OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Začátek mého konce - 3. kapitola

11.03.2011 (18:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 841×

Probudila mě až rána, jelikož ten prevít se prostě neumí chovat tiše a slušně. Je mu úplně jedno, že spím a ani se to nesnaží předstírat. Práskl těžkými dveřmi, až to se mnou zadunělo a vydal se k benzínce. Bdělý Max mi dýchal zezadu na krk a já se konečně vzpamatovala. Nad námi panovala hluboká noc, inkoustová obloha a tma se vetřela snad všude a já viděla jen díky lampám podél dálnice a u pumpy.

Vytáhla jsem z batohu pitnou vodu a nalila Maxovi do plastové misky malý doušek vody. Nechtěla jsem, aby to tu vylil, to bych odskákala. Z chutí jí vypil a já mu ještě přilila.

Pootevřela jsem mohutné dveře a protáhla si své ztuhlé nohy. Hupsla jsem rovnou do louže, no báječné. Pustila jsem i Maxe, který to uvítal stejně radostně, jako já. Z krabičky jsem vyndala tu potřebnou podlouhlou tyčinku a zapalovačem opálila její konec.

Okny jsem viděla Rafaela, jak platí. Prodavačka s ním koketovala a on se na ní ani neusmál. Pohodil tou svou tmavě hnědou hřívou a tajemně kráčel pryč. Vážně inteligentní.

Protočila jsem oči, ten kluk mě nutí se na něj pořád zlobit, ačkoliv nemám proč. Podal mi bagetu a bez jakéhokoliv výrazu si zapálil se mnou. Nepoděkovala jsem mu, poněvadž bych se asi propadla hanbou. Na to byla má hrdost moc vysoká.

Max zavrtěl ocasem a dožadoval se jeho pozornosti. Lehce se sklonil - moc nemusel, Max byl velkej a vysokej macek - a podrbal ho na hlavě.

"Kam jedeme?" ozval se můj chraptivý hlas. Musela jsem vypadat vážně přitažlivě - neučesané kaštanové – až mahagonové vlasy, make-up dávno rozmazaný, jenže mě to překvapivě netrápilo. Teď mě trápila ta nejistota, že jsem nemohla odhadnout, jaké slova použije a jak ho odpálkovat.

"To ti neřeknu," mluvil tichým melodickým hlasem. "Ani nemůžu."

Zase mě rozčílil, můj krevní tlak vystřelil do výšek. "Proč, proboha?"

"Protože víme, jak utíkáš a chtěla by ses tam dostat beze mě. A to je nebezpečný, což mě je osobně jedno, ale když tvůj otec trvá na tvé ubohé existenci..."

Přemýšlela jsem, jakou rukou ho praštím. V pravé mám více síly, ale levou dokážu lépe mířit. Nebo použít nohy? Koleno? Oh, to by jistě bolelo.

"Nesmíme se nikde moc zdržovat," dodal a típl cigaretu o koš. Chtěla jsem jí frajersky zahodit, jenže vize mi to nedovolila. Není chytré kouřit na benzínce, víte? Občas to tak trochu vybuchuje. Zopakovala jsem po něm a nastoupila zpátky, aniž bych s ním promluvila jediné slovo.

"Skvělé, teď mi to tu zašpiní," mumlal a do zrcátka zíral na mého úžasného čtyřnohého miláčka.

Vrhla jsem po něm ostrý pohled, takže radši nastartoval a vyjel do chladné noci květnového dne.

Byla jsem tak naštvaná a šokovaná, že jsem poprvé v životě neměla, co říct.

***

Jeho luxusní autíčko nebylo zas tak pohodlné, jak by si mnozí mysleli. Párkrát jsme si udělali přestávku a nejlépe jsme spolu skoro vůbec nemluvili, což nebylo tak těžké, jak by se mohlo zdát. Projížděli jsme okolo prosluněných parcel, suchých lesů, klidné řeky a kostrbatých kopců.

Má nálada se rapidně zlepšila, i když nevím, čím to bylo. Asi už jsem si s nikým dlouho nepovídala a chybělo mi to. A nebo mě jednoduše popostrčilo to slunce, vykukující zpoza jednoho z nadýchaného mraků. Nebe jinak bylo jasné a celé světle modré, až na něj byly vidět vzdušné bílé čáry od letadel, které prořezávaly oblohu. V puse jsem žmoulala jahodové lízátko. „Rafe?“Moc dobře jsem věděla, že tohle oslovení nesnáší nejvíc na světě.

Jakoby bojoval s touhou mě prohodit oknem, přesto se naoko mile usmál. „Amy?“ Věděl, jak na mě, poněvadž takhle mě oslovoval jen on a vždycky mi to přivádělo divné pocity. Nikdy jsem nevěděla, jestli dobré, nebo špatné. Příjemné to tedy rozhodně nebylo.

„Proč jedeš se mnou?“

Natáhl se na klimatizaci a trochu jí ztlumil, už tu začínala být totiž slušná zima. „Protože to chtěl tvůj táta.“

Bylo mi jasné, že z něj nevypáčím, co otci dluží. Jen jsem ho chtěla donutit k nějaké konverzaci. Aspoň základní. „Hmm, aha. A to děláš všechno, co ti můj táta řekne?“

„Pomohl mi, vracím mu to,“ pronesl chladným tónem a to se mi nelíbilo. Chtěla jsem nějakého veselého společníka. Ne chrápajícího psa na zadní kožené sedačce a chladného zlého řidiče, se kterým není žádná psina.

Nehodlala jsem se vzdát svého hloupého tónu malého dítěte, vyptávajícího se úplně na všechno. „A jak ti pomohl?“

„O tom jindy, Amy, jsem unavený.“ Docela mě překvapilo, jak normální tón může zrovna on, takovej magor, použít. Možná už toho měl vážně po krk. Přece jen, já jsem po cestě spala, on ne. Utíkáme před těma lidma, co mě chtějí? Máme nějaký cíl?

„Hmm,“ zabroukala jsem. „A jak se máš?“ Víte, vážně jsem byla zoufalá, ale kdybych nemluvila, zřejmě bych se zcvokla.

Na jeho tváři se objevil malý náznak opravdového úsměvu, na levé líci se mu vytvaroval vzácný ďolíček. „Co?“

„No, jak se máš? Cos za poslední ty roky dělal, když nepočítám ten tvůj poker a podvádění poctivých lidí.“

Tvářil se, jako by se opravdu bavil, asi jsem trefila do černého. Jistě, že hrál poker, když na palubní desce měl pár žetonů. A jistě, že přitom i jasně podváděl. „Kromě toho skoro nic. A co ty? Pořád sázíš kytičky a pak si je lepíš do deníčku?“

Poukazoval na moje sedmé narozeniny. Tak jsem byla trochu úchyl na kytičky, radostně jsem běhala kolem a všem je ukazovala, no a? „Pořád, pořád,“ zašklebila jsem se. „A ty pořád piješ a platíš si děvky?“

„Já je nepotřebuju. Víš, nedívám se do jejich budoucnosti a pak je neobviňuju z toho, že to ani ještě neudělali.“

Narazil na moje slabé místo. Už jsem samozřejmě měla pár kluků, nejsem lesba a ani nemám sedmdesát kilo nadváhu. Teda, myslím. Jen mě každý z nich v budoucnosti podvedl, nebo se se mnou z nepochopitelných důvodů rozešel a mně by tím způsobil značnou bolest. Tak jsem to s nimi vzdala a rozhodla jsem se věnovat svému zpackanému životu veškerou pozornost. A Rafael to všechno moc dobře věděl. Nevím ani jak, ale otec mu jistě o mém životě cosi vypráví. „Jistě, použij proti mně svůj život ztroskotance, že si ani neumíš najít pořádnou holku, poněvadž by tě brzy asi přetáhla pánví, kdyby ses na ní šklebil tím svým bezcitným ksichtem? Co bys jí říkal? Hmm, víš, mám jen jednu grimasu - vážný a tvrďácký výraz, dívej. Dělám ho teď a budu ho dělat i za hodinu.“

Tak jo, byla jsem hnusná. Měla bych výčitky svědomí, kdyby si to nezasloužil, jenže on si to zasloužil. „Nemám čas si najít holku, jelikož musím hlídat jinou, pitomou, která má nějaký komplex, či co a musí zachraňovat lidi na potkání, přičemž je jí úplně jedno, jaké problémy způsobí.“

„Tak hele, není mi to jedno, jasný?“ Ani nevím, proč jsem se před ním tak obhajovala. Nezajímá mě přeci, co se o mě myslí. „A nemám žádný komplex! Jen mám city a dokážu se vžít do jejich situace. Kdybych to byla já, taky bych chtěla, aby mě někdo zachránil. Copak ty ne?“

„Ne,“ ušklíbl se.

Tak to jsem mu nevěřila. „Běž se zabít, ty emo, život pro tebe nemá smysl.“

Myslím, že zadržoval smích, jen aby si udržel vážnou tvář. „A ty si běž běhat za motýlkama a kočičkama a pejskama. A prober s nima nějakou závažnou situaci. Při čajovém dýchánku.“

„Ty jsi takovej blb!“ Pěstma jsem mu bušila do ramena, on se skvěle bavil, jeho nečekaně tvrďácký výraz mi měl napovědět, že ho moje rány vůbec nebolí, když v tom mi zazvonil telefon.

Musela jsem dostat úplně jiné číslo, mohli mě snadno vysledoval. Ten můj křáp zvonil asi tak první melodií, kterou kdy na telefon vymysleli. A popravdě byla docela chytlavá. „Ano, tati?“ odpověděla jsem otráveně, naposledy šťouchla Rafaela a klidila se k oknu.

„Nezlobíš tam Rafaela, že ne?“ Ten chlápek snad ví všechno.

„Ne, je se mnou šťastný jak blecha,“ utrousila jsem ironicky a sladce se na Rafaela usmála.

Slyšela jsem otcův vzdech. „Dobře. Je to jen na pár dní, Amando. A on je jediný...“

„Komu věříš, jasně. Musíme tenhle telefonát provozovat? Stejně vím, co řekneš. Je to nuda.“

„Dobře a Amando?“

Tentokrát jsem vzdychla já. „Vím. Mám se opatrovat.“

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek mého konce - 3. kapitola: