Vzkaz - 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Debby je normální dívka, která žije přítomností. Po ničem netouží, má vše... Až na matku. Nemá matku, po které touží. Je to jediná věc, kterou kdy chtěla... Jeden jediný telefonát zmaří všechny její touhy...

09.07.2011 (20:00) • Zombichlerka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 797×

Máte dva nové vzkazy.

Ahoj, to jsem já, Henry. Kate říkala, že máš chřipku. Takže do klubu asi nepřijdeš. Až se budeš cítit lépe, ozvi se. Všem nám moc chybíš.

To jsem zase já. Jo, jsem otravný. Jo, jsem vlezlý. Ale ještě jsi se neozvala… Pokud tohle posloucháš, slyšela jsi i těch zbylých čtrnáct zpráv, co jsem ti nechal, takže… se mi ozvi. Nebo někomu jinému, nebo… Jo, jasně, já vím… Ach… tak se měj.

Stiskla tlačítko a za chvíli se ozvalo Všechny vzkazy smazány.

Znovu ulehla do postele. Nebyla nemocná už několik dnů, ale netoužila se vidět se svým ex přítelem.

Nebo se svou zdánlivě nejlepší kamarádkou.

Chtěla jen ležet a nic necítit.

Na zdi hlasitě tikaly hodiny, lednička hučela. Byly to jediné zvuky v domě.

Přes otevřené okno slyšela štěkat sousedova psa. Byl stejně otravný jako jeho páníček. Debby měla chuť uškrtit oba dva, ale neměla odvahu ani na jednoho.

Ozvaly se vibrace. Vteřinu na to i melodie.

Ahoj, buď nemám čas nebo s váma nechci mluvit. Ta druhá možnost je pravděpodobnější, ale ať už je to tak nebo tak, nechte mi vzkaz. Možná se vám ozvu. Debby.

Ozvalo se pípnutí.

Jestli se mi neozveš do dvou minut, přijedu si pro tebe, mladá dámo! A je mi jedno, že budu muset jet přes půlku států! Je mi taky jedno, že budu muset nepohodlným autobusem! Klidně pojedu i na tříkolce, to si piš!

Debby se vymrštila do sedu a ještě chvíli vyjukaně seděla. Pak se zvedla a běžela k telefonu.

Telefon ještě nezvonil po druhé, když to někdo vzal.

„Tati?“ ozvala se nesměle.

Chvíli bylo ticho, pak se dotyčný na druhé straně zasmál.

„Já věděl, že když použiju svůj nepříjemný tón, hned budeš mít v kalhotách.“

Debby zasténala.

„Tati, to není vtipný! Já se lekla, že se něco stalo, nebo že se na mě zlobíš!“

„Jo, jasně. Vím, co čekáš. Rodičovskou autoritu… počkej… Už to mám. Debby! Můžeš mi vysvětlit, proč ses skoro tři týdny neozvala?! Víš jaký jsem měl… No, super, mám poprskaný displej…“

Debby protočila oči a posadila se na postel.

„To není možný, ty nemůžeš být můj otec…“ zamrmlala. „Co potřebuješ?“ přešla rovnou k věci.

„Ehm… cože?“

„Nech toho. Něco potřebuješ. Pučim ti, jasná páka, ale o co jde?“

„Pff… No… Nevíš o dobrém právníkovi?“

Debby vyprskla smíchem.

„Co? Jasně, já budu vědět o právníkovi. To je jak kdybych se já zeptala tebe, kolik mi je... let! Taky budeš mimo a… počkej, na co potřebuješ právníka?“

Debby se zamračila.

Na druhém konci to zapraskalo a pak se ozval otcův váhavý hlas.

„No, já jsem tak trochu obžalovaný…“

„Co?“ vyjekla Debby a vstala. Podívala se na displej, když se dlouho neozvala odpověď.

„No… jo. Jsem obžalovaný. Neboj, nic hrozného, žádná vražda nebo tak, já…“

„Co,“ dožadovala se odpovědi. Zmateně a vystrašeně zírala do rohu místnosti.

„Pamatuješ si Pamelu? Z práce?”

Debby se opět zamračila.

„Co s tím má Pamela?“

„No… ona mě tak trochu obvinila ze… sexuálního obtěžování…“

Nastalo ticho, na obou stranách.

„Teď zavěsím a budu dělat, že jsem to nikdy neslyšela.“