OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 13. kapitola

18.01.2015 (12:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1185×

Znuděně jsem zívl a protáhl se. Měl bych taky něco dělat a ne jen přemýšlet nad blbostmi. Torio prošel v zahradě kolem mě s dalším čajem. Nějaký obchodník mluvil o svých kšeftech a já ho jako vždy skoro nevnímal.

„Reizo-sama,“ dloubla do mě Aya, hlavou mi naznačila, abych pořádně vnímal, ale já nemohl se přestat na Toria dívat. V jeho pohybech bylo něco nového. Něco…

Miloval jsem to. Moc dobře jsem pociťoval, že slabý a poněkud neohrabaný Torio je pryč. Dočista pryč. S Becky jsme cvičili každý den. Ano. Vždy mě porazila, ale už to trvalo déle a déle. Měl jsem neskutečnou radost. Začínal jsem se tady… Cítit doma. Měl jsem tu přátele a dědu s Becky, trochu jako adoptivní rodinu, která mi docela chyběla.

Nenávist k Reizovi začala vyprchávat. Začala to být naprostá lhostejnost. Často jsem cítil jeho pohledy a měl jsem pocit, že o všem ví. Avšak, nic se nedělo. Už jsem přes noc nemohl spát u Becky. Ne, noci byly Reizovy, aby naše mohly být dny.

Obchod skončil. Aya je vyprovodila ven a my osaměli. Ten čas, co byl vedle mě, jen mlčel až na pár nutných vět, které se stále opakovaly dokola. Zamyšleně jsem se natáhl na zem a sledoval oblohu… mraky svobodně pluly oblohou, aniž by musely řešit problémy… tak volné…

„Ne, Torio, Rebeca musela dnes jít pracovat,“ řekl jsem a věděl, že stále je v zahradě. „Budeš tedy muset strávit dnešek v mé přítomnosti.“

Povzdechl jsem si a dobrá nálada se vypařila. Věděl jsem, že teď to už není záměrné. Rebeca chodí pracovat s ostatními spravedlivě. Ano, když o tom takhle mluvím, cítím se jako příživník. Ale snažím se aspoň tady, v rezidenci.

„Musím tu být s tebou, nebo smím jít pomáhat?“ zeptal jsem se, když jsem došel k Reizovi ležícímu v trávě. Proč jen ten vzhled tolik mate?

Pootevřel jsem oko, abych se na něj mohl podívat. Vyrovnaným krokem došel až ke mně.

„Budeš tu se mnou…“ vyslovil jsem své přání a mírně konec věty zbarvil do otazníku, ale věděl jsem, že kdybych mu dal na výběr, raději bude všude jinde než u mě.

Přikývl jsem a taktéž se posadil do trávy. Přišlo opět to ticho, které mezi námi vždy vládlo. Ale bylo mi to jedno, strávím si tu s ním své hodiny a budu moct jít. Teda, snad. Sakury už byly v plném květu, ale stále neopadávaly. Tady v rezidenci byla jedna zahrada, kde kvetly a rostly jen sakury. Teď tam bylo nádherně, i když Reizo byl raději tady. My s Becky tam chodili často.

Zadíval jsem se do trávy, kterou jsem pročesával mezi prsty. Čtyřlístek? Pousmál jsem se. Po chvíli ticha jsem ho Reizovi, který ležel se zavřenýma očima, položil na nos.

Ležel a vnímal jsem každičký pohyb kolem. V mysli jsem však chtěl daleko pryč…

Najednou jsem ucítil letmý dotek, který mě donutil otevřít oči. Díval jsem se do jeho překvapené tváře, která se během minuty vrátila do té neutrální. Na nose jsem něco cítil, ale zafoukal vítr a ten pocit byl pryč. Ruka mi vyletěla do vzduchu, aby zachytila tu maličkou věc… Mezi prsty jsem svíral stonek zeleného čtyřlístku. Protočil jsem jím mezi prsty, a pak ho zvedl proti slunci, jak moc mě zaujal.

„Myslíš, že dokáže lidem přinést štěstí?“ zeptal jsem se tiše.

Pokrčil jsem rameny.

„Nevím, už jsem jich v životě našel spousty, ale štěstí mi nepřinesly, jak vidíš. I když," zamyslel jsem se a pak se nepatrně pousmál. „Mám Becky a dědu Kinosukeho. Takže beru zpátky, asi štěstí nosí. Nebo si možná počkají, až člověku je úplně nejhůř."

„Hm,“ protáhl jsem nijak naštvaně, že zmínil jen Rebecu a mě ne. Ostatně, kdo by mě počítal za štěstí?

„Nikdy jsem žádný nenašel,“ prozradil jsem stejně tiše jako prve. „Možná… ještě nějaký najdu spolu s jeho údělem štěstí…“

„Jo, možná jo… musí jich tu být spoustu,“ konstatoval jsem taky tiše. „Ale když ho dostaneš, funguje to taky. Teda, myslím."

Otočil jsem se k němu zády. Já se na ten jeho věčně smutný obličej nemohl dál koukat. Stále mě tak tížilo, že kdyby to tenkrát neudělal, bylo by vše jinak…

„V tom případě si ho nechám,“ pousmál jsem se a čtyřlístek schoval do desek k mým obrázkům. Torio ke mně seděl zády, tak jsem se nenápadně k němu doplížil, abych si u něj mohl lehnout a hlavu položit do jeho klína.

„Nevadí?“ zeptal jsem se ho se zavřenými víčky. „Dovol mi to aspoň na chvíli.“

Pokrčil jsem rameny. „Dělej si, co chceš. Ostatně jako vždy.“

Sám jsem se ale opřel o paže a zaklonil hlavu, abych tvář nastavil sluníčku. „Ale… Jen pro dnešek to… Nevadí.“

A v duchu jsem dodal: Hezké narozeniny, Torio. Usmál jsem se a jen chvíli, na tu krátkou chvíli zapomněl a užíval si ten moment plný štěstí ze čtyřlístku.

Otevřel jsem oči, abych se díval na stejnou oblohu co on. Pro teď mezi námi nebyla ta napjatá atmosféra jako jindy. Chtěl jsem být na něj hodný, protože měl dnes narozeniny. Přál bych si, aby dnešní den byl stejně volný a šťastný, jako když jsem ho viděl dřív, než jsem si ho vzal tu noc…

Ležel jsem na jeho klíně a tiše ho sledoval snad hodinu. Hodinu krásného ticha bez zloby a napětí. Prohlížel jsem si jeho tvář, abych zjistil, zda z ní aspoň dnes vyprchala ta nenávist či lhostejnost… Dnes jsem v ní chtěl vidět štěstí…

„Víš kdyby… Kdyby si mě tenkrát neznásilnil, mohli jsme teď být přátelé. Možná… Možná i víc," zašeptal jsem. Nikdy jsme o tom takhle otevřeně nemluvili a nevěděl jsem, jestli on bude chtít mluvit.

„Myslím, že bych tě měl rád…“ konstatoval jsem tiše, bez emocí. Ale ve skrytu duše jsem věděl, že je to pravda.

Nikdy jsme spolu takhle nemluvili a zvláště ne o tomhle. Díval jsem se na něj, abych mohl přemýšlet o jeho slovech… Měl by mě rád… ta slova mi něco připomněla… nebo spíš někoho…

Jenže on ode mě utekl a každý den tady utíká stejně. Není možné, aby mě měl rád. Už ne… Šanci jsem nejspíš promrhal… tak jako všechno…

„Čas se nedá vrátit,“ odpověděl jsem mu tónem, který něco skrýval.

Zhluboka jsem se nadechl a naznačil mu, že bych rád vstal.

„Nedá. Vím to moc dobře a… Nic nehodlám měnit.“ Odsedl jsem si o několik desítek centimetrů dál. „Jen jsem chtěl, abys to věděl.“

Nechal jsem ho, zklamaně, aby si odsedl. Sám jsem dál ležel v trávě a sledoval ty volné mraky. To, co mi řekl, bylo důležité pro nás oba a já to nyní věděl. Už ale není cesty zpět z našich propletených cest. Přetočil jsem se na bříško a podepřel si bradu, abych se na něj stále mohl dívat.

„Jaké máš rád květiny?“ zeptal jsem se znenadání.

Sklopil jsem oči, poněkud zaskočenou tou otázkou.

„Asi-asi kamélie a nevím, jestli se to počítá, ale… Ještě mám rád levanduli.“ Cítil jsem se trochu zmateně.

„Hm…hm,“ přikývl jsem. Hodí se k němu vůbec tyhle květiny? Přemýšlel jsem nad tím a pak sáhl po skicáku s tužkou. Otevřel jsem ho na prázdné stránce a jen malou chvilku bezmyšlenkovitě bloumal. Pak jsem si vzal tužku, abych mohl nakreslit květ kamélie a za ním rozkvetlou levanduli. Nákres jsem měl hotový během půl hodinky.

Nevypadalo to vůbec zle, tak jsem papír vytrhl z náčrtníku a podal ho Toriovi.

Sledoval jsem trochu zaraženě.

„Proč si to potřeboval vědět? Chystáš mi pohřeb?“ zeptal jsem se sice kousavě, ale na tváři mi hřál úsměv. Těšil jsem se na Becky, i když nemám v plánu jí o tom říct. To ona sama je ten největší a nejkrásnější dárek pod sluncem.

„Pohřeb?“ povytáhl jsem obočí, ale když jsem viděl jeho úsměv, měl jsem radost… někde uvnitř. „Ne, to určitě ne.“

Znovu jsem si lehnul do trávy. Přemýšlel jsem nad několika věcmi najednou.

„Koupil jsem galerii,“ svěřil jsem se mu. „Přemýšlím nad tím, jakou použiju barvu na zdi, co tam jsou. A napadlo mě na některé zdi dát květinový motiv…“

„Galerii…“ Koukal jsem na něj jako on na mě před tím.

„No, konec konců, proč ne, že…“ zašeptal jsem a přimhouřil oči, abych si to mohl představit. „Nevím, jak to tam vypadá, ale... Co kdyby byly zdi bílý a ty, na které budou květinové motivy, světle zelené?... Počkej!"

Zvedl jsem se a odběhl. Vím, že za mnou něco zavolal. Chvíli jsem přehraboval své oblečení, dokud jsem to nenašel. Světle zelený svetr. Byla to taková svěží, ale nevtíravá. Rychle jsem utíkal zpět. Seskočil jsem zpátky dolů do zahrady a znovu se usadil v trávě.

„Měl jsem na mysli takový odstín.“ Hodil jsem mu kus oblečení.

Zavolal jsem na něj, když ode mne zase utíkal. Co jsem do háje zase udělal špatně? Vždyť jsem nic neudělal… nebo jo?

Ale to už běžel zpět i s kusem oblečení, které hodil mým směrem. Prohlédl jsem si zelený svetr. Měl opravdu krásnou barvu… ten jeho nápad se mi opravdu líbil.

„To je opravdu dobrý nápad,“ pousmál jsem se. „Taková barva a na ní bílá kamélie…“

Nadšeně jsem přikývl. „I když ta levandule se tam moc hodit nebude, ale jestli zvládneš na tu stěnu nakreslit celý keř… Začal bych v jednom rohu. Jsou tam prosklené stěny…?“

„Patří k tomu ještě kousek zahrady a do té zahrady je prosklená stěna. Jinak jsou tam oddělené části stěnami,“ začal jsem mu detailně popisovat, jak ta galerie vypadá. Ale u pár věcí jsem si nebyl jistý…

„Nechceš…“ znovu jsem se nadechl. „Nechtěl by ses tam jet podívat?“

Sklopil jsem hlavu a zavrtěl jí.

„Čekám, až se vrátí Becky, nechci ji prošvihnout.“ Nepodíval jsem se na něj. „Ale zkus dát do oken skleněné mozaiky. Ta místnost pak bude působit barevnější. A ke galerii… Nevím, kolik je to místností, ale co v jedné zřídit i ateliér? A možná kavárnu, jestli je to víceposchoďové…“

Posmutněl jsem, když pozvání odmítl. I když náš rozhovor byl krásný, stále myslel jen na Rebecu. To mě vážně mrzelo. Položil jsem se zpět na záda do trávy a poslouchal jen jeho názory o galerii. Poslouchal jsem ho a některé věci se mi vážně líbily, ale bylo tu něco, co odpoutávalo mou pozornost…

„Rebeca má zpoždění,“ omylem jsem řekl tu myšlenku nahlas. Dělalo mi to starosti, že tu ještě není. Doufal jsem, že se nic nezkazilo… nebo že není zraněná. Ale bylo to divné, že tu ještě není…

Zbledl jsem jen, co to řekl. „Zpoždění?! Jak-jak dlouho? Kdy se měla vracet?!“

Reizo mlčel.

„Mluv, proboha mluv! Je v pohodě?! Kam jsi ji poslal??? Co měla za práci?“ V tu ránu jsem byl na nohou.

Sám jsem se postavil na nohy, když začal panikařit. Že já mu něco říkal… Povzdechl jsem si a prohrábl mu bělostné vlásky.

„Počkej tu,“ řekl jsem mu úplně klidně, i když uvnitř jsem klidný rozhodně nebyl. „Půjdu zjistit, proč tu není.“

Bylo mi to vážně divný… Nikdy se nezpozdila ani o pět minut. Vlastně vždycky chodila o půl hodiny dřív, když to nešlo. Ale teď měla tu půl hodinku zpoždění, měl jsem divný pocit. Na chodbě stála Aya, v rukou držela telefon.

„Ayo,“ oslovil jsem ji. „Víš něco o Rebece?“

„No jo,“ zacukal jí koutek úst.

Proč je tak klidný? Jak-jak může být tak klidný?! Becky…. Buď v pořádku. Prosím! Reizo se za chvilku vracel s naprosto klidnou, ale vážnou tváří.

„Co je s ní???“ uhodil jsem na něj hned a popoběhl mu naproti. Chytil jsem ho za košili u krku dřív, než stačil zareagovat. Koukal jsem mu do očí a hledal v nich odpověď. Zase nic neříkal, což mě vyděsilo a já svěsil ruce podél těla.

Podíval jsem se na něj s naprostým vyrovnáním. „Rebeca je v pohodě.“

„Svůj úkol splnila, jak se dalo čekat, mnohem dřív,“ pokračoval jsem. „Ale na cestě sem nějakou holčičku přepadli a chtěli jí ublížit. Rebeca jí šla pomoct a teď je s tou holčičkou v nemocnici. Čeká, až tu dívenku odoperují a přijedou její rodiče. Nechce ji nechat samotnou…“

Posadil jsem se do trávy a byl rád, že Rebeca není na tom operačním sále místo té holčičky. Ale… myšlenkami jsem byl u toho incidentu… Kdo mohl tu holčičku napadnout? Zamračil jsem se… musím udělat své ulice bezpečnější. Tohle se nesmí opakovat! Malým dětem by neměl nikdo takhle ubližovat!

Sjel jsem do trávy. Úlevně jsem vydechl. Je v pořádku, naprosto v pořádku. Pak jsem stočil pohled na zamračeného černovláska.

„Víš, myslím, že tomuhle se nedá zabránit,“ podotkl jsem smutně. Komu by nebylo proti srsti vědět, že na ulicích prostě není bezpečno. Ale nedá se tomu zabránit.

„Co je s tím člověkem, co ji napadl…?“ zašeptal jsem opatrně.

„S Rebecou mluvila Aya, takže nevím, ale prý řekla: „Postarala jsem se o něj.“,“ pousmál jsem se nad tou představou. Ten chlápek, co té malé ublížil, to musel slušně schytat.

„Každopádně, jak znám Rebecu, ten chlapík nejspíš už nebude chodit, a jestli to přehnala, tak si asi umíš představit, jak dopadl…“ dodal jsem zlověstně, ale pak dál přemýšlel, co to mohlo být za muže. Vážně mě to štvalo.

„Pravděpodobně skončil jako granulovaná potrava v kanále pro krysy,“ zašklebil jsem se. Reizo se taky pousmál.

„Tak jestli chceš… Můžeme se jet podívat do té… Galerie? Neodolám přece žádné příležitosti opustit svoji zlatou klec,“… Ve které jsem díky Becky našel skulinu… Usmál jsem se.

Pousmál jsem se nad tím přirovnáním… bylo opravdu výstižné. Když mi nabídl, že by do té galerie jel rád, podíval jsem se na něj stylem „já vím, že chodíš ven“.

Pousmál jsem se. „Dobře, tak můžeme jet.“

Než jsme nasedli do auta, zašel jsem za Ayou, aby mi okamžitě zavolala, jakmile Rebeca dorazí. Budu s ní muset na chvíli mluvit. Stále ve svých myšlenkách jsme se nechali Mizukim odvést před galerii.

Zarazil mě ten jeho pohled. Pečlivě jsem přemýšlel po celou cestu do centra města. Vystoupili jsme před poměrně velkou budovou, staršího rázu, ale velmi hezky upravenou. Vystoupili jsme a Reizo ještě zadal potřebné informace Mizukimu. Má pro nás přijet, až mu zavolá. V tichosti jsme vešli. Bylo to prostorné, vícepatrové místo. Dvě poschodí a podkroví.

„Jak jsem říkal, dole kavárna, tady galerie a nahoře ateliér,“ pokýval jsem vědoucně hlavou. Spodek vypadal trochu jako atrium a budova byla celá postavena v evropském stylu. Chvíli jsme diskutovali právě na toto téma, než už nebylo co řešit a probírat. Posadili jsme se opět do zahrady. Bylo tu kupodivu docela ticho, ačkoli celá budova stala ve středu města.

„Reizo, já mám pocit… Víš-víš o tom, že…?" zašeptal jsem tiše.

Seděli jsme v té krásné zahradě a najednou mi dal otázku. Mlčel jsem, nebyl jsem si zrovna dvakrát jistý, na kterou věc se ptá a já ji vím. Bylo jich víc, které znám, a on to neví… Ale asi se ptal, jestli vím, že chodí ven s Rebecou…

„Víš, je spousta věcí, které vím,“ vědoucně jsem se pousmál. „… A jen málo věcí uteče mé pozornosti…“

Byla to neutrální odpověď, která neříkala ani ano, ale ani ne. Chtěl jsem ještě něco říct, ale zazvonil mi v kapse telefon. Zvedl jsem ho po delším hledání.

„Reizo-sama,“ ozval se neutrální hlas Ayi. „Rebeca právě dorazila.“

Kývl jsem hlavou a rozloučil se. Podíval jsem se uvolněně na Toria. Zvedl jsem se ze země a podal mu ruku.

„Pojedeme?“ zeptal jsem se ho s úsměvem.

„Vrátila se?" zazářil jsem nadšeně a s Reizovou pomocí vyskočil na nohy. Nadšeně jsem seběhl dolů na ulici. Tam jsem poctivě čekal, dokud také nesešel a nezavolal Mizukimu. Ten tu byl do několika málo minut. Nasedli jsme a vyrazili zpět k rezidenci.

„Mohl jsem se zbláznit strachy.“ Objal jsem Becky. Se smíchem mi objetí opětovala.

„Rebeco, musím s tebou mluvit,“ řekl Reizo vážně. Přestali jsme se smát a Becky přikývla.

Nechal jsem ty dva, aby se přivítali, ale pak jsem Rebece oznámil, že s ní musím mluvit. Okamžitě zvážněla a následovala mě do pracovny, kam jsem skoro vůbec nechodil oproti svému otci, který tu trávil většinu času. Zasedl jsem za stůl a našel prázdný papír s tužkou. Rebeca se stejně vážnou tváří si přisedla proti mně.

I ona věděla, že tohle nebude obyčejné hlášení o splněném úkolu. Věděla, že mi dělá to napadení té dívky velké starosti. Tichým hlasem spustila celý příběh a já ji poslouchal, abych si mohl zapisovat poznatky…

Čekal jsem v mém a Reizově pokoji. Měl jsem zakázané být na schůzkách a poradách. Nebyl jsem totiž člen Yakuzy. Byl jsem vydržovaný ptáček. A když jsem se zeptal, zda se členem stát smím, odpověď zněla ne.

Tak jsem teď seděl a procházel si Reizovy obrázky. Kreslit a malovat vážně uměl. Na plno kresbách jsem byl já, což mě celkem udivilo, protože co vím, kreslil mě dvakrát. Pak tu byly portréty ostatních členů Yakuzy a různé jiné tváře. Zvlášť jedna, nějaká dívka, možná Reizova, co já vím.

I když… Myslel jsem potom všem, že je na kluky… Byla krásná. A zřejmě byla hodně vážná, měla přísné rty. A já vím, že Reizovým kresbám můžu věřit.

Rebeca dávno odešla do svého pokoje a já zůstal v pokoji jen s Ayou, která za námi během hovoru přišla. Oba jsme přemýšleli, co udělat s těmi lidmi, co ničí klid v našich ulicích.

„Myslíš, že by to snad mohli být…?“ zeptala se mě s náznakem.

Hořce jsem se pousmál. „Doufám, že oni ne…“

S těmi slovy jsem se zvedl a odešel do mého pokoje, kde jsem objevil Toria, jak si prohlíží mé obrázky. Zamrazilo ve mně, když jsem zjistil, že se dívá na dva roky starou kresbu mladé ženy se semknutými rty a blesky v očích. Takový pohled měla, když jí řekli, že se musí vdát… Posmutněl jsem nad tou vzpomínkou a té tajné lásce mezi námi…

„Torio?“ upozornil jsem ho na svou přítomnost.

„Torio?" ozval se hlas. Trochu jsem nadskočil.

„Kdo to je? Vypadá dost přísně,“ pousmál jsem se a podíval se na portrét. „A proč si mě tolikrát kreslil? Když spím, dokonce i při jídle!“

„Rád kreslím víckrát ty, které mám rád,“ pousmál jsem se a sedl si k němu a těm kresbám. Bylo jich tu opravdu dost a na jedné polovině z nich byl namalovaný právě on. Třetina byly obrázky té ženy, na kterou se ptal, a zbytek byly ostatní náhodné portréty…

Vzal jsem do ruky jednu z jejích tváří a zamyšleně přejel po obrázku prstem. „Ona… ona byla moje přítelkyně, a pak jsem byl její milenec…“

„Překvapuješ mě… Máš mě rád, jo?“ povytáhl jsem dost pochybovačně obočí a ušklíbl se. „Přítelkyně? Milenci? Taky jsi ji znásilnil? Musela mít masochistický sklony…“

„To ona svedla mě,“ usmál jsem se té vzpomínce. Byla tak vzdálená… že skoro nutila přemýšlet, jestli se opravdu stala… ale byla to pravda… „Byla úžasná,“ promluvil jsem tiše, jak jsem byl ztracen v moři vzpomínek. „To ona mě naučila malovat…“

„Aha.“ Co jsem na to měl říct?

Takže se k ní choval slušně… Žárlil jsem? Záviděl? Nejspíš… Zajímalo mě, kdo to byl, ale až moc mě to mrzelo.

„Smím jít za Becky?" zeptal jsem se jenom. Bez úsměvu, bez jakékoliv emoce, opět…

Neměli jsme o ní začít mluvit, věděl jsem to, že jsme neměli. Vzpomínky na ni mě ničily, jak moc mi chyběla. Zvedl jsem k němu hlavu a jen kývl, že smí odejít. Už skoro odešel, když jsem si na něco vzpomněl.

„Torio, počkej,“ řekl jsem a on se na poslední chvíli zastavil a dveře zavřel. „Dnes večer mají padat sakury… nechtěl bys tam jít společně se mnou?“

Údivem jsem pootevřel pusu.

„Reizo, já… No…“ lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. Zase měl ten smutný výraz ve tváří.

„Byl jsem domluvený s Becky a... dědou...“ zadíval jsem se na něj prosebně. Pokud chce, abych šel s ním… Prostě mi to nařídí. Prosebně jsem se na něj zadíval.

Už se domluvil s nimi. Hm… a já chtěl jeho narozeniny strávit s ním. Povzdechl jsem si a jen pokrčil rameny. V jeho pohledu bylo jasné, vím, že mi to rozkážeš, ale chci být s nimi.

„Dobře,“ přikývl jsem naprosto vyrovnaně. „Jen pro dnešek ti dovolím jít ven, abys mohl jít s Rebecou do toho parku, kde kvetou sakury.“

Pousmál jsem se nad jeho překvapením. Už jsem to nemohl vydržet a naklonil se k němu. Vtiskl jsem mu něžný polibek na čelo a zase se odtáhl.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Torio,“ měkce jsem se usmál.            

Dneska mě… nepřestává překvapovat…

„Víš, že mám… narozeniny…“ zašeptal jsem nevěřícně a dotkl se toho místa, kde se mě dotkly jeho rty.

„No, když… když mám ty narozeniny tak…“ Nevím, co mě to popadlo. Přeci ho nenávidím! Ale… dneska tu se mnou není vůdce yakuzy. Dnes je tu umělec, který je nešťastný.

„Pojď s námi,“ usmál jsem se nejistě.

Něžně jsem ho pohladil po nejisté tváři. Tak moc mě lákalo jít s ním, ale nějak jsem věděl, že kdybych vážně šel, zkazilo by to ten krásný dnešek. Usmál jsem se a pohled jsem odklonil do zahrady.

„Já…“ začal jsem opravdu inteligentně. Podíval jsem se zpět na něj s mírným úsměvem. „Jsem opravdu rád, že chceš, abych šel, ale… nechci ti zkazit tvé narozeniny…“

„Půjdu se za ní podívat a dát jí květiny na hrob,“ zašeptal jsem tiše, když jsem pohledem putoval po portrétu zmiňované ženy. Dlouho jsem tam nebyl…

„Jestli chceš, můžeš dnes v noci být s Rebecou,“ věnoval jsem mu něžný úsměv. Byl jsem opravdu rád, že v jeho tváři vidím po takové době emoce.

Zadíval jsem se na něj. Opravdu tu byl ten smutný Reizo. Zoufalý. Kousl jsem se do rtu.

„Nemyslím, že bys mi narozeniny zkazil. Ale dělej si, co chceš. Nenutím tě,“ sklopil jsem pohled. Zase… Pevně jsem ho objal.

„Pro dnešek… Jen pro dnešek jsem ti odpustil, víš…?" zašeptal jsem

Překvapeně jsem zamrkal, když mě objal. Tohle jsem nečekal, vážně ne. Přivřel jsem oči a užíval si jeho krátké odpuštění. Jen pro tentokrát… Možná nám ten ranní čtyřlístek přinesl trochu štěstí…

Něžně jsem mu zvedl hlavu a opatrně ho políbil na rty. Bylo to spíš jako pohlazení, prostě jen letmý dotek, který trval jen okamžik, ale přesto jako by se zastavil čas v tu setinu okamžiku.

„Dnešek patří jen tobě,“ pousmál jsem se. „Tak už běž…“

Pustil jsem ho z náručí.

„Víš to jistě…? Nechci, aby si byl smutný.“ Zadíval jsem se mu přímo do očí. S úsměvem zavrtěl hlavou a pocuchal mě ve vlasech. Já se jen pousmál.

„Když tak víš, kde budeme, že jo?“ ujistil jsem se a natáhl si čisté džíny a oblékl čisté tričko. „Slib mi, že nebudeš smutný a… Když budeš chtít přijít, přijdeš. Pro dnešek…“

„Slibuju, že nebudu smutný,“ usmál jsem se pobaveně. Od kdy mu na mně tak záleží? Ach, já zapomněl… je to jen pro dnešek…

Natáhl jsem se na dřevěnou podlahu a jen zamumlal: „Dnešek je krásný…“

Vyprovázel jsem Toria pohledem, když odcházel.

Tak jak se líbila dnešní dávka Yakuzy? Já doufám, že ano, protože pro mě je tohle nejoblíbenější díl kromě bonusů (ale to je pro teď tajemstvím). Chtěla bych poděkovat za pravidelné komentáře, opravdu je úžesné je číst. Moc se těšíme na vaše další názory.

A důležité oznámení: Už se nám povídka řítí ke konci. Kdo by tomu byl věřil? Ještě pět kapitol s jedním bonusem a s Yakuzou se rozloučíme. To je docela smutné... Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 13. kapitola: