OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 11. kapitola

21.04.2010 (16:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 763×

2. září, 12:30

Společenská místnost

Hned první den jsem naší koleji vydělala pět bodů. Vsadím se, že jsou to úplně první body, které Nebelvír za tenhle školní rok dostal. Dal mi je "starouš Křik" za nejlepší lektvar zpomalení. Na lektvary já byla vždycky machr. Už jako malá holčička jsem kradla mamince přísady a házela to do kotlíku pátý přes devátý. Nikdy jsem neměla zapálený oheň, takže se většinou nic nestalo. Ale i mezi dětským žvatláním se občas najde kouzelné slovo a tak došlo k pár drobným výbuchům. Nic, co by nespravila půlhodinka uklízení. Pokud nepočítám tu zdevastovanou kuchyň, tam jsem vážně šlápla vedle. Ale já za to nemůžu, neměla si mamka nechávat na stole tu lahvičku s lektvarem na zažehávání ohně. Její chyba!

U oběda jsem si původně sedla sama, ale brzy se ke mě přidala zrzka Lilly Evansová. Já se o ní neprosila, ale ona se prostě vetřela. Božínku, to bude dlouhý den.

"Ahojky, máš tu místo?" zazubila se na mě.

Chtěla jsem se na ní usmát, ale místo toho jsem křečovitě vycenila zuby, jako kdybych seděla na kaktusu a snažila se to zatajit.

"Jo, jasně. Klidně si sedni."

"Koukala jsem, jak jsi válela na lektvarech. Jsi vážně dobrá, naprosto nechápu, jak tě mohlo napadnout přidat do zpomalovacího lektvaru prášek z bezoáru, to nedokážu pochopit. Obvykle tyhle srandičky riskuje jenom Sev, ale i ten se tentokrát držel předepsaného postupu."

"No, víš. Občas musíš zariskovat, abys vyhrála," odpověděla jsem s totální samozřejmostí. Pravdou je, že netuším, že bych do lektvaru prášek z bezoáru přidávala. Nejspíš  zůstal na té neopláchnuté lžíci. Jo, to bude ono.

Myslela jsem, že tím zrzka skončila. Jak vysoko sahá lidská blbost...

"A jak se ti zatím líbí v Bradavicích?" Úsměv sem, úsměv tam. Aby ti nevypadla huba z pantů.

"Jo, fajn. Zatím jsem toho teda moc neviděla..."

"No tak to ti to tady budu muset všechno ukázat. Co máš teď hodinu po obědě?"

"Myslím, že volno..." Prosím, ať má hodinu.

"Škoda, já mám zrovna hodinu," DÍKY Ježíšku! "A co potom?"

Zašátrala jsem v paměti... Levá mozková hemisféra - nic. Pravá mozková hemisféra - nic. Pak jsem to vzdala a vytáhla z tašky rozvrh. "Po obědě mááám... Věštění z čísel."

"Vidíš, další předmět, který máme spolu. Takže se uvidíme tam. Zatím ahoj."

Zvedla se a odešla. Díky bohu. I když nechápu, jak do sebe mohla tak rychle naházet jídlo a ještě u toho žvanit.

Klid nebyl dlouho, po chvíli se ke mě přidala ŽuŽu. Ta růžová nádhera z naší ložnice.

"Ahojky, máš tu volno?"

"Pozdě, už sedíš," pomyslela jsem si.

"Říkala jsi něco?"

Dobře, tak jsem si to asi jenom nepomyslela. Hej i mistr kuchař se někdy uto... no tamto.. Budu se na to muset někoho zeptat.

Ale sedět s ŽuŽu nebylo tak strašný jako sedět se zrzkou. Ty její růžový vlasy poletovaly pořád dokola, jako by do nich každou chvíli zafoukalo z jiné strany. No, popravdě tam trochu táhlo, ale moje vlasy byly v klidu. Ne, oprava. Netáhlo tam, duchové pořádali nějaký rej, či co.

ŽuŽu zaklepala hlavou a ten její růžový závoj začal tancovat jako plamínky v ohni.

"Brrr, nesnáším, když mnou proletí duch. Připadám si potom jako úplný blbec, když skrze mě něco lítá. Všichni říkají, že si časem zvyknu, ale prostě to nejde. Budeš ještě ten hrášek?"

"Co... cože?"

"No ten hrášek."

"Jakej?" Jo, dělej ze sebe blbce, Poppy. To ti vždycky šlo skvěle.

"Ten na tvým talíři." Chudák holka už ze mě ztrácela nervy.

Koukla jsem se na svůj talíř. Vedle poslední brambory ležela ohromná spousta těch malejch zelenejch kuliček, co od srdce nesnáším!

"Jasně, už nebudu," řekla jsem a podala jí svůj talíř.

"Díky, víš... Já miluju hrášek a oni ho tady dávají vždycky tak strašně málo..." Pak zmlkla a dala se do jídla. Nebo spíš do konzumace zelených kuliček bez chuti. Bleeeeee!!!

Cestou z oběda do Nebelvírské věže (těch schodů, auuu) jsem zase měla to štěstí a setkala jsem se se Siriusem. A divím se, že z toho nemám se-se-se-sekavou.

Vypláznul na mě jazyk.

Říkám: "Ty a tvůj jazyk máte štěstí, že je kočička napapaná. Jinak by udělala kous a chudáček Sirius by přišel nejspíš o to nejdelší na svém těle. Teda, samozřejmě... s výjimkou nosu."

Někdo by mu měl asi říct, že pohledem se vraždit nedá (pozn. aut.: vsadím se, že vím, co se ti honí hlavou, Lizz. "Ale ano, dá. Muahahaha")

Po obědě jsem šla do společenky. Chtěla jsem si všechno v klidu zapsat a mrknou se jedním očkem na první kapitolu věštění z čísel. Mám drobné základy, ale to je asi všechno. Nestihla jsem ani najít volné křeslo a už mě zase někdo otravoval. Budu muset podplatit nějakou mezinárodní superhvězdu, aby navštívila Bradavice. Potom přestanu být největší atrakcí. Jo, to je dobrý nápad, brnknu Georgi Cloonymu. Ehm, kde je tu telefon? Není? Co je tohle za školu, proboha???

"Ahoj, Poppy, pojď si sednout k nám," volala na mě přes celou společenku Alexis z naší ložnice. Seděla tam s ní ještě blonďatá Kelly a ta holka, jejíž jméno jsem nerozumněla, protože huhlá.

Rychle jsem prolétla zbytek místnosti očima a žádné jiné volné místo jsem neviděla, tak jsem přisedla ke slečně blonďaté (Alexis), blonďatější (Kelly) a huhlavé (no, prostě ta třetí).

"Tak co, jak se ti líbí v Bradavicích?" zetala se Alexis.

"Jo, pěkný. Asi si tady nikde nezavolám, co?"

Kelly se na mě koukla jako na marťana.

"Nejlíp se volá ze sovince, je nejvýš a dobře se to nese. Ale musíš dávat pozor na třetí trám vpravo. Posledně jsme ho s Brianem trochu rozvrzali."

Zašklebila jsem se: "Díky, to jsem nutně potřebovala vědět."

Kelly se vrátila ke svému pilníku na nehty a dál si mě nevšímala. Taky dobře.

"So máf po féchle hodyne?" zeptala se slečna huhlavá.

"Cože?"

"So máf po téchle hodyne?"

"Cože???"

"SO MÁF PO TÉCHLE HODYNE?!"

Alexis se ke mě nenápadně naklonila a zašeptala mi do ucha: "Ptá se tě, co máš příští hodinu."

"Aha, takhle," odpověděla jsem Huhlavce. "Promiň, zalehlo mi ucho. Teď budu mít věštění z čísel. Co máte vy?" poslední otázku jsem směřovala všem.

Alexis řekla, že má jasnovidectví. Podle mě je to naprosto zbytečný přemět, ale budiž. Kelly se dál zaobírala jen svou mani a co říkala Huhlavka, to vážně netuším. Taky nemusím vědět všechno.

Nakonec jsem se jich zbavila, řekla jsem, že si ještě musím na další hodinu naučit první kapitolu, protože jsem trochu pozadu. Popravdě - jsem hodně pozadu. Ale cpát jim to nebudu.