OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vous plaisantez?! – 3. den

15.10.2013 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1103×

3. den

Byla mi hrozná zima a nadávala na všechny okolo sebe, dokonce i na Amandu, která vypadala šťastně a jako by jí vůbec nebyla zima. Byla polovina prosince a padal i sníh, a místo toho, abych byla v teple své kanceláře, přešlapovala jsem před nemocnicí jako idiot a čekala na něj. Měl zpoždění dvacet minut!

Pokoušela jsem se ještě víc zachumlat do svého kabátu a byla ráda, že jsem měla božské vnuknutí a místo sukně si vzala černé slim džíny, přesto mi i v nich byla zima. Přešlapovala jsem dokola a slibovala jeho vraždu. Hned jak skončí tenhle týden, kdy musí ještě žít, to udělám.

Konečně před nemocnicí zastavilo auto časopisu, které měl k dispozici. Měla jsem ho nechat jít pěšky! Ale to by nedorazil ani do konce roku. Povzdechla jsem si, abych vypustila páru a mohla opět nahodit úsměv. Musím být hodná. Nenáviděla jsem čekání a zimu, a když to bylo dohromady, bože, ochraňuj nás.

Vystoupil jako král města a usmál se na všechny strany. Zabodla jsem do něj nepřísnější pohled, jaký jsem svedla.

„Tak jak to vypadá? Jsem napnutej jak před sexem,“ usmál se. Nick za ním zavrtěl hlavou, jako že to vzdává, a já měla chuť to udělat.

„Secousse,“ (otřes) vyštěkla jsem na něj už podrážděně. Měla jsem jeho plnou pozornost a dokonce i pootevřel pusu. Všimla jsme si, jak se Amanda napjala, věděla, že nadávám francouzsky, jen když je to už moc.

„Můžeme už jít dovnitř?“ zeptala jsem se o dost mírněji, ale stále se na něj mračila. Byla jsem zmrzlá a nespokojená, a on si přijede jako velký pán a ještě chce dělat srandičky!

Přikývl a mlčel. To je ale změna, a jak se mi líbila. Otočila jsem se na podpatku a šla dovnitř, kde nás už dávno očekávali.

Robert si měl s některými pacienty povídat, fotit se s nimi, podepisovat a dokonce s těmi postiženými maloval rámečky. Chodila jsem za ním jako tichý ocásek a vše pozorovala – to byla moje práce. Měla jsem otevřený notes a připravenou tužku. Ale pořád mi něco chybělo. Znepokojeně jsem se začala přehrabovat v kabelce. Hledala jsem svoje brýle. Přilákala jsem i pozornost Amandy.

„Neviděla jsi moje brýle?“ zajímala jsem se a dál se štrachala v tašce.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nenechala jsi je doma?“ zeptala se. Ne, včera jsem je nepoužila, zavrtěla jsem hlavou.

„Tady,“ moje brýle mi podávaly velké ruce. Zvedla jsem udiveně zrak k Robertovi. Usmíval se od ucha k uchu. „Abys o mně pěkně psala,“ mrknul, ještě než se zas vrátil k focení. Jasně, on mi je sebral včera! Zamračila jsem se na jeho záda a pak si ty brýle konečně nasadila. Já mu dám pěkné psaní! Bude to dobré, ale nezaručuju, že pěkné!

Amanda se vedle mě culila jak měsíček na hnoji. Zamračila jsem se na ni a pak šla pryč. Zapisovala jsem si nějaké detaily z toho dne. Pozorovala jsem každý jeho krok a pohyb. To, jak se na všechny usmíval, žertoval s nimi a ptal se na různé věci. Byl jiný. Přišlo mi, jako by se před těmi dětmi uvolnil. Jeho neustála ostražitost povolila,

Stáhla jsem si trochu brýle na nosu, abych na něj lépe viděla. Dnes měl na sobě opět ten černý svetr jako v den našeho setkání. Christine, ty slintáš! okřikla jsem se ohromeně při jeho pozorování. V tu chvíli, jako by slyšel moje vnitřní boje, se na mě podíval. Posunula jsem si zas brýle na nose a snažila se tvářit netečně. Usmál se a opět se otočil k té malé holčičce.

„A je to,“ usmála jsem se spokojeně po čtyřech hodinách v nemocnici. Už bylo dávno po obědě, jo, zdržení pana herce vše natáhla.

„Uvidíme se zítra v kanceláři, letím,“ pospíchala Amanda. Jo, už poslední půl hodinu byla nervózní, říkala jsem jí, aby šla, ale nechtěla odcházet dřív, aby to nevypadalo divně. Měla rande.

„Užij si to,“ volala jsem za ní se smíchem. Otočila jsem se za Robertem a Nickem. „Tak… můžete si jít taky za svým programem,“ dodala jsem usměvavě. „A děkuju,“ mrkla jsem na Nicka. On byl opravdu v pohodě a milý, na rozdíl do toho, co pro něj pracoval. Rozešla jsem se směr metro. Dnes se mi nechtělo jezdit autem, a tak jsem tu byla po svých.

„Hej, počkej!“ volal na mě Robert a dohnal mě.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se a otočila zrak k místu, kde byl Nick předtím, ale teď tam nebyl on ani auto.

„Jo. Pojď na oběd,“ usmál se. Našpulila jsem pusu a rozešla se opět do metra.

„Díky, ale znám lepší společnost k jídlu,“ odbyla jsem ho. Držel se mě a určitě mu to s jeho výškou nedělalo problém.

„Ale no tak. Jsem tvoje hvězda článku, neměla bys být tak jedovatá,“ nevzdával to a předběhl mě, šel dva kroky napřed a otočený čelem ke mně, takže on šel pozadu.

„Já si tě nevybrala, Roberte. Jsem nucena, nebylo to moje rozhodnutí, tak se nediv, že neskáču nadšením z toho, že tu jsi,“ vybafla jsem to na něj.

„Super, tak jsme na tom stejně. Taky nejsme zrovna odvázanej z těch nekonečný rozhovorů, ale patří to k tomu, co dělám rád, a to je hraní. Musím to všechno dělat, i když taky nechci. Tak pojď na ten oběd,“ mluvil rychle. Chvíli jsem měla problém mu stíhat.

Prudce jsem se zastavila a zadívala na něj. Taky se zarazil, ale nějak to nevychytal s náledím, a než jsem se nadála, válel se na zemi ve sněhu. Šokovaně jsem na něj zírala, než jsem se začala šíleně smát. Pokoušela jsem se uklidnit, ale nešlo to a musela jsem se smát tomu, jak si kecnul do sněhu. Mrštně se postavil a koutky mu cukaly. Neohradil se proti mému chování, jak bych očekávala, jen čekal, až mě to přejde. To bude dlouho trvat.

Když už to vypadalo, že se uklidním, zaklonila jsem se a začala se smát znova. Ani herec jako on, co hraje dokonalé muže, nemůže být dokonalý! Udělala jsem krok k němu, stále vysmátá, když se mi smýkla noha a i já se posadila. Ucítila jsem jen náraz do zadku a chlad. Okamžitě jsem se přestala smát. Můj smích nahradil ten jeho, začal se chechtat tak jako já předtím, a po pár zamrkání na jeho osobu, kdy se předkláněl, jsem se přidala k němu.

„Ukaž,“ přistoupil ke mně a podal mi ruce. Chytla jsem se ho a nechala se zvednout z té studené země. Obešel mě a začal mi oprašovat sníh ze zad, a ne jen z těch.

„Hej!“ ohradila jsem se zprudka, když se jeho dlaň ocitla na mých hýždích. „Soukromý majetek,“ dodala jsem a uskočila od něj. Dávala jsem si ale pozor, abych sebou zase nesekla.

„Tak, půjdeš se se mnou najíst?“ zeptal se plný naděje.

„Když jsme se už spolu vyváleli ve sněhu, tak zvládneme i to jídlo,“ přitakala jsem mírně.

Šli jsme do nejbližší dobře vypadající restaurace. Objednali jsme si jídlo a ze začátku to bylo tiché.

„Tak odkud pocházíš?“ zeptal se a prohlížel si mě, jako by to tak mohl zjistit. Zmateně jsem se zamračila. „Máš zvláštní jméno, Christine Marková, a navíc, když jsi rozčílená, máš zvláštní přízvuk, a o té francouzské nadávce ani nemluvě,“ usmál se spokojeně. Dostal mě. Všiml si všeho, co mohl, aby to odhalil.

„Mám zajímavou rodinu,“ připustila jsem usměvavě.

„Povídej, jsem jako obyčejný nudný Londýňan zvědav,“ připustil.

„Moje máma je Francouzska a otec Čech, a tam jsem taky žila,“ stručně řečeno. „Jako malá jsem jezdila každé prázdniny do Francie k babičce.“

„A sem ses dostala jak?“ zeptal se. Dobře, bylo to, jako bychom si dnes vyměnili role, tak jak se o to snažil už v hotelovém pokoji.

„Sestřenice mojí mámy se sem vdala a občas jsem sem jezdila. Londýn byl vždy můj sen, a tak jsem tady. Shodou okolností jsem si tu našla práci,“ usmála jsem se a napila se.

„Zajímavý rodokmen, takový pestrý,“ zhodnotil to nakonec se zvláštním úšklebkem.

„Připadám si, jako bys o mluvil chovné feně,“ zahučela jsem nespokojeně. Zacukaly mu koutky a oči se rozšířily.

„Nevím, zda chovná, ale výstavní určitě,“ mrknul. Zalapala jsem po dechu a měla fakt chuť ho bouchnout.

„Zato ty jsi pouliční ořech,“ prskla jsem na něj. Nevypadal uraženě, jen se culil.

„Zas ten přízvuk,“ vysvětlil mi. Zamračila jsem se. Nebyla jsem dokonalá ve všem, prostě mi to někdy ujelo. Dokonalost přeci neexistuje….

„Ty taky nemáš vždy americký akcent,“ vyplázla jsem jazyk. Jídlo bylo snědeno a já se podívala na hodinky.

„Sakra, musím jít,“ vylítla jsem od stolu. Meškám, Britney mě zabije. Popadla jsem svou tašku a kabát. „Děkuju za oběd, ale musím jít, jinak mě šéfka sežere, uvidíme se zítra při focení,“ rychle jsem se loučila a utíkala směr práce. Třeba když povím o tom, že jsem se starala o naši hvězdu, bude mi odpuštěno meškání.

Britney byla naštvaná už jen podle hlasu, když jsem jí volala, že se omlouvám a že jsem byla s Robertem. Možná i to mi pomohlo, abych nedoslala padáka rovnou.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vous plaisantez?! – 3. den: