OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlk - 1. kapitola

30.07.2014 (18:00) • MarryAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1805×

„Fearflessová! Příště si dávejte větší pozor!“ okřikl mě náš učitel obrany, boje na blízko a přežití v přírodě, pan Hugo Dreamless. Jeho příjmení nám na něj dokonale sedí. Máme za to, že vůbec nespí, protože kdykoli se někdo z Vlků pokusí udělat v noci nějakou lumpárnu, chytne ho za límec a přitáhne zpátky na jeho kolej. Zvažovali jsme už i možnosti práskače, ale po... řekněme prověření, jsme tuhle možnost zavrhli. Někdy mě opravdu překvapuje, jak dokáží být dvojčata šílená.

Tradičně jednou týdně se nějaký cvok o tohle pokusí. Já se o to pokouším většinou dvakrát až třikrát za měsíc. No co, svého Marvena nemám a povětšinou se nudím! Tedy, ze své koleje s názvem Lupus většinou utíkám hlavně z toho důvodu, že chci v noci trénovat. Dostat ze sebe stres. Něco na tom, že sport je antistresový, bude.

Trenér, neboli Hugo, mi občas moje noční tréninky strpí. Vycházíme spolu. Vlastně, jenom mimo školu. V hodinách mám chuť na něj vrčet a nemám daleko od částečné přeměny. Což je v mém případě prodloužení tesáků a záření očí. Zvláštní, ale je to tak.

Hugo má zrzavý vlasy a je ve středním věku... Tedy pokud mezi to patří i věk jednatřicet let.

„Samozřejmě, pane učiteli,“ zavrčela jsem. Měla jsem vidiny, nebo se po trenérově tváři mihnul pobavený úsměv? Ale to je teď jedno. Kvůli mým nočním tréninkům jsem měla dojem, že po mně očekává lepší výkon než u ostatních žáků. Ale... Sice jsem díky těmto tréninkům byla o něco napřed než ostatní, ale v poslední době jsem stále víc potřebovala svého Marvena. Můj kamarád, Joshua, svého Marvena už našel. Asi před půl rokem. Přeju mu to. Byl štěstím bez sebe, když ji konečně našel.

Hugo mezitím odešel k další cvičícím a já vrhla na Joshe ublížený pohled. Ten se jen řehtal, protože mě zase dostal. Poslední dobou jsem byla mimo a on na tom každou hodinu tréninku těžil.

Postavila jsem se na nohy a chtěla mu věnovat jeden z výchovných pohlavků. „Ouoh,“ smál se, když mi uhnul.

Namířila jsem na něj ukazováček. „Jsi škodolibý,“ kárala jsem ho, ale to už i mně cukaly koutky.

Nadzvedl obočí. Uraženě jsem se k němu otočila zády. „Ale no tááák, Meg,“ snažil si mě udobřit tím tónem hlasu, u kterého dobře ví, že bych mu odpustila cokoliv. Byl jako můj bratr a on toho využíval. Ví, že u těch lidí, Vlků, ke kterým tohle cítím, odpustím skoro všechno. A tím mě štval.

Přitáhl si mě zezadu na svou hruď a tváří přejížděl po mých hnědých vlasech. Bylo to takové to gesto, které mezi sebou Vlci dělají. Uklidňující gesto, ale pro ostatní by to bylo příliš... Intimní. Pro nás dva je to spíš uklidňující. Víme, co k sobě cítíme. Bratr a sestra. Tak to je a tak to taky zůstane. On patří k Ellie, ne ke mně. Ke mně patří někdo jiný. To je výhoda Vlků. Vycítíme to.

Přetočila jsem se mu v náručí a musela jsem zvednout oči, abych mu viděla do obličeje. Byl holt moc vysoký. Hleděla jsem mu do jeho hnědozelených veselých očí.

„Fajn! Odpuštěno,“ prskla jsem podrážděně. Vždycky mu všechno odpustím! mrmlala jsem v duchu. „Leevi, štveš mě,“ upozornila jsem ho.

„Proto mě máš tak ráda,“ řekl jeden z hlavních důvodů se smíchem.

„Leevi! Fearflessová! Nechte si to na jindy!“ napomenul nás pan učitel.

Se škodolibým úsměvem jsem se od něj odtáhla a rukou mu prohrábla jeho hnědé vlasy. Pečlivě udělaný účes, kterému já přezdívám tsunami, jsem mu tím úplně zničila. Ublížený pohled štěněte, který po mně vrhl, mě donutil na něj vypláznout jazyk. Zasmál se.

„Jako malá holka,“ zamumlal si pro sebe a nevěřícně nade mnou kroutil hlavou.

„Proto mě máš tak rád,“ vrátila jsem mu se smíchem.

„Ty malá mrško.“ Postavil se do bojové pozice a já jeho pohyb zopakovala. Lišácké úsměvy zdobící naše tváře nám vydržely až do konce hodiny.

<>

„Jimmy!“ zavolala jsem na malého klučíka, který stál před normální lidskou školou a vyděšeně se rozhlížel. Měla jsem skoro deset minut zpoždění a on na mě spoléhal. Nedivila jsem se, že byl vystrašený.

„Megan!“ vykřikl radostným hláskem a rozběhl se ke mně. Jimmymu je sedm let a chodí do první třídy. Na akademii Čtyř živlů bude chodit až od čtrnácti let. Ale tím, že se mnou tráví skoro každý den, už umí skoro polovinu toho, co se v prvním ročníku naší školy učí.

„Nazdar, Prcku,“ usmála jsem se na něj a vytáhla si ho do náruče. Nebyl těžký. Vlci jsou silnější než lidé, tím pádem toho unesou více než oni. Jimmy byl Vlk jako já. Ale jeho schopnosti se začnou projevovat až čtrnáctým rokem života. A měnit se začne, až najde svého Marvena. Tak jako já.

„Proč si přišla později?“ kulil na mě svoje hnědá kukadla.

„Učitelka Wentová si mě zavolala do kabinetu,“ usmála jsem se na něj omluvně. Potřebovala se mnou probrat moji péči o Jima. Dala mi ho na starost. Tedy, oficiálně před rokem. Jinak jsem se o něj starala už čtyři roky.

„Aha.“ Začal si hrát s mým žlutým melírem a já se rozhodla vydat k mé vypůjčené čtyřkolce. Tradičně jsem ho na ní vozila ze školy a do školy. Byla už starší, ale stále dobře pracovala. Aby taky ne, když váš kamarád je blázen do aut a všeho, co má kola a jeho pohonem je motor.

Posadila jsem ho dozadu a jeho batoh jsem dala do kufru, který je využit i jako opěradlo vzadu. „Půjdeme dneska do přírody s Joshem a Andrewem?“ zeptal se zvědavě, když jsem ho „kurtovala“.

„Možná ano,“ odpověděla jsem, odstoupila od něj a začala si sedat na čtyřkolku. „Ale nejsem si tím jistá,“ zamumlala jsem těsně před tím, než jsem nastartovala a vydala se zpátky do rezervace.

<>

Rychle sesedl z čtyřkolky a už si to pádil směr Andy. Andrew je kluk stejně starý jako já s modrýma očima a s úsměvem, který vás odzbrojí. Vlasy má hnědé, krátké. Je milý, hodný, vtipný a pozorný, ale když na to přijde, dokáže být fakt zákeřný. No, naše společné naschvály a spiknutí proti ostatním Vlkům jsou toho jen důkazem.

„Ahoj, Jimmy.“ Vyhoupl si ho do náruče a mezitím, než jsem vyndala Jimmův batoh z čtyřkolky, přišel i s tím prckem blíž ke mně. „Tak jak bylo?“ zeptal se a obrátil Jima ve své náruči hlavou dolů. Držel ho opatrně za nohy, tak, aby mu nevyklouzl, a tím nám Jim předvedl ukázkového spider-mana. Smáli se a já se k nim s radostí přidala.

„No, abych byla upřímná, trenér byl dneska docela na ránu,“ povzdechla jsem si hraně sklíčeně.

„Ále, nemůže to být horší než obvykle,“ smál se mi, když si Jima zase vyhoupl do horizontální polohy.

Jen jsem pokrčila rameny. Andy si svého Marvena ještě nenašel. Stále neměl štěstí... Jako já.

Z lese pár metrů od nás vyběhl obrovský tmavě-hnědý až skoro černý Vlk. Čumák měl v oblasti mého krku a to nejsem zrovna nejnižší. Ten Vlk nestál v pozoru. Byl lehce shrbený, ale když nás uviděl, zpozorněl. Věnoval nám vlčí úsměv plný velkých, ostrých zubů. Jeho kožich nebyl jen tmavě-hnědý. Po přední levé tlapě se mu táhly složité znaky. Byly tmavě modré barvy a v té černé nebyly skoro vidět.

Byl to Joshua. I on měl takové tetování, které se získává po přeměně.

Přiklusal k nám. Šťouchl do mě čumákem a já se musela zasmát. Občas se choval jako štěně. Sedl si a naklonil s vyplazeným jazykem hlavu. Andrew se s Jimmym v náručí smáli a já s nimi. Josh byl šašek. A proto ho máme všichni rádi.

„Svezeš mě?“ zeptal se Jimmy nesměle s nadějí v hlase. Josh pro něj byl občas jako hračka. Ale... Byl pro něj jako starší brácha. Jako všichni z naší smečky. Samozřejmě, Josh a Andy byli pro něj jako bratři nejlepší.

Jen znovu naklonil hlavu a sledoval ho inteligentníma očima. Josh věděl, kdy s rozmazlováním Jima přestat. Občas se ale tak rozdováděli, že neměli dost. A tak jsem musela zakročit já. S úsměvem jsem přikývla.

Vlk před námi se štěkavě zasmál. Pobaveně, na vlka, zavrtěl hlavou, až mu uši lítaly ze strany na stranu a lehl si, abychom na něj mohli Jimmyho lépe vysadit.

Andy Jimmyho posadil na hřbet obrovského vlka a on se pevně chytil jeho kožichu. Josh se postavil a vyrazil do lesa. Neběžel svou obvyklou rychlostí. Tohle naproti té, kterou dokáže vyvinout, se dala srovnat ke klusu.

Osaměli jsme.

Andrew se na mě jen usmál. Nebyl to jeho obvyklý úsměv. Tenhle byl jednoduše nadšený.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zvědavě s pozvednutým obočím. Tohle nebylo typické.

„No...“ začal, „Víš, jak sem mají dorazit noví spolužáci?“

„Jo,“ pokývala jsem hlavou. Ale pořád jsme se nedostali k jádru věci.

„Našel jsem ji,“ řekl s takovým štěstím, že by podle jeho tónu hlasu mohl létat. Oči mu zářily, ale hluboko v nich byla i lítost. Bylo mu líto, že já svého Marvena ještě stále nenašla.

Na tváři se mi rozlil tak široký úsměv, že jsem měla pocit, že se mi roztrhnou koutky. „A jsi si tím naprosto jistý?“ ujišťovala jsem se zbytečně.

Divoce přikývl. Nadšeně jsem vypískla a pověsila se mu kolem krku. Pevně mě objímal a točil se se mnou se smíchem v kruzích. Byl šťastný. A to bylo nejdůležitější.

Smutek a pochybnosti mě pomalu nahlodávaly. Ale na to jsem teď neměla čas a ani náladu. Chtěla jsem spolu s ním oslavovat!

„Věřila bys tomu? Po čtyřech letech! Konečně!“ mumlal mi do ramene. Pevněji jsem ho stiskla v náručí. „A kdybys viděla, jak je krásná! Barvu očí jak bouřkové mraky, blonďaté vlasy po lopatky a ten úsměv.“ Šel z ní do kolen. Už jenom to, jak o ní mluvil. Omámila ho, a to ji viděl jen ve svém snu. Nebo spíš vizi.

„Věřila,“ usmála jsem se na něj, když jsem se odtáhla. Dočkal se. Teď zbývám jen já a pár dalších. Ale, bohužel, já jsem nejstarší...

Po pár minutách se Josh s Jimmym vrátili. Kluk na Vlkově hřbetu měl ve svých světle hnědých vlasech jehličí. Co zase vyváděli?

„Jednou se z vás zblázním,“ povzdechla jsem, když jsem sundávala Jima z Joshových zad. Ozvalo se lupnutí a už před námi stál Joshua. Mimochodem, oblečený.

Věnoval mi jeden ze svých zubatých úsměvů. „Tak to nebudeš muset dlouho čekat. Kolik jí dáváš času?“ otočil se na Andyho.

Založil si ruce na prsou, přeměřil si mě pohledem a pak se jen široce usmál. „Dva až tři měsíce.“ Uraženě jsem mlaskla.

„To jí tolik věříš?“ vyjevil Josh.

„Já? Samozřejmě!“

„Vždyť se na ni podívej! Není vůbec psychicky vyrovnaná!“ vrtěl hlavou nechápavě Josh.

„Je vyrovnanější než my všichni dohromady,“ uzemnil ho.

Jen přikývl. „To je sice pravda, ale ty její večerní tréninky už jí lezou na mozek.“

Sledovala jsem to se zvednutým obočím a nepřestávala se divit. „Opravdu tebe považuju za bratra?“ nechápala jsem.

Zahýbal obočím. Teprve teď jsem si dovolila se rozesmát. Rozešel se mým směrem s nebezpečným úsměvem. Začala jsem couvat. „Opovaž-! Aaa!“ vyjekla jsem, když si mě přehodil přes rameno. „Andrewe!“ prosila jsem. Nic. „Jimmy!“ Fajn, tak ten mi asi nepomůže, když se právě sesypal k zemi pod návalem smíchu. „Joshi, pusť mě!“ bušila jsem mu do zad. „Pusť mě, ty cvoku! Až tohle řeknu Ellie,“ vyhrožovala jsem, ale on mě přerušil.

„Ta by mě v tom ještě podpořila,“ utnul mě a pohodil se mnou jak s pytlem brambor.

„Nevěřím!“ vyhrkla jsem zapáleně. Ellie byla velice, ale velice, hodná duše. „Vždyť Ell je ztělesněnej anděl,“ namítla jsem.

„Pokud má anděl rohy...“ nechal větu vyznít do ztracena.

„Uvěřím, až to uvidím,“ založila jsem si ruce na prsou, což šlo v téhle poloze docela těžko.

„Věř si, čemu chceš.“ A rozešel se se mnou na naši kolej.

A tomuhle šilenci já říkam bratr... Zatracenej terorista to je!

Tááák! :D Doufám, že se kapitola líbila a vy zanecháte komentář. :-) Teď jenom doufat, že jsem vás nezklamala. :-)

Prolog

2. kapitola

Autor: MarryAnn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlk - 1. kapitola: