OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Výjimečná: Začátek - 10. kapitola

16.02.2012 (20:00) • Sue • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 870×

Měla jsem sucho v krku a bolelo mě břicho. Fňukla jsem, protože mě bolelo břicho, tak jako by mi ho chtěl někdo uříznout.

„Ericu, probouzí se,” řekne nějaký hlas a já pomalu otvírám oči.

„Eleno, si v pořádku?” řekne starostlivě a mně se ho podaří zaostřit.

„Jo. Jen mě bolí strašně břicho,“ řeknu a hodně pomalu se opřu o zeď.

„Na, tady máš lektvar proti bolesti.“ Podá mi lahvičku a já ji vypiju. Všimnu si nové osoby, která mě zkoumavě pozorovala. Má hnědé vlasy, modré oči a jizvu na obličeji. Jinak je docela pohledný, kdyby nebyl tak vyhublý.

„Je ti líp?“ ozve se Polly a dá mi ruku na čelo.

„Nic mi nejni,“ řeknu s úsměvem.

„Podle toho, co jsi měla v břiše, bych tohle neříkal,“ řekne se smějíc nová osoba a já na něj zůstanu civět jak jojo.

„Ehmm... Eleno, tohle je můj kamarád Alex. Alexi, tohle je moje přítelkyně Elena.“ Podám si ruku s Alexem a nevšímám si jeho zkoumavého pohledu.

„Co tím myslel?“ zeptám se zmateně a čekám na odpověď.

„Ten chlap byl nájemný zabiják. No... a měl na tebe účinnou zbraň,“ řekne pomalu Polly a podá mi čaj. Nechápu to. Kdo by na mě posílal nájemnýho vraha? Od té doby, co jsem odešla s předchozího domova, se pořád stávají nějaký maléry! Kruci... čert to vem! Ráda bych, aby mi nešlo o život aspoň měsíc!

„Účinnou zbraň?“

„Je z elfího zlata a zpracovaná skřety. Ta, i když si andělo-bůh, tak tě dokáže poškodit,“ řekne Eric a ukáže mi dýku. Je dlouhá dvacet centimetrů. Je bohatě zdobená a celá zářivě stříbrná. Kde je stopa po mojí krvi?
„Cítíš se opravdu dobře?“ řekne starostlivě Eric a sedne si vedle mé postele.

„Jo. Jak dlouho jsem spala?“

„Jen hodinu.“

Podivím se, jen tak málo?

„Měla by jsi ještě spát. Mi ti sbalíme,“ řekne Polly a zvedá se k odchodu.

„Děkuji,“ řeknu a ulehám do postele. Zůstává se mnou Eric a pozoruje mě, jak pomalu usínám.

Po čtrnácti hodinách:

Potichu sedíme u stolu a pijeme čaj. Je slyšet jen cinkaní lžic o stěnu hrníčku. Vypadá to, že to trapný ticho nikomu nevadí. Jedinou mojí zábavou je pozorování otravné mouchy a upíjení čaje. Nechápu, proč je tu tahle atmosféra a docela mě to deprimuje. Odpočítávám minuty a doufám, že konečně už půjdeme na letiště. Odbíjí osmá hodina a všichni dopijem čaj. Nic neříkáme, vezmeme si každý svoje kufry a zvířata.

„Podej mi ruku,” řekne mi jemně Eric a najednou ztratím pevnou půdu pod nohama.

„Fůj.” Zašklebím se, když se přestaneme přenášet. Potom moji pozornost zaujala betonová plocha, kde stáli draci a vlci s křídly?

„Vítej na nástupišti, Valencio,” řekne s úsměvem Eric a vede mě k vlaku. Podivím se, kde je ta nálada od snídaně? Cítím na sobě pohled kolemjdoucích a jak si začínají šuškat. Je mi to protivné, ale snažím se to okázale ignorovat.

„Ericu, ve škole,” ozve se Alex a mizí jako namydlenej blesk.

„Co se mezi vámi stalo?” vyhrknu a svým pohledem mu naznačuju, že chci odpověď.

„Nic,” řekne nevšímajíc si mého pohledu. Na truc zastavím a pozoruju jeho otáčející se postavu.

„Myslíš, že jsem snad slepá?!” řeknu trochu nakrkle a všimnu si jak nás několik lidí pozoruje.

„Prosím...” řekne a pohledem mi naznačí, že tohle není vhodná doba. Rozejdu se ale nevěnuju mu pohled. Nejsem zrovna osoba, co má ráda nezodpovězené otázky.

„Tady dáme věci a musíme jít, mám pro tebe totiž překvapení,” řekne, když dojdeme k vlaku. Předám věci nějakému chlapovi. Eric se rozejde směrem k drakům a podivuhodným vlkům. Nejistě jdu za ním a dávám si pozor.

„Tramtadadá!” řekne docela zvesela Eric a já před sebou uvidím vlka s křídly, který se zrovna na mě nekouká přívětivě.

„Co to je?” zeptám se a vracím tomu škleb.

„Tohle je Černý Ďábel a ty na něm pojedeš,” řekne jakoby nic a dívá se na mě s připitomělým úsměvem. Po tomhle se ozve další vlna šepotu. Ozývá se ,,Ta to nepřežije!” nebo ,,Chudák holka.”

Stoupnu si blíž k Čenýmu Ďáblovi a on na mě vycení né zrovna roztomilá zuby.

„To už ta dýka mohla bejt lepší,” zamumlám si pod vousy, ale vím, že to slyšel velmi dobře. Vlk je celý černý a jeho oči mají barvu ohně. Je metr a půl vysoký a každý jeho křídlo má aspoň dva metry.

„Teší mě, Ďáble,” řeknu a jako vychovanec se ukloním.

„Uvidíme, jestli budeš takhle vychovaná až s tebou vzlétnu,” pronese jízlivě a zašklebí se.

„Já jsem hned vedle, neboj,” uklidní mě Eric a nasedá vedle na draka Aneko.

„Eleno, můžem?” zeptá se mě, když začínají vzlétat ostatní. Jen kývnu a vyhoupnu se na sedlo tomu Ďáblovi a pevně se chytnu držáku.

„Můžem.” Jak jsem to řekla, tak se vlk rozběhl a vzlétl. Ať jsem se snažila přes mlhu koukat všelijak, nikoho jsem neviděla. Plášť, co mi Eric dal, aby mi nebyla zima.

„Doufám, že jsi se pořádně rozloučila,” pronese pobaveně vlk a začne dělat vrtule, střemhlav dolů a všechno možný. Bohužel jsem Anděl, takže mi to skoro vůbec nevadilo. Najednou proletěla kolem mě ohnivá koule.

„Co to bylo?” ujede mi a tomu vlkovi se to zdá strašně vtipný.

„Ale copak, krasotinko, nepotřebuješ už dolů?” zeptá se jízlivě vlk a letí rovně.

„Ale copak, prašivej kožichu, nepotřebuješ už dolů?” oplatím mu a tím si vysloužím naštvaně vrčení a další letecké akrobace. Mám pocit, že nás něco sleduje. Najednou se objeví osoba na drakovi a kouli kterou míjíme. Když si vlk všimne návštěvníka, zrychlí a mizíme v oblacích. Házím ohnivé koule taky a k tomu připojuji vítr. Let se změní v děsivou honičku na život a na smrt.

Trefím draka a potom jezdce, jenže si nevšimnu ohnivé koule, která zasáhne křídlo Černého Ďábla. Snažím se ho chytit, ale začne se rychle otáčet a uštědří mi pořádnou ránu do hlavy. Rychle se vzpamatuju a nechám si objevit křídla. Letím střemhlav dolů a snažím se dohnat vlka. Když ho dohoním, tak jsme jen pár metrů nad lesem. Vezmu ho pevně za sedlo a roztáhnu křídla. Těsně nad stromem vzlítnu a letím čím dál výš. Potom letím dopředu a uvědomuju si váhu vlka.

„Pusť mě!” zavrčí a začne sebou házet.

„Jestli ti neušla jedna skutečnost, kožichu, tak jsem tě zachránila!” řeknu mu dopáleně nazpět.

„Já jsem se o to neprosil!” zavrčí, ale přestane sebou házet.

„Kudy mám letět?” zeptám se po chvíli.

„Popoleť trochu doprava, ale jinak pořád rovně,” řekne nezaujatě a já udělám, co mi řekl.

„Za chvíli tam budeme,” pronese do už hodinového ticha. Bolí mě trochu ruce a křídla taky. Letím pořád rovně a začíná se mi rýsovat... moře? A kde je ta škola?

„A kde máš školu, chytráku?” zeptám se, ale letím dál. Nic mi neřekne a tak letím dál. Najednou pocítím, že jsem přeletěla nějaký obal a místo moře jsem teď koukala na krásnou školu. Je obrovská a krásná.

„Tamhle na té louce přistaň!” přikáže mi a pomalu slítáváme dolů. Položím ho šetrně na zem a nechám zmiznout křídla.

„Chodit ještě můžu!” sykne na mě vlk, když mu chci pomoct zvednout.

„Škoda, že si přitom nepřišel o hlas,” syknu naštvaně a jdu s ním, ani nevím kam. Dojdeme ke stáji. Přilétávají ostatní a odchází bránou do hradu. Když dorazíme do stájí, ozve se šepot a hlasité lapaní po dechu. K vlkovi přijde ošetřovatelka a začne ho ošetřovat. Raději odejdu a vydám se hledat Erica popřípadě Polly nebo povedeného kamaráda Alexe. Doufám, že se dneska nic dít už nebude a mohlo by to být i další dny.

Autor: Sue (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výjimečná: Začátek - 10. kapitola: