OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Využívat smrt se nevyplácí 1. Procházka

08.05.2010 (16:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 882×

1. Procházka

Začala poslední hodina. Měli jsme literární výchovu. Zrovna jsme probírali díla a život Williama Shakespeara.  Podle mě to mohl být dobrý maník, rozhodně ho musela škola bavit.

„Eleno, mohla by jsi mi prosím odpovědět na otázku?“ přerušila mé myšlenky učitelka.

„Nemohla by jste mi ji prosím zopakovat?“ zeptala jsem se a našpicovala uši.

„Ano jistě. Jaké poslední slovo vyřkl v Shakespearově hře Julius Caesar?“

„Et tu, Brute,“ odpověděla jsem pohotově.

„Český překlad?“ zeptala se ještě.

„I ty, Brute,“ odpověděla jsem zase bez zaváhání.

„Dobře. Tak to byl menší kviz. Teď si přečteme Kousek z Romea a Julie. Přinesl si knížku každý? Nebo ještě lépe, má ji alespoň jeden člověk z dvojice?“ Všichni byly v klidu. „Dobře, takže Roman bude číst Romea a Elena Julii.“ Rychle jsem nalistovala příslušnou stránku a začala tedy číst. Proč vždy musím být s Romanem? Znám se s ním již od základky a hlavně on mě na ní šikanoval. Teď přenechal štafetu Kamilovi, ale stejně se někdy neudržel a něco mi udělal.

„Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?

Zřekni se otce, zavrhni své jméno

anebo, nechceš-li, zasvěť se mně,

a přestanu být Kapuletová.“ Začala jsem číst a doufala že to co nejdříve skončím. 

„Mám ještě poslouchat? Či odpovím?“ ani jedno prosím.

„Tvé jméno jenom je můj nepřítel.

Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.

Co je to, Montek? Ruka ne, ni noha,

ni paže, ani tvář, ni jiná část,

 patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno?

Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.

A tak i Romeo, nebýt Romeo zván,

by nebyl o nic méně drahocenný

než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno!

A za ně, které není částí tebe,

si vezmi mne!“ mrkl na mě.

„Beru tě za slovo.

Nazvi mě svým, a budu znovu pokřtěn.

Už nechci nikdy víc být Romeo.“

„Tak to mi stačí. Prosím, dočtěte to někdo jiný. Třeba Denisa a Marek,“ přerušila nás učitelka. Zbytek hodiny uběhl vcelku normálně. Zazvonilo, rozhodla jsem se že oběd vynechám. Možná Kamilovi uteču. Rychle jsem vyšla ze třídy a vydala se na autobus. Já vlastně přímo utíkala. Už jsem se blížila k východu, když jsem do někoho narazila a ihned spadla. Byl to kdo jiný nežli Kamil.

„Ty jsi se někam chystala?“ zeptal se.

„Domů,“ špitla jsem.

„Domluvili jsme si setkání. Takže se půjdeme projít ne?“ spíše nežli otázka to byl příkaz. Přikývla jsem a zvedla se. Pomalu jsme vyšly před školu a po chvíli se k nám přidaly ty jeho dva ‚kamarádi‘. Mlčky šly co nejdál od školy a po pár ulicích se ke mně otočily.

„Tak, konečně klid,“ usmál se Kamil. Naskočila mi husí kůže, po celém těle. Teď to příjde.

„Jak se má tvá ruka? Bolí?“ zeptal se a zvedl mi ji. Zadržela jsem dech. Věděla jsem přesně co se teď stane. Už teď jsem ji měla zlomenou, co bude když to udělá ještě jednou? Chystala jsem se na bolest. Prudce mi s ní cukl a ozvalo se zlověstné, dobře slyšitelné křupnutí. Jen tak jsem zadržovala slzy. V ruce mi nesnesitelně cukalo a úplně jsem cítila jak mi začíná pomalu natékat. Přiměla jsem se otevřít oči. První co jsem viděla byl ksicht Kamila.

„Máš štěstí že jsi holka, ale přeci jen jak tak přemýšlím. To by mi v ničem vadit nemělo,“ usmál se a v očích se mu nebezpečně zalesklo.

Hned poté jsem ucítila prudkou bolest v břichu. Jako by mi do něj bodali desítkami malých jehel. Zalapala jsem po dechu a spadla na zem.

 „Pro dnešek to stačí,“ zaslechla jsem tlumeně něčí hlas a poté mě pohltila tma.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Využívat smrt se nevyplácí 1. Procházka: