OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 1. kapitola

19.12.2013 (19:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1114×

KAPITOLA PRVNÍ

Sezení na radách, když se nic nedělo, bylo otravný. Dalo by se to přirovnat ke škole. Ale jednou to už byla moje povinnost, a já jsem ji plnila. Nebyla jsem vůbec nadšená, že mi moje matka předala „vzácné“ dědictví, které se předává v naší rodině už generace. Být vlčicí prostě nebyla žádná výhra, spíš velikánská prohra. Když už je člověk konečně dospělý a nemusí se poddávat rozhodnutí rodičů, musí teď poslouchat nařízení smečky. A to fakt miluju.

Hierarchie smečky by možná někomu přišla příliš složitá, ale já jsem všechno pochopila docela brzy. My vlčice, a taky vlci nebo vlkodlaci, jsme potomky jiných vlků nebo vlčice a upíra. Proto máme zesílené některé smysly a jak jinak, jsme nesmírně krásné. Ve smečce jsme rozděleny podle elementů – Vody, Vzduchu, Ohně a Země. Hlavní vlčice je pod elementem Slunce a je naší vůdkyní, protože je z nás nejstarší. Rozdělení do elementů se provádí podle našich vlastností, naší budoucnosti ve smečce. Kromě vlčic je ve smečce důležitá velekněžka, čarodějka. Pomáhá nám v boji proti našim nepřátelům, upírům, a rozděluje nás do elementů.

Já patřím pod element Ohně, jeden z nejmocnějších a možná také nejnebezpečnějších z živlů. Jsem moc divoká a vzpurná a snadno bych mohla smečku zradit. Škoda, že neví, že se tak už stalo.

Od jeskyně, místa, kde se scházíme, jsem odjížděla jako poslední. Nedostala jsem to přikázané, prostě to na mě nějak zbylo, a já jsem za to byla ráda. Jela jsem temným lesem, vlčím domovem, zpět k nám domů. Byla jsem unavená, ale pořád jsem si všímala okolí. I postavy, která se mihla mezi stromy. Obyčejný člověk by si jí možná nevšiml, a kdyby náhodou ano, myslel by si, že je to pouze zvíře. Já jsem nebyla obyčejný člověk, a proto jsem zastavila a vystoupila ven z auta.

Šla jsem na místo, kde jsem postavu zahlédla. Rozhlížela jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Přesto jsem na sobě cítila pohled očí, věděla jsem, že tu někdo je.

„Já vím, že tu jsi,“ řekla jsem beze strachu.

Nedostala jsem žádnou odpověď. Neslyšela jsem žádné kroky. Neznámý mi zezadu zakryl rukou ústa. Nekřičela jsem, ale kopala jsem kolem sebe, rukama jsem se odstrkovala a snažila se osvobodit.

„Ssss, Dawn. Neboj se,“ zašeptal mi do ucha věznitel. Moje svaly se uvolnily, mozek se uklidnil, ale srdce mi stále bilo jako o život. Věznitel mě pustil a já se mu podívala do očí.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se zděšeně. „Před chvílí tu byla celá smečka a ty se jim tu ještě promenáduješ před jeskyní! Jsi blázen.“

„A ty snad ne?“ zeptal se Christian.

„Já nejsem.“

„Vážně ne? Tak proč se mi nebráníš? Já jsem upír.“

„No a co? Třeba to nevím.“

„Tak pak už je to jasné.“

Pak už jsem se neudržela. Vytáhla jsem se k němu na špičky, ovinula mu ruce kolem krku a políbila ho. Chvil, jako byla tato, jsme zažívali málo. Nemohli jsme se tak časo vídat, abychom nevzbudili podezření. Hrozně mě to trápilo. Nemohla jsem o Christianovi říct nikomu, ani nejlepší kamarádce, ani mamce. Když jsme byli spolu, ale moc často to vážně nebylo, byla jsem šťastná. Byli jsme sice spolu skoro každý den ve škole, ale tam to pro mě byla muka. Byl mi tak blízko a já ho nemohla vzít ani za ruku. On se cítil stejně. Ve chvílích, jako byla tato, jsme věděli, jak moc si chybíme.

„Přijdeš zítra?“ zeptala jsem se

„Přijdu.“

„Zase budu jako u mučení. To bude horší než ty trapný rady.“

Krátce mě políbil na rty. „Musíš myslet na to, že je to jen pár hodin. Po škole se zase uvidíme.“

„Po škole! Víš, jaká je to pro mě dlouhá doba?“

„A myslíš, že pro mě ne?“ Upřímně jsem si myslela, že pro něj je to kratší doba, protože on už měl několik staletí za sebou. Co je několik hodin v nekonečném životě?

„Neměli jsme tady zůstávat,“ řekla jsem. Když nám oběma došlo, že naše láska nikdy nevyprchá, první věc, co jsem chtěla, byla, že chci odejít pryč, kamkoli a hlavně s Christianem. Ale nemohli jsme odejít, v té době by nás hledali i na konci světa. A teď? Teď už zase bylo příliš pozdě.

„Dawn, všechno skončí dobře.“

„Ráda bych ti věřila, ale vidění budoucnosti nepatří mezi tvé nadpřirozené schopnosti.“

„To ne, ale intuici má každý.“

Trochu jsem se usmála. „Budu muset jít domů.“ Místo jakýchkoli slov jsme se na rozloučenou ještě neposledy dlouze políbili. Tak moc krásně, že se mi věc nechtělo pryč. Ale přemohla jsem se. Pomohlo mi hlavně vědomí, že Christiana tak úplně neopouštím. Za chvíli se opět uvidíme.

Usínám sama, vstávám sama, ale když spím, sama nejsem. Zvláštní, co? Ani ne. Spánek je jediná doba, kdy můžu být nerušeně s Christianem. Bylo to součástí jeho daru – může mi chodit do snů. Jsem za to ráda, ale vždy, když se ráno probudím, cítím určitou vlnu zklamání, že se to nemůže dít i ve skutečnosti. Každý den spolu sedíme ve stejné lavici a nemůžeme spolu mluvit, potkáváme se na školních chodbách a nemůžeme se na sebe ani podívat. I přes tyto překážky jsme se však nevzdávali, doufali jsme ve šťastný konec pro nás oba, i když Christian věřil víc než já.

Ze snů mě jako vždy vytrhla realita – to, že musím jet se svým bratrem do školy. Naše máma před nedávnem přestala jezdit do práce, a tak jsme dostali povolení jezdit do školy. Bohužel dohromady, což způsobovalo naši každodenní ranní hádku o to, kdo bude řídit. Většinou jsem vyhrávala já, a když jsem prohrála, bylo to proto, že jsem se dlouho neviděla s Christianem – chyběla mi motivace. Dnes jsem byla motivovaná až moc, jak se zdálo. Perfektní oblečení a nalíčení, vzít si věci do školy a přežít.

„Tak co, už máš nějaký nový objev?“ zeptala jsem se bratra, když jsme jeli do školy. Oliver se před pár dny rozešel se svou velkou láskou Claire. S ní byl zatím nejdéle ze všech jeho známostí, ale ani to nestačilo.

„Ne,“ odpověděl. „Rozhodl jsem si zahrát na tebe. Věčně nezadaný.“

„Zmlkni!“ Všichni si museli myslet, že jsem sama, o mé lásce nemohl vědět nikdo.

Zbytek cesty jsem mlčela. Zase mě na chvíli přepadl smutek z té bezmocnosti, kterou jsem nemohla nijak ovládat. A přemýšlela jsem o naší budoucnotí, o mojí a Christianově.

Když jsem zastavila a vystoupila z auta, můj letmý pohled hledal Christianovo auto, hledala jsem ho každý den, abych věděla, jestli je ve škole. Neměl to lehké, musel se řídit podle toho, jestlo bude nebo nebude svítit slunce. Dnes měl štěstí a mně se hned zlepšil nálada.

„Domů jeď sama,“ řekl Oliver.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Než jsem se však rozhodla jít za Christianem do školy, něčí pohled mě vyzval k tomu, abych se ohlédla. Měla jsem pravdu. Harry stál pár kroků za mnou a bylo víc než očividné, že se mnou chce mluvit. Přišla jsem rychlým krokem k němu.

„Ahoj, děje se něco?“ zeptala jsem se. K Harrymu Wolfovi jsem měla vytvořený velice hluboký, otevřený vztah. Byl to můj bratranec, vlčí bratr, nejlepší přítel, kterého jsem kdy měla.

„Selene,“ odpověděl jen jedním slovem, které mi stačilo. Selene Masenová byla vlčice z elementu Země patřící do naší smečky, ale také byla Harryho přítelkyní. Jejich vztah byl už od začátku zkoušen, Selenina máma, Michelle, nechtěla, aby byli spolu. Než si však Michelle stihla rozmyslet svůj verdikt nad mladým párem, byla zavražděna upírem. Selene to hodně zasáhlo. Bydlela teď s Harrym a jeho mámou Veronicou, aby jí bylo líp. Zdálo se, že tenhle nápad dopadl úspěšně. Nikdo však nemohl vidět bolest, kterou Sel dusila v sobě.

„Co se s ní děje?“

„Nic. Tedy, je jí líp. Chce opět na rady, žít život jako předtím. Nelíbí se jí, že promarnila víc jak čtyři měsíce truchlením.“

„To je snad dobře, ne? Chtěli jsme, aby se zase dala dohromady.“

„Vždyť já taky, ale...“ nechal větu nedokončenou.

„Ale?“

„Chci dát Sel jistotu, chci, aby měla znovu rodinu. Dawn, já... já chci Selene požádat o ruku.“

Ach! Jako kdyby mě roztrhli vedví. Radovala jsem se. Takový krásný konec jedné lásky! Druhá část mého já řvala. Bolestí. Smutkem. Nenaplněnou touhou. Závistí.

Selene byla blízko svému šťastnému konci. Já? Já jsem byla zaběhlá labuť na osamělé vodě. Nikdy jsem nemohla dostát stejnému konci jako Selene.

„Ale to je přeci skvělé!“ řekla jsem a vykouzlila jsem na tváři úsměv.

„Co kyž řekne ne?“

„Harry, nemůžeš nic ztratit. Selene má jenom tebe. Jestli neřekne ano dnes, pak později určitě.“

„Asi to zkusím. Přijdeš dnes k nám?“

„Já ti nepomůžu.“

„Prosím.“

„Tak fajn, přijdu.“ Sakra. Christian.

„Díky.“

Když jsem uviděla Christiana v matematické třídě na našem místě, no, srdce mi bilo jako splašené, ale to nebyla novinka. Podívala jsem se mu letmo do očí, stejně jako on do mých. Ten kratičký okamžik souznění byl tak dokonalý, že jsem se od něj jen těžko mohla odtrhnout. Vytáhla jsem si na dřevěnou desku lavice učebnici a Christian pod ní téměř neznatelným pohybem vsunul přeložený papír. Aniž bych se na něj podívala, vytáhla jsem ho zpod knihy. Christianovým písmem na něm bylo napsáno:

I v temnotě je malá skulinka světla.

Věděla jsem, co to znamená, a tak jsem slabě přikývla hlavou tak, že to mohl zpozorovat jen Christian. Snad mi to pomůže přežít těch pár hodin.

„Ahoj.“

„Ahoj, Sue,“ odpověděla jsem na pozdrav.

„Něco novýho?“ zeptala se a přisedla.

„Jestli myslíš upíry, tak ne.“

„A ty?“

Susan Throneová byla ta nejlepší holka, kterou jsem za život potkala. Moje nejlepší kamarádka. Ale ani ona nevěděla nic o Christianu Brightovi. To, že jsem jí neříkala všechno, nebyla k ní upřímná, možná zapříčinilo, že mi připadalo, že se odcizujeme.

„Já jsem v pohodě,“ odpověděla jsem.

„Doma všechno dobrý?“

„Záleží na tom, co je u tebe dobrý. Oliver zůstává v nevědění, máma se doma nudí a William se mi snaží pomoct. Typická rodina.“

„Heaven chce, abychom za ní o víkendu přišly.“

„Proč?“

„Potřebuje Lenaid.“

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„To nemám tušení. Doufejme, že ona to ví. Plánujeme to na sobotu, nevadí?“

„Vyhovuje mi to. Dík, že jsi mi to řekla.“

„Není zač. Dawn, víš, nikdy mě to nenapadlo, ale myslíš si, že bychom byly kamarádky, i kdyby naše matky nepatřily do smečky?“

„Myslím, že jo, je to náš osud,“ odpověděla jsem. Opravdu jsem si to myslela.

Když zazvonilo na konec vyučování a odpolední přestávku, školní chodby se proměnily v bojiště. Bojovalo se o to, kdo ukradne ty nejlepší místa v jídelně. Já jsem s nimi nebojovala. Šla jsem opačným směrem, snažila jsem se být neviditelná, hlavně před členy smečky Sue a Harrym, a pak také před svými přáteli Camille, Stevem a Alexem. Nikdo o mně neměl vědět, měla jsem se vypařit.

Vytratila jsem se ven na parkoviště před školou a následovně jsem se obrátila čelem k lesu. Christian na mě čekal hlouběji mezi stromy, aby ho nikdo neviděl, Připadala jsem si jako zločinec, stále jsem se ohlížela za sebe, jestli mě nikdo nesleduje, měla jsem strach z toho, že mě tu někdo objeví, jako kdybych byla obchodník s drogama.

Za pár minut jsem ho uviděla. Jeho radostný výraz ve tváři, že mě vidí, a andělsky zářivý úsměv, který mi bral dech. Moje nohy se samy vydaly směrem k němu, bylo to jako vábení sirén - nedalo se proti tomu bránit. Sevřel mě v náruči a já si připadala doma, v bezpečí. Vdechla jsem jeho vůni, podívala se mu do modrých očí a políbila ho. Dlouze, vášnivě, věčně.

„Chyběla jsi mi,“ řekl, když polibek skončil.

„Ty mně taky, ale víc.“

„Nemyslím si.“

„Už mlč,“ zašeptala jsem a přitiskla své rty na jeho.

Nechtělo se mi přecházet k nepříjemným tématům, ale měli jsme málo času.

„Dneska jdu k Harrymu a Selene.“

„Já vím. Chce ji požádat o ruku. Chce tě jako podporu.“

„Hele! Nečti mu myšlenky!“ pokárala jsem ho rozzlobeně.

„Nečetl jsem mu je. Dalo se na to přijít i jinak.“

„Aha.“ Sklopila jsem omluvně zrak. Nechtěla jsem vidět výraz v jeho tváři, nechtěla jsem vědět, jestli ho napadlo to samé, co mě. Nás nečeká stejná budoucnost.

„Zítra odjíždím pryč,“ řekl.

Ihned jsem vzhlédla. „Kam? Proč?“

„Musíme pro krev. Vrátíme se zřejmě ve středu.“

Občas jsem zapomínala, čím Christian doopravdy je. Je upírem, který se musí živit krví. Christian nezabíjel lidi, ale zvířata. Každopádně musel pít i lidskou krev, pokud chtěl využívat své nadpřirozené schopnosti. Krev od dárců z krevních banek pro něj byla dobrým řešením. Brightovi nebyli vrazi. A to byl také jeden z důvodú, proč na ně smečka ještě nepřišla.

„Takže budu mít zkažený týden, uvidíme se nejdřív ve čtvrtek. A o víkedu už něco mám...“

„Já za tebou přijdu,“ řekl Christian a odhrnul mi vlasy z tváře.

„Ve snu. To není skutečnost. Není to takové, jako když se teď dotýkám, když slyším tvůj hlas, cítím tvou vůni, když mě líbáš...“

Krátce mě políbil. „Lepší, než kdybychom se neviděli vůbec.“

Přikývla jsem. „Kde je Viktor?“ zeptala jsem se.

Viktor Bright, Christianův pokrevní bratr, dělal vše pro to, abych nebyla s Christianem, znepříjemňoval nám život, skoro jako kdyby Christianovi záviděl, i když on sám přítelkyni měl, ale vzdal se jí.

„Nechce se obtěžovat hrát si na člověka. Ale Edgar a Anna mu to brzy rozmluví.“

Edgar a Anna byli také upíři, v rodině Brightů zaujímali post rodičů. Edgar byl v podstatě hlava rodiny, protože byl nejstarším upírem, myslím.

„Škoda. Bylo mi líp, když jsem ho nemusela vídat. A co Richelle?“

Richelle byla „sestra“ Christiana. Viktorova bývalá přítelkyně, upírka, má kamarádka. Před nedávnem Viktor Richelle odmítl, rozešel se s ní. Chudinka Richelle to nesla dost těžce. Ona ho milovala. On ji zřejmě ne.

„Uzavřela se do sebe. Vzpomíná na svůj lidský i nesmrtelný život. Zkoumá, jaký to vlastně všechno mělo význam. Anna i já se jí snažíme pomoct. Nechce o nás ani slyšet. Snažím se jí neplést do myšlenek, nečíst je, ale ten proud myšlenek mě tak vábí... Nejradši bych Viktorovi něco udělal, ale...“

„To přejde,“ uklidňovala jsem ho a pohladila ho po tváři. „Nechce s vámi mluvit, protože si myslí, že to nebudete chápat. Anna má Edgara. Ty máš mě, i když nevím, jestli to Richelle poznala. Ale hlavně jsi Viktorův bratr. Bratr člověka, který ji zradil.“

„Ale jsem její přítel. Znala mě dřív než Viktora. Proč si myslí, že ji nepochopím?“

„Asi by ses o to neměl tak přehnaně zajímat. Jsou věci, které i přes své dary nepochopíš. A nikdo z nás je nepochopí, protože jsou to ty nejtemnější poklady srdce i mysli.“

Přikývl, ale mezi obočím měl stále nesouhlasnou vrásku. Byl moc starostlivý, snažil se všechno napravovat.

„Christiane.“

Poslouchal mě, ale nepodíval se mi do očí.

„Christiane, nemysli na to. Nech to být. Alespoň teď, když jsme spolu.“

„Promiň,“ omluvil se a podíval se na mě.

„Kam tě mám dneska vzít?“

„To je na tobě. Vezmi mě, kam chceš ty.“

„Platí.“

„Už budu muset jít. Uvidíme se, až budu usínat.“

Přitiskl mě k sobě ještě pevněji a zabořil svůj obličej do mých vlasů. „Milujji tě.“

„Stejně jako já tebe,“ souhlasila jsem a pustila se jediného smyslu života.

Vcelku jsem si zvykla žít dvojí život – veřejný a tajný – ale pořád mi nedocházely následky, které to má na mě. Musele jsem v sobě potlačovat lásku a nechat ji vyplouvat na povrch jen v malých chvílích, kdy jsme byli s Christianem spolu. Dusila jsem v sobě nenávist, nenávist ke všemu, co mi jakkoli zabraňovalo být s Christianem. Stávala se ze mě časovaná bomba, u které nebylo jasné, kdy vybuchne, kdy už to nevydržím.

Pak tu byly hádky. Hádky mezi mým lidským já a mým vlčím já, Ewi. Ewi mi umožňovala měnit se ve vlčici. Zároveň ale měla svou vlastní mysl a byla dost hlasitá. Ewi znala zákony smečky, byla to zakódovaná informace. Dost se stavěla proti tomu, abych byla s Christianem, musela jsem ji držet na dost pevné uzdě. Hlavně když jsem se měnila ve vlčici, musela jsem Ewi hlídat, aby mne celou neovládla.

Každým dnem jsem se stávala lepší herečkou, před smečkou, před rodinou, před přáteli, před sebou. Stala jsem se lhářkou, stala jsem se tím, čím jsem nikdy být nechtěla, co jsem nenáviděla. Jen kvůli svému srdci a svým pocitům. Byla jsem sobec. Sama sobě jsem ničila život, ale neměla jsem na vybranou. Oheň v mém srdci hořel příliš silně, než abych byla schopna ho uhasit.

Zastavila jsem před domem tety Veronicy. Nebylo běžné, že ve smečce byly sestry – moje máma a Veronica byly dvojčata, a tak to nebylo nic zvláštního. Oproti tomu naše vůdkyně Erin a její sestra Meredith jsou sestry díky tomu, že jejich matka porušila zákon, stejně jako ho teď porušuji já. Byla za to potrestána. Rebecca Wildová už neměla nikdy více spatřit své dcery, už nežila ve Spokane, ani nepatřila k naší smečce.

Často jsem přemýšlela o tom, jestli skončím stejně jako ona, sama, bez dětí, bez rodiny, bez lásky. Jestli se ztratím a nechám za sebou svůj život, jestli mě ti, kteří pro mě nejvíc znamenají, zavrhnou a vymažou ze svých životů.

Byla jsem dcerou Ohně. Nevyzpytatelného elementu, a byla jsem silná, moje matka věřila, že z nejsilnějších v naší rodině za pár století. Mě to nechávalo klidnou, slabá nebo silná, vlčicí zůstanu stejně.

Víc mě zajímalo, jestli jsem Důležitá. Důležitá, postava z naší mytologie, měla změnit a významně ovlivnit budoucnost všech nadpřirozených bytostí, měla nějaký úkol. Duchové se domnívají, že jí jsem já, a já nevím, jestli jim mám věřit. Máma ani Christian mi v této věci nepomohli, zůstala mi zatajena. Takže i kdybych měla nějaký úkol, který má ovlivnit naše životy, neznala jsem ho.

Harry už byl doma a Selene byla určitě s ním. Viděla jsem jeho tvář v okně, když jsem přijela, určitě mě vyhlížel. A taky se mě asi nemohl dočkat, protože mi vyšel z domu naproti.

„Ahoj, jsem rád, že jsi tady.“

„Čau, ty už jsi...“

„Jo.“

„A co na to Selene?“ zvídala jsem.

„Řekla, že si to potřebuje rozmyslet. Ale netvářila se moc... nadšeně.“

„Promluvím si s ní.“

„Díky,“ s úlevou vydechl.

„Neznamená to, že se za tebe budu přimlouvat,“ upozornila jsem ho.

Bez vyzvání jsem vstoupila do domu. Věděla jsem, kde Selene bude. Bydlela teď v mém pokoji, který jsem v tomhle domě měla. Dřív jsem s Harrym a Veronicou trávila spoustu času, takže jsem u nich někdy zůstávala přes noc.

Před novým pokojem Selene jsem zastavila. Nesměle jsem zaklepala a vstoupila dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. Ležela na posteli a dívala se na prázdný strop.

„Ahoj. Co tady děláš?“ zeptala se udiveně a posadila se.

„Chtěla jsem se podívat, jak ti je. Všichni o tebe máme starost.“

„Nikdy jsme nebyly velké kamarádky. Téměř se neznáme.“

„Já vím. Ale i přes to všechno jsme rodina. Jedna smečka. Nerada se oháním těmito argumenty, ale... jsi přítelkyně mého bratrance. Harry je pro mě skoro jako bratr. A bojí se o tebe.“ Přisedla jsem si k ní, ona se na mě podívala a hned zase sklopila zrak na své ruce.

„Dneska mě požádal o ruku.“

„A co ty na to?“ zeptala jsem se a snažila se znít překvapeně.

„Řekla jsem mu, že si to potřebuju rozmyslet.“

„Ale musíš být přikloněná na jednu stranu.“

„Ráda bych mu řekla ano, ale pořád mám strach.“

„Možná bys ano říct měla. Získala bys tím jistotu.“

„Já vím, ale pořád myslím na to, že moje máma nechtěla, abychom spolu byli, ale ta je teď mrtvá, takže... Jak se mám rozhodnout?“

„Je to tvůj život, Sel. Ty se musíš rozhodnout za sebe, ne tak, jak to chtěla tvoje máma.“ Odmlčela jsem se. Michellina smrt mi něco připomněla. Něco, o čem jsem jsem si chtěla se Selene promluvit, ale nevěděla jsem, jestli je teď ten správný čas. „Selene, potřebovala bych si s tebou o něčem promluvit. Je to věc, o které víme jen my dvě.“

Sel se tvářila zmateně.

„Tu noc, kdy tvoje mamka zemřela, napsala na podlahu vzkaz.“

„Napsala tam, že jí to udělal upír.“

„Bylo tam ale ještě něco jiného. Jméno. David.“

„Nic takového tam nebylo,“ namítla Selene.

„Ale bylo. Ty jsi zbytek toho vzkazu smazala.“

„Nesmazala.“

„A kdo tedy? Já snad? Michelle? Ten upír? Vím, že to, co tam bylo napsané, se ti pořád honí hlavou, že o tom přemýšlíš a nemůžeš se od toho odpoutat.“

„Ale já nevím, co mi tím Michelle chtěla říct!“ řekla Selene naštvaně se slzami v očích. „Bylo tam jen jméno. David Masen. A že ho mám najít.“

„Víš, kdo to je?“

„Nemám ani ponětí.“

„Mohl by to být nějaký tvůj příbuzný. Jmenuje se Masen. Stejně jako ty. Kdybys chtěla, můžu ti pomoct ho najít.“

„To bys udělala?“

„Samozřejmě.“

„Ale nikdo se o tom nesmí dozvědět. Ani Harry. Neřekla jsi to nikomu, že ne?“

„Ne. Vím to jen já a ty.“

„Dobře. Jestli mi pomůžeš, budu ráda, ale nikomu ani slovo. Nechci, aby tady na mě stály zástupy lidí.“

„Já umím udržet tajemství. Ale ty se musíš přestat schovávat tady. Jdi na radu, do školy, za Erin...“

Selene přikývla. Ačkoli se mi vždycky zdála jako ta nejsilnější osoba smečky, vyrovnaná, rozhodná, bez známek emocí, osoba, která všechno brala s ledovým klidem... Přes to všechno byla jen člověk jako já, jako Sue, jako Harry. Byla stejná jako my.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 1. kapitola: