When I met Slenderman, I was dead... 1. chapter • OurStories.cz ~ naše povídky

Můj vlastní charakter Madelaine se přidá k postavám známým většinou všeobecně pod jménem Creepy pasta (přek.: Strašidelné těstoviny :-D pro zajímavost). A potká toho, jehož se bojí většina těch, jenž hrají hry tohoto typu. Možná bude na pokračování, tak to raději nechám jako povídku na pokračování. Annuška doufá, že se vám to bude líbit jako ty předchozí

03.04.2014 (14:00) • HetaliaCZAnnie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1069×

Noční město. Nevím, jestli mě to děsí, nebo ne. Mám mírně naježené chloupky, to je pravda. Hlavně v uličce, kterou kráčím, nesvítí téměř žádná lampa. A ty dvě, které tu jsou, jsou k ničemu. Stojí daleko od sebe a jejich zář je sotva patrná. Nebo když se rozhodnou zářit pořádně, tak blikají, až nakonec se jejich jas znovu stáhne na minimum. A tudy já chci jít. Ale jenom kvůli tomu, že mě tam nikdo neuvidí. Vyběhla jsem z domu z čirého zoufalství. Kdo by taky chtěl poslouchat rodiče, jak se hádají? Na sobě mám pouhou noční košili a tepláky od pyžama. Ani boty jsem si nestihla nazout, jak jsem jim utekla. Je teplá noc, přesto mi od země táhne na bosá chodidla.

Přijde mi, jako bych svůj život už prožila. V tak malém městečku, kde nemám možnost jít někam dál. Stále to samé dokola. Uvnitř jsem byla mrtvá. Na život jsem si pouze hrála. Měla jsem té přetvářky už dost. Co by rodiče dělali, kdybych ze dne na den zmizela? Jsem si jistá, že o mém úprku nemají ani zdání. Všude kolem je ticho. Skoro až tísnivé. Ale pro mě je ideální.

Najednou se mi o rameno něco otře. Vyděsí mě to, ale když se otočím, nikde nikdo. Zamračím se. Přeci nezačínám bláznit. Vím jistě, že tam něco bylo. Ale co? Otočím se zase zpátky a všimnu si, že za kuželem světla, kde svítí vzdálenější lampa, je obrovský stín. Pomalu se ke mně přibližuje. Vysoký muž. V obleku. S červenou kravatou. Jeho obličej… Ah! Proboha! Kde má obličej?! Zděsím se muže natolik, že nejsem schopna se pohnout. Chci utéct, schovat se, ale nemůžu. Jako by mě něco drželo na místě. V ten moment, kdy můj pohled spočine na jeho hlavě, mi začne být nějak mdlo. Jako by ze mě vyprchávala životní síla. Veškerá ta, která mi zůstávala pro čisté přežití. On mi ji bral.

Podlomila se mi kolena a mé tělo kleslo na zem. Poslední chvíle, než se mi zavřou oči, je, když to stvoření promluví. Nevím jak, ale promluvilo.

„Je jednou z nás,“ řeklo a já zavřela oči.

Tma. Někteří lidé netuší, jak je život pomíjivý. Zjistí to, až když o něj mají přijít. Jenže. Otázkou je, co je potom. Tma. Černočerná tma. Nikde nic. Necítím žádnou bolest, nic. Mé tělo se volně vznáší prostorem a duše jako by se odpojila. Najednou tou nicotou prolétne blesk. Nevím, kde se vzal, ale najednou mě bolí celé tělo. Jako by se duše vracela zpátky do těla. Mohu hýbat končetinami. Mohu se nadechnout. Cítím vůni palačinek. S napnutými svaly se pokusím pokrčit nohy a pohnout rukama.

„Už je vzhůru,“ uslyším. Není to známý hlas. Jsem v nemocnici? Divila bych se, kdyby ne. Snažím se otevřít oči. Ale jak? Nejde to. Oční víčka mi vypověděla službu. Pootevřu suché rty. Chtěla bych něco říct, ale nejde to. Mám v hrdle vyprahlo.

„Dojděte pro něj,“ ozve se další hlas. Pro koho? Chci to vědět. Uvnitř mě to křičí. Nevím, o co se jedná. Uslyším klapnutí dveří. Chvíli je ticho, dokud se neozve otevírání dveří a dvoje kroky. Z toho jedny nejsou skoro vůbec slyšet.

„Jste si jistí, že je vzhůru?“ hlas, který mi někoho připomíná, ale nejsem schopná ho přiřadit. Chvějí se mi víčka, ale že by se chystaly otevřít, to nehrozí, očividně.

„Ano,“ povede se mi zašeptat. Najednou nastane hrobové ticho. Pootevřu konečně oči. Nade mnou se sklání malý kluk v zelené čapce a tunice. Kdo to je? ptám se sama sebe. Jeho neznám. Má zvláštní oči. Pousměju se. Hned vedle něj se objeví hlava černovlasého kluka. Nejdříve vidím jenom oči. Ty oči bez víček, s bílou tváří bez nosu. A co to má se rty? Rozříznuté do úsměvu. Vyděsí mě.

„Jeffe, snad ji nechceš hned vyděsit,“ ozve se další hlas. Tentokrát ten známý hlas. Že by to byl ten, koho jsem viděla? Prosím, že to není on. Pokusím se zvednout hlavu. Uvidím ho tam. Zase ji rychle zakloním. Nechci skončit jako posledně.

„Neboj, teď ti už nic neudělám,“ řekne uklidňujícím hlasem a dojde k posteli, ve které ležím. Nevím proč, ale najednou se v nebezpečí necítím. Jako by to bylo něco, kam já patřila. On však říkal, že jsem jednou z nich. Je to možné? Cítím se živá, nebo, jak se to vezme.

„Jsem mrtvá?“ zeptám se tiše. Vysoký muž přikývne. Zavřu znovu oči. Proč já? Proč jsem nešla jinam, kde by nebyl? Někam jinam.

„Pro lidi ano, jsi,“ řekne a já se zamračím. Pokusím se posadit. Nakonec se mi to povede.

„Chci se k nim vrátit,“ řeknu. Jeff, jak ho ten dlouhán nazval, se začne smát. Pronikavě.

„Je to už dva dny,“ řekne muž bez tváře, docela bych brala, kdybych věděla, jak se jmenuje. Odněkud ho znám, ale nejsem si jistá. Po tváři mi samovolně steče slza.

„Takže mí rodiče, všichni ve škole…“ zašeptám. Přikývne. Sedne si ke mně ten kluk v zeleném a obejme mě. Ten aspoň vypadá jak člověk. Sevřu ho.

„Ó-ó, Ben se nám zamiloval,“ hvízdne Jeff. Ben, tedy, takhle ho nazval, na něj udělá obličej a dál utěšuje mě. Nakonec se odtáhnu.

„Eh… Díky, Bene,“ řeknu a otřu si slzy. Zahledí se na mě se zájmem.

„Jak se vlastně jmenuješ ty?“ zeptá se mě. To je pravda, zatím jsem jim své jméno neřekla.

„Madelaine,“ řeknu a usměju se. Dám si nohy z postele a pokusím se vstát. Na první pokus se mi to nepovede. Cítím, jak mě něco přidrží. Chapadlo muže bez tváře. Raději se o to pokusím znovu. Zakručí mi v žaludku. Ach ano, ta vůně palačinek. Jeff se zasměje. Najednou mám pocit bezpečí, jako bych k nim skutečně patřila. Líbí se mi tu, docela.

„Pojď, seznámíš se s ostatními,“ řekne dlouhán a já se na něj kouknu.

„Pane dlouháne, jak se jmenujete?“ zeptám se ho se zájmem a jdu pomalu ke dveřím. Se zájmem si ho prohlédnu znovu. Stíny na jeho tváři udělají úsměv.

„Slenderman,“ řekne. Nadechne se, že něco řekne, ale Jeff mu do toho skočí:

„Ale říkej mu Slendy, jako my všichni,“ řekne a dá mi ruku kolem ramen. Uculí se.

„Tak pojď.“ Společně všichni čtyři… Z chodby na mě skočí třicet kilo chlupů. Zaslechnu smích. Překvapí mě a najednou mi vlhký jazyk přejede po tváři.

„To je Smiley,“ řekne Ben a Jeff dohromady. Zasměju se tomu a chlupáče podrbu na hlavě. Je to velký pes, který se šklebí. Skoro jako Jeff. Olizuje mi obličej.

„Roztomilý chlupáč,“ zakuckám se. Je těžký. Snažím se ho ze sebe shodit. Nakonec se zvednu. Projdu kolem nich na chodbu a pak s nimi pokračuju do jídelny. Zamrkám překvapeně očima.

„Ale kde jsou?“ zeptám se tiše. Nikde nikdo. Cítím ruku na rameni. Ohlédnu se. Není to zrovna malá ruka, patří… Slendymu. Není mi to nepříjemné. Naopak. Je to divné. Měla bych ho nenávidět za to, že mě doslova zabil. Jenže se mi tu líbí víc než u nás ve světě. Já vlastně ani nevím, kde to jsme.

„Asi někam šli,“ řekne a stíny vykouzlí úsměv. „Nevadí, poznáš je později, měla jsi hlad, ne?“ zeptá se a zmizí v místnosti, kam vedou další dveře. Jsou tam ještě jedny, ale ani o jedněch nevím, kam vedou. Snad to zjistím hned, jak… Slendy se vrátí s talířkem a položí ho na stůl. Hladově se na talířek zadívám. Palačinky.

„Mohu?“ zeptám se a dlouhán přikývne. Sednu si a pustím se hladově do toho. Ani nevím, kde se ve mně takový hlad bere. Ale je to srozumitelné. Dva dny jsem nic nejedla. Na stole je i hrneček s čajem. Ano, vyschlý krk. Napiju se horlivě z hrnečku a opařím si jazyk.

„Krucinál!“ zanadávám s vyplazeným jazykem. Vedle mě sedí Smiley. Když vidí, jak vypadám, olízne mi tvář. Podrbu ho za uchem.

„Je to horké,“ Slendy to ale řekne trochu pozdě. Mezitím se Jeff s Bennem začnou pošťuchovat, tak je dlouhán vyhodí za dveře. Usměju se na něj.

„Proč jsi řekl, že jsem jednou z vás?“ zeptám se. Začnu pomalu jíst. Skutečně by mě to zajímalo. On se posadí na židli. Nadechne se.

„Prostě k nám patříš, ať se ti to líbí, nebo ne.“ Takže já raději nic nenamítám, ale stále to nechápu. Mohl by mi to nějak blíže vysvětlit. I když o tom silně pochybuju, že to udělá. Dosnídám a zvednu se.

„Půjdu raději zase pryč,“ řeknu a zamířím pryč z jídelny. Cítím, jak kolem mě obmotává něco. Prsty to nejsou, kouknu se na něj. Chapadlo? Překvapeně vydechnu. Zvedne mě do vzduchu. Proboha! Bojím se výšek. Právě jsem to zjistila. Pevně zavřu oči a on si mě přitáhne do výše obličeje.

„Nepustím tě, neboj se,“ řekne a já se přestanu snažit uvolnit jeho chapadlo. Odnese mě do společenské místnosti.

Přijdu si trapně, když zjistím, kolik lidí tam je. Postupně se mi všichni představí. Vypadají velmi přátelsky. Jane se mě hned ujme a chce mi všechno ukázat. Omluvím se tedy a vydám se s ní do lesů. Je strašně upovídaná.

Od doby mé smrti uplynul nějaký ten týden. Ze mě a z Jane se staly velmi dobré kamarádky, jenž si strašně rády dělají srandu z Jeffa. Taky dost času trávím se Slendym. Nevím proč, ale mám toho týpka strašně ráda. Tak ráda, že to snad ani není možné. Jenže málokdy jsem s ním sama. Dostanu jednoho dne nápad. Už dávno jsem si všimla, že kolem domu chodí lidi, jenom o nás neví. Což znamená, že žijeme v lidském světě. Dostala jsem nápad. Dojdu za Slendym.

„Ráda bych se podívala za rodiči, jenom vidět, jak se jim daří,“ řeknu, když ho najdu v kuchyni. Koukne se na mě překvapeně.

„To není dobrý nápad,“ řekne mi a já posmutním. Poodejdu od něj. Skutečně mě to rozesmutnilo. Chtěla bych je vidět, ale vždyť… Dá přede mě chapadlo a já ho jenom odstrčím. Jdu ven. Smutně se rozhlédnu. Cítím, jak přišel za mnou.

„Myslíš, že jsem je neměla ráda, když jsem utekla?“ zeptám se ho a zavrtím hlavou. „Ano, mám je ráda a myslím, že to nesou velmi těžce,“ zašeptám. „Jenom je chci vidět, příště už ne… Naposledy, prosím,“ usměju se. Cítím, jak jeho chapadlo se kolem mě ovine. Povzdychnu si. Mám takový zvláštní dojem, jako bych přeskočila zamilovanost a byla to čirá láska. Jenže jak? Ani já sama jsem si nedokázala odpovědět.

„Bojím se o tebe,“ přizná se a já ho pohladím po chapadle. Je to zbytečné, zvládnu to.

„Já půjdu s ní,“ ozve se ode dveří. Stojí v nich Bezoký Jack. Každý tu je zabiják, jenom já, jak jsem zjistila, umím uzdravit. Přikývnu. Jack se mnou může. Jenže Slendyho to zachmuří. Pustí mě a s Jackem se vydáme do lidského světa na konec lesa. Povídáme si. Najednou se zastavíme na okraji města, ve kterém jsem žila. Zvláštní.

„Oni nás nemohou vidět a ani slyšet, že?“ zeptám se Jacka. Podrbe se na hlavě.

„Obvykle se jim ukazujeme jenom na Halloween, ale jinak nás vidí jenom málokdy,“ odpoví mi a já se usměju.

„Mě nikdo vidět nesmí, jsem mrtvá,“ řeknu. Vkročím klidně na silnici a jdu směrem do centra města. Za rodiči, musím je vidět. Jinak bych nemohla být sama se sebou. Jack mě následuje. Najdu náš starý byt. Vyjdu po schodech a zastavím se u dveří. Z bytu jde cítit hrozný puch. Jack jednoduše projde. Ano, my nejsme živí, pro ně jenom energie. Udělám to samé a rozhlédnu se po obýváku. Všude odpadky. Otec sedí s pivem u televize. Matka se dívá s ním. Oba pijí pivo. Co to do nich vjelo, proč takhle dopadají? Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Všimnu si novin na zemi. Pohledem přečtu titulek.

~důvod smrti...~

K tomu článku byla i fotografuje z mojí školní průkazky. Vypadala jsem tam otřesně. Chtělo se mi plakat. Proč jenom já? Jack ke mně přijde a obejme mě. Obejmu ho a rozpláču se naplno.

„Jacku, já…“ nadechnu se. Hladí mě po zádech. Řekne mi, že raději půjdeme. Přikývnu a jdeme pryč z domu. Dostaneme se do parku.

„Jacku, to je všechno kvůli mně,“ zašeptám. Otře mi slzy a vede zpátky k lesu. Nechci ale ještě jít. Zastavím ho. Vedu ho za rukáv mikiny do uličky, kde se to stalo. Zastavím se na místě, kde je obrys těla. Zkusím si do toho lehnout. Jack se na mě dívá. Nechápe, co dělám.

„Madelaine?“ nakloní hlavu na stranu a já si zase sednu. Otřu si slzy.

„Víš… Když jsem potkala Slendermana, byla jsem mrtvá, ale teď jsem živá,“ koukne se na mě nechápavě. Přikývnu a zvednu se. „Připadala jsem si tak, ale u vás… Cítím se tam prostě v bezpečí.“ Rozumí mi. Už jdeme zpátky. Najednou se Jack zastaví.

„Ty máš Slendyho hodně ráda, že ano?“ zeptá se. Zčervenám. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, ale on se mě ptá na rovinu. Přikývnu.

„Skutečně moc ráda,“ zasním se. Jack akorát přikývne. Už mě ale táhne do lesa, cítí se nesvůj. I já. Skutečně už k nim nepatřím. Mé místo je ve světě Slendyho, Jeffa, Jacka, Bena a ostatních. Rodiče se s tím smíří a snad se vzpamatují.

„Měla bys mu to říct,“ poradí mi při cestě a já pouze přikývnu.

Vrátíme se a já jdu rovnou do kuchyně. Slendy nikde. Jsem na řadě s nádobím. Umývám ho po všech. Pobrukuji si u toho. Nevadí mi to, vlastně je to moje oblíbená činnost. Najednou cítím, jak se mi kolem pasu omotává chapadlo. Vypnu rychle vodu, když si mě vytáhne do vzduchu. Položím mu ruce na tváře.

„Tys tam byl, že ano?“ zeptám se ho. Umí se teleportovat a rád mě sleduje. Přikývne a já se začervenám a odvrátím hlavu.

„Omlouvám se.“ Stáhnu i ruce a zahledím se na zem. Cítím, jak se hýbu a rty se dotknu jeho. Překvapeně vydechnu. Udělá to znovu. Všímám si, jak jeho bílá tvář praská tam, kde jsou rty, a políbí mě sám. Tentokrát mu políbení oplatím. Zrychleně oddechuju.

„To není správné,“ zašeptám. Jenže se ho nechci pustit. Není to správné, ale já prostě vím, že chci. Nese si mě jako trofej do ložnice. Nemám moc na výběr, ale já chci.

Ležím na jeho hrudníku a jemně hladím jeho bílou pokožku. Cítím, jak jeho kostnaté prsty přejíždí po mých nahých zádech. Zamilovaně se mu zahledím do tváře.

„Měla bych ti asi poděkovat,“ řeknu a usměju se. Zadívá se na mě tázavě. Já si položím hlavu na jeho hrudník. „Jak jsem řekla Jackovi; než jsem potkala tebe, byla jsem mrtvá, ale teď… Teď jsem živá, cítím se víc živá než tehdy,“ zašeptám. Pohladí mě ve vlasech.

„Rádo se stalo,“ políbí mě na temeno a já cítím, jak se mi najednou chce spát, jak jsem unavená. Ale předtím jsem nebyla. Proč tak najednou jsem?

„Spi, malá Madelaine,“ přiryje nás a já zavřu unavená víčka. Spokojeně usnu.

Autor: HetaliaCZAnnie, v rubrice: Povídky » Na pokračování