OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 6. kapitola

08.02.2017 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1612×

Když vystupovala z kočáru před domem velvyslance, byla nervózní. Král přijel chvíli před ní. Naplánovali to takto schválně, všichni budou zaujatí králem a královnou, Nicolette nebude nikdo věnovat pozornost.

Měla na sobě světle modré šaty a módní účes, aby zapadla mezi ostatní dámy. Nejprve to Constance nechtěli vůbec říct, ale poté usoudili, že potřebují její pomoc. Nicolette tak usoudila. Byla schopná se naučit správně chodit, tančit nebo chovat, ale nikdo z mušketýrů jí nebyl schopen pomoct s jejím účesem. D’Artagnan sebral všechnu odvahu a svůj plán Constance vysvětlil. Chvílemi to vypadalo, že se z Constance stane dvojnásobná vdova, ale nakonec se uklidnila a po Nicolettině ujištění, že bude v pořádku, jí s přípravami pomohla.

Nicolette si nebyla tak úplně jistá, že bude v pořádku. Přestože jí to Aramis sliboval. A vlastně něco takového řekl Athos, který se ovšem stále tvářil značně nespokojen s celou situací. U někoho, kdo na svém obličeji nedává znát moc emocí, to bylo znepokojující.

Jeden ze sluhů jí pomohl po schodech do domu a ponoukl jí rukou směrem k sálu, kde byli ostatní. Vzala si minutku, aby se rozhlédla po sále, a poté se pomalým krokem vydala jej prozkoumat.

Viděla několik mušketýrů, které si pamatovala z posádky, ale nebyl to nikdo z té čtveřice, kterou důvěrně znala. Potřebovala je vidět, aby mohla trochu volněji dýchat. Potom uviděla Porthose, který na ni lehce kývnul a pak pootočil hlavu. Následovala jeho pohled a uviděla d’Artagnana a o pár kroků dále Aramise, který stál u krále a královny. Na chvíli se jí zatajil dech. Nikdy je neviděla takhle zblízka. Vlastně je vůbec nikdy neviděla. Jak by taky mohla? Žila na venkově nebo v chudinské čtvrti. Ani jedno nebylo zrovna místo, kde by se král objevoval. Všechno, co o něm věděla, znala jen z doslechu. I proto ji překvapilo, jak ve skutečnosti vypadá. Byl menší, než si myslela, a taky nebyl tak hezký, jak očekávala. Zato královna byla krásná. Měla dlouhé zlaté šaty a diamantový náhrdelník. Její oči i úsměv každému říkaly, jak laskavá je to žena. Byla naprosto okouzlena a vytrhnul ji z toho až pohyb za královnou. Teprve teď si všimla Athose. On, na druhou stranu, o Nicolette věděl v okamžiku, kdy vstoupila do sálu. Doopravdy zapadala mezi ostatní dámy. Šla vzpřímeně, pomalým, ladným krokem, stejně jako ostatní dámy tady. Přesto si stále nebyl jistý, zda je to dobrý nápad. Bylo to pro ni moc riskantní. Pokud se to pokazí a chytí ji, skončí ve vězení a mohlo by to vyvolat válku mezi oběma zeměmi.

Pozoroval ji poměrně důkladně, takže mu neušla výrazná změna v jejím obličeji. Ze sebevědomé ženy se teď stala vystrašená dívka. Zpozorněl a nebyl sám. Poté ale všem mušketýrům došlo, že byla jen vyzvána k tanci. Aramis nadzvedl obočí a podíval se na Athose. Ten jen klidně kývnul hlavou a trochu se uvolnil. Měla by to zvládnout. Nakonec jí to přece jen šlo.

Nicolette přijala nabídku k tanci jen proto, aby neudělala nějaký rozruch, ale vůbec se jí do toho nechtělo. Nebyl to Athos ani Aramis. Byl to naprosto cizí muž, který nevěděl, jak špatně tancuje.

„Ještě jsem vás zde neviděl,“ promluvil mladík. Byl docela hezký a i tón jeho hlasu byl poměrně líbezný.

„Přicestovala jsem z venkova za tetou. Jsem v Paříži poprvé,“ odpověděla a usmála se na něj. Vyhledala pohledem Aramise, který ji s úsměvem pozoroval. Dodalo jí to trochu více odvahy. Mladík si všiml jejího pohledu, ale když se otočil, Aramis už se díval jinam.

„Měl bych vás varovat, slečno.“ Tón se z líbezného změnil v o hodně tvrdší. „Nepřibližujte se k těm mužům okolo krále. Myslí si, že jsou nejdůležitějšími muži v zemi. Říkají si mušketýři, ale nejsou to ani vojáci. Jsou to spíše královští šaškové,“ usmíval se mladík. Nicolette chvíli překvapeně hleděla, ale poté se vzpamatovala. Když se znovu podíval na ni, už se usmívala.

„Oh, děkuji za vaši radu,“ odpověděla sladce. A při dalším kroku mu dupnula na nohu. „Jé, omlouvám se, pane. To jsem vážně nechtěla,“ mumlala hned omluvně a vyděšeně na něj zírala.

„To je v pořádku,“ ujišťoval ji, ale na hlase jasně poznala, že se jí do toho dupnutí povedla dát velká síla. Kupodivu v tanci dál pokračovat nechtěl. Odvedl ji na konec tanečního parketu a Nicolette po cestě zachytila Porthosův pohled a s úsměvem na něj mrkla. Na tváři se mu rozlil pobavený úsměv a uznale kývnul. Athos kousek od něj jen protočil oči. Veškerá snaha naučit ji tančit vyšla vniveč.

„Asi ráda tančí jen s námi,“ nahnul se k němu pobavený Aramis, ale když viděl Athosův nezaujatý obličej, vzpamatoval se a zvážněl. „Jdu jí ukázat cestu ke kanceláři,“ oznámil a chtěl odejít, ale Athos ho chytil za uniformu a zastavil ho.

„Pořádně ji hlídej,“ přikázal mu Athos vážně. Chvíli mu hleděl do očí, a když uznal, že Aramis pochopil, pustil ho.

„Jako samotnou královnu,“ odpověděl Aramis vážně, aniž by si uvědomil, že tohle zrovna nebyla slova, která by jeho přítele uklidnila.

„V tom případě se drž hodně daleko od postele,“ varoval ho. Aramis nereagoval a odcházel ze sálu. Dal si velmi záležet na tom, aby ho Nicolette viděla. Chvíli počkala a poté ho uvolněně následovala ven.

Pár hodin před plesem si znovu procházeli svůj plán, takže věděla, kudy se dostat ke schodům do prvního patra. Aramis stál za rohem u prvního schodu, a kdyby nevěděla, že tam má být, nejspíš by se vyděsila.

„Dobrý večer, slečno,“ usmál se na ni a při úklonu si sundal klobouk.

„Dobrý večer, pane,“ opáčila s úsměvem. Aramis se rozhlédl okolo, ale nezahlédl žádného strážného. Většina jich hlídala v sále a zbytek byl nejspíš na obchůzce v jiné části domu.

„Nahoru po schodech a čtvrté dveře napravo,“ dal jí tiché instrukce.

„A co přesně mám hledat? Tedy kromě dopisů s královskou pečetí?“ zajímala se ještě pro přesnější informace.

„Muži, jako je velvyslanec, si schovávají cenné věci do stolů nebo nějaké zamykatelné truhly.“

„Máte štěstí, že to se zámky umím a účes mám plný sponek,“ usmála se.

„Štěstí,“ souhlasil tiše, ale v jeho hlase bylo slyšet, že o štěstí vůbec nejde.

„Naučila jsem se to, abych přežila. Nic víc,“ bránila se ještě. Poté Aramise obešla a pokračovala ke dveřím, kam ji poslal. Čekal u schodů a hlídal, kdyby se vracela stráž. Nicolette trvalo jen pár sekund, než zmizela v kanceláři velvyslance.

Místnost byla tmavá, takže se vrátila a ze stěny vedle dveří si vzala jednu pochodeň, aby uvnitř viděla. Nechala ji v jednom z držáků na stěně blízko stolu a začala procházet papíry rozházené po celém stole. Když nic nenašla, rozhlédla se okolo, jestli nenajde nějakou velkou truhlu, ale jediná truhla byla ta malá na stole, do které se už dívala.

Povzdechla se a zaměřila se na celý pokoj. V lehké záři světla si všimla šuplíku na pravé straně stolu. Dřepla si, aby dobře viděla na zámek, a v účesu hledala další sponku, kterou by odemkla zámek. Zrovna když zasunula sponku do zámku, otevřely se dveře.

Ruka jí zamrzla uprostřed pohybu a sotva dýchala. Došlo jí, že hlídka, která na chodbě předtím nebyla, se teď vrátila a obchází také kancelář. Byla schovaná za stolem a mohly jí jít vidět jenom boty, přesto se ještě přikrčila a doufala, že stráž nepřijde blíže. V lehkém světle viděla druhý pár bot a začala se rozhlížet po něčem, co by jí mohlo posloužit jako zbraň. Potom se ozvala tupá rána.

„Nicolette,“ zaslechla Aramise a konečně se pořádně nadechla. Postavila se a viděla tělo strážného v Aramisových rukou. „Máš je?“ zeptal se a opatrně položil jeho tělo na zem. Ještě nikdy nikoho neviděla raději než Aramise.

„Ještě ne,“ odpověděla a znovu se sklonila ke stolu. „Musím se dostat do toho šuplíku,“ řekla a pustila se do zámku. Přiklekl si vedle ní a chvíli ji pozoroval při práci. Odemknout tenhle zámek bylo těžší, než ten na dveřích.

„Když máme chvilku čas, co kdybys mi řekla, jak ses dostala na ulici?“ zajímal se Aramis. Vybral si opravdu zajímavou chvíli na tento rozhovor, ale chtěl tak Nicolette uklidnit, když viděl, jak se jí klepou ruce.

„Když otec zemřel, babička se se mnou přestěhovala na venkov. Byla služebná u jednoho hraběte a já tam pomáhala taky. Potom starý hrabě zemřel a o vše se začal starat jeho syn. Byl krutý, všechno se změnilo. Babička chvíli nato zemřela a já… bez ní jsem tam vydržela jenom chvíli,“ vyprávěla, zatímco si hrála se zámkem. „Utekla jsem. Vzala jsem si svoje věci a odešla jsem do Paříže. Nevím, co jsem čekala, ale až pozdě mi došlo, že si nedokážu najít práci bez toho, aby se za mě někdo zaručil.“ Dopověděla to akorát ve chvíli, kdy zámek cvakl a šuplík povolil. Zbytek příběhu byl zapomenut, když se oba vrhli na prohledávání papírů. Aramis byl ten, kdo je našel.

„To je ono. Nicolette, máme to,“ řekl vesele. „Teď musíme rychle pryč,“ dodal ještě, když se podíval na druhou stranu místnosti, kde zanechal strážného v bezvědomí.

Ujistila se, že mají všechny dopisy, zabouchla šuplík a následovala Aramise ke dveřím pokoje. Pomalu otevřel a kontroloval, jestli můžou vyjít. Pokynul Nicolette a vedl ji potichu podél stěny.

Ušli jenom pár kroků, než ji Aramis strčil do kouta. Až když tasil meč, všimla si strážného s dýkou v ruce, který byl připraven každého vetřelce zabít a jeho hlavu donést svému pánovi. Nicolette jen doufala, že má Aramis vše pod kontrolou. Strážný se na něj vrhnul, ale naštěstí nebyl tak zkušený bojovník jako Aramis. Ten ho kopnul do břicha, až strážný spadl na zeď za ním a dýka mu vypadla z ruky. Aramis ho hlavicí meče praštil do hlavy a uspal ho.

„Jdeme,“ poručil Nicolette rychle, než se přiřítí další strážní. Popadl ji za ruku a rychle se s ní vydal ze schodů dolů, kde si všimnul další hlídky. Zatáhl ji do tmavého výklenku poblíž schodiště a přitiskl se na ni. Nicolette ale jeho blízkost zrovna moc neoceňovala.

„Jestli mě políbíš, rozbiju ti nos,“ řekl potichu, což její varovný podtón jen znásobilo. Aramis se usmál, natiskl své tělo na její a přiblížil k ní i svůj obličej, aby to vypadalo tak, jak říkala.

„Vím s určitostí, že nejsi jediná, kdo by mi pak chtěl ublížit,“ řekl jí nazpět. Jen se na něj zamračila, ale jinak už byli zticha. Pár sekund nato slyšela velmi blízko dva páry nohou a cítila, jak jí vyplašeně bije srdce. Aramis vypadal o hodně klidněji a opatrně se s ní pootočil a přitlačil ji ještě více na zeď. Kroky se pomalu vzdalovaly a Nicolette si úlevně oddechla. I přes Aramisovu klidnou masku teď viděla, jak se ulevilo i jemu. Měl rád boj, ale nejspíš ne, když byl v sázce i život někoho jiného. „Jdeme rychle pryč.“ Popadl ji za ruku a vlekl ji za sebou, co nejtišeji dovedl. K sálu, kde na ně čekal Athos, doklusala. Aramis se na něj vítězoslavně usmál a na Nicolette bylo vidět, jak spokojená se sebou je.

„Všechno v pořádku?“ zadržel ji Athos za paži, než stihla následovat Aramise zpátky do sálu.

„Samozřejmě. Proč by to mělo být jinak?“ zeptala se ho s úsměvem a mrkla na něj. Zvláštně si ji prohlížel, až znervózněla a kontrolovala si šaty, jestli na nich nemá nějakou šmouhu, ale byly v pořádku. „Co je?“ ošila se.

„Pojď, odvedu tě do kočáru,“ pokynul jí k východu. Neprotestovala. Pro jediný večer měla dobrodružství dostatek. Zamávala Aramisovi do sálu a poté Athose následovala ven. „Děkujeme za pomoc. Ale bylo to poprvé a naposledy, už se to nikdy nebude opakovat. Měla by ses držet od věcí mušketýrů dál,“ řekl jí vážně, když jí pomáhal nasedat do kočáru.

„Pracuju na posádce, je těžké se od nich držet dál.“ Místo odpovědi se na ni vážně podíval. „Chtěla jsem jenom pomoct.“

„Pomůžeš nám, když se budeš držet od nebezpečí dál,“ odpověděl vážně. Zavřel dveře kočáru a kočímu pokynul, aby vyjel. Potom se otočil zády k nim a zamířil zpátky do domu. Dívala se za ním, dokud jí nezmizel z dohledu.

Když vystupovala z kočáru před domem, Constance už na ni čekala u dveří a s úlevou ve tváři ji objala.

„Jsem v pořádku,“ usmála se na ni Nicolette.

„Pojď, nachystám ti večeři.“

„Možná později. Teď se jenom těším, až ze sebe svleču tyhle honosné šaty,“ usmála se na ni a zamířila do pokoje.

„Jdeme slavit!“ ozvalo se zvolání a chvíli nato vtrhnul do místnosti Aramis a za ním v závěsu Portos s d’Artagnanem. Constance s Nicolette se na sebe jen podívaly a nevěřícně zavrtěly hlavou. Už pár hodin byla tma. Vlastně nezbývalo mnoho minut do dalšího dne.

„Tak to přeji pěkný večer,“ odvětila Nicolette nevzrušeně.

„Ty jdeš s námi. Jsi naše dnešní hrdinka,“ oznámil jí Aramis vážně.

„Nic jsem neudělala, tak oslavujte spolu.“ Nebyla si jistá, jestli je dobrý nápad jít v tuhle noční hodinu slavit. A doopravdy necítila, že by měla být hrdinkou.

„Jen jdi, dají na tebe pozor,“ pobídla ji Constance. Ta věděla, že by se Nicolette hodila chvilka zábavy. Oslavy s mušketýry sice většinou přinášely trable, ale občas to byla taky zábava.

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec. Porthos jí pomohl do jejího pláště a nabídl jí rámě.

V nedaleké krčmě bylo skoro plno. Většina se smála, popíjela víno a hrála karty. Vlastně to dělali všichni, až na Athose v rohu. Předpokládala, že půjdou za ním, ale všichni se vydali opačným směrem.

Všichni si nechali donést pohár vína a začali slavit. Jen Nicolette neustále pokukovala po Athosovi. Ze svého místa na něj viděla velmi dobře, ale on se jejich směrem nikdy nepodíval. Seděl, zíral na svůj pohár vína a celkem rychle z něj upíjel. Lidé okolo ho nezajímali. Nicolette se snažila respektovat jeho soukromí, ale nakonec její zvědavost zvítězila.

„Proč to dělá?“ Všichni se na ni podívali a potom otočili hlavy směrem, kterým se dívala.

„Většinou pije sám,“ pokrčil Porthos rameny. Byli zvyklí, že se jich straní. Nepřišlo jim to nějak zvláštní.

„Moc přemýšlí nad životem. To bych potom taky tolik pil,“ smál se d’Artagnan. Aramis do něj drknul.

„Je samotář, ale je to čestný člověk. Potřebuje jen někoho, kdo mu znovu ukáže krásu života,“ mrknul na Nicolette. Překvapeně vykulila oči a znovu už Athosovi pozornost nevěnovala, aby nepoutala nechtěnou pozornost. Aramis byl ale dostatečně všímavý, aby mu došlo, o co jde. Povzdechl si, vzal svůj pohár a vydal se za svým kamarádem o pár stolů vedle.

„Chápu, proč ignoruješ nás, ale neignoruj ji.“ Posadil se k němu a čekal, než Athos zvedne hlavu.

„Nikoho neignoruju,“ odpověděl lhostejně a stále se díval do svého poháru s vínem. Aramis si ale všiml, že kdykoliv Athos věnoval pohled jejich stolu, pozoroval jenom Nicolette.

„Přestaň se tak chovat, ta dívka ti nic neudělala.“

„Je stejná jako všechny.“ Tahle věta Aramise ujistila v domněnkách, proč to Athos dělá.

„Ona není Milady. Ano, lhala nám, ale jenom na začátku. Taky kradla, ale musela nějak žít. Pokud neznáš celou její minulost, nemůžeš ji soudit.“ Na chvíli se odmlčel, aby ho nechal přemýšlet nad jeho slovy. „Nebo ji alespoň přenechej někomu, kdo se o ni rád postará,“ dodal ještě se zákeřným úsměvem a vstal od stolu.

V tu chvíli se Athos narovnal, svůj pohár s vínem shodil na zem, a než stihl Aramis dostatečně zareagovat, vrazil mu. Aramis se zapotácel, až narazil na stěnu za sebou. Athos k němu přistoupil a chytil ho za klopy kabátu.

„Na to ani nemysli. Jestli se jí dotkneš, krvavý obličej nebude tvůj největší problém,“ zavrčel na něj výhružně Athos.

Aramis se rozesmál. „Ani to nebolelo. Teda alespoň tebe ne.“ Athos na něj nevěřícně koukal a stále ho držel. To už k nim ale běžela z druhé strany krčmy Nicolette, která celou scénu moc dobře viděla. Nevěděla, co přesně se dělo, nic neslyšela. Jen viděla, jak se po něm Athos vrhnul.

„Pusť ho! Co to s tebou je?!“ křikla pár kroků od nich. Za jejími zády kráčeli také Porthos a d’Artagnan, ale ani jeden z nich nevypadal tak překvapeně jako ona. Athos nad tím chvíli uvažoval, ale potom ji poslechnul. Aramis se trochu sesunul a ještě víc se opřel o zeď. Sáhl si na bolavou tvář a ze rtu si otřel krev. „Jsi v pořádku, Aramisi?“ ptala se vyděšeně a prohlížela si jeho obličej. „Krvácíš,“ zamračila se a stejně nespokojený pohled otočila na Athose. „Co to s vámi, k čertu, je? Proč jsi ho praštil?“

„Stál na špatném místě,“ odpověděl nakonec s pokrčením ramen.

„Na špatném místě?!“ vyjekla nevěřícně.

„Jsem v pořádku,“ ujišťoval ji Aramis vesele a znovu si utřel trochu krve ze rtu. „Koukni, už jsem zase fešák,“ usmál se na ni. Ještě víc se na něj zamračila.

„Měl bys mít rozum,“ oznámila mu a pak se otočila i na Athose. „Oba byste ho měli mít!“ prskla po nich a naštvaně odešla. Byla naštvaná, že se chovají jako malé děti, a byla naštvaná, že si dělala starosti, zatímco se všichni ostatní dobře bavili na její účet.

„Měl bys jít za ní,“ poradil Athosovi Aramis. Porthos a d’Artagnan se na sebe jen překvapeně podívali, ale nikterak to nekomentovali.

Athos poslechl, což všechny přítomné překvapilo, a vydal se za Nicolette ven. Šla celkem rychle, ale ještě nebyla tak daleko od krčmy.

„Nicolette,“ zavolal za ní a rozeběhl se. Bylo to účinné. Zastavila se a po pár sekundách se i otočila.

„Co je?“ zeptala se naštvaně. Doběhl až k ní a zastavil se. Najednou nevěděl, co má dělat. Šel za ní, aby ji zastavil, ale nenaplánoval, co udělá potom. Nepomáhal mu v tom ani její naštvaný výraz a tvrdý pohled jejích zelených očí.

Věděl, že je naštvaná proto, co se stalo v krčmě. Nejspíš jí vadilo, že nechápala, proč se poprali. Na ulicích bylo rvaček k vidění dost, ale u královských mušketýrů by se to stávat nemělo.

Pozorovala ho a čekala, co udělá dál. Byla netrpělivá. Byla připravena se otočit a pokračovat v cestě, jestli brzo nepromluví, ale Athos bez dalšího přemýšlení udělal krok blíže, sklonil se k ní a políbil ji.

Když ho ucítila tak blízko, byla překvapená. Ještě nikdy ji nikdo nepolíbil. Žila celou dobu na ulici, a to nebylo zrovna místo, kde se dá najít někdo, s kým by chtěla takovou věc zažít. Nevěděla, co má dělat, ale instinktivně napodobovala pohyby jeho rtů. Začala cítit lehké šimrání po celém těle, hlavně na rtech. Když ucítila slabost v kolenou, rychle se chytila jeho uniformy, aby měla alespoň malou oporu. Athosovy ruce se jí v okamžiku objevily na zádech a pevně ji přitiskly k jeho tělu. Zvýšil tlak na jejich rtech a Nicolette instinktivně pootevřela pusu, aby do polibku mohli zapojit také jazyky.

Neznala to, ale nepřipadala si, že dělá něco špatně. Naopak se jí to líbilo a nechtěla skončit, ale začal jí docházet vzduch, který ještě stále potřebovala pro život, přestože si v posledních pár sekundách myslela, že to tak není.

Athos ji od sebe jemně odtáhnul. Zmateně zamrkala a beze slova ho pozorovala, ale na jeho obličeji nemohla vyčíst žádnou emoci. Dokud ho nepotkala, myslela si, že není možné, aby měl někdo takhle kamenný výraz.

Také Athos mlčel a oplácel jí pohled, než Nicolette pustil a odešel. Dívala se, jak se vrací do krčmy, a připadala si jako blázen. Bylo to podruhé za jeden večer, kdy ji nechal s naprosto zmatenými myšlenkami a ona ho jen pozorovala, jak od ní odchází.

Děkuji za hlasy v Nej povídka měsíce ledna 

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 6. kapitola: