Vražda pro sílu 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Allegra je ještě pořád spoutaná. Tábor lidí se vydá na cestu. Při tom potká takového starce, který bude vědět moc zajímavých informací.

21.07.2012 (09:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 603×

5. Stařec

„Ježíši… Tak stávej! Víš o tom, že spíš jak obr? Ten taky nejde probudit stejně jako ty,“ otráveně mě budí Faileon.

„Tu máš chleba. Rozhodni se, buď půjdeš s námi, nebo svou vlastní cestou.“ Ještě aby to zdůraznil, tak se mnou zatřásl.

„Když půjdu s vámi, budu mít na sobě pouta?“ a zvednu ruce k jeho obličeji. Ucítila jsem jeho dech na svých rukou.

„O tom nerozhoduju já, ale stařec.“

„To je ten dědeček, který se mě ptal?“

„Ano, ale říkáme mu Stařec. Tak půjdeš s námi nebo půjdeš sama? Klidně můžeš jít s námi, ale ještě pár dní možná víc budeš mít na rukou pouta. Je to protože se král k nám snaží nastrčit špeha,“ řekl vážně a na jeho očích se objevil smutek.

„Když dostanu slušný příděl jídla a pití, tak půjdu.“ Usměji se, jak nejvíc umím.

„Dobře, pojedeš na Erueccovi, ale povedu ho já, ano?“ zeptá se a usměje se na mě svým krásným uličnickým úsměvem.

Seděla jsem na Erueccovi a Faileon ho vedl lesní cestou. Cesta vedla na jih. Blíž k horám.

V celém táboru bylo asi dvacet lidí. Pár dětí se kolem dospělých honily a jejich smích byl kouzelný. Dlouho jsem nic takového neslyšela. Začala jsem se taky nahlas smát a užívat si jara. Jarní studený vánek si pohrával s mými dlouhými vlasy. Vánek byl příjemný, protože bylo celkem teplo.

Vedle mě na koni jel Stařec. Až teď jsem si všimla, že má jen jedno oko a levou nohu nemá ani celou. Stařec měl hluboké vrásky a na sobě měl oblečený tmavě zelený hábit.

„Co se vám stalo, Starče?“ Se zájmem se zeptám a podívám se do jeho jednoho oka.

„Děvenko, to je moc dlouhý příběh,“ odpoví pomalu hlubokým, klidným hlasem.

„Myslím, že máme dost času.“

„Dobře… Byl jsem ve vězení v městě Hui. Nikdo z toho vězení neodejde bez újmy. Já jsem z něho utekl, ale to je zas jiný příběh. Oko mi vypíchl spoluvězeň. Jmenoval se Ahantuona, nebo tak nějak. Udělal to v domnění, že ho jiní vězni dostanou ven, ale tak se nestalo. Pořád mi vyparoval o svoji ženě a dceři. Musel odejít od nich. Víš o tom, že jeho dcera se jmenovala Allegra? Zvláštní… nemyslíš?“ řekne jakoby nic a podívá se na mě.

„Žije ještě?“

„Ano, ale je pořád ve vězení. Říká se o něm, že je šílený,“ potichu odpoví.

Zaplavil mně neurčité pocity. Vždycky jsem doufala, že můj otec je někdo víc. Teď jsem zjistila že je to zločinec. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Kterým směrem je Hui? Starče?“

„Na severozápad,“ ukáže směrem za sebe. „Ale doufám, že nebudeš tak blbá a nevydáš se do Hui. Jen z domnění, že by to mohl být tvůj otec. Kdysi jsem taky udělal podobnou věc. Chtěl jsem najít elfy, ale nakonec jsem našel divoké stádo jednorožců. U těch jednorožců byl takový blonďatý mladík oblečený celý v černém. Měl jsem pak mnoho problémů,“ řekne a zadívá se někam daleko.

„Vážně?“ zeptám se ho, ale on mou otázku ignoruje.

„Znám spoustu zajímavých příběhů, pravdivých legend a mnoho životních zážitků. Žiju už déle, než si myslíš,“ podívá se na mě svým jedním okem.

Odpoledne jsme zastavili u lesního potůčku na odpočinek. Slunce na zem moc nesvítilo, protože tu byly obrovské a staré stromy, takže tu bylo takové přítmí. Když jsme doplnili vaky na vodu, odřezali mi pouta na rukou.

Faileon si sedl vedle mě a chvíli nikdo nic neříkal.

„Víš o tom, že v Hui jsou veškeré vojenské síly a mají tam na každém rohu stráže? A na každém rohu visí obrázky hledaných lidí? Myslím, že ty tam budeš zabírat nejvíc místa samozřejmě až po Starci. Vážně tam chceš jet? Celou cestu si o tom přemýšlela. Poznám to,“ zeptal se a celou dobu ze mě nespouštěl oči.

„Je to jediná šance, jak zjistit, jestli někdo z mojí rodiny žije. Nedávám tomu takové šance, že by to mohl být zrovna můj otec, ale pojedu,“ řeknu hlasem, který jasně naznačuje, že už o tom nehodlám diskutovat.

„Vždyť to ani nemusí být tvůj otec a ty se při tom můžeš zabít. Má to vůbec cenu?“

„Má to cenu. A navíc nemůžu pořád jezdit s vámi. Stejně nemám kam jít a chci se pomstít králi,“ řeknu odhodlaně.

„Proč se chceš pomstít?“

„Král zabil mou matku a Regiho. A už kvůli sobě pojedu!“

„Pojedu s tebou, stejně už mě přestávalo bavit se schovávat. A taky mám co pomstít.“ Usměje se a poplácá mě po zádech.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování