OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wolf Academy - 3. kapitola - První boj

05.10.2011 (19:00) • Shadow3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 982×

3. kapitola – První boj

Lehce se dotkl mé ruky a zvedl ji ve své. „Nejprve ti povím pravdu o vlkodlacích a o tobě…“

Dívala jsem se mu do očí. Vše mi vysvětloval tak zřetelně, až to snad nebylo skutečné. Nikolas byl nádherný.

„My vlkodlaci máme několik jasných znaků. Máme mnohem větší sílu než normální lidé a také o dost lepší smysly. Rovněž umíme velmi rychle běhat a proměňovat se do vlčí podoby.

Většina vlkodlaků má hnědé odstíny srsti. Alfa samci jsou častokrát černí.“

„Ale ty nejsi alfa samec a stejně máš černou srst,“ nechápala jsem.

„Sice mám černou srst, ale nemám moc dobrý vztah se smečkou, takže bych tu alfou být nemohl. Navíc tu už vládne Mike, ten tvrdohlavec.“ Zasmála jsem se. I mně Mike nepřipadal sympatický.

„Všichni vlkodlaci žijí ve smečkách. Často zakládají menší vesnice blízko lesů a volné krajiny. Vlkodlaci totiž milují běh v lese a ve volném prostranství. Bez lesa nejsi pravý vlkodlak,“ ušklíbl se. Znovu mě rozesmál. Téměř jako by vůbec nezáleželo, co říká, ale kdo to říká. A říkal to on. To on sám mě dokázal rozesmát a rozveselit. Už jen při pohledu na něj mi srdce poskočilo radostí.

„A ty,“ pohlédl mi do očí a rukou jemně přejel po mé tváři, „jsi neobyčejný vlkodlak. Až se budeš proměňovat ve vlka, budeš mít bílou srst. Vlkodlaci bývají většinou muži, ale je i pár výjimek žen. Jenže ženy jako vlkodlaci nebyly nikdy silné tak jako muži. Až na tebe…

Vypráví se příběh – už opravdu dlouho, po několik generací – o bílé vlčici. Prý se jednoho dne narodí v úplně normální rodině. Její rodina nebude mít nic společného s vlkodlaky, a přece ta dívka bude výjimečná.

Bude mnohem silnější než všichni ostatní. Povede vás v čele proti nepříteli, proti všem zkázám a překážkám. Její bílá srst ozáří každou temnotu.

Bude silnější než upír nebo obyčejný vlkodlak, bude rychlejší než vítr, a bude věrným vůdcem i ochráncem té smečky, kterou si vybere,“ dovyprávěl zpaměti.

„Takže… tvrdíš, že já nejsem obyčejný vlkodlak?“ pomalu jsem začínala šílet. „Takže se mám smířit nejen s tím, že jsem vlkodlak, ale ještě s tím, že nejsem obyčejný vlkodlak?! To mi teda scházelo…“ Snažila jsem se dýchat co nejméně impulzivně a chodila přitom sem a tam kolem Nikolase.

Nesnažil se mě uklidňovat, nejspíš to v tuto chvíli považoval za zbytečné. Jen se pobaveně usmál.

Náhle mi to vše scvaklo dohromady. „Takže proto na mě mělo tolik lidí spadeno…“ uvažovala jsem.

„Jo. Ti muži před tvým domem…“

„… před domem mé rodiny,“ opravila jsem ho.

„… to byli lidé, ale samozřejmě tě chtěli z vládní prospěšnosti. A Helena, ta byla upírka. Bohužel se po tobě sháněli i upíří obyvatelé této planety,“ usmál se pobaveně.

„A ty se zřejmě moc dobře bavíš, že?“ napůl jsem ho pokárala a poté se také zasmála. „Jak vlastně víš, že se jmenovala Helena?“

Stále mě napůl zvědavě, napůl pobaveně pozoroval. Sledoval každý můj pohyb. Štvalo mě to.

„Kdysi mi zabila sestru, a poté se stáhla za zdi upířího království,“ sledoval mě dál se zaujatým úsměvem.

„Proč mě pořád tak sleduješ?“ nevydržela jsem to.

„Sleduji každý tvůj pohyb a stále zjišťuji, že jsi krásnější a krásnější,“ usmál se spokojeně. Sklonila jsem se k němu a políbila ho na rty.

„Proč mi stále připadá, že tě znám celý život, a přitom o tobě nic nevím?“ zašeptala jsem mu.

„Tak to většinou bývá, u vlkodlaků. Poznáš to na první pohled, jestli jste si souzeni nebo ne,“ zase se usmál a odhrnul mi z čela pramínek vlasů.

„Nikolasi!“ zvolal ostrý hlas ze dvora. Oba dva jsme si povzdechli. „To na tebe Mike takhle řve?“ optala jsem se ho soucitně. Vstala jsem z něj a postavila se na nohy. On už se také zvedal, když mi odpověděl šepotem: „Ano, takový Mike je. Na mě si řvát může, ale kdyby chtěl cokoli udělat tobě, zabráním mu v tom.“ Jeho oči potvrzovaly pravdu. Byla jsem si jistá, že by i zabíjel.

„Ale já ti to chci oplácet, a proto Mike nebude nic provádět ani tobě,“ pošeptala jsem mu zpátky a rozešla se směrem ke dvoru. Nejspíš mě chtěl ještě zachytit, ale byla jsem rychlejší.

Volným krokem jsem kráčela proti Mikovi. Nikolas kroutil hlavou a rychle kráčel za mnou.

„Volal jsem jen Nikolase,“ zahřměl Mikův hlas.

„Ne, řval jsi Nikolasovo jméno po celém dvoře,“ upřesnila jsem. Mike se nadmul vztekem. Cíl zasažen. Jedna nula.

„Nechtěj mě naštvat,“ zahrozil Mike. „Jsi tu pouhým hostem, klidně tě můžu vykázat.“

To už vedle mě stál Nikolas a hlavou se mu hemžily myšlenky jak nejlépe mě ochránit.

„Ale Miku… Neříkej, že nevíš, co jsem.“

Polkl, ale vztek v něm nepřestal vřít. Nikolas už se skoro připravoval do bojové pozice. Tenhle okamžik mi přišel trochu směšný. Samozřejmě mi neunikly ani zvědavé pohledy všech kolem. Teď jsme byli středem dění my.

Nadechla jsem se. „Nebudeš na Nikolase řvát a chovat se k němu takto,“ řekla jsem ostře.

„Ty mi nebudeš poroučet!“ vykřikl a proměnil se do tmavě hnědého vlka. Výborně, na to jsem čekala.

Ani nevím jak, náhle jsem byla bílým vlkem. Viděla jsem nesmírně ostře, slyšela jsem každé zrnko prachu dopadnout na zem. V bojovné pozici jsem stála na místě a čekala. Zuby vyceněné, a vrčela jsem.

Mike oproti tomu stál jako opařený – akorát ve vlčím podání. Málem jsem si ani nevšimla, že mi po boku stojí velice rozzlobený černý vlk.

Když většina přihlížejících uviděla naši dvojici – bílého a černého vlka -, žasla. V jejich tvářích byly údivy a překvapení.

Mike si po několika minutách vše uvědomil. Neváhal a vrhl se po Nikolasovi, nikoli po mně. Smůla pro něj. Nedovolila bych, aby někdo útočil na Nikolase.

Ve skoku, když se ještě ani chlupem nedotkl Nikolase, jsem ho srazila k zemi a přimáčkla mohutnými tlapami. Zakvílel bolestí a já si uvědomila, že mu nejspíš drtím nějakou kost.

Přestala jsem tedy a uskočila. S vrčením jsem ale dál kroužila kolem něj. Nikolasovi se to vůbec nelíbilo. Myšlenkami mi vynadal. Bál se o mě, ale já zase o něho.

Přihlížející muži rychle přiběhli a opatrně zvedli jejich alfu. Nesli ho do ošetřovny.

Zaujatě jsem je pozorovala. Sedla jsem si na zadní tlapy a nastražila uši. Slyšela jsem, jak na nás Mike nadává.

Ve vlčí podobě mi bylo příjemně. Cítila jsem se pohodlně a svá. Nikolas vedle mě seděl a nehýbal se. Jeho černou srst česal vítr.

„Pojďme do lesa,“ poslal mi myšlenku. Poslechla jsem a společně jsme zamířili do stínů mohutných borovic. Na zádech jsem cítila všelijaké smíšené pohledy. Někdo byl rozzuřen, jiný udiven, další rozveselen či pobaven. Každý pohled i reakce se lišily. Ale jedno bylo hlavní, ponížila jsem Mika. Teď bych mohla dokázat, že Nikolas může být dobrým alfou smečky. Ne, tím nejlepším.

Autor: Shadow3, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wolf Academy - 3. kapitola - První boj: