Začátek mého konce - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a je to. Je rozhodnuto. Amanda musí zmizet z města, aby se situace mohla uklidnit. Jenže problém je s kým, že ano?
Další pokračování Začátku mého konce a já doufám, že se bude líbit. :)

08.03.2011 (13:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 932×

Měla jsem vztek. Vztek na sebe, že jsem se nechala chytit. Vztek, že teď kvůli té hloupě copaté rošťandě teď budu několik dní cestovat s tím blbečkem, jehož frajerské auto jsem viděla pár vteřin předtím, než zabočilo na příjezdovou cestu našeho obyčejného domku, jemuž se na pár místech odlupovala fasáda. Sbohem spokojený domove. Stáli jsme u verandy a já držela Maxe za vodítko, aby nikam neodběhl nebo nedej bože ho ten prevít nepřejel.

Otevřel okýnko a já se odmítala podívat na jeho šklebicí ksicht. Vždycky se šklebil, ani jsem se nemusela dívat.

Otec do mě dloubl loktem a přísným pohledem mi přikázal, ať se chovám slušně.

„Ahoj, drahá," pozdravil mě ten lump, když vystoupil, opřel se o dveře svého drahého černého a vyleštěného fára a nasadil si sluneční brýle.

Kdyby nebyl tak šílenej magor, možná by nebyl tak špatnej. Ne, byl by špatnej, protože on magorem nikdy být nepřestane.

„Vezmi mi kufr," odpověděla jsem mu sladkým ironickým tónem. „Tak dělej, nemáme celej den."

Poslušně se zaculil, popadl můj jistě převážený kufr, tak trochu praskající ve švech a skládal ho do prostorného kufru auta.

„Co v tom proboha máš? Vsadím se, že nějaký předměty, jimiž mě budeš mučit," mumlal si sám pro sebe a vlastně měl částečnou pravdu. Zabalila jsem si s sebou pro jistotu paralyzér, nikdy nevíte, s jakým úchylem jedete v autě, že?

Otočil se na otce a vrátil mu vřelý úsměv. Jen k němu se choval s úctou a citem a nebylo to tím, že můj otec byl vysoký (myslím tím – nebylo to respektem z jeho výšky), poněvadž Rafael mu dosahoval nad hlavu. Něco se mezi těmi dvěma stalo a z otce jsem to nevydolovala. Ani jsem se o to moc nepokoušela, jelikož Rafael je mi někde u zadních končin těla.

Otevíral mi dveře, přičemž mě schválně jimi lehce praštil a nevinně se zakřenil, když jsem se pokoušela protestovat, že takhle se mnou jednat nemůže. Vysloveně mě strčil do auta a to ani nepřeháním.

Otec se sklonil k mému okýnku. „Buď hodná na Rafaela, starej se o Maxe a nikam od něj neutíkej, ano?"

Věděl, jak ráda se snažím chovat samostatně a tak trochu mám občas záchvaty paniky a potřebuji být sama. Nicméně nečekal na mou odpověď, políbil mě na temeno hlavy a vpustil Maxe dozadu na sedačky, kde se spokojeně natáhl a vyhříval se na přímém sluníčku.

„Díky, Rafaeli, nevím, jak se ti odvděčit."

Rafael elegantně zastrčil klíče do zapalování a startoval. „Jen ti vracím dluh," usmál se a rychlým pohybem, až jsem se lekla, pohnul autem vpřed a za pár minut jsme vyjeli na silnici. Stihla jsem ještě otci zamávat, ačkoliv to bylo trošku nemožné, při jeho šílené jízdě a já se snažila soustředit na to, aby mi mozek zůstal tam, kde má. Ne, že by to byl rozdíl.

„Zpomal, jasný?" nařídila jsem mu a prostě neviděla, zda to udělá a co udělá. Rozčilovalo mě to, vždy jsem měla pod svým životem kontrolu. Mé rozklepané ruce pomalu zapnuly bezpečností pás a já se cítila více v bezpečí. Natáhla jsem dlaň k Maxovi a pohladila ho po čumáku, abych mu dala najevo, že je vše v pořádku.

„Jestli se vybouráme, uvidím to," vysvětlil jen chladným hlasem a mně bylo jasné, že tímto naše omezená konverzace končí. Naladil rádio na rockové nezapomenutelné songy a já mu byla i celkem vděčná.

To bude dlouhá cesta.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování