OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 2-2



Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 2-2Předně se všem čtenářpům omlouvám za dlouhou odmlku Pomsta Riola, sadistického elfského rebela, pokračuje... Dokáže porazit ty, kdo mu celý život pili krev?

Katlos padl k zemi, požírán plameny. Riol se nad ním tyčil.
„První zmrd, který dnešní noc přišel o život,“ zašeptal.
„Velmi efektivní,“ poznamenal Dosk, který se objevil za ním.
„Ten zmrd mi sice nic konkrétního neudělal, to však neznamená, že si to nezasloužil,“ začal se obhajovat Riol. Poté skopl hořící mrtvolu z opevnění, aby nezapálila dřevo.
„Neodsuzuji tě, příteli, udělal jsi, co bylo nutné.“
Riol věděl, že Dosk ho chce utěšit. „Bylo to nutné, takže se o tom nechci bavit. Ten zmrd by chcípnul tak jak tak. Možná teda ne, ale místo něj by tu byl někdo jiný.“
„Teď by jsi měl zabít starostu. A radši si pohni, kdykoliv se tady může objevit někdo další,“ napomenul ho Dosk a ukončil jeho obhajobu.
„V klidu. Hlavní věc, kterou musíme udělat, je zbavit se toho zmrda, který tady leží.“
„Dobře. A kam ho dáš? Pohřbíš ho?“
Riol jen klopil oči. „Ne“
Už mluvili dost. Riol se rozešel po schodech dolů. „Pohni si, kurva, musíme být rychlí!“ Dosk se na něj jen podíval: „No, hlavně nesmíme řvát tak, jak teď řveš ty.“ Riol se nadechnul, aby Doskovi něco řekl, ale pak se na to vysral.

„Kokoti!“ vykřikl starosta. „Něco jsem slyšel.“
Dobrovolníci jako by nereagovali. Právě totiž kopali do muže ležícího na zemi. Starosta se na ně chvíli díval. Hoši po chvíli přestali.
„Co je?“ zeptal se jeden z nich. Jejich konverzaci přerušoval Nerlagův sípavý dech, pláč, plivání krve a bědování nad osudem.
Nerlag schytal už asi padesát kopanců. Nemohl se ani hnout. Rychle se snažil postavit, ale moc mu to nešlo. Jako elf měl naštěstí hodně dobrou výdrž. V místnosti už byla krev, která vytekla z Nerlagova nosu, rozbité hlavy, obličeje, ze zlomené ruky a úst. Naštěstí byl zvyklý na tato zranění - v mládí býval dobrovolník a ti musí takové bití vydržet. I přesto ale křičel.
„To nic nebylo, pane,“ řekl nejbližší dobrovolník. „Můžem pokračovat?“
„Nasrat ti do ksichtu,“ odpověděl mu starosta. Kurva. Mohl už několik hodin šukat a místo toho se tady tahá s nějakým kokotem, který ho ještě přesvědčuje o své nevině. On ví, že Nerlag Riolovi vůbec nepomohl. Ale co už – musel dát svým občanům výstrahu, aby žádného takového další zmrda, jakým byl Riol, netolerovali. „Běžte tam a prohledejte to!“ řekl dobrovolníkům. Ti se seřadili, chytli meče a vyšli ven.
Starosta mezitím přešel k otci. Ten klečel na zemi, naprosto vysílený. „A příteli, mimochodem, já ti věřím, že jsi mu nepomáhal.“
Nerlag začal řvát jak divoká stvůra. Jak ubohé, ohodnotil to starosta. Jeden dobrovolník nahlédl do místnosti, ale starosta se ho zeptal, jestli nemá náhodou něco na práci, a tak musel voják po svých.
Přemýšlel, jak to s Nerlagem skončit. Ukopat k smrti by mohlo být zajímavé, ale možná trochu kontraproduktivní. Co ho tak dodělat veřejným bičováním? Poprava nebyla zdaleka tak děsivá. No, to bičování by šlo. Potom by ho tam nechali viset. Buď přežije, nebo chcípne. Já se s tím srát nebudu.

 

Riol procházel prázdnou vesnicí. Mrtvého vojáka hodil do ohniště, ať neplýtvají hořlavým materiálem. Zaházel ho nějakými klacky, aby si ho nikdo na první pohled nevšiml. Dokonalé to ale nebylo. Dosk Riola jako pejsek následoval a vesele létal ze strany na stranu. Upo všechno vypadalo idylicky.
„Kurva!“ vykřikl Riol a schoval se za radnici. Z ní vylezlo několik dobrovolníků, asi tak deset. Idylka skončila. Zajímalo ho, proč vyšli ven zrovna teď. Mrtvola v ohništi byla naštěstí zaházena klacky, takže na dálku nešla vůbec vidět. To byl ale chytrý nápad!
Dobrovolníci procházeli okolí radnice, ale nic nenašli. Riol věděl, že hledat se jim moc chtít nebude. Za chvíli zalezou jeden po druhém do radnice a tam řeknou, že vše pečlivě prohledali. Hovno leda prohledali! „Teď se dívej, Dosku.“
Uvidíš, co způsobí můj hněv.

 

„Co to bylo?“ zeptal se starosta dobrovolníků, kteří se právě vrátili z venku.
„Asi něco z venku. Ale lučištník není na stanovišti,“ oznámil jejich mluvčí, který se toužebně díval na Nerlaga a těšil se na další kopance, které mu udělí.
„Já ho snad zabiju... jakmile ho najdete, doveďte ho ke mně a zbiju ho tak, že se na to stanoviště radši přestěhuje! A potom mu ukážeme, co jsme udělali tady s kamarádem Nerlagem a to bude panečku najednou poslušnosti. I ostatním to ukážeme!“
„Ano, pane,“ řekli sborově dobrovolníci. „A pane, toho lučištníka máme najít hned teď?“ zeptal se vůdce.
„Ale ne teď, vy blbci, teď musíme…“

Dobrovolníci stáli ve dveřích a všichni se dívali na starostu. Riol věděl, že teď je ta správná chvíle na rozpoutání pekla. Běžel s vytaseným mečem. Doběhl potichu až k tomu úplně vzadu. Nikdo z nich si ho nevšímal, všichni byli zaujati svým vůdcem. Toto bude maso. Bodl. Hořící čepel prošla provizorním brněním a poté se zabodla do kůže. Do masa. A do plic. Meč vylezl druhou stranou přes hrudní koš. Mrtvola okamžitě začala plápolat. Její probodnuté tělo spadlo k zemi a změnilo se v táborák.
Ostatní vojáci se sotva stihli otočit. Riol už mečem zakročil proti dalšímu zmrdovi. Řez byl dobře mířený, ale trochu slabý. Pouze nepřítele pořezal a popálil z boku. Zmrd se i tak svalil k zemi. Na Riola se hnal dobrovolník zprava. Riol namířil meč přímo na něj. Protože byla tma, jediný zdroj světla byl plápolající meč, tak se dobrovolník celkem obstojně vyhnul, to by se však přitom nesměl natočit zády k Riolovi, aby to přežil.
Riol namířil meč a bodl. Opět zasáhl plíce a hořící tělo spadlo k zemi. Ostatní vojáci se zakempili vevnitř. Zatarasili dveře a začali svolávat poplach. Riol došel ke dveřím. Poté od nich opět poodešel. Kréteni to jsou. Rozeběhl se. Skočil. Tíha zlaté zbroje prorvala dveře. Riol prolezl dírou. Úder ho zasáhl přímo do ramenného plátu. Bodl. Meč proletěl krkem dobrovolníka. Nebudu vám poisovat, jak konkrétně to vypadalo, ale bylo to stylové. Krev se zahřála a potříštila Riola. Ten zařval bolestí. Zbývajících šest dobrovolníků stálo kolem starosty. Riol na ně zařval: „Vydejte mi starostu a nic se vám nestane!“


Vojáci byli chvíli ochotni přemýšlet o takové nabídce, přece jen chtěli žít, ale starosta zařval: „Nasrat, sráči!“ a bylo rozhodnuto. Riol se rozeběhnul. Hned prvního dobrovolníka vzal řezem z boku, stejně tak druhého a třetího. Potom chytnul starostu a přitáhl si ho k sobě. Doprovolníci se otočili k oknům. „Zbabělci!“ křičel starosta. Riol po jednom hodil meč, ale netrefil se. Zmrd naštěstí nebyl dost chytrý na to, aby meč ukradl. Utekli okny.
Riol držel starostu pod krkem. „A teď mi, ty sráči, předáš vládu nad vesnicí!“ zařval na něj Riol.
„Nasrat!“ řekl mu na to starosta. „Zemři, ty zbabělý zloději!“
Vytáhnul něco z rukávu. Riol si toho všimnul, ale už bylo pozdě. Starosta natáhnul ruku. A bodl. Dýka letěla k Riolovi.
Narazila na zlatý plát. Ten debil zapomněl na to, že Riol má na sobě legendární zbroj.
Riol ho chytil za ruku. „Tak toto?“ zeptal se ho. „Tak toto?!“
Ovládl jej vztek. Nechá toho zmrda naživu a on se ho ještě pokusí zabít!
Shodil starostu na zem. Ten se na Riola otočil a začal křičet: „Toto ti neprojde! Oni tě najdou! Zabijí! Tím, že mě zabiješ, si vykopeš hrob!“
Riol tam jen tak stál. Na sobě těžkou zlatou zbroj. Kolem několik mrtvol. A v místnosti dva hajzlové, kteří byli jeho největšími nepřáteli v celém životě. Těžká situace, těžký život. Co teď? To věděl moc dobře. Byl vděčný Doskovi, že měl dost inteligence na to, aby zůstal venku. Toto bude muset vyřídit sám.
„Odejdi odtud, uteč a zapomeneme na tebe tak, jako jsme zapomněli na těch pár dalších zrádců, kteří se vyskytli v historii!“ řval starosta, jako by byl v pozici, ze které by mohl klást požadavky.
Zrádce? blesklo Riolovi hlavou. To tak. Rozešel se k starostovi.
„Ser na to, vole!“ zařval starosta. Strach z něj vyzařoval jak nějaká aura, jako by byl bůh strachu.
Riol na prosby nebral ohledy. Tento zmrd už ve svém životě nemá na nic právo. Začal do starosty kopat. Ten řval jak tur. A Riol křičel: „Hajzle vole, mohl jsi to tady změnit k lepšímu, ale jen ses čuměl na tu zmrdskou hierarchii, která tady panuje! Kokotský elfe! Chcípni!“ řval na svého pána. Starosta ležel na zemi. Tělo plné pohmožděnin z kopanců. Riol ho nešetřil. Ze starosty tekla krev, pot a téměř i strach – strach ze smrti, která nad ním stála v podobě zlatě oděného silného elfa.
Toto máš za všechnu bolest, kterou jsem kvůli tobě kdy vytrpěl, ty hajzle!“ zařval Riol a zvedl nohu. Starosta ještě v posledním záchvatu vykřikl: „Počkej, já ti nic konkrétního neudělal! Copak můžu za to, co dělali mí sluhové?“


Riol neměl slov. „Pro to tvoje kokotství není měřítek! Zabiju tě. A zasraně moc si to vychutnám!“ Podruhé zvedl zlatě obutou nohu. „Ne, ne, ne!“ řval starosta. Poté Riol dupnul. Bota dopadla na hlavu. Křup. Zlato rozdrtilo nos na padrť. Starosta zařval. „Ne, ne, ne, přestaň, prosím, ne!“
A Riol dupnul znova. Krev opět vystříkla ze starostova obličeje. Zuby spadly do starostových úst. Začal se dusit. Mumlal, aby mu Riol odpustil, že už nikdy nic takového neudělá.
Hovno! Riol dupnul znova. Lebka to už moc nevydržela. Podpatkem dopadl na levé oko, prorval víčko a rozdrtil ho na padrť.
Starosta vydával zvířecí skřeky. Z jeho úst vylétla krev. Riol na chvíli přestal.
Díval se na polomrtvolu pod ním. Neměl by náhodou žít? Neměl by tady zůstat jako odstrašující příklad…
Hovno!
Ale přece jen…
Hovno! Tím, že zabiješ toho zmrda, pomstíš se!

„Sežer to, zmrde!“ zařval Riol. A dupnul.


Bota prorvala mozkovnu, obličej, prostě celou lebku. Kosti zajely do masa, mozku, šlach. Starostův obličej se změnil v omáčku z krve, masa, kostí a dokonce i z mozku.
Mňam, pomyslel si Riol. Konečně se nám všem ukazuje jeho pravá vnitřní stránka.


Riol se díval na mrtvolu. Zadostiučinění. Štěstí. Radost. To vše cítil ze smrti toho kokota. A hlavně, jak hezky zemřel…


Otec! napadlo ho. Otočil se k němu. Jeho tatínek stál v koutě. Na to, že měl v sobě několik děr, žil celkem dobře.


„Riole… co tu děláš?“
„Mrdko, pro tebe tu určitě nejsem,“ řekl mu Riol.
„Ticho!“ zařval otec. Zvedla se v něm vlna hněvu. Najednou si připadal, že je jeho povinností potrestat syna, zbít ho… ale potom si uvědomil, že jeho syn už je někým jiným.
Radši ztichl sám. Právě viděl, jak jeho syn pozabíjel sedm dobrovolníků a popravil starostu.
Teda, spíš upravil – udělal panovi starostovi nový face-lift.
Mladý elf se díval na svého otce očima plnými nenávisti. A Nerlag se začal bát. Začal se bát toho, že se dostal z deště pod okap.
„Jdi,“ řekl mu Riol.
„Určitě?“ zeptal se otec. „Tak jo, díky. Chacha, no, Riole, hodně štěstí, protože ho budeš potřebovat! Doprovolníci se sem každou chvíli nahrnou a zabijí tě! Já jim řeknu, že starosta s tebou spolupracoval a pak získám veškerou moc!“
Potom se otočil a rozešel se ke dveřím, aby zavolal další dobrovolníky.
Riol neměl slov. Toto bylo to největší zklamání, které mu za celý jeho život otec uštědřil.
Vzal meč ze země a rozešel se k tomu, kdo ho zplodil.
Otec se otočil.
V očích se mu zjevil strach. Na chvíli. Riol došel až k němu. Chytl ho za rameno. Už nesoudil svůj čin, který hodlá udělat.
Nakonec Nerlag asi už světlo dne neuvidí.


Probodl mu mečem břicho. Jeho táta začal hořet. Držel ho za zapálené rameno. Pořád. Syn se díval do mrtvé, spokojené tváře otce. Začaly ji pojídat plameny. Nevadí. Ať klidně shnije na popel… teda shoří na popel. Za chvíli tělo pustil, protože ho pálilo. I přes zbroj. Zbytky ležely na zemi. Bez krve, která se teplem zřejmě vypařila. Nebylo to už ani tělo. Jen sračky.
Sračky zbyly z toho, co bylo Riolovým otcem.


Otočil se ke dveřím nahoru. Vzal z podlahy meč a šel k nim. V tomto domě ještě existuje jedna kurva, kterou bude muset zabít. Po boji se mu v hlavě začaly přemítat ta největší zvěrstva a zatoužil po nich. Zatoužil po tom si užít, jaksi vypustit ze svého těla napětí, odměnit se za to, co udělal. A taky se odmění. Chtěl to mít poprvé a chtěl to ve stylu.
Jak šel po schodech nahoru, touha rostla a rostla. Zatím si ho vyhonil vždy jen sám. Ale nahoře je na to nástroj, ještě k tomu celkem hojně používaný. Proč bych ho nemohl využít?
V tomto domě je jedna žena a on ji znásilní. Rozeběhnul se po schodech nahoru. Už to nemohl vydržet. Rozrážel dveře. Všechny pokoje byly prázdné. Až na jeden. Až na pokoj starosty.
Ležela v koutě. Z očí se jí valily proudy slz. Nahá. Jak jinak. Proč brečela? Asi nevěděla, co se stalo dole, ne, nemohla to vědět. Odsouzená zemřít. Proč odsouzená? Riol věděl, že to možná nemá dělat. Že toto správné opravdu není. Na druhou stranu, kdo ho potrestá? Doprovolníkům to je u prdele, zabijí ho ne kvůli znásilnění, ale kvůli smrti starosty. Nevěřil v žádného boha, takže by neměl mít žádné zábrany…
Přece jen však není správné dělat všechno, co chce.
Ale, jak to tak bývá, tak touha a domnění, že dělá správnou věc, zvítězily.
Došel až k ní. Dívala se na něj svýma velkýma očima. Krásnýma očima. Hnědé studny ho sledovaly. Hnědé studny byly obklopeny červeným polem. Ne bělmem. Její zarudlé oči už asi vyvodily mnoho slz. Riol ji chytnul za ruku. Za krásnou ruku, která byla bělostná. A svalnatá. Starosta jí denně nutl cvičit, aby mu v posteli dobře sloužila. Její ruka navazovala na hruď a na bujaré poprsí, které každou noc starosta líbal. Poté měla ploché, štíhlé břicho. A vyholený klín. Její dlouhé nohy byly příkladem elegance.
Bránila se. Marně. Začala křičet, když se Riol dotkl jejího poprsí. Už to nevydržel, neměl s ní trpělivost. Vzal ji a dovlekl jí ke zdi. Začal jí dusit. Kopala nohama. Několikrát ho zasáhla, ale asi to bolelo víc ji než jej. Riol si to usnadnil – vzal jí hlavu a praštil s ní o zeď. Lebku rozdrtil okamžitě - neprotahoval to tak jako se starostou. Potom si ji položil na postel. A začal se uspokojovat. Užíval si to. Velmi moc.


Vstal od mrtvé děvky. Ještě tady stále byli dobrovolníci, připravení k boji. A on je nehodlal zklamat.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 2-2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!