OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 2. kapitola

02.02.2014 (16:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 936×

KAPITOLA DRUHÁ

Odcházela jsem od Harryho pozdě, asi kolem osmé. Všude už byla tma, přerušovaná jen světly města. Když byla kolem mě tma, většinou jsem byla v pohodě, klidná a měla jsem dobrou náladu. Dneska jsem se ale cítila úplně opačně. Christian musel odejít pryč a já si připadala sama. Harry si chce vzít Selene. Vím, že Harry netuší o mé lásce ke Christianovi, ale připadalo mi to jako výsměch. Bylo mi smutno a byla jsem naštvaná. Špatná kombinace.

Zaparkovala jsem u našeho domu. Před pár měsíci jsem si uvědomila, že dům není to samé co domov. Měla jsem je všechny moc ráda, Lissu, mojí mámu, která mě nikdy nemohla pochopit, ale dala mi život, Williama, který nebyl můj biologický otec, ale stejně jsem ho po tom všem, co se stalo, oslovovala „tati“ , i Olivera, který mi někdy lezl na nervy, choval se jako můj kamarád, než jako bratr, i jeho jsem nedokázala nemít ráda. Přesto jsem si víc doma připadala s Christianem, jedině s ním jsem byla doopravdy taková, jaká jsem. Nemusela jsem lhát, přetvařovat se...

Vystoupila jsem z auta a vzala si tašku s učením. Došla jsem k domovním dveřím a odemkla je.

„Kde jsi byla?“ zamrazila mě matčina otázka hned na prahu dveří. Zůstala jsem nehybně stát a dívala se jí do očí. Dřív mi tahle otázka nevadila, ale nyní, v tuhle nejistou dobu, jsem se jí bála. Bála jsem se odhalení.

„Ahoj,“ řekla jsem a prošla kolem ní dovnitř.

„Na něco jsem se tě ptala.“

„Byla jsem se podívat za Selene a Harrym,“ odpověděla jsem. „proč mě kontroluješ?“

„Bojím se o tebe.“

„To ale nemusíš,“ uklidnila jsem ji.

„Po tom, co se stalo Michelle? Nikdo si nemůže být jistý.“

„Mami, ten upír je mrtvý.“

„Pořád je jich tu ale dost. A můžou udělat to samé nebo i něco horšího.“

„Jsem vlčice nebo ne? Poradila bych si.“ Nezdálo se, že bych Lissu přesvědčila „Chci si jít lehnout a nechci se o tomhle bavit.“

Odešla jsem po schodech do svého pokoje a zavřela za sebou dveře, o které jsem se opřela. Zavřela jsem oči. Dělala mi tohle Lissa schválně? Úmyslně mě takhle strašila? Raději jsem nechtěla znát odpověď.

„Víš, že jsem si myslela, že mě vezmeš sem?“ zeptala jsem se.

„Ne. Nechceš, abych ti četl myšlenky a upřímně to rád nedělám,“ odpověděl Christian.

„Takhle jsem to nemyslela.“

„Já vím. A taky vím, že se ti tohle místo líbilo.“

„Nešlo o místo. Šlo o tebe a tvou omluvu. Taky možná proto, že se mi líbí, jakým originálním způsobem jsi mě sbalil.“

Hlasitě se zasmál a lehl si do měkké zelené trávy.

„Bavilo mě to. Mohl jsem ti říkat, co jsem chtěl a ty sis mohla myslet, že je to jen sen.“

Christianovy sny mě provázely pořád. Přesto byl jeden, na který jsem nerada vzpomínala. Christian v něm vystupoval, ale byl to jen můj sen.A dost živý a strašidelný.

„Co Selene a Harry?“ zeptal se a přerušil můj proud myšlenek.

„Selene váhá. Nedivím se jí. Tohle si musí člověk pořádně rozmyslet,“ odpověděla jsem.

„Ty by ses rozmýšlela, kdybych tě o to požádal já?“

Už zas ten příšerný pocit.Pocit toho, že něco nemůžu mít, závist. A smutek. Proč to musel zrovna teď vytáhnout? Zkazil tím všechno.

„Proč se ptáš? Nikdy nebudeme mít příležitost to uskutečnit,“ řekla jsem a odvrátila pohled, aby nezahlédla zálesk slz v mých očích.

„Dawn...“

„Ne, Christiane. Nikdy spolu nebudeme moct žít jako Selene s Harrym. Vždy se budeme skrývat. Já si splním povinnosti ke smečce, ty za nějaký čas odejdeš z města... A bude konec.“

„To se nestane. Nenechám smečku, aby tě někomu předhodila jen proto, abys pokračovala v rodě.“

„Chceš se toho ujmout sám? Budeme jako taková neúplná rodina?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„Utečeme. Za pár měsíců, jen co dokončíš školu.“

Otočil mou tvář a já se na něj musela podívat. Malá slza mi stékala po pravé tváři.

„Sám tomu nevěříš,“ řekla jsem a potlačovala další slzy.

„Věřím. Věřím v naši lásku.“

„I velké lásky skončily tragédiemi. Říká ti něco Romeo a Julie?“

„To nebude náš případ. A přestaneme se o tom bavit.“

Tvářil se strašně vážně, skoro mě to rozesmálo. Pak jsem si vzpomněla, jak se umí naštvat a být nepříjemný, když není po jeho. Jedna z věcí, které jsme měli společné, ale já jsem vždy pro větší dobro ustoupila. Budu to asi muset Christiana naučit.

„Dobrá, chceš, abychom se bavili o něčem jiném? Mám pro tebe úkol.“

„Jaký?“

„Než Michelle minulý rok zemřela, napsala pro Selene vzkaz. Chtěla, aby Sel našla nějakého Davida Masena. A já jsem se nabídla, že jí s tím pomůžu. Tak trochu jsem doufala, že mi s tím pomůžeš.“

„Najdu ho. I když netuším, kdo by to mohl být.“

„Myslím, že je se Selene nějak úzce spojený. Mají stejné příjmení,“řekla jsem.

„Můžou, ale nemusí.“

Hlasitě jsem si povzdechla a položila se do trávy vedle Christiana. Nabrala jsem hrst okvětních lístků růží, mých nejoblíbenějších květin, a nechala jsem si je spadat na obličej stejně, jako když jsem byla na tomto místě naposledy.

Položila jsem ruku podél těla a Christian vzal mou dlaň do své, jemně propletl naše prsty. Otočila jsem hlavou a podívala se mu do očí. On věřil v náš šťastný konec, v jeho modrých oceánech jsem to jasně viděla. Já jsem byla větší realista. Nevěřila jsem, že to skončí šťastně. Ale hodlala jsem si užívat svou pravou lásku, dokud budu moci. Co bude pak, mi bylo jedno. Chtěla jsem žít přítomností, protože jsem věděla, jak to skončí.

Jako každé jiné ráno i tohle bylo nepříjemně vlezlé. Nesnášela jsem, když jsem se musel probudit. Jasně, tohle říká většina lidí, kteří musí jít do školy. Mně to přišlo jiné, jako kdybych to měla obráceně. V noci jsem žila, v noci, když jsem spala, jsem měla den. Naopak ve dne jsem spala, byla jsem jako neposlušné dítě, které nechce jít odpoledne spát, protože si myslí, že není unavené, chce zůstat vzhůru.

Snažila jsem se na tomto dni najít něco positivního, ale nacházela jsem samé zápory. Dnes uvidím Christiana, ale zítra ne. Bude to odloučení jen na jeden den, ale jak dlouho dokážete přežít bez vzduchu a neutopit se?Z vody se nenadýcháte. Jak dlouho dokážete žít bez svého srdce, i když stále bije, ale není s vámi?

„Ahoj Dawnie!“ zavolal Harry, když mě ráno uviděl u skříněk.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav. „Co se stalo, že jsem najednou Dawnie?“

„Řekněme, že jsi mi zachránila život.“

„A jak?“

„Řekla ano.“

Chvíli jsem zůstala stát bez pohnutí, ani jsem nemrkla. „Selene? Ona souhlasila?“

„Ano! Včera večer mi řekla, že se rozhodla. Ty ani netušíš, jak moc jsem šťastný!“

Máš pravdu, netuším. „To jo. Jsem ráda, že ti to vyšlo.“

„Jsi určitě pozvaná na svatbu. Selene bude ráda, když jí pomůžeš s přípravami.“

„To by sis mohl zkusit mě nepozvat! Kdy tu svatbu plánujete?“

„Co nejdřív, možná už za čtrnáct dní, to je nejbližší termín. Nechceme nic velkého, jen chceme být spolu.“

„Dobře. Později to probereme. Už musím jít.“

Nepočkala jsem na jeho odpověď a odešla pryč. Ukryla jsem se do nejbližší prázdné místnosti, učebny chemie. Zavřela jsem za sebou dveře a sedla si v prázdném rohu místnosti.

„Proč sakra já?“ řekla jsem a hodila svou tašku s učením pod nejbližší lavici. Zkumavky na lavici se nárazem roztřásly, ale nespadly dolů.

Dřív jsem byla silnější, něco jako svatba mého bratrance by mě nemohla rozhodit. Dřív mi říkávali Vlčice, protože jsem byla silná a nedostižná. Nikdy neviděli moje slzy. Od té doby, co jsem poznala lásku a našla v sobě ty ohromné pocity, jsem se změnila. Slzy byly skoro na denním pořádku, jak se stále objevovaly nové a nové věci, které jsem nemohla dělat, nemohla jsem jít s Christianem do kina, jak to normálně zamilované páry dělaly, nemohla jsem s ním prožít každou přestávku ve škole, obědvat s ním u jednoho stolu, jezdit s ním domů...

Život je ke mně tak nefér!

„Dawn?“

Ale ne, pomyslela jsem si.

„Dawn, stalo se ti něco? Viktor...“

„Ne,“ odpověděla jsem Christianovi. „Viktor je tady?“

„Jo, bohužel. Co se ti stalo?“

„Selene a Harry...“ Nebyla jsem schopná to doříct.

„Aha,“ pochopil. „Nemysli na to.“

Vstala jsem, abych se mu mohla podívat přímo do tváře.

„Jak na to mám nemyslet? Jak na to mám, sakra, udělat, když o tom pořád mluví?“ Byla jsem naštvaná i v Christianově objetí, bušila jsem pěstmi do jeho hrudi a slzy mi stékaly po tváři.

„Jak to mám udělat, když je o tak nefér?“ Christianovi nevadilo, že ho mlátím, když jsem přestala, přivinul si mě k sobě blíž a nechal mě, abych se vyplakala.

„Promiň,“ řekla jsem, když jsem opět začala normálně uvažovat.

„To nic.“

„Ne, neměla jsem se takhle chovat. Navíc k tobě.“ Roztřesenou rukou, jsem si otřela slzy z tváří.

„Neomlouvej se.“

„Promiň,“ řekla jsem i přes jeho zákaz a políbila ho.

Líbání s Christianem bylo lepší než jakýkoli lék proti bolesti, proti smutku, šílenství. Nebyl pro mě ani tak lék, jako droga, kterou jsem potřebovala, nějak, jakkoli vidět, slyšet, cítit.

Naše polibky byly hlubší a hlubší, Christianovy dotyky na mé rozpálené kůži mě dováděly k šílenství, jak moc mi tohle chybělo!

Ozvalo se zazvonění na hodinu. Christian se odtrhl od mých rtů.

„Nech školu plavat. Stejně všechno víš,“ řekla jsem a přitiskla své rty opět na jeho.

„Já ano, ale ty ne,“ zašeptal mezi polibky.

„Tohle je důležitější,“ odpověděla jsem.

Christian se jen uchechtl, ale líbat mě nepřestal.

Vážně nevím, jak dlouho jsme tam byli, mohly by to být týdny, měsíce nebo roky a já bych byla pořád stejně šťastná, pořád by mě spalovala stejná touha. Tak dlouho jsme tam bohužel nebyli.

„Nemůžeme tu zůstat napořád,“ připomněl mi šeptem.

„Ještě chvíli okolní svět počká. Musí počkat. Protože teď pro mě existuješ jen ty.“

„To jsem pochopil,“ řekl s úsměvem.

Povzdychla jsem si a uvolnila se z jeho objetí. „Máš pravdu, budeme muset jít.“ Říkala jsem to nerada, ale kdybych s Christianem byla ještě o pár minut déle, nedokázala bych hrát tu dokonalou frašku, že mezi sebou nic nemáme.

„Kdy jedeš pryč?“ zeptala jsem se.

„Zítra ráno,“ odpověděl. „Vrátím se brzy.“

„Viktor jede s vámi?“

„Ano.“

„Alespoň že tak. Nesnesla bych ho tu. Ještě by se vymluvil na to, že mi chce dělat náhradu za tebe.“ Otřásla jsem se při té představě. Christian a jeho bratr si byli hodně podobní, po té vzhledové stránce. Uvnitř byl ale každý jiný.

„Myslíš, že se to mezi vámi někdy urovná?“

„To nevím. Ale přál bych si to.“

Viktor už v době, kdy byli s Christianem lidé, cítil ke svému bratrovi zvláštní nenávist, která přetrvávala a stupňovala se. Christiana to trápilo a mě trápilo, že se trápí on.

„A co Anna a Edgar?“

Christianovy „rodiče“ jsem nikdy neviděla, jenom jsem o nich slyšela z vyprávění. Věděla jsem jen jednu věc a to sice, že Edgar vlčice nemá zrovna v lásce. O to větší důvod držet se od něj dál.

„Nic o nás neví, jestli myslíš tohle.“

„A v nejbližší době by se ani neměli nic dozvědět. Proti Anně nic nemám, ale stačí, že o tom ví Viktor.“

„Máš pravdu. A smečka? Tvoje máma?“

„Všechno v pohodě,“ řekla jsem. „Uvidíme se večer?“

„Už jsem někdy nepřišel?“

„Ne.“

Vzal mou tašku zpod lavice a podal mi ji.

„Díky.“ Políbila jsem ho narozloučenou a vyšla z učebny chemie.

Chodby byly zvláštně prázdné. Neměla jsem v plánu jít na hodinu matematiky. Upřímně, profesora Beanse jsem vážně nemusela. Přijít pozdě na jeho hodinu bylo asi stejné jako přijít pozdě k vládci pekel. Takže jsem se rozhodla počkat než začne další hodina.

Chodbou se začaly rozléhat kroky. Šel rychlou chůzí, kroky se stále přibližovaly. Byly to těžké kroky patřily zřejmě muži. Všechny svaly v těle se mi napjaly, očekávala jsem nepřítele. Kdo by sem mohl teď jít, teď? Viktor, napadlo mě. Ne, prosím, ať to není Viktor! Kroky se přibližovaly, dívala jsem se směrem, ze kterého přicházely. Objevila se silueta muže, přesně jak jsem čekala, ale proti světlu jsem dotyčnému neviděla do tváře.

Spatřil mě a šel za mnou. Srdce mi divoce bušilo v hrudi. Ještě můžeš utéct, říkalo mi mé slabé lidské já. Zůstanu, odvětilo mu mé vlčí já.

„Ahoj, co tu děláš?“ zeptal se mě Alex, když byl už u mě.

„Přišla jsem pozdě. A jít teď k Beansovi? Sebevražda,“ odpověděla jsem.

„Aha. Tak to chápu,“ řekl a zasmál se.

„Proč jsi tu ty?“

„Ze stejného důvodu jako ty, víceméně.“

„Dlouho jsme spolu nemluvili. Jak se máš?“

„Docela dobře. Trochu mi ještě nedochází, že zbývá jen měsíc a budu muset tohle všechno opustit.“

„Kam jdeš na vysokou?“

„Na Washingtonskou universitu.“

„Nechtěl jsi odsud vypadnout? Na nějakou lepší školu? Nebo alespoň za sluncem?“

„Ani ne. Líbí se mi tady. Mám tu svoje kořeny. Nevím, jak bych si zvykal jinde. Na poznávání světa mám ještě času dost.“

„Tak to jo.“

„Co ty?“ zeptal se. „Slyšel jsem, že se Harry bude ženit.“

„Jo, Harry našel svou spřízněnou duši. Ale mně to řekl teprve dnes... Jak to víš, když jsi tu nebyl?“

„No, mně to řekla Meredith, které se s tím svěřila Selene.“

„Meredith? Jako Meredith Wildová?“

„Jo. Znáš nějakou jinou?“

„Ne. Jen jsem nevěděla, že jste kámoši.“

„My jsme ani kámoši nikdy nebyli, znali jsme se přes Sue, občas jsme se viděli... Teď se známe trochu víc,“ řekl a oči se mu zaleskly.

„Aha,“ řekla jsem a usmála se. „Tak to je něco jiného. Takže ty chodíš s Dith,“ pochopila jsem. „A jsi šťastný?“

„Ono jde, abych nebyl šťastný?“

Jo, jde, chtěla jsem říct, ale rozmyslela jsem si to. Naštěstí Alex pokračoval.

„Jasně, že jsem šťastný, hodně. Meredith je úžasná bytost. Je nádherná a přitom není namyšlená. Je tak trochu bláznivá, ale je to na ní tak roztomilé! Vždycky mě něčím překvapí, není s ní nikdy nuda.“ Nemohlo mi uniknout, jak se rozplýval, když o ní mluvil.

„Jo, Meredith je živel,“ souhlasila jsem.

„A co ty? Taky s někým chodíš?“

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Myslel jsem, že to dáš s Brightem dohromady. Před Vánoci to ještě vypadalo, jak hrozně jste zamilovaní, ale...“

„Nebyli jsme do sebe zamilovaní. Z mojí strany to tak nebylo. Jen tu byl nějaký čas nový. Lidé se zajímají o nové věci. Nikdy jsem ho moc nemusela. Kdo by stál o zhýčkaného nafoukaného synáčka?“

„Proč jsi mě tedy odmítla, tenkrát?“

Mezi Alexem a mnou bylo dlouholeté přátelství, ale minulý rok si Alex uvědomil, že ke mně cítí něco víc. Bohužel to bylo jednostranné a já jsem mu zlomila srdce.

„Musela jsem tě nechat Meredith,“ odpověděla jsem žertem a pousmála se.

„To není ten důvod.“

„Já vím. Ale neumím ti vysvětlit proč. Ale myslím si, že to bylo správné. Já pro tebe nejsem ta pravá.“

Alex jen přikývl. Zdálo se, že to nevzdal. Pořád mě miloval a pořád doufal. A doufal proto, že jsem byla sama, nemohla jsem mu říct, že jsem s Christianem. Bylo to možná kruté to říct, ale nemohla jsem jinak.

„Alexi, já vím, že pořád doufáš. Pořád doufáš, že jednoho dne přijdu a vrhnu se ti kolem krku se slovy, že to chci s tebou zkusit.“

Tvářil se překvapeně, ale ne proto, že bych lhala, ale protože jsem říkala pravdu a poznala to na něm.

„Ale to se nikdy nestane,“ pokračovala jsem. „Nikdy se nepřinutím nikoho milovat. Musí to vycházet z mého srdce, ne z mého mozku.“

„Já vím,“ řekl, i když jsem ho opět ranila.

Jedna z lidských vlastností, která je někdy dobrá a někdy zase špatná – neumíme se vzdávat. Zazvonilo na konec hodiny. Rozešli jsme se každý jiným směrem, oba poražení, oba zranění, oba nuceni jít dál.

„Maturitní ples je rozhodně věc, o které by měli rozhodovat všichni,“ trval si na svém Steve.

U našeho stolu se vedla živá debata o tématu našeho maturitního plesu. Každý měl jiný názor a chtěl si ho prosadit. Jen já jsem mlčela, dívala se z jednoho na druhého a pomalu jedla svůj oběd.

„Co si myslíš ty, Dawn?“ zeptala se mě Sue.

„Já?“

„Ne, mluvím s tou druhou Dawn Wolfovou... Jasně, že myslím tebe!“

„Já nevím. Je mi to vcelku jedno. Udělejte hlasování, Ať je to demokraticky rozhodnuté. Vždycky bude někdo nesouhlasit. Takhle ale nebude mít jak podat protest.“

„To bude nejlepší. Pojďte, sepíšeme návrhy,“ řekla Camille, smetla ze stolu všechny staré návrhy a vytáhla nový papír.

Já jsem svůj návrh neřekla, už jsem je nevnímala. Nenápadně jsem se snažila najít Christiana. Seděl u stolu s Richelle, ale nepovídali si. Richelle ještě nepochopila, že jí chce pomoct.

Christian zachytil můj pohled a pousmál se.

„Miluji,“ zašeptal mým směrem.

„Tě,“ doplnila jsem ho.

„Říkala jsi něco, Dawn?“

Ihned jsem odvrátila zrak od Christiana a podívala se na Susan.

„Ne,“ zalhala jsem, jak nejlépe jsem dovedla. A že mi ty lži šly pořád dokonaleji. „Nic jsem neříkala.“

Věděla jsem, že nuda není nic neobvyklého, přesto mě zarazilo, jak mi vadí. Neměla jsem, co dělat. Ne, spíš jsem nechtěla nic dělat, kromě toho, být s Christianem, a to jsem nemohla. Dost mi to vadilo.

Od té doby, co Lissa zůstávala doma, jsem měla málo svobody. Dřív bych mohla jít každý den ven a vrátit se bez toho, abych byla podrobena výslechu. Teď jsem však znuděná ležela na posteli a poslouchala jsem muziku. Ani ta mi však výrazně nepomáhala. Připadala jsem si jako vězeň, který dostává vycházky pouze na to, aby chodil do školy.

Sáhla jsem pod matraci a vytáhla svůj nejcennější poklad. Christianovi se nikdy nemohlo nic vyrovnat, ani fotografie. Ale moje kresba to tak trochu dokázala. Připomínala mi období, kdy jsme se poznali, kdy jsem byla blázen do Christianových snů. A pak jsem mu ji jednou ukázala, aby viděl, že ho miluju a nezáleží mi na tom, že je upír. Ta kresba byla moje jediná připomínka Christiana. Neměla jsem jeho fotku ani žádný dárek od něj. No, vlastně jsem jeden měla.

Když jsme se poznali, dal mi do mojí skříňky ve škole růži. Tu jsem si odnesla domů a užívala si její vůně, dokud to šlo. Pak jsem ji založila do knihy. Já jsem na knihy vážně moc nebyla, takže nevím, co to mou nejlepší kamarádku Susan napadlo, když mi k narozeninám jednu dala. A ještě ne ledajakou, měla asi 400 stran, proto jsem na ní moc nesahala a nikdy ji nečetla. Byla ale vhodným úkrytem pro mou růži. Rozevřela jsem knihu na straně 226 a zadívala se na růži. Byla založená na docela příhodném místě.

Nevybrala jsem si mezi jaké strany růži dám, prostě jsem knihu rozevřela, dala do ní růži, zavřela a vrátila ji zpět do police. Ale když jsem se na ni chodila dívat, upoutaly mne dvě věty v knize.

Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího.

Stmívání od Stephenie Meyerové. Docela zvláštní. Prý je to také o upírech. Vrátila jsem knihu zpátky do police. Moc rychle jsem se otočila a zavadila jsem rukou o svou školní tašku, která ležela na stole, a shodila jsem ji dolů. Na zem se mi vysypalo vše, co jsem v ní měla.

„Ach jo!“ povzdychla jsem si a začala jsem ze země sbírat sešity, Měla jsem téměř všechno sebrané, když jsem na zemi našla malou černou krabičku. Nevzpomínala jsem si, že bych něco podobného brala do školy, tohle nebylo moje.

Jenže holka, zvědavá už od přírody, se prostě musí podívat, co je uvnitř. Zlehka jsem odklopila víčko. To, co na mě čekalo uvnitř, jsem vůbec nepředvídala. Tenký řetízek, že jste ho jen stěží mohli vidět, a jemný přívěsek květu růže se zdobným reliéfem vykládaný droboučkými čirými kamínky. Otočila jsem přívěsek a podívala se na jeho zadní stranu. Byl tam vyrytý nápis. Musela jsem si přívěsek dát téměř až k oku, abych mohla přečíst, co je tam napsané.

Když jsem si to přečetla úlekem jsem řetízek upustila. Jak může takhle riskovat? Co kdyby to u mě někdo našel? Začala jsem hořečnatě přemýšlet, kam bych ten poklad ukryla. Nenapadlo mě žádné vhodnější místo než ho mít pořád u sebe. Takže jsem si ho připnula na krk. Řetízek byl tak akorát dlouhý, že jsem ho mohla schovat pod tričko. Ale i když nebyl vidět, pořád jsem ho cítila, jako by se mi ten nápis vypaloval do kůže – Navždy Christian.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 2. kapitola: