OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 3-1



Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 3-1Omlouvám se za dlouhou odmlku. Příběh pokračuje u nových postav. Ty pochází z rasy osadníků. Většinou prožívají bezstarostné, skoro až nudné životy. Brzy se však má všechno změnit...

Ráno.
Zajímavý postřeh.
Slunce, dárce života, ozářilo plochu – téměř nekončíci plochu polí, osad, jezírek, lesíků, statků a městeček. Bytosti se začaly probouzet ze spánku. Nejdřív se nikomu z postele nechtělo. Jak by to bylo příjemné, válet se celý den v peřinách. Bohužel, osadníci musí dělat i jiné věci, mnohdy méně zábavné.


Na jihu existuje jedna země. Země osadníků. Pokud si ale pod pojmem země představíte ohromný prostor, který spravuje nějaký vládce, tak to se pletete. Této zemi totiž nikdo nevládne. Mají několik vesnic po celé úrodné oblasti a centrem je Město osadníků. Tam se rozvinul hlavně obchod. Jinak jsou osadníci dobří hlavně v pěstování všemožných obilovin a podobných věcí.
Své záležitosti si řeší sami. A snaží se je řešit mírově. Nemají žádného krále – k čemu by jim byl? Kdykoliv je problém, tak se sejde celá společnost a snaží se jej vyřešit, což se jim také téměř vždy povede. O osadnících už něco víte – ale možná jsem se ještě nezmínil o tom, jak moc jsou dobrosrdeční a ochotní.
Osadníci obývali střed tehdy známého světa – a byla to asi ta nejrozvinutější „civilizace“ té doby – pokud nepočítáme říši Sowag, která zde kdysi existovala. Ale ta se rozkládala trochu blíž u Nekonečné tundry.
Osadníci sice měli vyspělou kulturu – navzdory tomu však stále měli jen dřevěné stavby. To bylo poměrně špatné. Na druhou stranu uměli skvěle pěstovat živiny. Pěstovali všechno možné – ať už takové elementární věci jako jablka nebo hrušky. Dělali ale i hrozny, bavlnu a mnoho podobných věcí. Také chovali mnohá zvířata – prasata, krávy, slepice, kočky a i psy. Chodili do lesů lovit a vraceli se s ohromnými jeleny, kterých žila kolem lesa kvanta. Někdy ale bojovat museli. Z lesů vždy vyběhla armáda elfů, která chtěla vyzabíjet všechny osadníky. Vždy řvali: „Smrt podřadným!“
Velmi neoriginální.
Ale nyní válka nebyla a všem to vyhovovalo.

Madisa otevřela oči. Vzbudila se. Do dalšího dne plného dřiny v kuchyni, v níž vařila jídlo pro muže, kteří jídlo pěstovali a poté ho dávali ženám, aby mohly opět vařit jídlo. Tento nelogický systém ji štval právě kvůli tomu, jak ve skutečnosti logický a praktický byl.
Vstala ze své postele ve svém pokoji. Na stěnách byly malby prasat, obilí a také malba jí samotné. Dále jí přímo nad postelí visela vyřezávaná hlava jejich oblíbeného básníka, Preta.
Přišla ke své skříni. Měla v ní jen pár kusů oblečení – vzala to nejběžnější, zelené. Vypadala v něm překrásně – dlouhá sukně byla zespoda vlnkovaná a prošita žlutými nitěmi. Na pase měla opasek s blyštivou tretkou. Měla krásný trikot. Dlouhé rukávy by ji při práci překážely, neměla je tedy. Na uši si připnula dvě náušnice, aby se trochu líbila hochům. Ale líbila se jim i bez šperků – to víte, celá byla opálená, měla štíhlé nohy, ruce i břicho, krásné zelené vlasy a hluboké modré oči.
Vyšla na chodbu, z níž šlo vidět do jídelny. Otec Akan, matka Povena i její starší bratr Lokar už seděli u stolu a snídali. „Á, naše slečna už vstala!“ zvolal přátelsky Akan.
„Ahoj. Včera byl těžký den, tak neříkej, že jsem neměla právo trochu si odpočinout,“ řekla unavená Madisa odměřeným tónem. Její rodiče na to nezareagovali.

Sedla si ke stolu, který byl opravdu bohatě prostřen – byly zde krajíce chleba natřené máslem, nakrájené ovoce, mléko, buchty a mnoho dalšího. Madisa si vzala chleba. „Jak jde sklizeň?“ zeptala se bratra, který zrovna jedl buchtu s povidly.
„Představ si, ale na to, že jsme se o úrodu báli, to vypadá ještě dobře,“ řekl s plnou pusou. Madisa byla z bratrových způsobů znechucena, ale z jeho řeči pochopila, že se jim daří. Na chleba si položila dva plátky nakrájeného jablka. „Plodin je sice méně, než bývá, ale měli bychom vydržet přes zimu.“ Osadníci měli socialistický systém dělení potravin – všichni pracovali a jídlo se rovně rozdělilo.
„Dokonce není ani moc škodné,“ poznamenal Akan. „Normálně nám kukuřici spásají Nosáci, ale tento rok bych spočítal na prstech dvou rukou, kolik jsme jich chytli. Asi vymírají.“
„A nám se také dobře daří v kuchyni,“ odvětila matka. Madisa byla tímto rozhovorem přímo nadšena. Matka se po chvíli obrátila k Madise. Ta už jen čekala, co po ní zase bude chtít. Chtěla překulit oči, ale nakonec to neudělala. „Dcerunko, promiň, že tě obtěžuju. Dnes asi nebudeš moct pracovat v kuchyni. I když určitě máš dneska mnoho poviností, mohla bys pomoct tetě s šitím?“
Zajímavá nabídka, pomyslela si Madisa. To by ji zajímalo, jaké přesvědčovací metody teta použila, aby přemluvila svou sestru k uvolnění Madisy z práce.
„Ano,“ souhlasila Madisa. První dobrá zpráva za tento den. Šití určitě bude víc zajímavé než po dvacáté za sebou vařit. A navíc s tetou byla vždycky zábava. Matka se jen usmála. „Hodná dcerunka.“ Madisa věděla, že matka tu otázku moc ráda neuslyší, ale přece jen se odhodlala. „A můžu potom bojovat?“

„No…“ začala matka. Nebyla moc ráda, když její dcera mávala s mečem, který jí mohl tak moc ublížit.
„Ano, potom můžeš jít bojovat“ povolil otec.
„Děkuju, tati! Děkuju, děkuju moc.“
Otec sledoval Madisu. A i manželku. Pavela nebyla moc nadšená, že Madisa se někdy chová víc jak kluk než holka. Velmi moc se bála, aby jí kluci neublížili. Netolerovala to, že je Madisa už dospělá. Dokonce měla i přítele.
„Ale stejně nevím, k čemu ti to bojování bude,“ řekl otec, který sice Madise boj nezakazoval, jenom nechápal, proč to dělá. Madisa zakroutila očima, protože tento dialog s rodiči vedla už mnohokát. „Třeba na nás někdy zaútočí elfové a já budu zrovna venku, tak se jim ubráním,“ navrhla.
Otec zakroutil hlavou. Tento argument používala pořád. A neuvědomovala si, že má několik chybných míst. „Takže aby ses ubránila? A tak proč nenosíš ten meč pořád s sebou? Pokud tě napadnou, tak můžeš být s mečem schopná, jak chceš, ale pokud bue doma, k ničemu ti nebude…“
„Ale hlavně už jdi, dnes budeš tedy pomáhat tetě,“ ukončila tuto diskuzi matka. Madisa přikývla, dojedla poslední sousto, vstala ze židle a rozeběhla se ven.
             
Vyběhla ze svého domu. Okamžitě ji oslepilo silné světlo. Musela si zakrýt obličej, aby neoslepla, to by jí celkem vadilo. Chvíli jen stála ve dveřích a čekala, až si její oči přivyknou světlu. Mezitím poslouchala zvuky ulice – lidi, kteří spěchají za svými povinnostmi, domácí zvířata táhnoucí vozy. Také slyšela zpěv ptáků z nedalekého háje. Protáhla se. Okolí na ni působilo příjemným dojmem. Znala svou ulici dobře. Každý zápach, každý zvuk, každého osadníka. Zde bylo její království. Sice v něm neměla hrad, ale to jí nevadilo. Rozeběhla se. Běžela a běžela… osadníci pobíhali po venku, přičemž nosili z místa na místo různé výrobky. Klasický rušný den. Čichala vůni zvěřiny a ryb, vůni bylin a ovoce, vůni čerstvého pečiva a vína. To vše se zde prodávalo v hojném množství.
Pozastavila se u obchodu s prasaty. Právě se tam konala porážka. Osadník stál naproti praseti, které bylo dobře vykrmené. Samozřejmě, že proti svému nepříteli nemělo nejmenší šance, ale byla to napínavá podívaná, aspoň teda pro osadníky, kteří si nikdy neužili moc boje.
Prase se rozeběhlo k muži s nožem, myslíce si, že ho povalí a potom uteče. Běželo a děsivě chroptilo. Myslelo si, že osadníka porazí. Osadník však byl v klidu. Věděl, že prase mu neublíží. Čuník si všimnul, že se ho chlap nebojí. Pozdě, pozdě. Po chvíli už leželo prase na zem, nůž vražený v boku.
Osadník klekl k praseti. To si myslelo, že k němu nyní kleká bůh, který rozhoduje o jeho bytí a nebytí. Prase se válelo v bahně. Smrtící bolest mu ovládla celé tělo. Ječelo a ječelo. Ale život je plný bolesti. A konec života je vždy nejbolestivější. Osadník v klidu zabodl nůž do hlavy prasete. Studená čepel pronikla horními vrstvami hlavy zvířete a zabodla se až do mozku. Prase ucítilo neskutečnou bolest, to jak mu nůž probodl nejdůležitější orgán. Okamžitě zemřelo.

Madisa se otočila. Z toho prasete určitě bude hodně masa – už se těšila na to, že si večer pošmákne. Škoda, že živočichové musí umírat, aby bylo maso. Jinak to ale nejde.
Vedle prasečí farmy byl obchod s léčivými bylinkami – samozřejmě v uctivé vzdálenosti, aby pach mrtvých prasat nezneuctil vzácné léčivé byliny. A to zdaleka nebyl jediný druh bylin, které se u osadníků pěstovaly – na to byli osadníci mistři. Pěstovali i byliny, které potlačovaly bolest hlavy při celodenní práci na poli – ty si kupovali fakticky všichni muži osadníků. Nebo byliny, které pomáhaly osadníkům usnout po namáhavém dni. Ty také šly celkem na dračku. Bolí vás břicho? Není nad květiny, které zlepšují zažívání. A také můžete mít květiny, jež zvětší úroveň vašeho sexuálního požitku. Byliny, které zvýší rychlost koně, jsou velmi oblíbená záležitost chovatelů. Každá z těchto bylin sice s sebou nesla určitá rizika, nežádoucí vedlejší účinky a podobně, ale tak je to se vším.
Osadníci si byliny kupovali skoro každý den. Ptáte se, kde jich tolik shání? Bylinky jsou druhá nejpěstovanější plodina po obilí, takže jich mají nespočet. A je to pěstování velmi výnosné.

Madisu právě bolela její… no, prostě chápete. A tak se rozhodla, že tomu trochu pomůže.
„Dobrý den“ řekla prodavačkám.
„Dobrý den“ odpověděly jí téměř synchronizovaně. „Jak se máte?“ zeptala se jí hned jedna.          „No, to víte, mám své problémy“ svěřila se jim.
„A, tak to vás lituji“ řekla druhá prodavačka. „Chcete bylinku?“
„Ano, přesně to chci“ přitakala Madisaa. Prodavačky ji podaly, a to rovnou dvě. Madisa se usmála, poděkovala, otočila se a šla dál.

Najednou se k ní blížil mladý svalnatec. Vskutku mužný mládenec – asi dva metry vysoký. Ohromné svaly byly schopné vyzvednout i neuvěřitelnou váhu vysoko do vzduchu. Dlouhé blond vlasy vypadaly jako majetek nějakého hrdiny z osadnických bájí. Hnědé oči byly také velmi přitažlivé. Bojová zbroj, u pasu meč a palcát, na zádech luk, vlasy sepjaté čelenkou. Tento muž byl výjimka potvrzující pravidlo, že osadníci jsou mírumilovný národ. Tento muž se bojem živil. Byl to Madisin milý. Saladiel. Sen každé dívky ve vesnici. A byl její.
Čas jakoby najednou přestal existovat – své „kamarády“ prostor a hmotu zanechal ve vesmíru plném bolesti. Čas samotný si odskočil do vesmíru lásky a tím pádem přestal plynout. Vrhli se k sobě a objali se. Šťastná to pro ně chvíle. Svá srdce spojili v jeden diamant. Dokonalý diamant, který je tvrdší než vše na světě. Bohužel, i takový diamant jde zničit, pokud na to vynaložíte čas a úsilí. Nikdo takový se zde však nevyskytoval. Skoro nikdo. „Lásko,“ řekl potichu Saladiel. „Chyběla jsi mi.“
Madisa se na něj podívala svýma hlubokýma očima, v nichž se denně topilo mnoho mužů – jen Salasiel v nich ale uměl plavat. „Ty mně taky, Saladieli. Bála jsem se, že to na té výpravě nepřežiješ.“
Salasiel se zasmál. „Já přežiju všechno.“ Nepřeháněl – už šestým rokem vyhrával všechny bojové soutěže osadníků – nikdo, opravdu nikdo ho nemohl zastavit, porazit, složit. Byl to jeden z mála bojovníků osadníků. Madisa si uvědomovala, s kým po nocích spává (a samožřejmě dělá i zábavnější věci) a byla na něj neskutečně hrdá.

Saladiel patřil k asi jediné stovce bojovníků, která operovala mimo hranice (a i na hranicích) své “říše.“ To tito mládenci byli obranou proti elfům a byli to i lovci, kteří přinášeli potravu. A těšili se všeobecné úctě u všech obyvatel tohoto území. Právě se vrátili ze své cesty. Z dlouhého lovu.

Madisa se divila, co to jeho nosiči nesou. Bylo to velké. Všichni funěli námahou. Poté to uviděla taky a zděsila se. Srna. Ale ohromná srna. Takovou v životě neviděla – měřila snad šest metrů. Neslo ji deset osadníků. Zvíře muselo vážit aspoň dvě stě kilo. Všichni se zastavovali a prohlíželi si onoho obra. Plácali své přátele, kteří se právě vrátili z cesty, po ramenou a chválili je. Dávali jim všemožné malé amulety pro štěstí a podobně. Ne všichni však byli z práce lovců tak nadšeni. Někteří se na ně dívali i pohledy plnými odporu kvůli tomu, co udělali. Madisa k nim patřila.
„Salasieli!“ vykřikla. „Víš, že tato velká zvířata se nezabíjejí!“ Madisina rodina věřila, že velcí jeleni a srny jsou něco jako duchové lesa. A kdo je zabíjí, ten si proti sobě štve celou přírodu.
„Prosím tě, jen blbá srna. Byla to hračka – jak vidíš, přišel jsem k ní, vyhnul jsem se jejím nebezpečným smrtícím kopytům a rozřízl jí krk.“
„A bolestivější smrt jsi ji dopřát nemohl?“ zeptala se Madisa. Radost z návratu Saladiela pomalu vyprchávala. Ten chtěl něco říct.
Překazila mu to masivní ruka, která ho zezadu uchvátila. Salasiel moc dobře věděl, s kým má tu čest. Polkl. Dostal strach.
Legenda přišla.
Za Salasielem stál ohromný starý muž. Měl dlouhé bílé vlasy, hladké rysy a temně hnědé oči. Ve vlasech měl zapleteny kosti dravých zvířat. Na nohou měl ohromné boty a celá jeho zbroj byla neskutečně těžká. Salasiel sic byl nejlepší bojovník osadníků – ale jen nejlepší aktivní bojovník. Toto byl nejlepší vysloužilý bojovník.
Kolem opasku měl pět mečů – asi se mu s tím celkem blbě chodilo. První meč pocházel z kováren osadníků. Barvu měl obyčejně šedou, ale určitě byl silný. Druhý meč byl od jednoho elfského vůdce, kterého osadník zabil. Tento byl z modrého kovu a byla to spíš šavle. Jmenoval se Arnizol a také to byl kvalitní kousek. Třetí meč pocházel z Města žoldáků. Stejně tak čtvrtý meč. Nebyly nijak zvláštní, ale patřily přátelům muže, kteří v tom městě přišli o život. Poslední patřil trpaslíkům – válečník ho dostal jako dar od jejich vůdců za to, že jim pomáhal ve válce proti stvůrám ze Zázračných hor. Jeho meče vlastně vyprávěly jeho příběh.
Toto byl Xor. Žijící legenda osadníků.
„Zabíjet se má rychle, příteli,“ pronesl učitelským hlasem. „A ze smrti nemáš mít radost, ale strach. Ty si myslíš, že je to nějaká zábava, připravovat o život tyto prastaré tvory – ohromné jeleny, kteří tady žijí už věky? Nemysli si, že tě pomsta nemine.“
Salasiel byl podělaný až za ušima. „Promiňte, pane, ale myslel jsem, že abych zachoval jídlo…“
„Ani ne,“ řekl mu na to Xor. „Na jídlo máme prasata. Ne posvátné jeleny.“ Otočil se a odešel. Cítil se dobře – neměl moc rád Salasielův frajerský styl. Jeho duchovní jednoduchost, pitky a podobné věci. Xor byl abstinent. A vůbec, choval se jako vzor pro všechny osadníky.
„Já ti to říkala,“ řekla mu Madisa. Salasiel se cítil poražen… a ztrapněn. Čekal fanfáry. A tohle? Seřvali ho jako nějakého smrada, který se vysral někam, kam neměl! Jako někdo, kdo si nezaslouží ani kousek úcty! Kolemjdoucí pozorovali Salasiela. Už ne s úctou. Někteří lítostivě. Někteří posměšně. Salasiel se zamračil. Ať si celá vesnice políbí prdel! pomyslel si. Ještě se krátce zadíval na Madisu. Ta však nevěděla, co jí chce tím negativním pohledem sdělit. On sám to taky nevěděl. Otočil se a odešel si odpočinout. Zaslouží si to.
Madisa Salasiela chápala. Byl ztrapněn a nechtěla ho v tom vymáchat. Proto za ním neběžela, ani ho nevolala. Navíc se už i celkem zpozdila, a tak se otočila a pokračovala v cestě. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 3-1:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!