OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Začátek mého konce - 1. kapitola

05.03.2011 (20:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1002×

,,Mám toho dost, Amando, učím tě to odmalička a ty nikdy neposlechneš. Copak se ti líbí stěhovat se z místa na místo? Pořád dokola, jelikož jsi netrpělivá a nikdy se neumíš ovládnout?"

A jistě, tohle slýchávám tisíckrát za měsíc a možná je to i pravda. Se svým otravným darem jsem nikdy neuměla vynaložit, abych uspokojila mého otce, moje svědomí na tom však bylo o mnoho lépe. Kdybych ji nechala zemřít, zřejmě bych se z toho jen tak nevzpamatovala.

Otec mě pozoroval přísnýma tmavě oříškovýma očima a jeho zešedivělé vlasy se pohupovaly do rytmu jeho prudkých gestikulacích.

„Byla to malá holka, tati," objasnila jsem mu a připravila se na další vlnu přednášek.

Zahodila jsem svůj kostičkovaný batoh Nike na dřevěnou skřípající židli a už dávno se spokojila, že nežiji v luxusu, ale standardním pohodlí. Mám svůj notebook, iPod a telefon a to mi prozatím stačilo ke štěstí.

Vzdychl si, stejně jako pokaždé, když něco vyvedu a posadil se k notebooku Acer, jenž melodicky zacinkal na znamení, že je zapnutý. Otec otevřel Skype a okamžitě napsal jakému si profilu, jehož přezdívka zněla něco jako Pomeranč675. Dobře jsem znala, co to znamená. Tenhle chlápek měl přehled o všem, co se dělo v organizacích, co se zabývají zkoumáním takových lidí, jako já. Dobře, to je jen zástěrka. Nechtěli, abychom existovali a už vůbec se neostýchali nás zabít či mučit.

Není takových, jako jsem já moc. Můj otec jich zná jen hrstku a kdyby ho do toho nezasvětila má matka, jež byla Oko budoucnosti tak, jako já, zřejmě bych udělala to samé, jako většina. Nechala si to pro sebe a nikomu to neříkala. Ani jemu.

Zabili ji oni, ti, kteří nechtějí, abychom viděli budoucnost. Nezastaví se před ničím, ani před těmi, kteří se nic vidět nesnaží. Jsme pro ně nebezpeční, kdybychom chtěli, dokážeme zničit důležité sektory a dokonce i vládu, světový systém. Víme, co se stane a jak se kdo rozhodne.

A jen ti opravdu odvážní se podívají, jak zemřou. Já mezi ně nepatřila, ale bavilo mě to pokoušet. Sedla jsem si vedle židle, kde ležel můj batoh a zapálila si cigaretu naučeným rychlým pohybem. Otec se zaškaredil, ale věnoval se chatování s naším zdrojem.

Musela jsem doufat, že mě nevysledují domů, že jsem opravdu utekla a pod vlivem strachu jsem to prostě neviděla, ač jsem se snažila, jak jsem chtěla. Cigareta uklidňovala mé nervy a já v klidu sledovala, jak mizí a proměňuje se v kouř, klidným tokem času. Obyčejným tokem času, ne tím zrychleným, jakým jsem viděla vždy já.

Buď teď otec prudce vstane, nebo si oddychne a utrousí cosi o tom, že mám štěstí. Buď mě našli a já se musím přesouvat na další místo, nebo tu zůstanu a pokusím se být klidná. To jsou dvě možnosti, s nimiž se potýkám zhruba od pěti let. Přiklusal ke mně můj dlouhosrstý švýcarský a bílý ovčák, s ušima na stojáka, jako by chytal signál. Zavrtěl ocasem na důkaz radosti a položil si hlavu na mé koleno. Nebyl nejchytřejší, za to uměl obstojně hlídat. A byl to můj nejlepší přítel.

„Ach Maxi," vzdychla jsem si a viděla otce vteřinu před tím, než to udělal, promluvit.

Pak už jsem se ocitla v přítomnosti a nestihla ani protestovat: „Pojedeš s Rafaelem pryč. Teď už po tobě jde víc lidí, zdroj to zjistil zhruba před pár hodinami. Pronásledují tě a čekají na správný okamžik, až se prozradíš. Musí mít jistotu. To proto jsi potkala toho chlapa a nebylo to náhodou."

„S Rafaelem ne," zavrčela jsem nepřátelsky, až Max na mém koleni povyskočil a chvíli nerozuměl, co se děje.

Otec zavrtěl hlavou. „Neodmlouvej. Budete muset překonat tu nevraživost mezi vámi. Rafael je jedinej, kterému věřím a ty to víš.“

„Rafael je jedinej, kterému nevěřím a ty to víš.."

Říkáte si, že je to poněkud sexy jméno? No, rozhodně není jeho nositel. A taky to bylo jméno anděla z Knihy Tobiášovi, jenže tehle člověk není ani kouskem duše jako anděl; je to arogantní, chladný člověk, zhruba o sedm let starší, než já a je mu všechno jedno. Nerozumím proč, ale pro mého otce zatím laskavě udělal vše, co dosud chtěl. Nikdy jsme se neměli v lásce a to možná proto, že jsme oba byli jasnovidci a navzájem na nás náš dar nefunguje, takže jsme pro sebe byli absolutně nevypočitatelní. Ne, to nebylo proto. Nesnášela jsem ho, jelikož byl studenej čumák a neměl v sobě ani trochu taktu.

Otec mě okázale ignoroval, v rychlosti vytočil jeho komplikované číslo a už vše domlouval. Ani jsem nepotřebovala vidět budoucnost, abych uhodla, že z tohohle se nevykroutím. Zkoušela jsem pár variant, jako dělat scény, jenže na otce nic neplatí. Byl největší tvrdohlavec pod sluncem a to nežertuju. Bohužel pro mě, stál si za svým rozhodnutím ať to stojí, co to stojí.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek mého konce - 1. kapitola: