OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Začátek mého konce - 10. kapitola

08.04.2011 (15:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 675×

Otevřela jsem rychle oči, tohle jsem potřebovala slyšet. Pozorně jsem naslouchala a čekala, až začne.

Jeho hlas byl uklidňující a tichý, stejně jako on sám. „Bylo mi jedenáct, když mě tvoje máma navštívila u mých pravých rodičů. Věděla, jaký mám dar, teď ani nevím jak. Rozhodně pomáhala těm, kteří nevěděli, jak s budoucností vynakládat. Říkala tomu Oko budoucnosti. Moji praví rodiče nebyli zrovna vzorní. Můj otec byl tatér a ještě k tomu opilec. A věřím, že máma jela i v něčem jiném, než v chlastu. Byla jsi ještě malá, když mě přivedla k vám domů. Seděla jsi na zahradě a povídala sis s ježkem, který vám zrovna přecházel přes zahradu,“ při této vzpomínce se melancholicky pousmál. „Pár měsíců jsem u vás bydlel, tvoje rodiče mě živili a chovali se ke mně jako k synovi. Jenže úřady mě neschválili jako adoptovaného člena, a tak jsem putoval od pěstounské rodině k další. Ale tvůj otec i matka mi vždycky pomáhali. Kdykoliv jsem měl problémy, přijeli a pomohli mi.“

Sundal si košili a přiložil mi ji zmuchlanou k spánku, aby vcucla všechnu tu krev. „Nemuseli to dělat. A tvůj otec už vůbec ne, ani po smrti tvé mámy. Ale stejně mi pomáhal vždycky se vším.“

„Proč mě tak nenávidíš?“ zeptala jsem se a nemohla tomu uvěřit. Má pusa sama chrlila ta slova, aniž by se poradila s mozkem. Byla jsem tak omámená, že to ani nemohl brát vážně.

Nadechl se, aby odpověděl, ale z dálky se ozvalo skučení kol. Zvedl hlavu. „Drž si to sama,“ přikázal a přenechal mi svou košili.

Přešel až k místu, kde rudé rychlé Volvo zastavilo. Vylezl z něj zhruba třicetiletý zadumaný chlápek v džínách a modré společenské košili. „Takže odvést mrtvoly a polomrtvou holku, jo? Tvoje přání už nejsou to, co to bývalo, Rafaeli,“ zaduněl jeho hluboký hlas.

Zaslechla jsem Rafaelův kyselý tón, on jiný neumí. „To víš, stárnu a dospívám,“odmlčel se. „Koukni se jí na tu hlavu, jestli s tím máme jet do nemocnice.“

Ten chlap si ke mně dřepl a odhrnul mi vlasy z mého válečného zranění. Hlava mi hučela – to bylo poprvé, co mě někdo praštil a řeknu vám, sranda to teda není. „Ahoj, slečno. Já jsem Adam. Jsem nejlepší kamarád tohohle hrubiána. A ty jsi jistě Amy. Ach Amy, tolik jsem o tobě slyšel.“

„Co ta hlava?“ zavrčel Rafael nevrle.

Adam mluvil bezstarostně. „V klidu, jen to slepíme. Žádný šití. A pěkně se praštila, bude jí chvilku bolet hlava. Něco jí na to dám,“ pak se mi zadíval do očí. „Jsem doktor, víš? A vlastně mě ani nepřekvapuje tenhle masakr.“

„Těší mě,“ odpověděla jsem zpomaleně. Hm, možná trochu pozdě. Nevadí. Teď se můžu vymlouvat na hlavu. „Raf tohle dělá furt, že jo? Je to psychopat.“

„Ano,“ přitakal Adam zamyšleně. „To je.“ Vstal ode mě. „Teď odklidíme ty těla. Ach, chudáček pejsek, tuhle rasu mám zrovna rád!“

Proč mi přijde, že si nevšiml toho mrtvého chlapa? Každopádně se s Rafaelem do toho pustili celkem rychle. S funěním a nadávkami „co ten chlápek jí?“ naskládali mrtvolu toho chlapa, co mě chtěl dostat a i mého psa, do kufru auta.

„Co s ním bude?“ zašeptala jsem vyčerpaně.

„Někde ho zakopeme,“ odpověděl mi Rafael, chytil mě za dlaň a opatrně mi pomáhal na nohy. Tak to je skvělý, shnije v zemi.

Žádné emoce se nedostavovaly, cítila jsem prázdnotu, i když mě skládali na přední sedačku auta. Rafael vyšuměl se slovy, že musí jít pro své auto. Nechápu, proč si ho nezasklí, egoista jeden.

Vlastně jsem ani nevěděla, kam mě to Adam veze. Pozorovala jsem jeho kudrnaté špinavé blond vlasy a suché silné klouby, čehož jsem si všimla díky tomu, že držel pevně kožený volant. A taky opáleného kroužku na jeho levém prsteníčku.

„Byl jsi ženatý?“

Zvedl světlé husté obočí v údivu, že jsem si všimla. Aniž by se díval na rovnou cestu, pohlédl mi do očí a já si všimla, že je modrookej. „To je dávno, hrozně jsem se opil ve Vegas.“

„To bys to neměl opálené.“ Víte, asi se učím od Rafa, co je to netaktnost.

Vzdychl si, stejně jako Rafael nechtěl o sobě nic prozrazovat. „Byl jsem ženatý dva roky, pak zemřela na rakovinu prsu. Ale byl jsem na to připravený, Rafael mi prozradil, kdy nastane její den.“

„To bych radši nechtěla vědět.“ Držela jsem si Rafaelovu košili u spánku a divila se, kolik krve se do mě vejde.

Přeřadil rychlost a přidal plyn. „Já ano, víš, pro zařízení všeho potřebného. Věděl jsem, že umře stejně tak.“

Vjeli jsme kamsi na dálnici, ale po pár minutách jsme z ní vyjeli a pokračovali kamsi do nějaké vesničky. „Co o mně Rafael povídá?“ Byla jsem si jistá, že to bude něco velmi ošklivého a hlava mě rozbolela o něco víc.

„Ty jsi mi teda ukecaná,“ rozesmál se Adam. „Jsi jeho úplný protiklad.“

„Tak co o mně říká? Rozmyslím si, jestli ho praštím pravačkou či levačkou. Do nosu.“ Už jen při té představě se mi trochu ulevilo, ačkoliv jsem nemohla přestat myslet na to, co mi řekl.

Dlužil otci, poněvadž se o něj vždycky staral. I po smrti mé matky. I teď. Ale pořád vážně nechápu, proč mě tak moc nemá rád. Nebo má? Zrovna v této chvíli jsem si nebyla jistá, jelikož Adam odpověděl: „Když ho praštíš do nosu, můžeš mu vrazit tyhle,“ ukázal na kořen nosu. „kůstky do mozku a může zemřít.“

„O to mi jde,“ ušklíbla jsem se a odepnula si pás, když zastavil před skromným rodinným domkem. Pomalu zaparkoval v garáži a otevřel mi dveře do domu.

„Ale no tak, vy dva se máte moc rádi. Jenom si to nepřiznáte. Oba dva jste v tomhle stejní.“

Vešli jsme do obývacího pokoje, kde bylo útulně a mile. V rohu místnosti v krbu praskalo dřevo a na gauči zjevně někdo seděl. Když se postava otočila čelem k nám, hned mě napadlo, že je to Adamova příbuzná.

Slečna vypadala značně vyděšeně, když mě tam viděla lehce zkrvavenou a promočenou. „Adame! Koho si to zase taháš domů! Propánajána! No já se z tebe zblázním!“ Přiběhla ke mně. „Jsi feťačka?“

Zmateně jsem na ní zírala. „Nevím o tom.“

„Fajn, dobře. Promiň, on má takový sklony pomáhat pochybným lidem,“ pronesla omluvně a já si nemohla nevšimnout té podobnosti s jejím... bratrem? Očividně. Blond kudrnaté husté vlasy a pronikavé modré oči. Výrazné rysy, půvabná postava a malý kamínek v nose. Vypadala tak na dvacet. „Jsem Kate, jeho sestra. Musíš se převléct, proboha!“

„Nejdřív jí tu ránu slepím,“ pověděl Adam a posadil mě na židli.

Musela jsem pořád myslet na mého psa, právě ležícího samotného v autě. Oklepala jsem se. Pořád jsem ještě nechápala, co se děje.

„Pozor,“ upozornil mě Adam a lepil mi spánek podivnými kusy štítku. Už mi to jednou dělali, když jsem si rozsekla nohu na eskalátorech. Ano, byl to pěknej trapas, ale co se dalo čekat. „Zmírnila jsi pád dlaněmi,“ zvedl mi dlaně a pomalu desinfikoval jejich sedřený povrch. „Hodná holka. Ztratila jsi dost krve, teď budeš trošku malátná.“

Bolest teď šla mimo mě. Se smrtí Maxe se budu srovnávat asi hodně dlouho.

„O můj bože, ona je jasnovidka! Jako já!“ vřískla nadšeně Kate a přiskotačila ke mně. „Jak se jmenuješ?“

„Amy,“ odpověděla jsem mechanicky. „Tedy, Amanda.“

Líbilo se mi to oslovení? Ne, jistěže ne.

A jaktože až teď mi došlo, že vidí budoucnost jako já? Jsem vážně zpomalená. Byla první holka jasnovidka, se kterou jsem se kdy setkala. Na příjezdovou cestu právě doráželo Rafaelovo černé BMW. Kate se otočila k oknu a znovu zavřískala. „Říkala jsem ti, ať ho sem netaháš!“

„Amy patří k němu,“ informoval ji Adam jen tak mimochodem.

Věnovala mu nasupený pohled. „Víš, že ho tady nechci.“ A odkráčela kamsi do útrob domu.

Rafael ani nezašel dovnitř, rovnou popadl lopatu a vyrazil kamsi pryč. V tom dešti to je fakt inteligentní. Ale v jeho případě mě to nepřekvapuje.

„Půjdu mu pomoci, ty tu zůstaň, vezmi si tohle,“ vložil mi do dlaně dva prášky, „a zapij to vodou. Jestli máš hlad, vem si, co chceš. Za chvíli přijdeme.“

Když bouchly dveře a jeho přítomnost vyšuměla venku, začala jsem se třást. Ne zimou. Dopadly na mě všechny ty události dnešního dne. Mrtvý člověk - mrtvý člověk s kulkou v hlavě. Nikdy jsem neviděla mrtvolu. Ten člověk to jistě dělal jen protože to měl nařízené, jistě by mě nezabil.

Zabil mi psa. Ozval se hlásek v mé hlavě. Byl to můj vlastní. Ani by mě nepřekvapilo to, že jsem se zbláznila. Totálně.

Mohla uběhnout minuta, nebo hodina. Dřevo v krbu melodicky praskalo a uklidňovalo mou zraněnou duši. Sledovala jsem orámované barevné fotky položené na krbu. Na jedné byl Adam a jak jsem se dovtípila i jeho žena. Vlasy měla podobné jako ty mé – hnědé s nádechem červené. Hned vedle stála fotka s vínovým rámeček – Rafaela s nepřítomným výrazem tam objímala Adamova sestra. Zvláštní, podle scény, kterou Kate ztropila při příjezdu Rafaela bych usoudila, že se nemají rádi. Dveře se znovu otevřely a dvojice mladíků vkročila do domu. Oba byli ušmudlaní, mokří, celí od hlíny a vypadali unaveně.

„Hotovo,“ oznámil mi Adam. „A ty pořád sedíš na tom samém místě, na které jsem tě posadil.“

„Jsem moc líná,“ odpověděla jsem s mírným úsměvem.

Rafael sáhl kamsi do útrob skříně a obalil mě tím ručníkem, místo toho, aby si ho vzal sám. „Je pořád v šoku.“

„Ale no tak, holka,“ posadil se ke mně Adam. „S Rafaelem je to někdy i horší. Už to kopání máme na denním pořádku.“

Vyděšeně jsem vzhlédla na svého společníka a on věnoval Adamovi pohled typu ,Nech toho'. „Já jsem ti to říkal,“ ušklíbl se na mě a pustil má ramena.

„Měla by sis jít lehnout, vypadáš fakt hrozně,“ doporučil mi Adam a zvedal mě, aby mě mohl odvést do pokoje. Jeho hláška mě vážně potěšila.

Souhlasně jsem zabručela a nechala se táhnout po dřevěných skřípajících schodech. Adam zabouchal na jakési bílé zdobené dveře. „Kate, půjč Amy něco k převlečení.“

Kate nasupeně málem rozrazila dveře a Adam mě přenechal jí. Byla jsem jak oživlá mrtvola, tělo bez duše. Dokonce mi bylo jedno, jestli na mě bude řvát kvůli tomu, že patřím k Rafaelovi.

„Jsi jeho holka?“ zeptala se rozčíleně, až její žíla na čele pumpovala jak o život. V ruce držela bílé tílko, krátké kraťasy na spaní a spodní prádlo.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek mého konce - 10. kapitola: