OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 21. kapitola

03.11.2013 (16:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1004×

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Skutečnost, že do města přišel upír, vraždí lidi a namířil si to k nám, byla stršidelná. První strach, který mě dostihl, byl strach o sebe a svůj život. Objevil se strach o ostatní vlčice i o ty, ke kterým jsem měla i neměla nějaký vstah. Ten poslední strach, který proběhl mou myslí byl stach o upíry. Nevěděla jsem, jak dlouho před námi Erin toho vetřelce nebo ty vetřelce tají. Mohl to být už skoro měsíc a to je stejná doba, kdy sem Brightovi přijeli. Bála jsem se, že ti upíři, po kterých pátráme a chystáme se je zabit jsou Brightovi. Viktor, Richelle, jejich rodiče a Christian. Stačil by jeden z nich, abych zakolísala ve svém úkolu a životním poslání. Tenhle strach byl mnohem silnější než strach o sebe, přestože nepochopitelný. Chtěla jsem, aby to nemusela být naše skupina, kdo zasáhne, nechtěla jsem vraždit. Na druhou stranu jsem nechtěla být neinformovaná a nevědět, kdo to byl.

Chtěla jsem být sliná, protože jsem věděla že zřejmě celý následující den prožiju ve vlčím těle. Moje poslední vzpominky nebyly zrovna růžové, přála jsem si necítit bolest, umět ji potlačit a snad hlavně neomdlít.

Můj spánek byl ale otřesný, vůbec jsem si neodpočinula, nebyla připravená na další den. Vyrazila jsem časně, nevěděla jsem, kolik času mi zabere dostat se k jeskyni. Šla jsem po svých, nenamáhala jsem se jít pro auto, jak nám doporučila Veronica. Šla jsem rovnou do lesa, abych se mohla proměnit. Připadalo mi rozně trapné svlékat se do takové zimy, ale moje tělo už ten chlad tak silně nevnímalo, byla jsem zvyklá, patřilo to k mojí přirozenosti. Tím skončila ta jednoduší část. Když bylo moje zasvěcení, vlčice ve mně si sama našla cestu ven. Teď jsem ji musela přivolat sama a neměla jsem tušení, jak to udělat. Nebylo to, jako když chcete po něčem sáhnout a mozek vyšle signál do ruky, aby se pohla. S mozkem to souviselo minimálně. Byla to hlavně záležitost srdce a té jiné osoby žijící ve mně.

„Ehm, jsi tam? Ty, ten vlk?“ Tohle bylo ještě horší než to, že jsem stála nahá ve sněhu. Mluvila jsem sama se sebou a čekala odpověď.

„Mám jméno. Neříkej mi vlku. Jsem Ewi.“

„Ty jsi ten vlk ve mně, Ewi?“

„Samozřejmě. Já jsem tvoje vlčí já, tvoje duše.“ Ewi byla mou součástí, ale žila svůj vlastní život, byla to jiná osoba, žijící ve mně. „Proč mě voláš?“ zeptala se svým hlasem. Nebylo to jako poslouchat své myšlenky, podobalo se to Christianovu vpádu do mé mysli, až na to, že Ewi tu se mnou zůstala navždy.

„Potřebuju být vlkem,“ odpověděla jsem Ewi.

„Hlavní se neproměnila, ale s tebou se mohu spojit.“ Ewi to nechápala.

„Je to vyjímečná situace, neděláme nic proti zákonům,“ vysvětlila jsem. „Co mám udělat?“

„Musíš se se mnou spojit, najít mě v sobě,“ řekla Ewi.

Tak jo, řekla jsem si. Zavřela jsem oči a pátrala. Podobalo se to meditaci, hledala jsem osobu v jiné osobě. Pak jsem ji ucítila. Byla jako mé druhé srdce, ode mě ji oddělovala tenká membrána. Neviditelnými pažemi v sobě jsem ji chytila a opatrně přitáhla k sobě. Ewi se začala rozpínat po mém vnitřním těle, abych se stala vlkem. Byla jako rostlina, která se po mě plazila výš a výš, aby se dostala ke slunci.

Otevřela jsem oči, byla jsem s Ewi téměř spojená. Nepotřebovala jsem zrcátko, věděla jsen, že moje oči zmizely, a na moment se objevily ty zlaté, vlčí. Poznala jsem to podle mého zlepšeného zraku. Když jsem se s Ewi spojila úplně, nebolelo to. Moje tělo se proměnilo velmi hladce, nevydala jsem ze sebe hlásku. Bylo to zvláštní, moje tělo se změnilo, ale mysl zůstala lidská, uvnitř jsem nebyla tím zvířetem, za které jsem se celou dobu považovala.

„Ztratily jsme hodně času,“ připomněla mi Ewi.

Rozeběhla jsem se k jeskyni. Bylo dobré být vlčicí, teď. Byla jsem mnohem rychlejší a nemusela jsem ani sledovat, kam běžím, protože jsem k jeskyni běžela instinktivně. Ewi mě tam vedla. Než jsem uviděla jeskyni a vlčice před ní, uslyšela jsem jejich hlasy. Vždycky jsem si myslela, že zvířata dokážou mezi sebou komunikovat telepaticky, ale nenapadlo mě zkoumat, jak se dorozumíváme my. Selene se svou skupinou už odešla, Veronica a Meredith čekaly na mě.

„Tady jsi,“ promluvila ke mně Veronica vlčí řečí. Veronica byla větší, mohutnějsí vlčice než já. Měla medovou srst a modré oči stejné jako má matka.

„Zpozdila jsem se moc?“

„Ne, Selene odešla jen před chvílí,“ uklidnila mě.

„Taky ti přijde zvláštní mluvit a nepoužívat pusu?“ zeptala se Meredith. Meredith měla stříbrošedý kožich, ve sněhu nebyla tak snadno vidět jako Veronica nebo já se svou čokoládovou srstí.

„To jako slyšíme svoje myšlenky?“

„Ne. Jen spolu mluvíme jinak. Ale myšlenky nám pořád zůstávají,“ řekla Veronica. Hned to zmírnilo mou paniku. Myslela jsem na upíry a Christiana pořád, takže podřeknutí by bylo snadné. Naštěstí jsem se toho nemusela obávat.

„Takže,“ upoutala na sebe Veronica pozornost, „Selene říkala, že pach toho upíra cítili asi tři kilometry východně odtud. Je to zřejmě jen jeden upír, víc snad ne. Rozhodly jsme se, že se zaměříme na tuto oblast, Selene to Erin řekne. Budeme se snažit sledovat jeho stopu a doufat, že nás k němu dovede. Připravené?“

„Jo,“ souhlasily jsme jednohlasně.

„Tak pojďme,“ vyzvala nás. Následovat Veronicu nebylo nic těžkého, ale čím víc jsme se blížily místu, kam nás vedla, tím víc mi to bylo nepříjemnější. Běh mi nevadil, nemělo to nic společného se vztahem mě a Ewi. Ale ve vzduchu byl cítit zvláštní pach. Byl hnusný, nevonělo mi to, měla jsem to otočit. Ale když mé vlčí čichové buňky tento pach rozpoznaly, cítila jsem se jinak. Objevila jsem v sobě touhu zabíjet, byla jsem jako nějaký masový vrah, nebylo pro mě nic jiného, než ten pach a má touha.

Musí to být upíří pach, uvědomila jsem si. Po vlně poznání mě zaplavila vlna zděšení. Jako člověk jsem upírovi podléhala, nebylo na něm nic, co by mě odpuzovalo a nutilo zabíjet. Jako vlčice jsem všechno vnímala jinak. Takže jsem klidně mohla potkat Christiana, Richelle nebo Viktora a zabít je, přestože jsem to nechtěla udělat. Ewi na to měla jiný názor, o ten teď především šlo, protože jsme byly spojené.

Veronica se zastavila.

„Co se děje?“ zeptala se pohotově Meredith.

„Poslouchejte.“

Soustředila jsem se víc na zvuky lesa. Něco nebylo v pořádku. Na zem dopadaly střídavě dvě nohy, rychlý lidský běh. Další kroky byly pomalejší a tišší, nepocházely však od zvířat. Nepotřebovaly jsme si mezi sebou nic říct, rozeběhly jsme se k nim.

„Meredith, postaráš se o jeho oběť ať už mrtvou nebo živou,“ rozkázala Veronica. „Ty půjdeš se mnou ne toho upíra, Dawn.“

„Fajn.“

Fajn mi rozhodně nebylo, ale nechtěla jsem být jediná, kdo bude mít strach. Meredith určitě mrzelo, že se nezapojí do akce, ale v mojí roli by si taky nepřipadala moc dobře. Já už všechno viděla černě. Viděla jsem Christiana, jak se sklání nad mrtvolou a vzhlíží k nám se zakrvácenými špičáky, tváří se jako Viktor a myslí si, že nás zabije. Tak jsem to viděla a bála jsem se dvojnásob víc než předtím. Bála jsem se, i když jsem upírovu oběť stále slyšela dýchat a věděla jsem, že nepadla do jeho rukou.

Meredith se od nás oddělila a šla za tím běžícím člověkem. Já a Veronica jsme šly za upírem.

„Vezmu to z druhé strany, ty jdi tudy.“

Viděla jsem upíra mezi stromy. Trochu jsem si oddychla, když jsem viděla, že to není Christian. Zbytek mě ale děsil. Usmíval se, takhle si představujete šílence, který na vás jde s nožem v ruce. Ten upír měl něco mnohem lepšího než obyčejné nože – jeho špičáky. Také oči měl jiné. Byly černé jako uhel a nevypadaly lidsky.

Šla jsem blíž, Ewi mě táhla k upírovi. Ewi se nebála na rozdíl ode mě. Ale asi jsem ji měla držet na uzdě. Upír zpozorněl, vycítil nebezpečí. Možná se Meredith dostala k jeho oběti a ukryla ji. Ať už to bylo cokoli, upír se rozhlížel kolem sebe, pozorně poslouchal a pro výstrahu zavrčel. Byl to spíš takové syknutí. Ewi mu chtěla ukázat, jak se doopravdy vrčí.

Upír se podíval směrem na mě. Nemělo smysl se schovávat, když věděl, že tam jsem. Vylezla jsem zpoza stromu. Pořád jsem vrčela a ukazovala své zuby, které jemu po mém kousnutí zaručovaly smrt.

„Veronico, připrav se,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že je upírovi za zády.

„Copak to tady máme? Není to vlkodlak? Strážce nevinných lidí? Kde jsi byl těch posledních pár dní?“

Veronica to zařídí, ovládej se. Ty jen odlákej jeho pozornost.

„Rozumíš, co ti říkám? Nebo to tvůj vlčí mozeček nechápe, hm?“

Zavrčela jsem a posunula se vpřed.

„Copak? Bojíš se?“

„Ty nemáš strach, Dawn,“ řekla mi Ewi. „My nemáme strach. Je čas mu to ukázat.“ Nedokázala jsem Ewi udržet, pohltila mě ještě víc a převzala kontrolu. Donutila mě se vrhnout na upíra. Byl to dobře mířený skok, ale upír se vyhnul. Veronica vyrazila ze zálohy. I o ní upír věděl, srazil ji k zemi. Veronica bolestně zakňučela. Šla jsem za ní.

„Nenech ho utéct, Dawn!“ Změnila jsem směr a rozeběhla se za ním. Ewi mě popoháněla, líbilo se jí to. Při běhu bylo snazší se orientovat podle upírovi čerstvé pachové stopy. Bylo to snazší, než ho stíhat očima a ušima. Ale ani Ewi mi nedala dost síly, abych zvítězila. Tentokrát měl upír navrch. Dokázaly jsme sice ochránit jeho oběť, ale on nám utekl. Musela jsem se vrátit za Veronicou, nevěděla jsem, jestli jí upír nějak ublížil.

„Veronico!“ Byla jsem už blízko, musela mě slyšet. „Veronico!“

„Jsem tady,“ řekla a mně i Ewi se ulevilo. Stála na nohou, takže jí nic vážného nebylo.

„Jsi v pořádku?“ neubránila jsem se otázce.

„Jo. Dostala jsi ho?“

„Ne, byl rychlejší. Meredith?“

„Asi je v lidské podobě. Necítím její přítomnost.“

„Co budeme dělat teď?“

„Půjdeme k jeskyni, Meredith tam zřejmě také půjde.“

„Fajn, tak jdeme.“

Zbytek dne se nedělo nic zvláštního. Meredith se k nám vrátila, postarala se o tu dívku, kterou jsme zachránily z upírových spárů s a přenechala ji Heaven a Erin. Nic se jí nestalo, jen byla otřesená po všech těch zážitcích. Upír se schoval, mohl jít kamkoli, protože se slunce skrylo za mraky.

Krátce před osmou jsme se přeměnily zpět. Bylo divný, chodit znovu po dvou. Jako když jezdíte několik hodin bez přestávky na kole a pak máte znovu chodit. Necítila jsem ale únavu. Převlékla jsem se rovnou do červených šatů a vzala si svůj rubín. Dnes jsme se neměly sejít v jeskyni jako obvykle. Protože Erin chtěla Sue zasvětit rychleji než všechny předešlé, sešly jsme se rovnou u Měsíčního břehu. Bylo jasné, že nikdo nechce Susan o nic ošidit, všechno mělo proběhnout stejně, jako při všech předchozích zasvěceních. Heaven přinesla z naší jeskyně písek a dala ho do stříbrné zdobené mísy, aby mohla Sue udělat znamení. U břehu byly rozmístěny symboly elementů, Heaven to opět zařídila, znaky byly do sněhu nakresleny ohněm. Místo pochodní jsme měly velké ohniště uprostřed našeho seskupení.

Začali jsme se scházet. Nikdo s nikým nemluvil, kdyby se tak stalo, témata rozhovoru by byla stejná a nepříjemná. Všichni ze stejného elementu jsme stáli u sebe a navzájem si byli oporou. Já jsem se držela s Meredith za ruku, společně jsme sledovaly dění kolem.

„Dawn,“ zašeptala.

„Co?“

„Když jsi byla u toho upíra, honila ho a měla ho zničit, bála ses?“

„Já jsem se bála. Ale vlk ne,“ zašeptala jsem odpověď.

Susan přicházela. Třásla se zimou, ještě nebyla probuzená, takže necítila okolní teplotu, jako my ostatní. Dívala se ze jedné tváře na druhou. Nemohla uvěřit, kolik jejích přátel, dobrých známých je tady, a ona nemá o ničem páru. Alice si šla stoupnout k Harrymu. Heaven nám rozdala svíčky a začala volat elementy.

„Vzduch je vždy obětavý a nápomocný, pomůže nám i dnes při našem posledním obřadu zasvěcení. Statečný oheň nám pomůže otevřít naše srdce a přivítat dalšího ochránce nevinných. Země, vždy věrná a stálá nás přijme posledního z nás bez rozdílu. A naposledy voda pomůže duším mrtvých naleznout správnou cestu pro naši poslední dceru.“ Svíce zhasly. Susan byla ještě víc vystrašenější, dívala se střídavě na svou matku a mě s Meredith.

„Přistup blíž.“ Sue udělala pár kroků k Heaven. „Jsi Susan Alice Throneová, dcera Alice Karen Blackové, potomek Sarah Blackové, jedné z prvních dcer elementů?“

„Ano, ale...“

Heaven ji umlčela, položila jí ruce na spánky. „I ty si budeš myslet, že stojíš na správné straně, i když tomu tak nebude. To rozhodnutí tě ještě víc oddělí od dvou milovaných lidí. Od jednoho možná úplně.“

Velekněžka ukončila spojeni a nabrala písek ze zdobené mísy, vytvořila Sue znamení. Pak se dotkla jejích bílých šatů, dala jim barvu moře a mně se chtělo brečet. Ne proto, že nepatřila do stejného elementu jako já, ale protože se mi v poslední době modrou barvu nechtělo ani vidět, měla jsem s ní spojených až moc zážitků. Heaven si vzala od Lissy pohár zdobený safíry a dala Sue napít krve. Sue nevypadala, že by jí nějak chutnala. Pak ještě dostala radu od velekněžky a byla uvítána.

„Vítej mezi námi Susan, dcero Vody.“

Erin vytáhla náhrdelník se safírem a dala ho Sue. „S tímhle budeš náležet ke smečce. Doufám, že ti ho nebudu muset nikdy sundat.“

Heaven ustoupila nechala stát Susan samotnou mezi námi. Rozestoupili jsme se kolem ní a utvořili kruh. Neměla ani čas na otázky, zasvěcení přešlo rovnou v první proměnu. Sue se podívala na mě.

Bude to dobrý, naznačila jsem rty. Nezdálo se, že by mi věřila a uknidnila se. Možná už cítila, že její vlčí já přichází. Nechala jsem do sebe vstoupit ducha mrtvé a přenechala jí své rty, sebe jsem vypla. Nechtěla jsem znovu získat nějaké pochybné informace týkající se mě. Důležitá, Nedůležitá, starostí mám v tomhle životě víc než dost. 

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 21. kapitola: