psací stůl, dvě skříně, knihovnu, pohovku a postel, na které právě sedím. Co budu dělat? Nevím, kde jsem. Nevím, kdo byl ten člověk, co mě sem odvezl. Ani co byla ta nestvůra, co se mi zakousla do krku. Dokonce ani nevím, jak se dostanu domů. Asi bych měla začít panikařit.

Dveře se najednou otevřely a do pokoje vstoupil onen záhadný člověk. Nevypadá na víc jak sedmnáct let, stejně jako já. Má na sobě upnuté tmavé triko, pod kterým se rýsují jeho dokonale vypracované svaly. Pohledem se na mně zastavil a něžně se usmál. Mám se ho bát? Doufám, že to není žádný úchyl. Zavřel a sedl si ke mně na postel. Rozhlédl se po pokoji a konečně se podíval jinam než na mě. Nohy jsem si přitiskla k hrudi a objala je rukama, jako když jsem byla malé a bála se čertů.

„Promiň, zapomněl jsem uklidit.“ My se známe? Kdo to, sakra, je a proč jsem tady? Podíval se na mě a jemně se dotkl mé ruky. Zprudka jsem se nadechla a cukla s sebou. Začala jsem se klepat. Co mi udělá? „Ty se mě bojíš?“ zeptal se upřímným hlasem. Já nevím, jestli se ho bojím nebo ne, ale mám z něj zvláštní pocit, který jsem nikdy necítila. Tázavě zvedl obočí a naklonil hlavu ke straně. Přitiskla jsem si nohy víc k sobě. Nahlas vydechl. „No, tak nic. Tady máš něco k jídlu,“ položil na postel pár tyčinek a lahev s vodou. Zvedl se a pomalu šel ke dveřím. Nechtěla jsem ho tu a tak jsem ho nechala odejít. Před tím, něž úplně odešel, mi ještě řekl: „Já se vrátím.“ Pak zavřel dveře a nechal mě samotnou.

Jako první jsem snědla tyčinky. Zkusila jsem se postavit. Na poprvé se mi to nepovedlo a skácela jsem se zpátky na postel, ale na podruhé jsem ušla pár kroků a dostala se ke knihovně. Našla jsem jenom učebnice, učebnice a učebnice. Ten kluk se snad furt jenom učí. Prohlédala jsem i zbytek pokoje, ale nenašla jsem nic zajímavého, čím bych se mohla zabavit, a tak moji hlavu ovládly myšlenky. Co tu dělám? Proč tu jsem? Co ode mě chce? A tak dál. Po hodinách a hodinách omílání těchhle otázek pořád dokola jsem se rozhodla, že bych na ně určitě měla najít odpovědět, a to hned. Rázným krokem jsem se vydala ke dveřím. Silou jsem vzala za kliku. Zamknuto. Jak jinak. Co teď? Chvilku přemýšlím a pak mě napadlo vylézt oknem. Došla jsem až k němu a pokusila se ho otevřít. Šlo to ztuha. Musela jsem víc zabrat, panty byly zrezlé. Pořádně jsem tím škubla a okno se jenom trochu pohnulo. Zkusila jsem to znovu, zapřela jsem se o zeď a zatáhla. Páčka od okna se utrhla a já spadla dozadu. Vykřikla jsem ve stejnou chvíli, jako se otevřely dveře. Dovnitř vešel opět ten samý člověk, co minule. Hned jak uviděl, že ležím na zemi, vrhl se ke mně a zvedl mě.

„Jsi v pořádku?“ Lekla jsem se a snažila se vykroutit, ale držel mě pevně. Pak mě konečně pustil. „Uklidni se. Nic ti neudělám.“ Ruce má natažený před sebou. Snažím se sebrat všechnu svou vůli, aby můj hlas nezněl vystrašeně.

„Kdo jsi?“ Nakonec to nebylo tak těžký říct.

„Já?“ zeptal se, jako by to bylo k neuvěření, že ho neznám. „Já jsem Nick.“ Aha, tak to mi toho řekl opravdu hodně.

„A proč jsem tady?“

„Byla si zraněná, tak jsem tě sem odvezl.“

„Aha, ale pro zraněný lidi tu je budova, který se říká nemocnice. Víš?“

„Proti tomu nemůžu nic namítat, ale musím ti něco ukázat.“ Odstoupil ode mě a svlékl si triko. Co to dělá? U toho nezůstal a začal si sundávat boty a pak i kalhoty.

„Co to děláš?!“ Nezastavil se. Pak tam zůstal stát jen v trenýrkách. Takže jsem ho viděla celého. Všechny jeho svaly, co se napínaly při každičkém pohybu. I když nevím, co udělá, nemůžu od něj odtrhnout oči.

„To prostě musíš vidět. A pak to pochopíš.“ Co jako pochopím? Shrbil se a na zádech mu začaly objevovat chlupy, až z nich byla celá srst. Prohnul se v zádech a zaúpěl bolestí. Celou vahou padl na zem ne jako člověk, ale jako pes, přesněji náš pes. Nero. Co, je tohle za blbý vtip?!

„Nero?“ ozvala jsem se tichým, skoro neslyšitelným šokovaným hlasem. Posadil se naproti mně a kývl hlavou, jako to vždycky dělal. Je to on. Vrhla jsem se k němu

„Nero!“ A pevně jsem ho objala. Pořád dokola omílám jeho jméno a tisknu ho k sobě. Pak mi to najednou dojde. On je člověk. Nick je Nero. Nero je Nick. Ztuhla jsem a odtrhla se od něj. Je to tak zmatený a je to jako z nějakého sci-fi filmu. Můj Neroušek je člověk. Panebože, vždyť on mě viděl nahou. Ten podvraťák! Proč mi to neřekl? No, je pravda, že bych mu asi nevěřila, ale mohl to zkusit. Znovu se zkroutil a proměnil se zpět. Stál přede mnou opět v trenýrkách.

„Chápeš?“ zeptal se vyrovnaným hlasem. Jak to mam chápat?

„Ty jsi něco jako vlkodlak?“ zeptala jsem se přidušeným hlasem.

„Já jsem vlkodlak,“ řekl tak klidně, jako by to říkal každý den minimálně sedmkrát.

„Vypadáš jako pes.“

„Já vím. Tak vypadají všichni. Skoro všichni.“

Proč jsi u nás byl?“

Byl jsem na stráži.“

„Koho máš strážit?“

„Tebe.“ No, to je teda dobrý. On mě má strážit.

„To se ti teda nevede moc dobře,“ řekla jsem a sáhla si na obvázaný krk.

„Jo, toho upíra jsem nestihl zastavit,“ řekl upřímně. „Mrzí mě to.“ Nezajímá mě, že ho to mrzí, ale zaujalo mě něco jiného. Upíra?

„To byl upír?!“ vyštěkla jsem na něj. Vypadá zaraženě.

„Jo, byl. Kousl tě.“

„Teď budu taky upír?“

Tiše se zasmál. „Ne. Moc koukáš na televizi. Nemůžeš se proměnit jenom z toho, že se z tebe nakrmí. Musel by ti dát svoji krev do tvého krevního oběhu. Dost hnusným a nechutným způsobem.“

„Aha. Tak dobře, a proč mě chráníš? Nejsem ničím zajímavá.“

„To není pravda, jsi zajímavá. Chráním tě před tím, aby se z tebe stal vlkodlak.“

„Proč?“

„Jsi jedna z mála, u kterých je to možné. Jsi potencionální vlkodlak, a mým úkolem je zařídit, aby ses neproměnila.“

„Takže jsi měl v plánu se mnou být, dokud neumřu, a nikdy mi o sobě neříct?“

„Nebyl bych s tebou napořád, jenom do tvých osmnácti. Pak jsi dospělá a nemůžeš se proměnit.“

A proč bych se neměla proměnit?“

„Je to příliš nebezpečné, moc lidí přeměnu nepřežije, a tak se naše smečka rozhodla potenciály chránit místo přeměňovat.“ Aha, to je hezké.

„Pustíš mě domů?“ Doufám, že ano.

„Jasně, ale je tu problém. Můj bratr, hlavní alfa a vůdce naší smečky, o tobě neví, a bylo by nejlepší, kdyby to tak zůstalo. Takže tě odsud musím dostat nepozorovaně. Což bude dost těžký, ale zkusím to.“ Podal mi mikinu. „Obleč si ji a nasaď si kapuci.“

„Dobře. Uvidím tě pak ještě někdy? Takhle jako teď?“

„Nevím, nejspíš ne, není to správné, ale uvidíme. Pojď. Jdeme. A snaž se vypadat nenápadně.“

Nic jsem na to neřekla, jen přikývla, a tak jsem vyšli ven z tohohle pokoje. Konečně.

Pokoj, ve kterém jsem byla, vypadá zvenku jako malý vojenský kryt porostlý trávou. Kolem jich je hodně. Vypadá to tu jako město složené ze spousty kopulí obklopených lesem a horami. Okolo chodí lidi a na pohled žijí úplně normální život. Vede mě přes velkou plochu obklopenou jejich domy. Nejspíš náměstí nebo tržiště, je tu spousta stánků s ovocem a zeleninou, nebo s šátky a látkami. Zrovna jsme míjeli jednu z krypt, která má dvoukřídlé ohromné dveře otevřené dokořán. Zahlédla jsem tam velkou místnost s trůnem. Jak vystřižené z učebnice dějepisu. Dokola jsou rozvěšené louče, na zdech visí kůže a na trůnu jsou hozené kožešiny. Ze dveří, co jsou schované za trůnem, vyšel velkej, na pohled svalnatej a vypracovanej chlap jak hora. Zahlédl nás a i Nick si ho všiml. Dívá se na nás povýšeným pohledem, jako bychom byli jenom nějaký odpad. Jde přímo k nám.

„Nic neříkej a nech to na mně,“ řekl Nick a čeká, až k němu dojde ten obr.

„Co tu děláš, Nicku?“

„Nic.“

„A kdo je ona?“ Nick se na mě starostlivě podíval.

„Ona? To je Em,“ hlesl tiše Nick.

„Em? Ema? Tvoje svěřenkyně?“ Nic na to neřekl, jen poslušně přikývl. „Když je ona tu, tak to se muselo něco stát. Že jo?“ Další přikývnutí. „A já o tom nic nevím. Jak to?“

„O nic nejde. Zrovna jsem ti to chtěl říct,“ zalhal.

„Všechno si jí řekl, že jo?“

„Jo, ale ona bude mlčet,“ vyhrkl rychle.

„Bratříčku, bratříčku. Ty si nepamatuješ, jak dopadl náš děda? Měl bych ti to připomenout. Skončil v laboratoři na stole. A proč? Protože taky věřil nějaký holce.“

„Tak co máš v plánu?“

„Stáhneme z ní ochranu. Když někomu řekne, že vlkodlaci existují, nebudou jí věřit a skončí v blázinci. Takže jí odvez domů a pak se vrať."

Cože? Já nechci o Nicka přijít, a hlavně ne o Nera.

„Ne!“ vykřikla jsem bez přemýšlení.

„Co?!“ řekl uraženě Nickův bratr.

„Já o něj nechci přijít.“ Opravdu nechci, on je můj jediný přítel. Co bez něj budu dělat? Nesmím o něj přijít. Prostě nesmím!

„To bude dobrý,“ snažil se mě uklidnit Nick. Začala jsem rychle dýchat. On je moje všechno. To on se mnou byl na moje narozeniny. To on se mnou je doma, když jsem nemocná, a to on mě večer hlídá. Objal mě zezadu rukama a do ucha mi pořád šeptá, že to bude dobrý. Snažím se mu vykroutit, ale nejde to má sílu. Chci, aby mě pustil. Chci, aby mi dovolil za něj bojovat. Bojovat za to, aby mohl být se mnou. Bojovat za nás! Stále se mu snažím vyvléct ze sevření, ale nechce mě pustit. Z horlivé snahy se od něj dostat jsem ho kousla do ruky. Hodně kousla.

V ústech cítím železitou pachuť krve.

 


Toto je moje první povídka. Doufám že se líbila, a s případnou kritikou se srovnám,
takže klidně do mě! =D

A chtěla bych poděkovat mé spolubydlící na intru Ivče za opravu mích pravopisných nedostatků (a že jich bylo!). Dík. =*

Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí stezka - 1. kapitola:

9. MyBerry přispěvatel
04.02.2014 [15:56]

MyBerryTo je ÚŽASNÝ!!!!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8.
Smazat | Upravit | 01.02.2014 [22:18]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. KejtaxP
28.01.2014 [22:15]

Máš to moc hezké líbilo se mi to těsím se na pokračování :-)

6. ninik
28.01.2014 [15:24]

na soudy je ještě brzo, ale rozhodně jsem zvědavá, co vymyslíš dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. DaniEla22 přispěvatel
28.01.2014 [14:46]

DaniEla22Děkuji za opravu příště si dám bacha Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. ivetabendlova přispěvatel
28.01.2014 [14:43]

ivetabendlovaPříběh se mi strašně líbí a tím že znám i pokračování vím jak je to neskutečně dobrý příběh a baví mě! :) Líbí se mi jak to máš propracované do detailu a že se umíš tak dobře rozepsat. Až budeš mít další kapitoly, nečti mi je nechám se překvapit až tady budou abych mohla svou reakci napsat sem a ty ji neznala. :D Emoticon Emoticon Emoticon

3. Poisson admin
28.01.2014 [11:37]

PoissonTákže - co se týče příběhu, vlkodlaků už tu máme dost, ale tohle vypadá hodně originálně a zajímavě, takže si určitě ráda přečtu další dílek Emoticon

Co se týče gramatiky - Ivča na tom zjevně taky nebude úplně nejlíp, protože shoda podmětu s přísudkem zjevně nezvládáte ani jedna. Další problém jsou uvozovky - máš je správně, ale nejsou kolem nich mezery, které tam děláš ty (všude jsem to napoprvé opravila, i když to byla fuška, abys viděla, jak to má vypadat). Další velkou gramatickou chybou je napojení sloves na přímou řeč. Pokud za ní následuje slovo (právě obvykle sloveso), které na přímou řeč přímo navazuje, musí začínat malým písmenem a přímá řeč tak nikdy nemůže končit tečkou, jen čárkou, otazníkem nebo vykřičníkem (např. „Chápeš?“ zeptal se vyrovnaným hlasem. nebo „To se ti teda nevede moc dobře,“ řekla jsem.). Opět jsem to všude opravila, abys viděla, jak na to, příště už si na to, prosím dohlédni.

2. DaniEla22 přispěvatel
28.01.2014 [9:45]

DaniEla22Hned to opravím Emoticon Emoticon

1. Poisson admin
28.01.2014 [8:44]

PoissonPokud se jedná o povídku na pokračování, je třeba to zohlednit v názvu, resp. za ním (prolog, 1. kapitola, 1. část apod.). Navíc máš obrovský perex obrázek, může mít velikost max 10kB a výšku max 100 px (upravíš při vkládání do Galerie). Až si vše opravíš, opět zaškrtni ´Článek je hotov´. Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!