OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » We are Robin Hood! 3. kapitola

06.12.2012 (13:00) • MeridaOConnor • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 696×

Cítím se lépe, daleko lépe než před pár týdny, co mě sem nějakou záhadou zbojníci dostali. Sedím u ohniště zabalená do deky a usrkávám jakousi horkou, opravdu příliš horkou tekutinu, která nechutná nijak slavně, ale zahřívá a to je v tomto podzimním počasí jen dobře. Cítím, jak mi s každým polknutím žhavý nápoj protíká až do žaludku, za tohoto pocitu se mi daří přemýšlet čím dál tím bezproblémově. 

Nemíním tu zůstat ještě nějakou dobu, nenesla bych ten pocit, že se na někoho vážu...Odejdu i když hrozí reálný fakt, že ve zdejší zimě nejspíš umrznu zaživa.

Tímto směrem se mé myšlenky odebírají už řádku dní a dnes je čas je konečně zrealizovat. Obracím do sebe poslední zbytečky nápoje, přikládám na oheň a skládám deku, do které jsem byla zabalena. Vše ukládám na svá místa, nemůžu si pomoct, ale na malý okamžik zaváhám, když pokládám poslední zbytečky mého jmění na polštář na kterém jsem tak dlouho trávila dny i noci. Rukou pouštím poslední poloprázdný váček s mincemi na podušku a bezděčně si povzdechnu. 

Nic se s tím ale dělat nedá, připevňuji k sedlu jezdeckou brašnu, zatímco se mi hlavou honí nesčetně obrazů a vzpomínek. Drtivá většina je jako by v oparu a týká se lidí, co se mnou pravděpodobně trávili každý den, kdy jsem byla mimo a procitala jsem jen zřídka kdy.

Tváře těch, kterým už nebudu moci poděkovat a to jen díky mému zbabělství...

Zaháním tuto myšlenku potřesením hlavy, přeci jen mě čeká svoboda, volnost a vítr ve vlasech. Při pomyšlení na toto se mi na rtech, aniž bych si to uvědomila vykouzlí úsměv.

"Pojď Eze... půjdeme," šeptám mému zvířecímu společníkovi do ucha a s ním po boku mířím ke vchodu, dlouho, až příliš dlouho mi trvá nahmatat páku, kterou se mechanizmus otevírání dveří dává do pohybu... až pak konečně, zatlačím a vchod se rozevírá. Eze na nic nečeká a kráčí kupředu, však já se zastavuji uprostřed a pohledem pátrám po táboře.

"Děkuji, děkuji za všechno..." šeptám tiše do nicoty, pohasínající oheň ozařuje stmívající prostředí tábora. Mohl by to být krásný domov, dokonalé útočiště před nepřízní osudu. Však já jako vždy se vzdávám pocitu bezpečí, ale i pocitu uvězněného ptáka v kleci.

S tichým, doufám jen, že neznatelným povzdechem opět vrtím hlavou. Tím se zbavuji tíživých myšlenek a rozostřeným vzpomínek, které se točí kolem jednotlivývh zbojníků a lidí, kteří mi v době nejhorší pomáhali. A tak odcházím. Jeden krok, druhý krok a jsem venku v nepříznivém potemnévajícím lese.

Cítím, jak na mojí pořád trochu citlivou pokožku dopadají prudké kapky deště, které svojí ledovostí ochormují můj obličej i odhalené ruce. Vybrala jsem si ale svobodu, tudíž i tato volba s sebou nese jistou daň. Právě proto si přitahuji límec kabátu ke krku a zatínám zuby abych odolala neuvěřitelně velkému pokušení rozeběhnout se zpět do bezpečí a vlídnosti pohasínajícího ohně ve skrýši zbojnické.

Cítím jak se mi do úst řine krev z drobné ranky, kterou jsem si zatínáním zubů do vnitřtní strany tváře způsobila. Možná právě tato odporná a dokonce i mírně bolestivá chvíle mě opět hází do reality, ze které není cesty návratu. Ani do přívětivého tábora, ani kamkoli jinam.

A právě prosto beru Ezeho, který doposud bez hnutí stál vedle mne, za uzdu. Ne proto, aby mi náhodou neprchl, ale pro pocit, že v tom přeci jen nejsem sama. A tam, naprosté tichosti, bez dalších slov vydávám se napříč lesem, krutý a nemilosrdný vichr šlehá kapky v nadpřirozené rychlosti proti mě. Pozvedávám volnou ruku a jí si kryji obličej, ano, nic jiného mi nezbývá. A tak v houstnoucí tmě proplétám se mezi stromy děsivým rozměrů...

S trchou stěští s milosrdnou zimou přijde i mým útrapám konec.

Autor: MeridaOConnor, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek We are Robin Hood! 3. kapitola: