OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » We are Robin Hood! 4. kapitola



Každý má své noční můry, někdo menší, někdo větší, někdo často, jiný zřídka kdy... Tentokrát se Angie potýká se svou největší noční bestií.

Už jsou to dlouhé tři týdny, co jsem opustila tábor. Po celou tu dobu jsem se vyhýbala zbojníky vyšlapaným cestičkám i místům, kde bych je mohla potkat nejčastěji.

Během těch jednadvaceti dnů se i počasí rapidně změnilo... sychravý, ale stále příjemný a občas jemně prosluněný podzim vystřídala nelítostná zima. Není sice ve stádiu, kdybych se brodila po kolena v bělostných polštářích z vloček, ale v takovém, kdy ledový vítr, který mi bolestivě ošlehává tvář, přináší první zmrzlé krupičky vody.

A právě před zraky zbojníků i nemilosrdným počasím jsem si našla jediné útočiště. Malý skalní převis, umístěný vysoko nad zemí téměř až ve výši korun stromů, ve kterém se choulím do klubka i právě teď.

Balím se do více a více vrstev, však oheň se neodvažuji rozkřesat. Ne z důvodu toho, že by byla dost reálná šance taková, že by mi ho odporně mrazivý vítr okamžitě uhasil či naopak rozfoukal natolik, že bych mohla skončit na škvarek... Ale z důvodu...

Už jen z myšlenky mě samotné v plamenech mi do hlavy nahání spoustu potlačovaných a dosti děsivých myšlenek. Ano, jak dětinské, když mi namísto tmy, bouřky či osamocení nahání strach sebemenší plamínek či jiskřička...

Cítím, jak se mi ježí chloupky v zátylku a na rukou. Snažím se přesvědčit sama sebe, že se jedná jen o záchvěvy zimy, co mě zužují, ale sama v hloubi své nejzuboženější duše vím, že je to jen ze vzpomínek.

Už nelze dále snášet stav, kdy je lepší vzpomínat než myslet na současný stav zimy... a proto si deky přitahuji blíže k tělu, tak blízko, že bych dokázala od sebe rozeznat jednotlivé vlákna už po dotknutí konečkem prstu.

Spánek přichází dříve, než jsem sama čekala, je sice krajně nebezpečné usínat v takové zimě, pro mě by byl ale posmrtný spánek posledním vysvobozením a vykoupením z let útrap...

Stojím uprostřed podivného nádvoří, oheň rozdmýchaný v několika závěsných koších vrhá na postavy postávající kolem dlouhý stín, který jejich zahaleným tvářím dodává ještě na větší děsivosti.

Neubráním se myšlence, že jsem tu už někdy byla a něco takového zažila, však než se nad tím stihnu více či méně zamyslet, hrubá mužská ruka mě bere za zápěstí a táhne k podivně vyhlížejícímu kůlu a navršené kupě dřeva.

Teprve teď si uvědomuji, že na sobě místo haleny a kalhoty, jsem oblečena do roztrhaných, krví potřísněných šatů, z kterých pomalu nezbylo nic než cáry...

Ruce mám řemenem, jenž se mi zarývá do kůže s nesnesitelnou výdrží, stažené k sobě za zády a právě za ně mě chlap, který vypadá, jako trol z dětských příběhů táhne napříč nádvořím.

„Ne!" Slyším samu sebe, jak poděšeně ječím.

Však nikdo mne neposlechne, nikdo nezasáhne a tak se vzpouzím dál sama... ostatně jako tomu bylo vždy.

Snažím se obrovi vymanit, však tím docílím jenom toho, že své ocelové sevření zdvojnásobím, ječím zděšením, bolestí, strachem...

Zpřerážené nohy za sebou jen bezvládně táhnu, zoufalé pokusy o vytrhnutí se katovi jsou čím dál tím bezcennější, očividně si to musí uvědomovat, už jen podle toho, jak nehezky odhaluje své prohnilé smrduté pahýlky zubů.

Došli jsme až ke kůlům, s nulovou grácií mě členové stráže vyhodí na hranici, kde mě kat sám řetězy přiváže ke sloupu.

Nehledí na mé bolestné sténání, ani na vrhání kletby na všechny, co se mě jen dotknou... dřív než si to jen stačím uvědomit, hranice je už plamenech a ty, jako nenasytné hadí jazyky, blíží se ke mě.

Krutá agónie nastává ve chvíli, kdy mi první ohnivý šlehanec olízne nohu, kroutím se, co mi to jen pouta dovolují, křičím, zuby si roztínám vnitřní stranu tváře, bolest mnou projíždí jako miliony ostrých a rozžhavených hrotů a nakonec...

Cosi se mnou na hranici samotné začne mocně škubat a pohybovat ze strany na stranu, tak prudce, že jsem nucena zavřít oči...


Děs a panika mě neopustili, ba naopak, křičím a zmítám se, nedochází mi, že to byl pouhopouhý, leč velmi reálný sen.

„Klid, Angie, všechno bude v pořádku..." Tiší mě kdosi, jenž mi podepírá hlavu. Nevěřím mu, snažím se vyškubnout, ale pevné, hřejivé ruce mě přidržují na místě.

Cítím, jak mi ledový pot promočil halenu natolik, že by se dala ždímat, v krku mám sucho jako v tom největším horku na poušti a nejsem schopná slova.

Bojím se pohnout, utéct či podobné věci... a proto jen a pouze zaostřím na postavu sklánící se nade mnou. Dvoudenní strniště a rusé rozježené vlasy, s milým, leč dosti ustaraným výrazem mi napovídají jediné...

Zbojníkům jen tak neuteču.

Všímám si však další věci, Charles má pod okem čerstvou modřinu a nad obočím šrám, který mu někdo nebo něco způsobilo před malou chvílí, soudím dle toho, jak moc z ranky krvácí. I on vypadá zadýchaně a trochu upoceně...

„Když sebou tolik házíš, měla by sis vybírat místo na spaní v nižších polohách. Upřímně řečeno měl jsem co dělat, abych tě udržel tady a ty nespadla." Prohlásí Charlie po chvilce ticha. Vůbec se nepodobá tomu Charlesovi, co si ze mě v táboře utahoval, spíš se tváří velmi otcovsky a ustaraně, až je to podivné.

„Tak povídej, co se stalo?" Pobízí mě, však já ne a ne odpovědět, možná už jen přes to odporné sucho v ústech.

„Já.. .ehrmg... jen noční můra," vysoukám ze sebe nakonec, dosti chraplavým a k mé zlosti i rozklepaným a nejistým hlasem.

„Ty mají všichni. Víš, ty co? Teď se se mnou pěkně vrátíš do tábora a já ti ukážu, jak s nočníma příšerama bojuju já." Mrká na mě. Očividně mi nabízí pomocnou ruku, ale spíš to vypadá, jako by mi to oznamoval, že se s ním vracím.

„Jo a mimochodem, pořádně jsi vyděsila Willa. Ještě teď tě beztak někde hledá," uchechtne se, aniž by více vyčkával, mě nadzvedává a balí mi věci.

Nezmůžu se na jediné slovo, jen ho pozoruji a přemýšlím o jeho slovech.

„Tak jdeme, ty čarodějko," prohlásí Charlie s úsměvem, bere veškeré mé věci a pomáhá mi vylézt z jeskyňky. Noční můra mě vysílila natolik, že neprotestuji a poslušně jako malé dítě následuji jeho kroky.

Ano... ač jsem to už nikdy neměla v plánu, vracím se do tábora.

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek We are Robin Hood! 4. kapitola:

4. MeridaOConnor přispěvatel
28.12.2012 [20:55]

MeridaOConnorJistě, dám si pozor.
Leniss děkuji ti :)
I tobě patří mé díky Domeeniko, nu, záleží na tom, co podle tebe je hlubší zápletka :D

3. Domeenika
26.12.2012 [20:30]

Paci sa mi to, ale bude to mat aj nejaku hlbsiu zapletku??
Kedy??
Inac super poviedka :D :D :D

2. Lenis přispěvatel
22.12.2012 [17:22]

LenisSuper kapitolka !:))

1. Chensie přispěvatel
21.12.2012 [23:16]

Chensie* Pozor na překlepy.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!