OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vstříc světlu - 9. díl

11.09.2011 (20:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1140×

Díl – 9

Škola v převlečení?

„Jo, mimochodem…“ náhle se zastavila. „… Pokoj hned vedle tvýho je můj pokoj.“ Usmála se a pokračovala v cestě.  Jen jsem přikývla a klopýtala za ní. Šli jsme chodbou, kterou lemovaly dveře, nejspíše, do pokojů ostatních studentů.  Na konci se před námi tyčila obrovská dřevěná brána.  Byla zavřená a nevypadala, jako bychom ji dokázaly samy otevřít. Naštěstí se vedle choulily nenápadné dřevěné dveře.  Vyšly jsme ven. Naskytl se mi nádherný výhled na středně velkou vesnici.  Ubytovna, jestli to tak mohu nazývat, stála na jediném kopci v okolí. Dolů vedla kamenná cesta. Prohlížela jsem si vesnici, když mi uklouzla noha a já spadla na zadek.

„Auu,“ zavyla jsem a podrážděně jsem se zvedala.

„Jsi v pohodě?“ zasmála se Claris.

„Ne!“ odsekla jsem, nad čímž se Claris jen pousmála a pokračovaly jsme v cestě. Hned pod kopcem stál ukazatel.

Hlavní budova, Jídelna

Knihovna, Archív

Zbrojírna

Cvičiště

Ubytovna

- Říkaly jednotlivé směry.

Vydaly jsme se směrem k hlavní budově. Byla asi tři sta metrů od ukazatele.  Byla to obrovská budova s kulatou dřevěnou střechou.  Vešly jsme dovnitř. Překvapily mě vybílené zdi a množství květin ve vstupní hale. Po stranách bylo mnoho dřevěných skřínek bez zámku. Každá měla svůj štítek se jménem.

„Tohle je moje skříňka, a protože jich máme dost málo, budu se o ni s tebou dělit,“ oznámila mi a otevřela dřevěná dvířka. Vevnitř se nacházelo několik knih, bloků a propisek. Podala mi jeden blok a propisku, pro sebe si vzala též a vyrazily jsme po chodbě.  Míjely jsme dveře od různých tříd. Byly označené písmeny. Když jsme došly na konec chodby, kde byla poslední třída s písmenem „M“, se Claris zastavila a ohlížela se po třídách, co jsme nechaly za zády.  Poté prudce vykročila zpět k vstupní hale. Co to dělá? Byla jsem z ní dost nervózní. Horlivě si prohlížela všechny dveře od tříd. Jejím obličejem svíjely neurčitelné grimasy. Došly jsme zpět k vstupní hale. Napadlo mě, že teď nejspíš půjdeme zase zpět. Neměla jsem pravdu. Místo další procházky ke třídě „M“ a zpět se Claris zoufale svezla na kolena. Hodila jsem na ni pohled očekávání. Bylo mi jasné, že neví do jaké třídy. Bohužel v téhle chvíli jsem ji neměla jak pomoc.

„Tio? Je hodně špatný, že…“

„Že nevíš jaká třída je ta správná? No úplně skvělý to není, ale to se nějak pokombí,“ skočila jsem jí se smíchem do řeči a sedla si před ni na bobek. Claris mi úsměv opětovala a zvedla se. Přiběhla k třídě „A“ a položila ucho na dveře.

„Tady ne,“ utrousila a odběhla k následujícím dveřím.  Takhle vystřídala několik dveří. U třídy „H“ poslouchal o něco déle. „Jo! Tuhle je Šklíba,“ vesele vykřikla a zaklepala na dveře. „Tak pojď, Claris,“ ozvalo se zevnitř. Otevřela a vešly jsme dovnitř. Ve třídě se nacházelo asi kolem dvaceti studentů, sedících v dlouhých dřevěných lavicích, táhnoucích se od stěny ke stěně s malou mezerou napravo pro průchod. Všichni si mě zvědavě prohlíželi. Jaký to příjemný pocit, raději bych snášela pohled Děduly.

„Dobré ráno, mistře. Jak ste věděl, že jsem to já?“

„Má milá Claris, když křičíš, může tě zaslechnout i někdo, kdo nechceš,“ vysvětloval jako malému dítěti.

„Jo vlastně,“ usmála se a ťukla si do čela. „Jo, tohle je ta nová studentka,“ ukázala na mne a šla si sednout. Skvěle, teď mě tu nechala samotnou. Očima jsem skákala z jednoho studenta na druhého. Všichni na sobě měli stejné oblečení jako s malými rozdíly, jako je třeba délka rukávů či nohavic. Kolem pasu měli uvázané látkové pásky různých barev, což mě chybělo. Jinak všichni vypadali celkem obyčejně.

„Vítám tě, mé jméno je mistr Šklíba a budu od dnes tvůj učitel teorie. Co kdyby ses třídě trochu představila?“ usmál se na mne a postrčil mě blíž k lavicím. Šklíba. Popravdě jsem myslela, že je to spíš přezdívka, než jeho pravé jméno. Zhluboka jsem se nadechla a spustila jsem.

„Jsem Tiamat, je mi skoro patnáct let a pocházím z Gludia. Není na mně nic zajímavého a nerada se nacházím v neobvyklých situacích. Doufám, že spolu budem dobře vycházet.“ Pokusila jsem se o úsměv a posadila jsem se na místo, které mi Šklíba ukázal. S potěšením jsem si oddechla, když jsem zjistila, že sedím vedle Claris. Na druhé straně vedle mě seděl nějaký blonďák, který se mi později představil jako Jushua „ten, kterého mají všichni rádi“.

Šklíba zatím pokračoval ve výkladu. Všimla jsem si, že si všichni dělají zápisky. Mistr mluvil o dějinách Éadromu, o válkách co se tu udály a podobně. Ze začátku mě to fascinovalo, ale asi po dvaceti minutách mě nadšení plně přešlo a cítila jsem se jako na obyčejné hodině dějáku.

Když výuka skončila, drásal mnou nesnesitelný hlad. Naštěstí na mě před třídou počkal Claris a překvapivě i Joshua „ten, kterého mají všichni rádi“. Spolu mě dovedli do jídelny a ukázali mi, jak všechno funguje. Nebylo to o moc jiné než u nás ve škole. Sedli jsme si ke stolu a začali jíst. Po chvíli si k nám přisedl černovlasý kluk.

„Ahoj Joshi, co ta novinka, o který si mluvil?“ pozdravil Joshuu, jako kdyby byli staří známí.

„No ta novinka sedí přímo tady s náma u stolu,“ zasmál se Josh. Neznámý se podíval na Claris. Přímo na ni zíral, jako kdyby si ji celou prohlížel.

„Héj, moc vtipný,“ zasmála se Claris a hlavou pohodila směrem ke mně. Pohled neznámého se stočil mým směrem.

„Jo, tak to budeš ty, ta nová samička,“ zasmál se a podal mi ruku. „Já jsem Vinson,“ představil se a podal mi ruku.

„Ehm… Jo. Já jsem Tiamat.“ Opětovala jsem úsměv. Vinson neměl jen černé vlasy, ale i uhlově černé oči. Připomněli mi Nickovo. Zbytek oběda jsem byla spíše ticho. Párkrát jsem přitakala, když se pokusili mě vtáhnout do konverzace, ale to bylo moje maximum. Po obědě jsme se chvíli poflakovali po městečku. Ukázali mi, kde je knihovna a cvičiště, tam jsme se rozloučili, protože všichni krom mě museli na praxi. Protože jsem nikoho neznala a nevěděla co dělat, vrátila jsem se zpět do pokoje. V šuplíku jsem našla nějaké papíry a psací potřeby. Nenapadlo mě nic lepšího, tak jsem začala psát dopis Jane.

Milá Jane,

„Ani nevíš, jak bych tě ráda viděla. Jak ráda bych viděla můj pokoj, naši kuchyň, obývák, město, školu. Dokonce toho hloupého Joea, bych viděla ráda. Vím, že mi neuvěříš, ale nejsem ve světe, ve kterém se nacházíš ty.  Špatně se to vysvětluje, ale je to tak. Je tu plno lidí. A někteří z nich nejsou lidi. Slyšela jsi někdy pohádky o démonech?  Jestli ne, tak si rychle nějaký vyhledej. Momentálně po mně chtějí, abych se učila. Jako kdyby nestačilo, že se musím učit doma… Popravdě jsem se doma nikdy necítila plná. Vždyť víš, že jsem vždy byla převážně jen doma, ne? Tady je to sice dost děsivé, ale cítím se tu víc svá, tak nějak jako bych sem víc patřila. Vím, je to šílený. Hrozně mi chybíš…“

Jane. Slzy se mi při vzpomínkách hrnuly do očí. Drali se ven silou nepřemožitelnou. Sledovala jsem, jak se inkoust rozpíjí, a některá slova se stávají nečitelnými.

„… Jane, doufám, že tě brzo uvidím,“ dopsala jsem poslední větu. Dál jsem nechala můj stesk vyplouvat na povrch. Stále dokola jsem si četla poslední větu. Ach, Jane. Náhle se ozvalo hlasité zaklepání. Neměla jsem chuť otevřít, tak jsem to prostě ignorovala. Bohužel, návštěvník byl vytrvalý a po čtvrtém zaklepání jsem si otřela slzy a otevřela dveře, překvapeně jsem hleděla do uhlově černých očí.

„Nicku…“ zašeptala jsem a slzy se znovu probourávaly na denní světlo. Byla jsem vážně uplakánek. Jeho smutné oči sledovaly ty mé.

„Tio, omlouvám se,“ špitnul jemně a objal mě. Pomalu mě hladil po vlasech. Slzy se mi vylily a stékaly mi po tvářích. „Nick,“ vyslovila jsem plačtivě. „Jsem ráda, že tu jsi.“

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vstříc světlu - 9. díl: