OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 22. kapitola

18.11.2013 (11:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1041×

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Po zasvěcení jsem jela s mamkou domů. O Sue se postarala Meredith, chtěla u ní být, a já jsem věděla, že to bude lepší. Kdybych zůstala u Sue já, nevím, jak by to dopadlo. Moje znamení viděla a teď zjistila, co jsem před ní tajila. Bála jsem se, že se naše přátelství může ubírat už jen dvěma směry. Buď z nás budou nadosmrti kámošky, nebo se nebudeme kamarádit vůbec.

Po celou noc jsem spala klidně, Christian mě neotravoval a já si přispala skoro až do oběda. Jen co jsem se probudila, čekal na mě telefonát.

„Haló?“ zívla jsem ospale.

„Ty ještě spíš, Dawn?“ nemohla uvěřit Veronica.

„Už ne. Co se děje?“

„Chtěla jsem ti říct, že dneska máme hlídku v noci od osmi a že místo Meredith přijde Susan.“

Ihned jsem byla probuzená. „Proč? Erin to tak chtěla?“

„Ne. Meredith mi volala, že má něco na práci a že se se Sue už domluvila, prý se s námi potřebuje spojit.“

„Hmm. Tak jo, uvidíme se večer.“

„Ahoj.“

Setkání se Sue jsem měla v plánu oddálit, abychom měly víc času si všechno promyslet. Plánování nikdy nebylo mojí silnou stránkou, věci se mi vymkly z rukou a dělaly si, co chtěly. To mě taky mohlo napadnout, že Meredith a Susan budou mluvit o mně, krom jiného.

Vstala jsem a šla si udělat snídani a oběd v jednom. Lissa spala, měla včera v noci hlídku s Erin a Michelle. Nasypala jsem si do misky cereálie a zvlášť jsem si do sklenice nalila mléko. Jo, je to zvláštní, ale co na mně zvláštního není? Dohromady mi to přišlo jako jídlo pro kachny. Sedla jsem si ke stolu a chtěla začít jíst, ale přišla k nám návštěva.

„Ani najíst se nemůžu,“ stěžovala jsem si šeptem a ploužila se ke dveřím. Otevřela jsem je, na prahu stála Susan. Mohla jsem dělat, že tu nejsem, došlo mi pozdě.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptala se.

„Jasně.“ Pustila jsem ji dovnitř a zavřela. Tiše mě následovala do kuchyně a sedla si naproti mně. Nijak neokomentovala mou přípravu snídaně, byla na to zvyklá.

„Včera jsem o tobě mluvila s Dith. Vysvětlovala mi všechno o nás.“

„To jsem čekala,“ řekla jsem a dala si do pusy další lžíci.

„Věděla jsem, že se něco děje, poznala jsem na vás tu změnu, ale tohle by mě nenapadlo. Ještě teď tomu trochu nevěřím.“

„Čemu konkrétně?“ zeptala jsem se. „Že se proměňuješ ve vlka, že jsi vrah? Že jsme to před tebou dokázali utajit? Že Ted není tvůj táta?“

„Ty to víš taky?“ divila se.

„Vím. A mohlo mě to napadnout už dřív, když se na sebe denně dívám do zrcadla.“

„Dneska máme hlídku společně,“ nadhodila.

„Veronica mi to už řekla.“

„Meredith říkala, že to tak bude lepší. Ona stejně ještě musí zařizovat tu party.“

„Party?“

„Víš přece kterou. Plánovala ji na silvestra.“

„Ona tu party udělá, i když je tu upír? Zbláznila se? Ví o tom Erin?“

„Aaasi ne,“ vykoktala Sue, kterou zaskočilo moje rozhořčení. Ona si to neuvědomovala a Meredith zjevně také ne, ale ta party v tenhle čas není tím nejlepším nápadem. Vstala jsem od stolu a šla ven.

„Kam jdeš?“

„Kam asi? Za Erin. Zajímá mě, co na to řekne,“ odpověděla jsem.

„Vezmu tě tam.“

„Dobře. Bude lepší, že u toho budeš.“

Cesta netrvala dlouho, za pár minut jsem stála před domovními dveřmi Newtonových. Erin mi i po noční hlídce přišla otevřít.

„Ahoj, Dawn, Sue.“

„Je tu Meredith?“

„Je nahoře,“ odpověděla znepokojená mým hlasem.

„Fajn. Musíme si promluvit.“ Nečekala jsem na pozvání a šla dovnitř. „Dokážeš nějak kontaktovat Selene a Harryho, aby sem také přišli?“

„Heaven je přivolá.“

Šla jsem se Sue do obýváku, Erin volala Heaven. Meredith mezitím přišla dolů, aby se podívala, kdo přišel.

„Ahoj, Dawn, čau, Sue. Proč jste přišly?“

„To nevím ani já,“ řekla Erin.

„Počkáme na ostatní. Pak budeme mluvit,“ rozhodla jsem. Nikdo mi neodporoval, přesto se to nikomu nezdálo. Všichni mě pozorovali jako při mém zasvěcení, jako bych byla na pódiu a byl na mě namířený reflektor. Já jsem se na nikoho nedívala. Hrála jsem si s prstýnkem na ruce, dělala jsem to vždycky, když jsem byla nervózní, čekalo mě něco velkého nebo jsem se styděla, ale to nebylo moc často. Sedla jsem si na jednu ze dvou malých pohovek, Sue se posadila vedle mě. Erin a Meredith si sedly vedle sebe na druhou pohovku. Selene a Harry přišli vystrašení. Nechápali, co se děje.

„Sedněte si,“ řekla Erin. „Alice je na hlídce sama?“

„Ne, řekl jsem mamce, aby jí pomohla.“

„Dobře.“

„Erin, co se děje, proč jsi nás zavolala?“ chtěla vědět Selene.

Byl asi pravý čas, abych se ujala slova. „Chtěla jsem to,“ řekla jsem. Postavila jsem se a rozhodla jsem se jim to celé vysvětlit. „Meredith plánovala party ke konci roku, pokud to nevíte. Čekala jsem, že ji vzhledem k událostem, které se staly a pořád se tu dějí, zruší. Ale to v plánu nemá.“

„Kde vidíš problém, Dawn?“ zeptala se.

„Nechápeš, co to znamená, Meredith? Plno lidí, kde se snadno jeden nebo i více ztratí? Máme chytit toho upíra, ale ty mu tady připravuješ hostinu!“

„Dawn, myslím si, že se bojíš zbytečně. Upíři do našich domů nemohou,“ řekla Selene. To jsem samozřejmě věděla už od Chris- Stop! Teď na něj nemysli!

„To sice ano,“ souhlasila jsem, „ale ohlídáme je všechny cetou tam a zpět?“

„Zbytečně se bojíš, Dawn. Nic se nestane,“ uklidňovala mě Meredith.

„Ti lidé, naši přátelé, nemusejí mít takové štěstí jako ta holka, o kterou ses včera postarala.“ Meredith neměla nic, co by řekla.

„Erin,“ obrátila se na svou kamarádku Selene, aby to rozhodla.

„Souhlasím s Dawn,“ řekla.

Oddychla jsem si a cítila se trochu jako hrdinka. Nebýt mě, Erin by to zřejmě nevěděla a my bychom mohli přijít o naše přátele.

„Nicméně neříkám, že ta párty nebude.“

„Co? Erin, to nemůžeš myslet vážně!“

„Rozumím všemu, co jsi řekla, ale myslím si, že bychom tu situaci mohli využít v náš prospěch. Upír bude určitě hledat kořist, ale o nás vědět nebude. Bude to jedinečná šance, jak ho dostat.“

„A ty lidi použiješ jako návnadu? Promiň mi, ale to není moc dobrý nápad. Máme lidi chránit a ne je předhazovat vlkům, tedy, ne doslova.“

„Řekla jsem, že to tak bude, já jsem hlavní vlčice.“

„Jsme smečka, měli bychom rozhodovat společně.“

„Já tu velím a ty mě budeš poslouchat, Dawn Wolfová!“ Nikdy mě nenapadlo, že umí Erin tak zařvat, že může být až takovou autoritou. Trochu jsem se přikrčila při zvuku jejího hlasu, jako bych přiznávala svoji chybu, že jsem se opovážila jí vzdorovat.

„Jak chceš,“ řekla jsem.

Otočila jsem se k nim zády a šla ven. Les pořád vypadal stejně. Začala jsem se svlékat.

„Ewi, pojď ven,“ poprosila jsem.

„Co se děje?“

„Ale nic. Chci být vlkem a ne člověkem. Jako člověk jsem strašně slabá.“

„Slabá rozhodně nejsi.“

„Jsem. Ewi, přijď, nakazuji ti to.“

„Jak chceš. Obejmu tě.“

Selene, Harry a Alice měli hlídku a věděli o mojí přítomnosti, snažili se se mnou mluvit, ale já jsem zůstávala němá. Uklidila jsem se do ústraní. Samota mi někdy lezla na nervy, ale někdy byla docela příjemná, uklidńující, léčivá. Nechápala jsem Erinino rozhodnutí, nechtěla jsem ho pochopit. Pravdu jsem měla já, věřila jsem v to. Můj plán nevystavoval lidi nebezpečí a Meredithiin ano. Pak jsem se tak hloupě ztrapnila před ostatními. Ona není nic víc je stejná jako já, Sue, Sel, Harry a Dith, není něco víc jen proto, že se narodila dřív než my všichni ostatní, tohle není nic extra. Další vlčí zákony, které jsou úplně k ničemu.

Když jsem trochu vychladla, došlo mi, že je jedno, jak se Erin rozhodla, protože moje chyba to nebude. Já budu pouze dělat to, co se mi řekne, a sekyra padne na její hlavu, když se to nepovede.

Ale životy přátel mi tak lhostejné nebyly, Ewi mě neudělala tak chladnou. S večerem se měnila hlídka, a tak jsem zamířila k jeskyni. Selene, Harry a Alice tam čekali na Sue s Veronicou, které dnes měly hlídku se mnou. Nevítali jsme se, pořád jsem byla s nimi, jen jsem měla delší odmlku.

„Dawn, Selene a Harry mi řekli, co jsi udělala.“

Bude na mě čekat další přednáška? Jako by nestačilo, že mě to čeká doma od Lissy.

„Myslím, že jsi se k té věci postavila správně,“ řekla Alice.

„A souhlasíš také s rozhodnutím Erin?“

„Úplně s ním nesouhlasím, ale to není věc, do které bychom se měli plést.“

„To je ale špatně,“ podotkla jsem. „To, že nasazujeme naše životy, je mi tak trochu šumák, a vám jistě také, protože jsme se pro tohle narodili. Ale nabízet cizí životy není správné.“

„Já vím. Každopádně jsi udělala aspoň něco. Erin by také do toho dne nemusela vědět nic.“

„Taky lituju, že jsem jí to řekla, měla jsem jít za Meredith a vyřídit si to s ní.“

„Ahoj, všichni.“ Veronica přišla se Sue, aby se mnou převzaly naši povinnost.

„Něco nového?“ zeptala se Veronica Alice.

„Nic. Všechno pořád stejné.“

„Dobře.“

Alice se svou skupinou pomalu odcházela od jeskyně.

„My si musíme promluvit,“ řekla Veronica. „První věc, co chci vědět, je, jestli jsi schopná s námi držet tu hlídku, Dawn.“

„Proč bych neměla?“

„Byla jsi tu dost dlouho.“

„Mě vlčí tělo nevysiluje. Vlčice je silnější, ona, já to zvládnu.“

„Dobrá. Musíme najít upírův pach. Sue, ty půjdeš na jih, Dawn, ty na sever a já to vezmu na východ. Sejdeme se tady tak za hodinu, když se nic nestane.“

„OK,“ souhlasila jsem a vydala se svým směrem. Jít na východ od jeskyně bylo nejlepší, ale to nám Veronica nedopřála. Sue dala ten nejlehčí úsek vzhledem k tomu, že je začátečník. Mně dala těžší oblast, ale nic moc to nebylo. Pach byl tady slabý, několik dnů starý. Upír se z lesů vypařil. Po setkání se mnou a s Veronicou se asi rozhodl nepokoušet štěstí a zmizel z lesa. Otočila jsem to a vrátila se k jeskyni. Susan tam byla jako první a čekala na nás.

„Máš něco?“ zeptala se.

„Ne, ty?“

„Vůbec nic.“ Sue si přešlápla a sklonila hlavu. „To, co se dneska stalo... to u Erin bylo zvláštní.“

„Jak zvláštní? Zvláštně děsivý, vtipný? K pláči?“

„Ne, ne, k pláči už vůbec ne. Obhajovala jsi svůj názor tak zarputile, nevěděla jsem, že jsi tak paličatá. Ale chvíli mi přišlo, že všichni poslouchali tebe. Jako by se tvůj a Erinin post prohodil a ty jsi byla vůdkyně.“

„Odpověděla jsi špatně. Je to vtipný.“

„Ne, Dawn. Jsi silná, byla bys možná lepší než Erin. Myslím si, že jsi pro naší smečku důležitá.“

Musela ta slova spojit tak, aby mě znovu přinutila myslet? Já nejsem Důležitá! Proč si to všichni myslí? Indicie jsou pěkně zavádějící, na světě může být milion holek, který se jmenujou Dawn, mění se ve vlčíce a jsou předurčený k velkým činům. Já nejsem Důležitá. Neumím si ani prosadit svůj názor, změnit pravidla, Erin mě poslala k zemi, abych jí klečela u nohou, jak správně mám.

„Důležitý je každý z nás,“ řekla jsem. „Každý má důležitý hlas, který mění svět kolem něj. Já jsem byla tentokrát trochu hlasitější. Neznamená to, že jsem něco víc.“

Veronica přibíhala z východu. „Pach upíra je slabý. Nebyl tu od našeho setkání.“

„Všude je to stejné. V lese není,“ odhalila jsem fakt.

„To znamená, že se něco děje.“

„Něco se děje? Jako že ten upír něco chystá?“ hádala Susan z věty Veronicy.

„Přesně tak. Začal si dávat pozor.“

„Když tady ale nebyl, znamená to, že buď brzy přijde, nebo už odešel. Máme nějaké zprávy o vraždách nebo zmizeních?“

„Ne, všechno utichlo,“ odpověděla mi Veronica. Část mého já se radovala, možná jsme se upíra zbavili. Druhá část byla ve střehu a cítila se sklíčeně. Tušila, že upír něco chystá, poznala to z jeho osobnosti, když jsme se ho pokoušeli zabít. Ta část tušila, že upír je opravdové stvoření noci, stvůra, bavící se smrtí lidí i vlčic.

Takoví nemůžou být všichni. Někteří se nebaví smrtí a žijí mezi lidmi. Někteří jsou schopni lásky nejen mezi sebou, ale i s někým jiného druhu. Někteří musí být jako Brightovi a Christian.

Už zase. Moje srdce je hrozné. Chtěla jsem odlomit ten kus patřící Christianovi, a že to byl velký kus, ale ten zbytek nechtěl nechat Christiana jít. Srdce se opět zcelilo a mně bylo do pláče. Láska mi jenom brala, už mi nic nedávala, a tak jsem se při každé myšlence na Christiana stávala slabší a slabší.

Kdyby mi přišel do snů a řekl mi, že všechno bude jako dřív... Dala bych cokoli za to, aby se mi prodíral myšlenkami a pochopil ten boj, pokusil se ho zastavit. Aby zmizela ta bolest, která pochází z míst, kde nám říkají, že nemůžeme být spolu. Stačilo by jedno slovo a byla bych jeho hadrovou panenkou. Šla bych s ním kamkoli, opustila bych všechno ve Spokane. Žila bych pro něj a s ním. Neřídila bych se pravidly smečky, které mi byly proti srsti. Jen jedno slovo a život by se nám všem změnil. Jedno slovo, které on nikdy neřekne.

„Co bychom měly dělat?“ zeptala se Sue.

„Být teď ještě ostražitější. Jedině tak zjistíme, jestli upír zmizel.“

„A když zmizí?“

„Budeme se moct odpočinout. Na chvíli. Naše povinnost nikdy neskončí.“

Naše povinnost nikdy neskončí. Doufám, že v případě naší touhy a bolesti v srdci to nebude, pomyslela jsem si. Je škoda, že mě tohohle Ewi nedokáže zbavit.

Další den ráno nás všechny čekala porada v jeskyni. Sešly se s námi i některé matky, které byly ochotny pomoci. Jediný, kdo nepřišl, byla Mary a Michelle. Mary hlídala Kristen a Michelle nesnesla pomyšlení na to, že by i nadále musela spolupracovat s Wolfy. Hlavně s Veronicou a Harrym. Nedošlo jí, že tuhle bitvu má prohranou. Selene nechtěla být bez Harryho, Harry nechtěl být bez Selene. Erin chtěla všem říct plány na zítřejší den.

„Upír se z lesa vytratil a nepřibyla žádná nová zmizení nebo vraždy. Rozhodla jsem se, že dnes budu mít poslední hlídku s Lissou a Alicí, ta nastoupí za Michelle.“

„Proč tu Michelle není?“ zeptala se Lissa. Otázku nemířila na Erin, ale na Selene.

„Máma tu nechce být,“ odpověděla pravdivě. „Kvůli mně a Harrymu.“

„Obejdeme se i bez Michelle. Zítra nastanou hlídky až v noci. Přesně v pět nastoupí bývalá smečka se mnou na hlídku. Selene, Harry, Dawn, Sue a Meredith budou na párty hlídat, jestli všichni přišli a jestli se neděje něco podezřelého. Tak budeme mít jistotu, co se s upírem stalo. Kdyby se něco změnilo, dám vám vědět. Jestli je všechno jasné, tak můžete jít.“

Selene s Harrym odešla. Od té doby, co mezi ní a Harrym nejsou žádné zábrany, už na Erin nevisí tak jako dřív. Alice a moje máma zůstaly s Erin. Veronica šla ven se Sue. I já jsem se chystala k odchodu. Po noci mi docela vyhládlo, neměla jsem ani večeři, ani snídani. Taky jsem se cítila trochu unavená, takže jsem potřebovala pár hodin spánku. Lissa mi už před tím, než jsme se sešly, dala klíčky od auta, takže jsem mohla rovnou jet domů.

„Dawn, můžu si s tebou promluvit?“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, Meredith.“

„Zlobíš se na mě?“ zeptala se.

„Trochu.“

„Aha,“ pochopila. „Dawn, mě to vážně mrzí. Já jsem si neuvědomila, jak to může dopadnout. Až po tom, co jsi to tam všechno před náma řekla, mi došlo, že jsem se možná rozhodla špatně.“

„Docela brzy.“

„Jo, to mi taky došlo,“ řekla. „Já jen chci, abys věděla, že teď stojím za tvým názorem, a ne za Erin.“

„To už teď nic neznamená.“

„Možná ne. Ale možná budu vědět, že jsme stále kamarádky.“

„To budeme i přese všechno,“ slíbila jsem.

„Vážně?“

„Pomohla jsi mi, když jsem to potřebovala nejvíc, a ve chvílích, kdy jsem se neměla komu svěřit, jsi tu byla a poslouchla mě. Přátelství je odměna pro nás obě.“

„Jsem ráda, že si to myslíš, že to tak cítíš. Doufám, že zítra budeme oslavovat víc než jen nový rok.“

„Snad,“ zadoufala jsem. „Jedu se najíst a vyspat. Budu to potřebovat. Tak ahoj.“

„Ahojky.“

Domů jsem přijela rychle. Williamovo auto bylo pryč, takže jsem čekala, že nebude doma. Olivera jsem doma nečekala vůbec. Domů se chodil jenom najíst a vyspat. Netušila jsem, po kom má tu toulavou duši. Po Lisse zřejmě ne. Odemkla jsem dveře a vklouzla do domu.

„To jsi ty, Dawn?“ zeptal se táta z kuchyně.

Šla jsem za ním. „Jo, ahoj. Kde máš auto?“

„Oliver si ho půjčil,“ odpověděl. Vidět tátu v kuchyni nebylo nic překvapivého. Byl výborným kuchařem asi hlavně proto, že ho to bavilo. To on mě naučil vařit. Řekl mi, že kluka si zaručeně získám tím, když mu sama něco uvařím, to v dnešní době umí málokdo. Polévky z pytlíku a mražené jídlo umí připravit každý.

„Máš hlad?“

„Musíš se ptát?“

„Vím, že ne,“ řekl a položil přede mě pečené kuře.

„Díky.“

„Všechno je v pohodě?“

„Jo. Vypadá to, že hlídky skončí,“ řekla jsem. Nechal mě chvíli jíst a sedl si naproti mně.

„Dawn, vím, že od tvých narozenin se hodně věcí změnilo a moc jsme spolu nemluvili.“

„Nemluvili o čem?“ zeptala jsem se přímo.

„O nás,“ odpověděl. „Vím, že jsi zjistila, že nejsem tvůj pravý otec.“

„Nejsi můj biologocký otec, ale vždycky pro mě budeš táta. Osmnáct let je dlouhá doba, která se nedá smazat, já ji ani nechci smazat.“

„Nepřemýšlela jsi o tom, že bys ho chtěla najít?“

Samozřejmě, že mě to napadlo, řekla jsem si. Ale jak to udělat? „Lissa nechce, abych ho hledala, a jediné, co mi o něm řekla, bylo, že je z Evropy. Nevím, kde bych začala hledat, nemám ani jméno.“

„Mohl bych ti nějak pomoct, kdybys chtěla.“

„Ne, tati. Já mám rodinu a slovo nevlastní je mi cizí. Ty jsi můj otec a Oliver můj bratr. A jsem ráda, že vás mám.“

„To já taky, Dawn.“

„Víš, tati, já bych ho hledala, ale bojím se, koho bych mohla najít. Nevím, jestli by byl takový, jakého si ho představuji a přeji.“

„Asi ti rozumím,“ řekl. „Někdy netušíme, jací lidé jsou. Sám jsem to poznal s tvou matkou. Chodili jsme do stejné školy, já měl svoji partu a ona se výjimala mezi kráskami školy. Později vlčicemi, jak jsem se dozvěděl. Ona, Veronica a Alice byly jiné. Myslel jsem si, že jsou namyšlené a že mi nestojí za to, abych o ně jevil zájem. Později začala Lissa jevit zájem o mě. A pak už se nedalo vyhnout ničemu.“

„Nenapadlo tě někdy později, že tě jen využila?“

„Ne. Věděl jsem, že jí nejsem lhostejný. Kdyby ano, nechtěla by, abych se stal tvým otcem a později by se mnou neměla Olivera. Nesvěřila by mi svoje tajemství.“

Kdyby Christian o mě nejevil žádný zájem, nikdy by mi nepomohl, abych prolezla z matiky, nikdy by za mnou nešel do snů, nikdy by se mi nesvěřoval se svými vzpomínkami.

„Tati, myslíš si, že někdy je to, co je očividně špatné, správné?“

„Co je dobré a co špatné je jen otázka postoje. Nikdy se nemůžeš rozhodnout tak, aby s tím všichni souhlasili. Vždycky bude jeden nebo více lidí, možná celý dav, který tě bude odsuzovat za to, co uděláš, co podle tebe je správné a podle nich nesprávné.“

Kdyby byl proti nám jen celý dav. Celý svět je proti nám a my nemáme šanci jim vysvětlit, že to, co děláme, není špatné.

„Díky za jídlo. Půjdu si lehnout.“

„Být vlčicí není asi snadná práce.“

„To rozhodně není. Škoda jen, že se nedá dát výpověď.“

Těžkými kroky jsem vystoupala po schodech do svého pokoje. Dala jsem si sprchu, vyčistila si zuby a převlékla se do čistého. V pokoji jsem zatáhla závěsy a udělala tmu. Lehla jsem si do postele s vědomím, že možná ještě není všechno ztraceno a naděje zůstává.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 22. kapitola: