OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vyděděnci - Prolog

30.08.2012 (16:00) • Lorian • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 669×

Angelina Redynová, drobná dívka s čokoládovými vlasy a  kobaltovýma očima, se probudila, když zvonil budík. Tušila, že to bude neobvyklý den, cosi jí říkalo, že je něco ve vzduchu. Její otec ještě spal a tak se potichu nasnídala a vyrazila do školy.

Seděla na schodech před hlavní budovou své střední školy, do které chodila velmi ráda. Četla si knížku, kterou měli přečíst jako úkol na filozofii. Bylo podmračené ráno časného jara.

Náhle jí kdosi zaklepal na rameno. Angelina otočila hlavu.

Za ní stál ten nejkrásnější kluk jakého kdy viděla. Byl vysoký, měl nakrátko střižené černé vlasy, bledou pleť a nefritově zelené oči. Na sobě měl bílou košili a rifle.

Ten kluk se usmál: „Ahoj.“ Měl neuvěřitelně hypnotický hlas.

„Ahoj,“ odpověděla fascinovaná Angelina váhavě.

„Jsem Iver Montesky, jsem tu novej. Řekneš mi, prosím, kde je studijní oddělení?“ Při jeho řeči si okouzlená Angelina všimla jeho dokonale bílých zubů.

„Dovedu tě tam. Sám bys tam netrefil. Naše škola je trochu bludiště, ale časem se člověk zorientuje,“ řekla Angelina a začala se zvedat ze schodů.

Iver jí podal ruku, aby jí pomohl, v zápětí toho zalitoval.

„Máš úplně ledové ruce,“ řekla Angelina.

Iver se pomalu nadechl. „Vážně? Vlastně, co se divím, celá má rodina trpí na studený ruce, prý je to dědičné.“

Angelina ho odvedla na studijní oddělení, Iver se jí cestou vyptával na její předměty. Angi mu řekla, že má ráda matematiku a filozofii.

Když pak šla na hodinu literatury, dohonily jí Marii a Priscila.

„Už jste viděli toho nového kluka?“ zeptala se Angi.

„Jo, už jsme ho zahlídly, když přijel,“ řekla Marii a z tonu jejího hlasu Angi vyčetla, že v ní má konkurenci.

„Nechápu, co na něm vidíte!“ Usadila je Priscila: „Mně se teda vůbec nelíbí. Vypadá, jak mafián.“ Priscila se otočila a zmizela za rohem.

„Nevíš, co jí žere?“ zeptala se Marii.

„Ne, ale takhle podrážděnou jsem ji ještě neviděla,“ odpověděla Angi.

Marii změnila téma: „Nevíš náhodou něco o tom novým klukovi?“

„Náhodou vím. Jmenuje se Iver Montesky a bude studovat filozofii a historii umění,“ řekla Angelina s úsměvem.

Marii se překvapeně zeptala: „Páni, jak tohle víš?“

„Neboj, kouzla v tom nejsou,“ usmála se Angelina. „Požádal mě, abych ho odvedla na studijní oddělení. Cestou jsme si povídali.“

„Aha, tak odtud pramení tvá informovanost,“ zasmála se Marii.

„Říkala jsem, že v tom kouzla nejsou,“ řekla Angelina s úsměvem.

Marii a Angelina se rozešly každá do své třídy. Angi seděla na filosofii ve druhé lavici vedle Loula Snakese. Krátce po zvonění do třídy vstoupil Iver. S úsměvem se představil panu profesorovi, jako jeho nový student.

„Výborně, mladý muži, jsem rád, že jste si vybral ke studiu právě můj předmět. Sedněte si támhle do poslední lavice a nespěte mi tam, prosím.“

Ivera to zjevně pobavilo. Angelina se za ním ohlédla, když šel kolem ní na své místo.

Po vyučování jela Angelina domů. Bydlela se svým tátou v domě za městem. Její mámu roztrhal medvěd, když jí byl rok. Její táta dělal strážce místní přírodní rezervace.

Angelinu tudíž nepřekvapilo, když v kuchyni na stole našla lístek: „S večeří na mě nečekej. Chytáme medvěda.“ Byla již na podobná sdělení naprosto zvyklá, takže se rozhodla udělat si volné odpoledne. Věci do školy hodila do kouta pokoje a z počítače si pustila oblíbené písničky tak nahlas, aby je slyšela i v přízemí. Po zbytek dne se věnovala svému oblíbenému nicnedělání.

Druhý den šla Angi na hodinu literatury. Těsně před zvoněním přišel Iver. Ve třídě bylo poslední volné místo vedle Angeliny. Iver si sedl vedle ní. Ten den se jejich rozvrhy dokonale kryly. Takže, než došlo na pátou hodinu, což byla matematika, stali se z nich důvěrní přátelé.

Iver jí vyprávěl, že jeho rodina žije v Evropě a on, že se pohádal s hlavou rodiny. Proto teď žije u svých přátel Disinheritovích.

Uběhlo pár týdnů. Iver byl milý a pozorný. Není tedy divu, že se do něj Angelina zamilovala až po uši, i když se jí na něm některé věci nezdály.

Není divu, když Iver Montesky není vůbec člověk.

Autor: Lorian, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyděděnci - Prolog: