OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 16. kapitola

16.02.2015 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1094×

Podíval jsem se znuděně z okna. Už to bylo skoro měsíc, co byl Torio pryč. Chyběl mi víc než cokoli na světě, ale co jsem měl dělat. Nechtěl jsem, aby mu někdo z yakuzy ublížil.

Zrovna jsem byl na cestě do nemocnice. Aya se před týdnem probrala z kómatu, tak jsem ji jel osobně vyzvednout. Chodil jsem za ní každý den a řekl jí o všem, co se stalo… Náš vztah se nijak nezměnil, jen to víc posílilo naše přátelství. Oba jsme si cenili lidského života o mnohem víc, než kdy dřív…

Rozhodli jsme se zničit ten obchod s lidmi, co jsem musel schválit. Tiše a nenápadně jsme plánovali… Ale všechno muselo počkat, dokud nebude Aya úplně v pořádku.

Nejvíc mě ale znepokojovalo, že Torio nechodil ani za Rebecou… a ona to těžce nesla. Vypadala jako porcelánová panenka bez ducha. Tak jsem ji aspoň požádal, aby se občas podívala, jak se má… To jí aspoň trochu pomáhalo.

Měsíc… měsíc jsem žil opět u Shintara. Byl to boj, dostat se k němu domů. Tři dny jsem se krčil u dveří a... No, nakonec se mu mě zželelo a pustil mě opět k sobě. Dostal jsem sprda, ale když jsem se mu s pláčem sesypal v kuchyni… Myslím, že mi odpustil. A tak jsem zajel do starých kolejí. Smažil jsem hranolky, pomáhal jsem roznášet talíře a... Snažil se zapomenout. Chtěl bych vidět Becky, ale… Já nevím, prostě jsem musel zmizet a nechtěl to dělat horší. Nechodil jsem nikam, když jsem nemusel. Bál jsem se, abych nikoho nepotkal. Ale tenhle večer byl jiný…

„Šéf yakuzy! Hovno! Díky němu teď mám průser jako vrata!!!“ otevřel si hubu jeden z hostů. Zpozorněl jsem. „Věřili byste tomu, že se snaží zastavit obchod s lidmi?? A nucená prostituce…! Začal jít těžce proti tomu! Hajzl. Víš, kolik mi to vynáš-"

Přerušil jsem ho. „Víte vy, o čem mluvíte?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Nepleť se do toho, Torio,“ uchechtl se ten muž. „Nic o tom nevíš. Je to bezpáteřní had!“

„A co?“

„Nepřijal moji dodávku mladých chlapců. Co já teď s nimi mám dělat?!“ přidal ještě několik nadávek a... Já už se neudržel… V okamžiku ležel se skuhráním pod stolem.

„Reizo,“ radovala se Aya, jakmile jsem vešel do nemocničního pokoje. Seděla na lůžku v černých letních šatech, které dokonale skrývaly jizvy na jejím boku, jenž se nikdy nezahojí. Usmívala se na mě.

„Jsem rád, že si v pořádku,“ oplatil jsem jí úsměv a vzal jí tašku s oblečením.

„Škoda, že já to samé o tobě říct nemůžu,“ poznamenala smutně.

„Cože?“ nějak jsem to nepochopil.

„No, vypadáš tak nějak, že ti něco chybí,“ sklopila nejistě pohled.

S úsměvem jsem ji přitáhl k sobě do náruče. Bylo to přátelské objetí, nic víc. Tiše jsem jí poděkoval… Přemýšlel jsem nad naším vztahem, a ona pro mě byla něco jako mladší sestra, kterou musím chránit, a ona zároveň chrání mě.

„Zase myslíš na tu pitomost, že bych mohla být tvá sestra?“ povytáhla obočí a žertovně mě udeřila do břicha.

„Fájn,“ protáhl jsem. „Takovou násilnou sestru nechci!“

Oba jsme se naráz rozesmáli, bylo to uvolňující. Nabídl jsem jí rámě a společně jsme opustili nemocnici. Oba dva jsme měli před sebou stále ještě boj, který jsme museli vyřešit. Chtěli jsme omezit nucenou prostituci tak, aby to nezničilo stát, a zároveň zmenšit procenta na minimum…

Mizuki u auta Ayu vítal s úsměvem a malým polibkem na rty. Konečně jsme mohli jet do rezidence všichni společně…

„Ty tupče!“ přiletěl mi pohlavek, až jsem heknul. Měl jsem nejspíš přelomený nos a takový trhnutí hlavou…

„Shintaro…“ zaúpěl jsem tiše. „Za co to-"

 „Za co to bylo? Za co to bylo?!“ vyjel na mě, div mi vlasy nevlály, jak křičel. „Krucinál, Torio. Ti chlapi mi zničili půlku hospody, tebe zbili jako psa, ale nejlepší na tom je, že i když jich bylo dvanáct, ty jsi zatím vyvázl jen se zlomeným nosem!“ křiknul, ale už si připravoval fixaci, aby mi nos mezi očima trochu poupravil.

„Urazili Reizu,“ řekl jsem huhlavě. Na to se Shintaro trochu zarazil.

„To sem pro tebe zase přijde?!“ vyděsil se.

„Ne. Vyhnal mě,“ uklidnil jsem ho.

„Jinak bych tě vyhnal taky. Víš, jaký z toho budou problémy?! Zmlátil jsi docela vlivný lidi, ptáčku zpěváčku!“ pravil podrážděně.

Já se jen zářivě usmál. „To mě asi brzo odstřelí, co?“

„Seš debil...“ vzdal to a věnoval se mému-

„AU! Jemně, prosí- AU!“

„Musím to narovnat. Tak drž!“

„To se ti… AU! Hejbal ti někdy někdo s přeraženým- AUU!!!!.. To už jsi přehnal!“

„Klid, už to je,“ přelepil mi nos náplastí a já s ním trochu zahýbal.

V rezidenci nás čekalo docela milé přivítání. Dneska šla všechna práce mimo nás… Dnes jsme měli v plánu jen slavit, že se k nám Aya vrátila. Rebeca nechala vyzdobit největší místnost a nechala tam nanosit občerstvení a přehrávač…

Prostě jsme měli slavit a slavit až do druhého dne. Několik lidí tančilo uprostřed sálu zajímavou taneční sestavu. Toho se Aya neúčastnila a raději si sedla do kouta k Mizukimu, kde spolu tiše mluvili, jako by pro ně neexistoval okolní svět.

Rebeca si sedla vedle mě s drinkem v ruce. „Taky ti chybí tak jako mně?“

„Cože?“ nečekal jsem, že bude mluvit.

„Torio…“ upřesnila se svěšenou hlavou.

„Jo, chybí mi…“ přikývl jsem bezradně.

Prudce jsem se vzbudil, když mnou někdo zatřásl.

„Torio…? Máš průser! Říkal jsem ti to…“ řekl Shintaro, ale už mi házel věci do tašky. Po mně hodil kalhoty, měl jsem spací tričko. Byl jsem zmatený, ale když se ozvalo bouchání dole na dveře, byl jsem vzhůru.

„To jsou...“

„Jo, ti maníci, cos je včera pocuchal. Teď jich je ale dvakrát tolik!“ zaúpěl.

Ztuhl jsem. „To ale-"

„Jo! Musíme vypadnout. Hezky rychle. Tak polez!" vytáhl mě za ruku. Tak tak jsem stihl skočit do tenisek. Doběhli jsme bytem l k zadnímu vchodu a tam naskočili do Shintarovy dodávky.

„Je to snadný. Řekni mi, kde chceš vyložit. Já už s tebou nechci mít nic společného, zlato,“ řekl prostě.

„Plně tě chápu. Jeď. Budu tě navigovat.“

Ale to se i v ulici za námi objevila černá auta. Shintaro zaklel a nastartoval, až nás to zamáčklo do sedadel. Ozvaly se nějaké výstřely. To už rozhodně nebyla sranda. Ukazoval jsem mu směr, ale několik set metrů před tím… Ozval se výstřel a auto prostě zahnulo doprava. Nakonec jsme nabourali do pouličního osvětlení. Několik střípků nám trochu poškrábalo obličej, ale jinak bylo všechno v pohodě. Museli jsme být rychlí.

„Shine, můžeš běžet…?“ zeptal jsem se opatrně.

„Zabiju tě,“ sjel mě pohledem, ale přikývl. Usmál jsem se a táhnul ho s sebou ulicí k rezidenci.

Všichni se bavili… Byla to vážně úžasná atmosféra, když vtom stařík Kinosuke se objevil ve dveřích s podivným jiskřením v očích. Nenápadně si přisedl ke mně a Rebece.

„Dědečku, proč máš tenhle výraz?“ povytáhla pochybovačně Rebeca obočí.

„No nechci nic říkat, ale ve vedlejší ulici je dost chaos,“ zasmál se napůl opilý nejlepším saké.

S Rebecou jsme si vyměnili pohledy. Jako jeden jsme se postavili na nohy a mezi svíjejícími lidmi v divokém rytmu hudby jsme se procpali ven.

„Co budeme dělat?“ zeptala se tiše Rebeca a už vytahovala pistoli, do které dávala nové náboje.

„Kdo ví?“ zasmál jsem se tomu, ale smích mě hned přešel. Z ulice se ozvaly výstřely. Vyměnili jsme si pohled a vyšli před bránu rezidence… a nemohli uvěřit svým očím…

Běželi jsme ulicí, ale Shin mi moc nestačil. Táhl jsem ho za sebou. Sem tam někdo vystřelil, ale já si toho nevšímal, dokud mě jedna kulka neškrábla do stehna. Jen jsem klopýtnul. Pak se ale ozval ještě jeden výstřel. Zněl normálně, ale když Shintaro klopýtnul a sesunul se k zemi, že jsem ho tak tak zachytil, věděl jsem, že je zle.

„Shine? Zvedej se! No tak, dělej! Stoupni si na nohy! Už je to jenom kousíček!“ tahal jsem ho za ruku.

„Seš… Seš pěknej kretén, víš to? A-ale… Taky seš borec... Nakopal jsi jim… Zadky fakt-fakt dost slušně...“ zachroptěl.

„Jo, myslím, že jsem magnet na problémy,“ ušklíbl jsem se. „Tak teď ale pojď. Za chvíli nás doběhnou!“

Už se ozývaly radostné pokřiky.

„Budeš muset jít sám, ptáčku…“ Vyvalil jsem na něj oči.

„Nemáš vůbec smysl pro humor,“ řekl jsem sarkasticky.

„Jistě, ty šlechetný rytíři. Padej už!“ odstrčil mě. Naposledy jsem se na něj podíval. Usmál se na mě. Tohle byl asi jediný člověk, který mi sem tam, ve světlých momentech, připomínal rodinu. Když nepočítám Becky s dědou. To si snad zaslouží slzy, ne…?

Utíkal jsem k rezidenci, ale měl jsem rozmlžený pohled. A když se ozval výstřel a výkřik, patrně Shintarův poslední, nevím, co se stalo… Asi zkrat... Prostě jsem zakopnul, sedřel se o štěrk na chodníku. Ale už jsem se nestihl zvednout. Čísi ruka mi projela vlasy, dost nešetrně je sevřela v hrsti, až jsem vyjekl, a donutila mě zvednout pohled.

„Helemese… Kde jste přišel k tak hezkému monoklu?“ nemohl jsem si to odpustit. Tu poznámku k mé prácičce. Ten muž se asi naštval, neboť jsem dostal pořádnou facku. Ale nepustil mě.

„Rebeco, jdi to omrknout do vedlejší ulice, já se o to postarám tady,“ podal jsem jí rozkazy a pevněji sevřel rukojeť katany.

„Jistě, šéfe,“ ďábelsky se usmála… Pohyby tygřice se rozběhla do stínů noci.

Rychlým krokem jsem šel až ke konci ulice, kde jsem spatřil to nejhorší, co jsem si mohl přát. Torio! Byl zraněný… a drželi ho, aby se nemohl bránit…

To zjištění mě rozohnilo. Nikdo na něj nesmí vztáhnout ruku!

Během chvíle jsem stál za chlápkem, který ho držel v železném sevření, aby do něj mohli ti ostatní s klidem udeřit. Ve světle měsíce se zalesklo ostří tasené katany…

„Našli jste si špatnou hračku pro hraní,“ promluvil jsem naprosto chladným hlasem a muže nelítostně probodl mečem…

Na tváři mi přistálo několik kapek krve z mužovy rány. Bez problémů jsem se vyhnul bezvládnému tělu. Vyskočil jsem na nohy. Zadíval jsem se na Reizu. Pousmál se a já mu úsměv oplatil. To už tu byl zbytek skupiny, ale… neútočili. Očividně je Reizova přítomnost dost děsila. Oprášil jsem se a přešel k němu blíž.

„Co to mělo znamenat…?“ zeptal se trochu pochybně.

„Urazili tě! Včera… No a… ehm. Sám jsi přece několikrát říkal, že mi chybí pud sebezáchovy…“ zatvářil jsem se jako andílek. Vzápětí mi úsměv zmizel z tváře. „Shintaro!“ vyjekl jsem a co nejrychleji vyběhl ulicí tam, kde ho postřelili.

Rozběhl jsem se směrem, kterým utíkal. Co se, proboha, stalo?

Když jsme doběhli na to místo, mohli jsme vidět, jak si Rebeca užívá svých pár minut slávy. Stála před zhrouceným tělem a bojovala proti spoustě mužům, ale ti postupně strachem couvali pryč. To Rebecu zaujalo a se zamračením se otočila.

„Nemusel jsi chodit, já bych je zvládla,“ vyplázla na mě jazyk, ale to už si všimla Toria, který stál přede mnou. Nechala nepřátele stát tam, co stáli. Už pro ni nikdo neexistoval. Rozběhla se a skočila po Toriovi. Vůbec si ničeho nevšímala a mačkala ho v náručí.

„Tori,“ radostně volala jeho jméno, div ho nerozmačkala.

Zamračil jsem se na ty chlápky, co tam postávali.            

„Becky!“ vykřikl jsem a pevně jí objetí opětoval. Tolik mi scházela! Ale měl jsem pocit, že ze mě chce vymáčknout duši, než cokoliv jiného. Ale byl jsem rád, že je vidím. Oba! Pak jsem si ale všimnul postavy opřené o budovu s provizorně zavázanou ránou na boku. Vrhnul jsem se k němu a v záchvatu nějaké nostalgie ho objal. Tiše se zasmál a zaskučel. Hned jsem se odtáhl.

„Jsi v pohodě, že jo? Neumřeš, že ne?“ ptal jsem se zmateně a pohledem vyhledal Reizu, před kterým utekla celá ta skupina lidí. Vstal jsem a naprosto spontánně ho zezadu objal.

Díval jsem se na mizející chlapíky a najednou jsem ucítil, jak mě Torio zezadu objímá. Stál jsem tam plný překvapení… Odkdy že je v mé přítomnosti takový? Otočil jsem se v jeho objetí a rozcuchal mu vlasy.

Rebece zacukaly koutky a málem nadšeně začala poskakovat kolem nás, kdybych jí pohledem nenaznačil, že je to vážně blbý nápad. Nafoukla uraženě tvářičky a dupla si nohou.

„Rebeco, vezmeš ho k nám na ošetřovnu a koukneš na jeho zranění?“ kývl jsem hlavou k Shintarovi, který vyděšeně sjel Rebecu pohledem.

Ona jen vážně přikývla a vytáhla ho na nohy. Podpírala ho, aby mohl jít. Pohledem jsem přeměřil Toria.

„A co mám dělat s tebou?“ přemýšlel jsem.

Pustil jsem ho a o krok odstoupil.

„No…“ protáhl jsem a sklopil pohled. „Hele, šli po nás, protože jsem tě bránil. Dokonce jsem se popral! A to jen proto, že tě uráželi,“ pokýval jsem hlavou. „Nemyslíš, že bych si za to něco zasloužil…?“

„Zasloužil?“ povytáhl jsem obočí a pak si všiml, že na stehně mu kalhoty prosakuje krev. „Pojď,“ řekl jsem tiše. „Ošetřím ti to stehno…“

Otočil jsem se a šel k rezidenci, ale všiml jsem si, že za mnou nikdo nejde. Otočil jsem se zpět a podíval se na Toria. Stál se sklopenou hlavou… Ach, proč mi to děláš ještě těžší? Neměli bychom snad zapomenout?

„Nemůžeš kvůli tomu chodit?“ zeptal jsem se neutrálně. „Jestli nemůžeš, ponesu tě…“

„No to jo, chodit… vlastně nemůžu.“ A schválně jsem se začal kácet k zemi. Byla to simulace, ale já věděl, že mě nenechá spadnout. A taky ne, chytil mě a zvedl do náruče. „Víš… Asi se to bude taky dlouho hojit…“

Zachytil jsem ho a ladně si ho pohodil v náručí. Nesl jsem ho jako princeznu, jen místo šavle se mi u boku houpala katana.

„To zas nepřeháněj,“ kriticky jsem zhodnotil jeho zranění. „Budeš v pohodě do pár týdnů.“

Nahodil naštvaný výraz, ale já mu olízl ouško a do něj tiše zabroukal: „… a v mojí náruči ještě rychleji…“

Chytil jsem ho kolem krku.

„Takže se o mě postaráte, můj statečný a ušlechtilý samuraji?“ zamrkal jsem koketně s odřenou bradou od štěrku a výztuží na nose. „Vaše princezna je poněkud pochroumaná,“ zašveholil jsem.

„Postarám, jen budu chtít za to zaplatit,“ ďábelsky jsem se pousmál. „Přece jen si zahráváš se samurajem yakuzy…“

Copak takhle se, do háje, zapomíná?! Už jsme skoro byli u rezidence.

„Moment, moment!“ usmál jsem se. A úsměv se mi na tváří roztáhl ještě víc, když jsem z kapsy vydoloval pět jenů a strčil mu je pod nos. „Tady, prosím, drobnější si nechte.“

Jenů jsem si nevšímal a mírně ho kousl do ouška.

„Já mám radši, když mi platíš něčím jiným,“ zašeptal jsem mu svůdným hlasem. „Něčím, čím mi můžeš platit jen ty…“

„Drzým odsekáváním a poznámkami?" dělal jsem dál nechápavého. Při tom jsem ho ale jednou rukou vískal v dlouhých černých vlasech.

Zamračil jsem se. „Ty jsem už dlouho neslyšel…“

Otevřel jsem nám dveře rezidence. Bez ohledu na veselí z velkého sálu, jsem ho nesl přímo do svého pokoje, který ještě před měsícem taky obýval…

Zazubil jsem se na něj.

„Stýskalo se ti po nich?“ hrál jsem udiveného. „A já si myslel, že jich máš plné zuby, když jsem musel odejit.“

Odvrátil jsem pohled. „Chtěl jsem, abys odešel, aby ti nikdo neublížil kvůli tomu, že bychom byli spolu…“ Pak jsem se na něj znovu podíval s mírným úsměvem. „Ale to je, koukám, ve tvém případě úplně jedno…“

Zaculil jsem se.

„Už není radno si se mnou hrát. Přepral bych tě!“ vyplázl jsem na něj uličnicky jazyk.

„Vážně myslíš, že bys mě přepral?“ opatrně jsem ho postavil na nohy před dveřmi mého pokoje s překrásnou zahradou. Pak mi přes tvář přešlo znepokojení. „Ne, Torio, co pro tebe znamená Shintaro? Musím to vědět…“

„Shintaro? Copak... Žárlíš?“ podíval jsem se na něj vážně. „Nemáš proč. Shintaro mi… svým způsobem nahrazoval rodinu,“ tady jsem se trochu zarazil. „Tedy, v těch světlých momentech našeho soužití. ´Táta´ s výhodami… Jinak to nejde říct...“

Oddychl jsem si. „Takže sis jinou chodící pokladničku nenašel…“

Mírně jsem se pousmál, jak vzpomínka na tu zimní noc je tak daleká. Vzal jsem za kliku, abych mohl otevřít dveře.

„V tom případě: vítej zpět,“ políbil jsem ho měkce na rty a nechal ho vejít prvního do našeho pokoje…

Tak jak se líbila kapitolka? Lepší než ta předchozí? Je to trochu naivní konec, ale aspoň u toho člověk nemusí brečet. A i tady letí čas a na nás čeká příště poslední kapitola spolu s nějakým tím bonusem. Doufám, že se těšíte, protože v té další konečně odhalíme Toriovo pravé jméno a Reizovo tetování. Moc se těšíme na vaše komentáře. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 16. kapitola: