OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všemocný - kapitola 4.



Všemocný - kapitola 4.Nová kapitola Všemocného. Logan začíná jednat na vlastní pěst. Anebo se o to alespoň pokouší.
Omlouvám se za odmlčení. Vzpomínáte si vůbec ještě na Všemocného? Já minimálně. :D Prázdniny jsou náročné i bez školních povinností. Ale to jistě mnoho z vás zná. Doma jsem vždy jen na skok a na koníčky moc času nezbývá.
Tak snad mi ještě pár lidiček u povídky vydrželo. :)
Carlie

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

 

Byly to už tři dny, co jsem mámu nechal zavřít, a připadalo mi, že snad deset let od chvíle, kdy Annie zmizela. Detektiv Morgan se samozřejmě neozval, což nevěstilo nic dobrého. Několikrát jsem se bezúspěšně pokoušel dovolat se na stanici a vyžádat si nějaké informace. Vždy mě však odbyli s tím, že nic nemají, jinak bych byl už dávno informován. Celé tohle šnečí tempo mě nakonec dohnalo k tomu, že jsem tam prostě zašel osobně a vzbudil pěkný pozdvižení.

„A teď mě dobře poslouchejte. Kurva!“ Málem jsem se ohnal po strážníkovi po mé pravici, který i když se zdál být menší a slabší než já, mohl mít pod palcem nejrůznější fígle bojové techniky. „Okamžitě zvednete ty svý líný zadky a najdete mi sestru, je vám to jasný?“ řval jsem natolik, až se na mě všichni přítomní otáčeli. Několik dní bez pořádného spánku ze mě učinilo hrůzostrašný monstrum. Taky jsem potřeboval rekonvalescenci ve cvokárně… máma na tom nakonec vydělala.

„Uklidněte se, pane McCarthy nebo vás dám vyvést.“ On si snad myslel, že se z jeho slov posadím na prdel a ztichnu.  

„Tak ksakru něco dělejte!“ motivoval jsem je.

„My se snažíme, pane, ale…“

„Ne! Vy se nesnažíte.“ Třísknul jsem do plechový skříně se spisy a vystřelil rychlostí kulovýho blesku zase hezky rychle do ulic. Byl jsem si vědom svého chování, a tak jsem se tam radši ještě ten den vrátil s omluvou a vymluvil se na přetažení. Pochopili to, ale beztak se mi nezdálo, že by s případem nějak pokročili. Anebo snad že by předložili nějakej předmět doličný? Nic! Kašlali na to!

„Víte, já vás chápu. Nejste v lehké situaci. Ale zkuste taky pochopit vy nás. Nemůžeme vám volat každých deset minut a sdělovat…. sdělovat … a… a to nejenom kvůli tomu, že bychom ztráceli čas! Víte?“ koktal.

„Protože nic nemáte! Proto nevoláte,“ poznamenal jsem sarkasticky, když jsem se usazoval na židli proti detektivovi v jeho kanceláři. Opět.

„To také,“ přiznal neochotně a očima přelétl spis mojí sestry. V tu chvíli jako by se mi v hlavě secvakly nějaký důležitý položky. „Nemohl byste mi donést trochu vody? Udělalo se mi zle,“ zahrál jsem. Od sestry mám ve finglování mdlob velmi dobrou praxi.

„Jistě,“ zamračil se nad mou očividnou změnou, ale nijak ji nekomentoval. Poslušně jako pejsek vstal a šel splnit mé přání.

Natáhl jsem se pro dokument a rychle očima projel stávající fakta. Našel jsem zmínku o bezdomovci, který údajně viděl únos. Burgmann.

Burgmann. Hlavně si to pamatovat! Musím s ním mluvit! Sebral jsem se a zmizel z kanclu. Bylo mi jedno, co si Morgan pomyslí, až najde svůj kutloch prázdnej. Jednal jsem okamžitě. Bez rozmyšlení. Bez stanoveného cíle. Hlavní bylo vůbec něco dělat…

 

Vlastně, když jsem dorazil k parku, nebyl jsem si vůbec jistej, co tam hledám. Na první pohled jsem vůbec netušil, kde začít s pátráním po nějakém panu Burgmannovi, občanovi bez trvalého přístřeší. A i když to nebyl dobrej rozumnej nápad, zasahovat do vyšetřování, pokračoval jsem v prolejzání parku. Tušil jsem, že částečnej důvod, proč tohle dělám, byla naše matka. Kdybych nemusel slíbit, co jsem slíbil, hledal bych vůbec? Nebyl jsem na to dost línej? Dost… necitlivej?

Hádal jsem se s ní přece! Možná bych byl natolik velkej parchant a nechal bych to plavat. Nicota by mě pak mohla v klidu za živa ožírat, jako pes ohlodává kost. Zasloužil bych si to. Vlastně mám pocit, že si to stále zasloužím.

Chyběla mi. A byl jsem ochotný si to přiznat. Po tolika letech bych jí tak strašně rád řekl, že jí mam rád. Že je moje malá velká sestřička. Ale uvědomil jsem si to pozdě…

On tady někde přece je! Byl jsem o tom přesvědčený. Musel jsem hledat a nevzdat se. To by byla chyba. Lhal jsem si do kapsy, když jsem si namlouval, že najít ho bude brnkačka? Co to o mně vlastně vypovídalo? Na to jsem odpověď znal. Vypovídalo to, že je se mnou něco hluboce v nepořádku. Že mě ovlivnilo tolik ovlivnitelného. A že jsem tohle nikdy nemohl dokázat. Ne sám.

Hlava se mi točila, jak sem se snažil hořečnatě přemýšlet. Otáčel jsem se kolem sebe, stále hledal. Posouval jsem se ve velkém spěchu.

„Neznáte pana Burgmanna?“ ptal jsem se stále dokola kolemjdoucích. Kouknul jsem na hodiny; bylo dost pozdě, ale nezajímalo mě to. Když se začne stmívat, třeba se tady mihne nějakej otrhanec anebo se viníci vrátí na místo činu pro další oběť. Ale stejně jako moje pomalu uhasínající naděje, že je Annie stále naživu, klesala i šance na to, že toho bezdomovce najdu ještě dneska. Došel jsem k názoru, že bude pro tuhle chvíli nejlepší sbalit to tu a vrátit se sem opět zítra, když tu jsem najednou z čista jasna před sebou spatřil skupinu otrhaných, opitých a ne zrovna příjemně vonících chlápků.

Bylo to, jako by mi je sám bůh poslal… kdybych na nějakého věřil. Ale tohle mohla být spíš past samotného vládce pekel. „Pan Burgmann?“ došel jsem k nim.

„To z-z-záleží na tom, co potřebuješ, mladej,“ rozesmál se jeden z nich a mírně sebou zapotácel.

„Já jsem Thomas Burgmann. Zdravím,“ pozdravil ten nejvyšší maník a nasadil obezřetný úsměv. „Hele… jestli ti dlužim nějaký prachy hochu, tak fakt nemam,“ kladl velký důraz na každé slovo.

„Dlužíte mi velkej balík, tak co kdybyste poslal svý kamarády pryč a mohli jsme si v klidu domluvit splátkovej kalendář?“ zavtipkoval jsem. Thomas Burgmann si mě počal zlobně měřit a bylo vidět, že jsem ho moc nepotěšil.

„Oni nikam nepůjdou.“ Vyhodil prázdnou lahev za sebe.

„Nejde o prachy. Ty si nechte. Ale jestli si na mě neuděláte chvíli, tak na vás zavolám policii a nahlásím vás za nedovolené odhazování odpadků na ulici.“ Ani jsem nevěděl, jestli by ho vůbec za něco takového potrestali. Zamořování veřejných prostranství… existoval na to zákon?

Thomas se hlasitě uchechtl. „Tak do toho!“

„To sotva!“ zasyčel jsem naštvaně. Už mě unavovaly ty původní hry na zdvořilosti. Vzbuzovalo to ve mně ještě větší odpor k tomuhle páchnoucímu chlapovi. Přešel jsem k nim, jednoho čapl za kabát a shodil ho na zem. Pak jsem odkopnul všechny otevřený flašky, který stály vedle nich na silnici, a postavil se před sedícího muže. „Ve svym vlastním zájmu bys měl okamžitě vstát a jít se semnou projít. Tak co říkáš?“ Nedovedl jsem si představit, co si asi myslí. Co očekává, že provedu? Ostatně ani já sám jsem to nevěděl.

Burgmann si velice tiše odfrkl a podíval se po kamarádech.

 „Podívejte. Jsem bratr té unesené holky. Potřebuju vám položit je pár otázek.“ Naléhavě jsem se svým pohledem vpíjel do jeho očí. Nakonec se Burgmann nechal vytáhnout na nohy a souhlasil s procházkou. Možná to bylo jen tím, že jsem mu dodatečně slíbil pivo. Ať už tak nebo tak, šel…

„Opravdu nevím, co bych ti měl říct, hochu. Vše jsem oznámil na policii,“ škytl.

Zdálo se, že toho dne bude s bezdomovcem těžké pořízení. Nechával se stále pobízet a neostýchal se mi sdělit, že ho má společnost vůbec netěší. Každé slovo jsem z něj doslova mámil. Jak by řekla moje matka, lezlo to z něj jako z chlupatý deky.

„Byla to tmavá dodávka. Moc jsem toho neviděl. Byl jsem namol. Akorát jsem postřehnul, že támhle…“ Ukázal prstem na druhou stranu parku. „šla nějaká holka a ze zadu se na ni vrhli nějaký chlapi a odtáhly ji do auta. Ten řidič měl dost na spěch, dupnul na plyn a už byli v tahu,“ popisoval celou záležitost.

„A proč jste s nahlášením čekal až do rána, člověče?“ osočil jsem se.

„Je mi líto. Byl jsem na šrot.“ Chtěl jsem se rozkřičet, kopnout do něčeho a vybít si zlost. Cítil jsem nutkání přičíst vinu někomu jinému, abych se toho pocitu zbavil sám. Jenomže ve chvíli, kdy jsem se chystal pěkně od plic říct člověku vedle mě, co si o něm myslím, mi na mysl připlul obraz starý pár dní.

Byl večer, tma… Lee volal. Šel jsem za ním a…

Obličej mi osvítila tmavě černá dodávka, která se právě smykem řítila do zatáčky. Nějakej šílenec si patrně spletl ulice města se závody ve stylu Rychle a zběsile. Idiot… ten šílenec mohl klidně někoho zabít. Na konci silnice ono auto projelo na červenou a bylo z dosahu. Nechtěl jsem se jím nijak zabývat, jenomže jsem cítil jakýsi zvláštní pocit, jakoby mi něco zásadního uniklo. Dost důležitá a zásadní věc, lehce neodkladná. A přesto že jsem se opravdu snažil uvědomit si, co by mě tak jako mohlo rozhodit anebo aspoň znepokojit, mě kdosi přirazil na stěnu baráku a pověsil se mi okolo krku.

Paris. Paris! To ona se na mě přilepila jako klíště! To byla ona, kdo mě donutil nezabývat se tím. I když bych pravděpodobně nic užitečného neudělal. Nemohl jsem to vědět! Ta dodávka! Byla v ní Annie? Mohla to být ona stejná dodávka? Vzpomínej, Logane, vzpomínej! Poznávací značka? Pamatoval jsem si jen počáteční písmeno… ale byla to cizí espézetka! To jsem věděl jistě!

Jenomže nic z toho nebylo použitelné. Mohl jsem to nahlásit, ty své uchvacující poznatky. Pravděpodobně ale byly k ničemu.

„Espézetku si asi nepamatujete, že?“vyhrkl jsem na něho, až se překvapením pozastavil v chůzi.“Anebo jestli… alespoň jedno písmenko! Číslici! Nezahlédl jste? No tak, člověče!“ I přes velký odpor, který jsem dokázal rychle z přesvědčení potlačit, jsem mu přátelsky položil ruku na rameno. „Je to důležité,“ vyslovil jsem srdceryvně.

„Jak jsem řekl. Je mi líto.“ Poodstoupil ode mě a mou ruku tak setřásl. Už jsem nevěděl, jak dál.

„I tak vám děkuji.“ Hodil jsem mu bankovku a zmizel stejně rychle, jak jsem se objevil.

 

 

O něco později už jsem opět stepoval na policejní stanici.

„Byli z ciziny!“ vyhrkl jsem na Morgana a práskl dveřmi od jeho kanceláře.

„Prosím? Pane McCarthy?“ odkašlal si. „Už je vám lépe?“ změřil si mě pochybovačně.

„Ta dodávka. Nebyla místní, ani ze států!“

„Mluvíte o té dodávce, v které byla unesena vaše sestra?“ Tupě na mě civěl.

Vypěnil jsem. „Né asi. O autě vaší matky, idiote! Samozřejmě že o té!“

„Uklidněte se prosím a uvědomte si, že jste právě urazil úřední osobu! Jak to, prosím vás, víte?“

„Je to důležité?“ ohradil jsem se.

„Samozřejmě.“

Na sucho jsem polkl. „Já… asi jsem ji viděl,“ zašeptal jsem. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všemocný - kapitola 4.:

2. Simones
21.08.2013 [23:11]

no začíná to být napínavější, jsem zvědavá na pokračování Emoticon

1. Killy přispěvatel
21.08.2013 [22:01]

Killy Emoticon Emoticon Emoticon božee, Logan, to ti trvalo!!! Som zvedavá, ako to bude pokračovať, keďže sa Annie ešte pár mesiacov neobjaví. Dúfam, že sa mu pritrafí nejaká zaujímavá lovestory, lebo tie ti idú. V každom prípade by som sa nebránila ani inej zápletke. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!