OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » We are Robin Hood! 1. kapitola

16.11.2012 (14:00) • MeridaOConnor • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 711×

Celým mým tělem se jakousi záhadou rozlévá velmi příjemné teplo, které signalizuje jen dvě věci, buď jsem mrtvá a přecházím povečeřet s nejvyššímu u jednoho stolu, v jedné jídelní síni, která se stane tou poslední věcí, kterou uvidím před vstupem do ráje a nebo mě opět dostali a ještě v bezvědomí přivázali ke kůlu na hranici a neostýchali se zapálit oheň... Další spekuace už nestíhám, protože opět opouštím stav, kdy jsem schopna jen to málo vnímat.

A už je to tu zase, onem krásný a přesto pro mě až děsivý pocit tělesného tepla. Tentokrát se však zmáhám na víc, pomaličku s námahou otevírám jedno, pravé oko a když zjišťuju, že mě obklupuje něco, co vypadá jako přístřešek, otevírám i to druhé. Velmi pomaličku a zvolna, přesně tak, aby mě okamžitě neoslepilo světlo, které by tu mohlo panovat.

Však ostré oslepující světlo se nekoná, panuje tu jemná a přívětivá záře, slabích plamínků svíček. Snažím se zvednou do sedu, však nedaří se mi, teprve v tento moment zjišťuji, že mě někdo zabalil do několika vrstev přikrývek a kožešin. Ležím na nějakém měkkce vystlaném lůžku, které se však nedá ani v nejmenším nazvat postelí. Nemám zatím sílu rozhlížet se tu dál, mám co dělat, abych udržela oči otevřené.

Už opět cítím, že se mi před očima tvoří mlha a není divu, musela jsem ztratit velké množství krve...poslední, čeho se můj pohled chytá je v sedě spící muž, který je necelých pár stop ode mne...na jeho ostré rysy dopadá ono jemné světlo nesčetně svíček nacházíc se kolem. Černé vlasy, jako by mu zářili, ano, neobyčejně se podobá tomu přeludu, co mě navštívil ten den v lese.

Bude mě snad pronásledovat a provádět do konce mých dnů? Není to snad můj strážný anděl? S touhle myšlenkou usínám, k překvapení mě samé s neobyčejným klidem v duši.

A je to tu opět. Moment probuzení. Však tentokrát necítím námahu při zvedání víček, ba naopak, pocit mám jako by mě během noci nadlehčilo snad tisíce drobných motýlů. Ano, cítím se poměrně dobře... nebo si to aspoň myslím do chvíle, kdy se posadím.

„Neměla by si se zrovna dvakrát namáhat..." prohlásí někdo z druhého kouta onoho příbytku. Snažím se zaostřit, však k mé smůle moje oči ne a ne si přivyknout na měkké, však pro mě stále moc silné světlo, které kolem panuje. Onen mladík s tak uklidňujícím hlasem to nejspíš poznává, protože než se stihnu rozkoukat, už sedí vedle mě.

„Je fajn vidět tě při smyslech, Matylda chvíli pochybovala, že to vydržíš," pokračuje dál a na krátko se odmlčí, snad jako by mi dával prostor na vyjádření se. K jeho smůle však mluvit nechci a co hůř, ani nemohu, v krku mám sucho, že i kdybych se o to pokusila, patrně by ze mě vyšlo nesmysluplné zachrčení. A tak nic neříkám, jen se dívám. 

Všímám si nejen okolí, ale i oné osoby samé. Co se týče příbytku, v kterém se nacházíme, není to tu zas tak veliké. Dost mě však omezuje výhled moje dosavadní postavení. Jasně ale vidím ohniště a kolem toho sezení pro velké množství lidí, minimálně desítku lůžek zavěšených, buď coby houpací sítě nebo podobné těm, na které jsem teď já. S dalším pohledem odhaluji, že za rohem je cosi jako kuchyňka a v ní, světe můj, jídlo! Už mi při tom pohledu cítím, jak se mi sliny valí do úst a žaludek se mi stahuje několikadenním hladem. Poslední silou vůle však pohled odvrátím, přeci jen, stále nevím, kde to jsem a kdo je tohle zač. 

„No,  asi toho moc nenamluvíš, ale to je jedno. Klidně zase spi, tady se ti nic nestane," ozve se po chvíli opět onen tmavovlasý muž. Teprve teď jsem schopna plně se zaměřit na jeho vzhled a zachytit jakýsi až nepřirozeně starostlivý pohled...skoro jako...ach ne, je zřejmé, že patrně viděl ty popáleniny a rány... Musím pryč! Blikne mi okamžitě hlavou, však zjišťuji, že víc jak na sed se nezmůžu. A tak se ani nehnu. Onomu mému údajnému zachránci může být něco málo přes dvacet let, oblečený je jako by právě vylezl z lesa a na krku se mu houpe jakýsi podivný dřevěný přívěsek, snad nějaká známka nebo co. Však než si to stihnu podrobněji prohlédnout, cosi mě vytrhuje z pozorování.

„Uáááh!" Rozezvučí se táborem a teprve teď mi dochází, že cosi utichlo. Pravidelné a nijak tiché pochrupování ustalo, vidím viset nohy z postele nade mnou. Vzápětí z ní někdo seskakuje a s nebývalou elegancí dopadá na zem. 

„Robine, to je dost že si se uráčil vstát, vždyť za chvíli musíme za Matyldou a víš jak ona vyvádí, když jdeme pozdě. Musíme doopravit tu střechu!" napovídá tomu spáči Will.

„To je dneska? Nemělo to být až zítra?" zívne ospalec, doposud však nemám šanci si ho prohlédnout, ve výhledu mi tentokrát brání můj opatrovník.

„Dneska je zítra..." utrousí tiše na Robinovu poznámku Will a možná s trochu přehnanou rázností pochoduje někam z mého zorného pole. A tak se mi skýtá pohled na legendu, o které jsem doposud slyšela jen nějaká báchorky. Na rozespalého, neupraveného zbojníka, s vlasy rozčepýřenými do všech stran, však i teď v tomto stavu je na něm cosi vzpurného i nedbalého... Ano, je to tak, přede mnou stojí samotný Robin Hood.

Autor: MeridaOConnor, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek We are Robin Hood! 1. kapitola: