OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Začátek mého konce - 16. kapitola

08.05.2011 (19:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 926×

„Už chci domů,“ zamumlala jsem otci do telefonu, jenž se mi trochu rozpadal v ruce. Hold to není nejnovější model. „Rafael je šílenej idiot. Nesnáším ho. Je to magor. Nenormální, šílenec. Prostě nemá rozum. Fakt ho nesnáším.“

Otec se tlumeně zachichotal. „Ale no tak.“
„Je to magor, na tom si stojím! A je tak nudnej! Nic s nim není zábava. Teď, když tu Max není, tak snad umřu nudou.“
Chvíli mlčel a já si byla jistá, že nade mnou zakroutil hlavou. „Situace se pomalu klidní, to ale nemůžu vědět jistě. Zdroj ví, že po tobě pořád jdou.“

Ztišila jsem tu hloupou telenovelu, ve které Chozé Armando právě zavraždil svou babičku. Měla snad šest hodin! „Tati. Řekni mi, jakou roli v tomhle celé má máma?“

„Ale miláčku, maminka je mrtvá.“

Jistě, jen si se mnou mluv jak s idiotem. „Vím všechno. A pokud mi to neřekneš sám, budu fakt naštvaná.“
Tak jo, tahle teorie byla fakt pochybná. Kdybych věděla vše, asi bych to z něj nepáčila, že? „Amando, nevymýšlej si. Tvoje matka je už deset let mrtvá.“

„Tati,“ zavřískala jsem do telefonu.
Vzdychl si, hold to se mnou měl těžké. „Tvoje matka... no, byla taky Zdroj. Byla zaměstnaná v agentuře a zjišťovala veškeré informace. S budoucností a jak s ní vynaložit, v tom byla fakticky dobrá,“ zasnil se. „Ale ty se opovaž to nějak využívat. Víš, jak skončila ona. A ona to chtěla všechno skončit. Chtěla, aby se s lidmi s nadpřirozenými schopnosti zacházelo lépe...“
„Což je nemožné,“ dokončila jsem za něj větu.

Souhlasně zabručel. „Ano. Protože i v řadách těch, co vidí budoucnost, se pořád vyskytují ti, co svoje schopnosti využívají špatným směrem.“

Dveře bouchly a já věděla, že se ten imbecil vrátil. „Musím jít, tati,“ típla jsem telefon a položila ho na polštář.
„Kde jsi byl?!“ vyjela jsem na něj nasupeně. „Čtyři hodiny!“

Svlékl ze sebe košili, pod níž měl ještě tričko. „Odkdy ti je něco po tom?“
„Od kdy? Je mi všechno po tom, co děláš, protože teď musím být s tebou. Každej den,“ zavrčela jsem. „Nechci, ale musím, jasný? Taky mi to nedělá radost, taky bych byla někde jinde a nespoléhala se na tebe! Na takového kreténa!“

Myslím, že mě ještě nikdy neviděl křičet, proto se jeho výraz změnil na překvapený. „Sehnal jsem nám peníze.“

„Je mi jedno, co jsi dělal! Jen mi to prostě příště řekni,“ pořád jsem zvyšovala hlas. „Proč si pořád myslíš, že mi do tebe nic není, sakra?! Známe se už tolik let a ty mi stejně nic neřekneš!“

Nechala jsem ho tam stát ohromeného a třískla za sebou dveřmi do koupelny. Sakra! Co to se mnou je?

***

Měla jsem hlad, chuť na cigaretu, ale moc jsem se styděla, abych vylezla ven z té stísněné místnosti. Nechápu, co to do mě vjelo.
Naštěstí jsem tam byla zavřená asi jen půl hodiny a pak ten prevít přilezl. Beze slova si tam dřepl ke mně a nabízel mi jednu z mých cigaret. Drzoun. Sám si bez dovolení zapálil. Nevděčně jsem mu ji vytrhla z ruky a následovala jeho příkladu.
Natáhl se pro moji ruku, propletl prsty, zvedl naše propojené dlaně a políbil tu moji. V tu chvíli jsem zapomněla dýchat. „Promiň, že jsem ti nic neřekl.“

Zachvěla jsem se a vyfoukla kouř. „To nic,“ zamumlala jsem rozpačitě a nevěděla, kam s očima. Život byl náhle nečekaný.
Odklepla jsem popel do umyvadla a zírala malým okýnkem nad záchodem do tmy. Vážně mě tu nechal dlouho. V tichosti jsme oba dokouřili a on mi pomáhal na nohy. Pořád držel mou ruku v objetí jeho prstů.

„Už se nezlob a pojď,“ řekl mi škádlivě a pohladil mě po tváři. Nevěřila jsem, že tohle je Rafael. Byl úplně vyměněný. Poslechla jsem ho a nechala se vést do vedlejšího pokoje. Prsty volné ruce jsem nevěřícně pátrala na místo jeho doteku.
Zastavil se uprostřed pokoje a otočil se ke mně. Můj dech se prohloubil, když se ocitl tak blízko. Co se chystá udělat? Stiskla jsem jeho dlaň, nevím, jestli strachem, nebo vzrušením. Každopádně to bylo trochu z obou. Atmosféra pro mě zhoustla. Palcem zvedl mou hlavu a nutil se mu dívat do jeho vybledlých a často chladných očí, přičemž ukazováčkem mě hladil po bradě a kontuře dolního rtu. Vypadalo to, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Váhal.

Srdce se mi rozpumpovalo, ruce roztřásly a zhoupl žaludek, když přitiskl rty na mé. Bylo to něco úplně jiného, než v tom perverzním snu. Teď byl opatrný, zřejmě se bál odmítnutí. Tělo mi ztěžklo pod váhou nervózního žaludku plného nečekaných divných pocitů. Na svých roztřesených nohou jsem se držela jen tak tak. Když ucítil mou spolupráci, pevně si mě k sobě přitáhl oběma rukama. O nějaká podlamující kolena jsem se teď nemusela starat. Jednou okolo žeber a další u pasu. Žár z jeho pokožky mi proudil až do podbřišku, kde harmonicky pulzoval. Nemeškala jsem a sama si ho přitiskla blíže k sobě pomocí dlaní na zátylku a ponořila prsty do jeho hebkých čekajících vlasů.

Všechny ty potlačované pocity teď vylezly na povrch. Byla jsem si jistá, že už odmalička se na něj dívám jinak, než na ostatní kluky. Tiskl mě k sobě, jako by se topil a jen já ho mohla zachránit. Popadal dech, stejně jako já, ale nehodlali jsme přestat.
Chtěla jsem víc a on očividně taky. Rozvášněně ze mě rval tričko a v polovině se zarazil. „Neměl bych...“

To, že jsem si přitáhla jeho ústa zpátky na ty svoje, rozhodlo. Sama jsem z něj nešikovně tahala ten nepotřebný kus hadru, jako on mě a on se pobaveně usmíval. Políbila jsem ten ďolíček a uvědomila jsem si, že jsem to vždycky chtěla udělat. Přineslo mi to značné uspokojení.

Povalil mě na postel a nedočkavě mi stahoval pásek z kalhot. Odhodil ho za sebe a nečekaně mě znovu políbil. Já jsem zkoušela udělat to samé (což ho rozesmálo a mě vzápětí naštvalo), ale strávili bychom nad tím hodinu a tak mi pomáhal.
Nemohla jsem myslet na nic jiného, než na to, co chci. Vždycky jsem věděla, co přijde. Až na teď. Teď jsem byla tady a nebrouzdala v budoucnosti a poprvé v životě jsem si jí přála co nejdříve prožívat. Poprvé v životě jsem nikam neunikala.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek mého konce - 16. kapitola: