Začátek mého konce - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po menší odmlce se vracím i s Amandou, která utekla od Rafaela, poněvadž jí zradil. Jak to s ní vypadá dál?

18.07.2011 (11:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 886×

Zakotvila jsem v mekáči. Na hodinkách už ručička ukazovala jednu odpoledne dalšího dne a já vážně potřebovala něco sníst. Už jsem byla pryč dvanáct hodin. Nemohla jsem přestat myslet na naši společnou noc. Cítila jsem pocity, co jsem ještě nikdy předtím nepocítila. I teď. Ještě nikdo mě takhle nezradil.

Požírala jsem jakousi podřadnou stravu s hektolitrem oleje a kalorií. Teď mi to bylo ale jedno. Pořád jsem se strašně bála, že mě najde a přitom jsem v tom doufala. Obejme mě a všechno mi vysvětlí. Jak bláhová dokážu být, jsem si uvědomila pár vteřin poté.

Odešla jsem chodbičkou na do místnosti, jež byla označená jednoduchým panáčkem se sukýnkou a opřela se o umyvadlo. Zazírala jsem na sebe do obrovského zrcadla, všelijak upatlaného. Vlasy jsem měla neučesané, řasenku rozmazanou a opravdu bych se nedivila, kdyby se mě venku někdo zeptal, zda nemám heroin. Popravdě řečeno bych teď i nějaký potřebovala.

Co teď? Co mám teď sakra dělat? Musím se vrátit domů, jenže to mi bude trvat minimálně dva dny. S Rafaelem nás takhle daleko táhly jenom jeho okliky a věčné spaní. Teď mám dvanáct hodin náskok. Potřebuju se dostat k internetu. Mohla bych se připojit přes iPod, kdybych ho ovšem neměla v jiných kalhotách. Opravdu chytré, Amando, slyšela jsem svůj vnitřní káravý hlas.

V každém městě je veřejná knihovna, ne? Počítače tam obstarávají nutný servis. Vyplížila jsem se z mekáče, pořád paranoidní, že by mě zde mohl Rafael najít. Tak moc jsem se ho bála. Více, než kohokoliv jinýho. Mohla jsem od začátku tušit, že jeho chladné oči jsou opravdu tak chladné, jak vypadají.

Okolo mě prošlo hodně lidí, ale většina mě v mých vizích netrpělivě odmítli, tak jsem to zkusila až na jistotu. „Dobrý den, je tu někde knihovna?“

Věděla jsem její polohu těsně předtím, než mi jí blond slečna sdělila. Vyrazila jsem k veliké budově tak rychle, jak mi dech stačil. Vrazila jsem do těžkých dveří a mířila si to rovnou k počítači. Prošla jsem přesně tak, aby si mě nikdo nevšiml a já si nemusela dělat starosti s nějakou průkazkou.

Namačkala jsem si různé spoje do mého města a zjistila, že mi jen tak tak budou stačit peníze. Za dvacet sedm minut vyjížděl vlak z nádraží, kde budu muset přestoupit do autobusu, jenž mě odveze rovnou do města. Pak si najmu taxíka až k mému domu. Nebo půjdu pěšky.

Vydala jsem se k nádraží, naštěstí město nebylo velké a tak jsem ho podle kolejí vystopovala docela snadno. V okýnku jsem si koupila jízdenku a ještě chvíli na vlak čekala. Se skřípáním zastavil na stanici.

Teď pojedu asi osm hodin. Usedla jsem do bezvýrazného kupéčka, který okupovala mladší paní při těle. V ruce držela Harlequinku a nečekaně nevnímala nic jiného, než její čtivý obsah. Uvelebila jsem se tam a smířila se s faktem, že teď nesmím věřit nikomu. Zavrtala jsem se do kožené nepohodlné sedačky, jež mi tak neuvěřitelně připomínalo auto Rafaela. Myslela jsem na něj každou sekundu mého výletu.

***

Snažila jsem se neusnout. Znám se, určitě bych přejela a to by byl docela průšvih. Oči jsem si skoro musela držet, abych si nezdřímla. V autobuse jsem spala jen tak napůl, poněvadž jsem pořád byla vyděšená ze zjištění, že ten prevít mi lhal.

Ačkoliv jsem nebyla v cestování sama za sebe zběhlá, vystoupila jsem přesně na zastávce, kde jsem vystoupit měla. Pomalu se stmívalo. Aspoň nějaké to pozitivum. Okamžitě jsem na velké mapě hledala cílový bod, odkud mi jede minibus. Sakra, za jedenáct minut. Proč to nejede normálně? Proč vlaky mají takové zpoždění? Že bych se třeba prošla a koupila si něco k jídlu? Ne, ono mi to totiž dělá schválně. Nikdy mi nic nevychází.

Byla jsem ráda v pohybu, aspoň jsem nemusela myslet na Rafaela a na to, co se chystám udělat, popravdě jsem vůbec netušila, jaký mám plán. Žádný nebyl. Mé nohy se mechanicky rozběhly do místa určení. Naštěstí mé vize mě upozornily, že mě třeba má přejet auto, poněvadž jsem se ani nerozhlížela. Jen jsem přidala na rychlosti.

Jen díky mým vizím jsem nakonec autobus doběhla a v pořádku odjela směr mé nynější bydliště. Když jsem teď na útěku, napadlo mě, že bych si třeba měla obarvit vlasy a obočí, aby mě nikdo nepoznal. Ale nikdy bych si neoholila hlavu, to tedy ne!

Ale přece jen, mé samostatné dobrodružství už je skoro u konce. Až na to, že nejedu domů za otcem, ale najít matčiny deníky, které jsem jako maličká našla a otec mi je přísně zakázal číst. Jistě v nich bylo něco o agenturách, co jsem neměla zjistit. A já chci vědět, co se mnou bude, až mě najdou.

Počítala jsem s tím, že za deset let se toho hodně změnilo, ale doufat jsem mohla, že ano?

Hodila jsem po řidičovi bankovku a usedla hned za ním, poněvadž vzadu už nebylo místo. Autobus byl plný mladých lidí, co si hráli na kytaru trampské písničky a falešně prozpěvovali. No, skvělý.

***

Když už jsem měla hlavu velikou jako balón, rty okousané a nervy na dranc, poznala jsem město, ve kterém jsem strávila více, než půl roku. Ti mladí hipíci byli fakt výdržní, na noc si dali docela oraz, ale od sedmi od rána už zpívali nejméně osm hodin v kuse. Už jsem začala uvažovat, že jim ty kytary strčím do všech tělesných otvorů.

Každopádně jsem vystoupila a v oblasti žaludku se mi usadil podivný pocit. Na sedmnáctiletou holku jsem byla dost paranoidní, poněvadž jsem se bála najmout si i taxíka, aby v něm nebyli žádná zvědi. Vypočítala jsem si, že cesta po svých mi bude trvat hodinu a půl, plus mínus, jelikož nesmím jít přes centrum. Tam jistě někdo bude číhat.

Vyrazila jsem ulicí řadových domků, u stánku si koupila hotdog s kečupem a následně i cigarety, protože jsem ušetřila za taxík. Napínala jsem Oko budoucnosti a zjistila, že cesta bude probíhat docela hladce. Poprvé za dva dny jsem se uvolnila. Naštěstí už se stmívalo a tak mě nebylo tak lehké poznat. Přetáhla jsem si kapuci od šedivé mikiny přes hlavu a vlasy si hodila na záda. Vyrazila jsem směrem ke svému domu.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování