OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všemocný - kapitola 7.

03.10.2013 (19:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 914×

Po šichtě jsem se stavil na policejní stanici. Detektiv Morgan mi volal brzy z rána, že má nějakou novou zprávu, ale nechtěl mi ji říct po telefonu. Velmi mě to vyděsilo a zarmoutilo zároveň. Bál jsem se nejhoršího. Mohlo to znamenat, že našli její tělo. Její studené, bledé tělo, které někdo pohodil do příkopu nebo škarpy.

Práce ve skladu má jednu nevýhodu. I když pracujete manuálně, hlavu nezaměstnáte. Tím pádem mi v hlavě pluly nesčetné fantazie o sestřině osudu.

Měl jsem chuť posilnit se na cestu alkoholem, ale nechtěl jsem tam zase vzbudit nějaký pozdvižení. Což by se mi možná po takové vzpruze povedlo, a tak jsem se raději za detektivem vydal ve stavu naprosté střízlivosti.

„Tak co máte?“ vysypal jsem ze sebe na místo pozdravu. Tady už stejně každej věděl, s jakým debilem měli tu čest.

„Posaďte se.“ Pokynul mi ke křeslu. Už zase. Na téhle podělané židli jsem seděl nějak často. A zatím mi toho moc neřekli. Nikdy. Dnešek bude výjimkou. Proto mi přece volali?!

Splnil jsem, co požadoval. „Tak povídejte.“ Usadil jsem se, ale nedokázal jsem zabránit svému chodidlu poklepávat nervózně o zem. Nesnášel jsem, když to dělal někdo jinej…

„Máme novou stopu. Bohužel, není to příliš optimistické, ale pohnuli jsme se z místa.“ Ha! Já věděl, že to nebude nic dobrého. Ale ke smrti to snad nesměřovalo. A to byla sakra dobrá zpráva!

„A? Nenechte se prosit!“ postavil jsem se opět, ale hned jak jsem lokalizoval nesouhlasný pohled detektiva, jsem se opět posadil. Možná to byla jediná stvůra, která mě měla v moci.

Odkašlal si. „Jisté informace nás zavedli do zahraničí.“ Lokty si položil na pracovní stůl a propletl si prsty. „Máme důvod domnívat se, že máme tu čest s jistou specifickou sférou kriminality. Jako je vykořisťování, nucení k prostituci… Slyšel jste někdy pojem obchod s bílým masem?“ Dělal ze mě totálního kreténa? Mam televizi, idiote!

„Samozřejmě,“ uštěpačně jsem odvětil. „Takže si myslíte, že moje sestra…“ zvednul se mi žaludek. „… že moje sestra…“ Jenom vyslovit ta slova se mi převelice hnusilo. „Annie je předmětem nějaké koupě?“ vykoktal jsem nevěřícně.

„Miliony lidí ročně zmizí. Jsou převezeni přes hranice a prodávání do otroctví. Někteří dokonce rozprodáváni na orgány.“ Nevím, co bylo horší, uvědomil jsem si. Vědomí, že někdo naporcuje mojí sestřičku, bylo hrozný, ale aby jí někdo ubližoval stále dokola a dokola? Nutil ji k ohavnostem? Bez jejího dobrovolného svolení?

„Co budete dělat teď?“ Museli mít přece plán. Museli nám ji zachránit a přivést zpět. „Můžu něco udělat já? A kdo vás vlastně přivedl na tuhle stopu?“ Opět jsem vstal. Přecházení po místnosti jako forma uklidnění se zdálo celkem přijatelné.

„Uklidněte se, prosím. Máte mnoho otázek, a já to chápu.“ Svraštil obočí. „Uvědomte si…“ Zase tady bylo tohle hrozné slovní spojení. Uvědomte si! Právě, že jsem si uvědomoval. „Obchodníci se sexuálními službami jsou vychytralí. Na tuhle nelegální činnost mají komplice všude. Řekl bych, že i v našich řadách.“ Doufal jsem, že jsem se přeslechl.

„To jako myslíte i tady?“ zhrozil jsem se. Tahle otázka se nabízela sama.

Má domněnka se ho dotkla. „To snad ne. Ale v jiných menších městech, v jiných státech pravděpodobně ano. Tenhle kšeft nese mnoho peněz. Tím samozřejmě nikoho neobhajuji. Opatření jsou neefektivní, a proto teď musíme velmi pečlivě zvažovat, která z nich nastolíme,“ uvažoval.

„Tak proboha hlavně zvažujte rychle,“ skryl jsem si hlavu do dlaní. Nevidět, neslyšet, nevnímat… nevědět! Bože, proč o tom musím vědět? Proč tohle postihlo nás? Moji rodinu?

Moji rodinu? Moji rodinu? Teď je to najednou moje rodina? Jsi idiot, Logane, opakoval jsem si v duchu tahle tři slova.

Ach Annie… sestřičko.

„Ptal jste se mě, Logane, jak jsme se k tomu dostali,“ začal, jakmile si všimnul mého prapodivného chování. Momentu, ve kterém jsem byl pohlcen svými vnitřními úvahami o znovu objeveném svazku rodinném. „Obchodování s lidmi je nejvíce rozšířená forma nelegální činnosti hned po obchodování s drogami a se zbraněmi. Máme lidi všude. Zaměstnance v utajení. K jednomu takovému se donesla informace, že jistému muži, jinak přezdívanému Joeovi; a mezi námi, pochybuji, že je to jeho skutečné jméno, se dostávají pod rukou unesené ženy a děti. Snad zajišťuje aukce nebo něco takového. Jistý zdroj uvedl, že jedna z dívek by mohla být vaše sestra. Byla identifikována podle fotografie, kterou jste mi poskytl. Nechal jsem ji rozeslat,“ pochválil se.

Hlava se mi motala pod náporem tolika informací. Snažil jsem se vstřebat všechno. Nic neopomenout. Ukládal jsem si do paměti každé slovo, které tento muž vyslovil.

„Moment. Jistý zdroj?“ zeptal jsem se váhavě.

„Zajali jsme nějakého muže z branže,“ vysvětloval. „Jméno vám říct prozatím nemohu, to jistě chápete.“ Nechápal jsem, ale bylo mi to jedno. Důležitý bylo to, co mělo následovat.

„Takže, v takových věcech máte lidi. Proč teda nezasáhnou?“ Jestli se někdo z fízlů už potkal s mojí sestrou a nechal ji tohle všechno dál podstupovat, pak…

„To není tak jednoduché. Za prvé jsem neřekl, že někdo z našich lidí přímo a osobně pronikl do tohoto nelítostného podsvětí, za druhé také proto, že když už se dostaneme na stopu něčeho tak velkého, musíme se snažit proniknout do samotného jádra. Najít zdroj všeho zla, jestli rozumíte.“ Rozuměl jsem až moc dobře. Bylo mi zle jako nikdy.

„Takže tím vlastně chcete říct, že si kvůli jedný malý holce nenecháte ujít možnost potrestat ty nejvyšší a zastavit to všechno.“ Oba jsme věděli, že jsem to pochopil naprosto správně. „Uvědomujete si ale vůbec, že se mnou hovoříte o mé sestře? Já vím, že jsem si přál, abyste se mnou komunikoval narovinu, ale tohle je… moc?!“

„Já vím. Opravdu.“

„Ne, to nevíte. Mám pocit, ne, já nemám pocit, já vím, že nemůžete vědět, co cítím. Čím prochází má matka.“ Byl jsem tak bezbranný. V tu chvíli jsem si přál spolknout všechnu chytrost světa, stát se jedním ze super postaviček z komiksů. Toužil jsem po tom být obdarován nadpřirozenou silou, stát se všemocným Supermanem a dojít si pro svou sestru osobně. Hlasitě jsem si povzdechl. „Dobře. Takže… musíme čekat,“ uhodnul jsem. Jinudy cesta patrně nevedla.

„Ano. Naši lidé se chytli celkem dobře. Vypadá to, že získali důvěru. Pokusí se probojovat se do říše dění. Jakmile se dostanou do středu, zjistí, o jaké pachatele jde a kde jsou oběti ukryty, zasáhneme. To mi věřte. Je i v našem zájmu dostat odtamtud ty chudáky.“ Zhluboka se nadechnul. „Obchod s prostitucí a dětská pornografie je něco strašného. Samozřejmě pak zajišťujeme odbornou pomoc, a to myslím nejenom pro oběti…“ zarazil se, když spatřil můj pohled. „Víte, neberte to osobně. Snášíte to opravdu statečně, Logane, ale občas neuškodí pohovořit si o tom, co prožíváte, se specialistou.“

„Děkuji,“ taktně jsem odmítnul. „O mě si starosti nedělejte a má matka má péči zajištěnou.“ Nepotřeboval jsem se svěřovat se svými problémy specialistům. Dost na to, že u nás v rodině už duševně chorý někdo byl. „Takže. To je vše, anebo mi snad máte ještě co říct?“

„To je vše,“ připustil.

„Dobře, tak tedy nashledanou. Prozatím.“ Potřásl jsem si s ním rukou a vypadnul. Bylo to pro mě zatraceně těžký. Těžký připustit si to všechno a zároveň ušetřit zdravý rozum. Snažil jsem se soustředit na něco jiného, než na podobu nelidského kšeftu, jehož moje sestra patrně byla součástí.

S každým dalším krokem se mi zvedal žaludek ještě víc. Měl jsem chuť řvát. Měl jsem chuť se bít. S kýmkoliv. S čímkoliv. Hlavně něčemu pořádně nabančit. Vyvztekat se.

Zrychlil jsem z chůze do klusu. Z klusu následně do běhu. Lidi se za mnou otáčeli, ale bylo mi naprosto jedno, co se jim honilo hlavou. Co si o mně mysleli. Důležité bylo, co jsem si myslel já. Co se odehrávalo uvnitř mě. A nebylo to vlídné ani hřející. Nýbrž otřesné. Zdrcující… nechutné. Přemýšlel jsem nad nimi… nad ní… nad tím, co se tam provozovalo. Já sám jsem bral sex jako velké uspokojení. Miloval jsem ho. Potřeboval několikrát týdně. Ale v životě by mě nenapadlo za něj platit. A už vůbec ne s myšlenkou, že se vyřádím na kdejaký zajmutý chudince. Anebo, nedej bože, dítěti.

Ach Annie…

Nemůžu tě hledat… zhoršil bych ti to. Nemůžu ti pomoct, protože nevím, kde jsi. A dokonce na tebe nemůžu ani zapomenout, jelikož jsi moje sestra. Mám tě rád. I pro mě je tato situace bezvýchodná. Nemůžu si nijak ulehčit od trápení. Protože jsem s tebou skutečně spjat. Protože možná opravdu existuje nějaké sourozenecké pouto, a když se cítíš hrozně ty, je na umření i mně. Tak strašně moc bych si přál vrátit čas zpět anebo si s tebou tvoji situaci vyměnit. Ale ani jedno není v mojí moci, v moci ničí. Kouzla niky neexistovala, neexistují a nikdy existovat nebudou. Za to ty ano… i já… a ti parchanti, co ti to provedli. Co tě do toho dostali.

Možná tě ohrozím, možná situaci ještě zhorším, ale myslím si, že bych jako tvůj bratr něco udělat měl. Něco zákonem neuznávaného. Nastavím svůj krk… Pokusím se dostat aspoň na začátek. Možná zachránit nějakou další nevinnou oběť. Tebe zachránit nedokážu, to vím… Asi se ani nebudu snažit dostat se přímo k tobě, protože bys to mohla odnést životem. Ale udělám cokoliv, opravdu cokoliv, abych vypátral potřebné informace. Informace, které povedou k tvé záchraně.

Ti parchanti se budou smažit v pekle! A to ti slíbit můžu, drahá sestřičko…  

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všemocný - kapitola 7.: