Vražda pro sílu 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Utěk od Rothen Polu. Allegra se svým novým koněm pojede do velkého lesa. Do lesa, kde kdysi žili elfové. Ale teď tam žije uplně někdo jiný.

28.06.2012 (14:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 526×

4. Tábor

Stála jsem u ohrady s koňmi. Vyhlídla jsem si takového černého silného hřebce. Přiblížila jsem se k němu pomalu, natáhla ruku a snažila se koni naznačit, že mu nic neudělám.

Kůň se chvíli zdráhal, ale pak přišel a nechal se pohladit.

Pomalu jsem na něj vylezla. Chytla se hřívy a pobídla hřebce dopředu.

Dva dny jsem jela na hřebci, kterému jsem později dala jméno Eruecco.

Cesta byla celkem jednotvárná. Držela jsem se dál od cesty. Přebrodila řeku Onóno. Párkrát jsem se vyhýbala oddílu vojáků, který směřoval na jih.

Teď jsem v hustém lese, a chystám věci na rozdělání ohně.

Eruecco mě nesl svižným krokem celou cestu. Celou dobu jsme zastavili jen abychom načerpali trochu síly.

Vytáhla jsem poslední zásoby jídla, což byl kousek nějakého masa. Po jídle jsem si lehla a okamžitě usnula.

Probudím mě až zvuk meče. Než stihnu něco udělat, někdo mě praští přes obličej a pak omdlím.

„Dělej, vstávej!“ slyším nějaký hlas.

„Nechte mě chvíli vyspat. Už dva dny jsem nespala. A k tomu se nemůžu moc vyspat, protože musím být pořád ve střehu,“ řeknu ospale a chytnu se hlavy, protože mi úplně třeští bolestí. Jsem tak trochu úplně mimo.

„Musíme se tě zeptat na pár otázek,“ řekne stejný hlas jako před tím.

„Tak vás je tu víc… hm… zajímavé, ale budu odpovídat jen, když se mi otázka bude líbit. Jasné?“ odpovím nahlas a otevřu oči.

Vidím pět lidí stojících nade mnou. Stojí tam starší i mladší lidé, ale nejvíc mě zaujme kluk odhadem stejně starý jako já. Jsem v nějakém lese. Vedle mě je rozdělaný oheň. Kolem ohně sedí další lidé i děti. Všichni mlčí jako mrtví a sledují oheň. Trochu mě při tom pohledu běhá mráz po zádech.

„Co jsi zač, děvče?“ tázavě se mě zeptá nejstarší z nich.

„Jsem Allegra dcera Ahantuona. Narodila jsem se ve vesnici, blíže neřeknu,“ začnu šeptat, aby to víc lidí neslyšelo než je potřeba.

„Kde si sebrala toho hřebce? Musel tě stát hodně peněz. Zrovna ty mi nepřipadáš jako člověk, který by na hřebce měl peníze. Takže zloděj?“ nejstarší položí otázku.

Snažím se rychle vymyslet nějakou výmluvu.

„Jmenuje se Eruecco a víc neřeknu. A zloděj nejsem.“

„Pěkné elfské jméno,“ řekne nějaký chlap a všichni začali přikyvovat na souhlas.

„Co si dělala tady v Lese Sérië?“ zeptá se mě další muž.

„Chtěla jsem si tu na chvíli odpočinout a najít útočiště před královstvím,“ poslední slovo úplně šeptám, až si ani já sama nejsem jistá jestli jsem ho vůbec řekla.

„Takže ty zdrháš před královstvím, proč?“

„Protože jsem Gaurinn,“ řeknu odhodlaně, protože se vůbec se za to nestydím.

„Aha… Přivaž ji ke stromu a dej ji nějaké jídlo Faileone,“ přikáže tomu stejně starému klukovi jako já.

Klukova červená kapuce zakrývala hlavu, ale když mě přivazoval, tak jsem uviděla jeho obličej. Měl delší černé vlasy a červený šátek přes čelo. Jeho jasně oranžové oči se na mě podívaly.

Všichni seděli v kruhu. Dojedla jsem jídlo a misku dala vedle sebe. Oči se mi opět zavřely únavou.

Najednou slyším nějaký nástroj. Když se podívám, odkud jde zvuk, vidím člověka stát blízko u ohně. Potichu pak začínají zpívat i lidé. Po chvíli všichni zpívají nahlas. Jejich jazyk neznám, ale myslím, že to je čarovný jazyk. Protože se s ohněm něco děje.

Oheň se podivně hýbe. Občas zahlédnu postavu, strom nebo plačící dítě. Vypadalo to jako by oheň ukazoval to, o čem zpívají.

Hudba je smutná a mě začínají stékat slzy po obličeji. Protože jsem už pochopila, o čem zpívají. Zpívají o utrpení, smrti, zoufalství. Hudba se pomalu mění a začíná být trochu veselejší. Teď je písnička o naději a myslím, že i o lepší budoucnosti.

Lidé i hudba utichají a rozchází se ke spánku. Po chvíli se tábor rozléhalo tiché pravidelné dýchání. Někdo tam začal hlasitě chrápat. Únava mě stejně přemohla a za chvíli jsem tvrdě spala.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování