OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vražda pro sílu 2. kapitola

15.06.2012 (14:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 619×

2.            Poprava

    Mám kolem kotníku přidělaná pouta, takže můžu dělat jen malé krůčky. Na rukou mám něco podobného, ale o něco těsnější.

   Sedím ve svojí cele a čekám, až půjdeme ven na popraviště. Ruce se mi trochu třesou strachem, protože nevím, co se stane, až umřu. Vždycky mě to zajímalo, teď konečně zjistím, jestli je nějaký bůh, v kterého tak všichni věří.

„Hej ty! Věříš v boha?“ zeptám se toho kluka z vedlejší cely.

„No… Já…“ začne odpovídat, když ho přeruší něčí hlas.

„Poslouchejte, potom co vám otevřeme, postavíte se na chodbu do řady a počkáte. Pak vás vyvedeme ven a postupně se představíte před krále. Králi se pokloníte, potom řeknete, jak jste si vybrali. Rozumíte?“ řve chlap, který nám házel chleba.

„Všiml sis, že nám poprvé nenadával?“ S úsměvem komentuje to, co zařval chlap.

„Jo, všiml. Zvláštní, co? Asi nás trochu lituje.“ Smutně odpoví kluk.

  Když mi otevřeli, postavila jsem se do řady za toho kluka. Všichni stáli v řadě. Řada se dala do pomalého kroku. Někde za mnou se tam někdo modlil. Odříkával latinsky:

„Pater noster, qui es in caelis, sanctificetur nomen tuum….“ modlil se strachem, ale s vírou.

Pomalu jsem začínala litovat, že nevěřím v boha. Stejně by mi teď nezachránil život, ale naplňoval by mě vírou, že po smrti to bude lepší. Než teď, kdy čekám, až půjdu před krále. A ještě tomu se mu mám klanět.

„Tak to asi těžko,“ řeknu na hlas.

„Co asi tak těžko?“ zeptá se kluk z cely.

„No… Asi tak těžko se budu tomu šílencovi klanět. To neřeš. Jak se vůbec jmenuješ?“ Bylo mi celkem trapně. Znám ho už pár dnu a ani jsem nevěděla jeho jméno.

„Reginald, ale říkej mi Regi. Jak se jmenuješ ty?“ A otočí se na mě.

„Já se jmenuju Allegra.“ Snažím se udělat ten nejlepší usměv, který za dané situace jde udělat.

   Zastavili jsme v chodbě před velkými dveřmi. Věděla jsem, že za dveřmi je publikum a král. Dveře se pomalu začaly otevírat a mě oslepilo ostré denní světlo. Rukama jsem si zakryla obličej. Slyšela jsem dav, ale nevím, jestli jásal nebo něco jiného. 

„Jděte!“ zařval nějaký chlap.

  Vyšli jsme na velké náměstí města Rothen Polu. Město bylo postaveno v zátoce, takže tu byla cítit slaná voda. Šli jsme k podiu.

 Na podiu čekal kat. Vedle podia byla postavena hranice, trochu připomínající té na čarodějnice. A na druhé straně stála klec. V kleci uprostřed byla miska s bobulemi. Museli jsme se postavit k podiu a otočit čelem ke králi.

  Král je starší a jeho dlouhé šedivé vlasy splívají s taktéž šedivými vousy. Na hlavě měl velkou zlatou korunu, lemovanou rubíny a diamanty. Byl slavnostně oblečen. Na sobě měl dlouhý zlatý plášť, červenou košili a kožené kalhoty. Celkově byl tlustější a jednoduše řečeno hnusný.

Král se pomalu zvedl, aby řekl svou slavnostní řeč.

„Ehm… ehm… ehm… Jak už všichni víte, mám padesát krásných let. Na trůnu už sedím dvacet pět let. Za těch dvacet pět let nepřišla žádná krize a vy si žijete blaze. A taky bych chtěl upozornit, že….“

„ Kecy… Kecy… Kecy… Jen samí blbý kecy,“ šeptám si sama pro sebe.

„…takže přistoupíme k našemu zahájení a to je poprava této špíny.“ Ukáže na nás s výrazem ve tváři, jako by malé děcko otvíralo dárek narozeninám.

  Stráž vzala první oběť krále, byla to starší paní. Paní se zmítala, řvala, proklínala všechny okolo a hlavně krále. Prosila o smilování, pomoc, ale žádná pomoc nepřicházela. Všichni mlčky stáli a dívali se, jak ji donutili kleknou a položit hlavu na špalek. Kat vzal velkou sekeru a zvedl ji nad její hlavu. Sekera se nahoře na chvíli zastavila, ale pak zamířila přímo na krk. Sekera projela krkem, jako by to bylo jen máslo. Krev se rozstříkla do všech stran.

  Stráž vzala další oběť. A další. Až nakonec došla řada na Regiho.

  Regi byl bledý jako stěna. Jeho tvář byla plná strachu a zmatku. Regi si vybral sekeru. Poklek, položil hlavu na špalek a čekal na kata, který si čistil sekeru od krve předešlých pěti lidí.

  Dva si vybrali pochodeň a dva bobule. Všichni řvali bolestí, ale nejvíc se mě dotklo, když to malé děvčátko donutili sníst bobule. Její pláč a řev byl strašný. Když jsem to viděla, byla jsem plná vzteku, strachu a zoufalství.

  Když si kat dočistil sekeru, tak ji pomalu zvedl nad  Regiho hlavu. Když sekera začala klesat byla rychlá a nemilosrdná. Ragiho hlavu usekla jako nic. Jeho hlava se skutálela na zem a jeho krev začala proudem vytékat.

 Teď jsem na řadě já, pomyslela jsem si. Rozešla jsem se ke katovi, poklekla a položila hlavu na špalek. Teď už jsem se celkem smířila že asi zemřu, byla jsem klidná a vyrovnaná se svým osudem. 

„Počkat!“ Ozval se král

„Této chci oddělat hlavu osobě,“  řekl rázně a v jeho hlase bylo slyšet něco jako radost a krutost zároveň.

Slyšela jsem, jak kat vedle položil svou velkou sekeru. Teď jsem jen klečela a čekala, až mně zabije král. Ve vlasech jsem cítila vítr. Slunce mi svítila do tváře a hřálo mě na obličeji. Najednou jsem byla úplně klidná a smířená ze svým osudem.   

Když král přišel, vzal sekeru. Zvedl mi ji nad hlavu. A já čekala na sekeru, až mi usekne hlavu. Čekala jsem na smrt.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vražda pro sílu 2. kapitola: