Začátek mého konce - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Amanda patří k těm, kteří vidí budoucnost. Bohužel to není žádná výhoda, pro vládu a světový systém představuje velké nebezpečí. Proto jsou tito lidé bezprostředně zabíjeni a po celý svůj život pronásledováni.

16.03.2011 (20:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 857×

„Jo, perfektní. Já vím, že ty možná máš sebevražedné sklony, ale já svůj život miluju, jasný?“

Jen se potichu uchechtl a vyrazil směrem k hotelu, jehož jméno bylo velmi kreativní. Název ,U mrtvého turisty' zřejmě vymýšlel on sám, to bych se ani nedivila.

Za pár minut už jsem stála před blonďatou těhotnou recepční, jejíž hlavní nepřítel bylo očividně akné. „Přejete si?"

„Dva pokoje, prosím."

Byla jsem příliš unavená, abych znavovala svou mysl i zkoušením mého Oka budoucnosti a tak jsem jen stála po jeho boku, držela Maxe a snažila se neusnout přímo na místě.

„Máme jen tenhle." Umělými odrostlými nehty mu podala jakýsi klíček s přívěškem, na němž bylo ošoupané číslo šest. Moje nešťastné číslo. Báječné.

Pak jako bychom zmizeli, si přežvykovala dál a čučela na televizi, kde zrovna dávali erotický film plný vzdychání. Byla jsem jak omámená do chvíle, než Rafael otevřel dveře a já si nevšimla té manželské postele. Paralyzér ještě přijde vhod!

„Ne, ne, ne, spíš na zemi."

Zvedl své řídké obočí na důkaz, že jsem úplný idiot. „Skoro dva dny jsem řídil. Nebudu spát na zemi, ty si spi třeba ve vaně, mně je to fuk."

S těmito slovy sebou práskl na postel, odložil mikinu i kalhoty a za pár vteřin už pravidelně oddychoval. To snad není možné! Teď se tu budu bát!

Ze svého kufru jsem vytáhla jakési volné tričko a kraťasy a převlékla se, aniž bych z něj nespustila pohled, jestli mě nešpehuje. Jenže ten už hluboce spal a najednou vypadal jako úplně normální člověk.

Uvolněný, neprotivný a nerada to říkám, ale i trochu roztomilý. Vlezla jsem si opatrně vedle něj, poněvadž jsem nehodlala dnes spát na zemi a ani v té podivné sprše, co se rýsovala o pokoj vedle a vypadala, jakože slovo hygiena tu nemají ve slovníku. Přemohla jsem se, abych se ještě podívala do budoucnosti, co se stane v noci. Nic. Klidná a nevinná noc, což jsem nemohla tušit ze svého protivníka vedle.

Rozhodla jsem se vzdát veškeré snahy ho obviňovat, že na mě svůj spánek jen hraje, pohladila jsem Maxe po hebké srsti a pomalu propadávala do říše snů.

***

Bylo mi divné, že když už jsem se probrala já - spáč všech spáčů, Rafael vedle mě měl ještě půlnoc. Rozhodla jsem se ho nezabít ve spánku, i když mi to bylo jistě sympatické a vydala jsem se na velké dobrodružství. Do sprchy.

Samozřejmě se má vize nemýlila, když mi tvrdila, že voda se nastavuje opačně. Studená byla teplá a teplá studená. Ušetřila jsem si tak zaječení a zápal plic. Omotala jsem si ručník okolo těla a vlasů a vrátila se zpět do pokoje, kde jsem v kufru zapátrala po čistém oblečení.

„Nádherné probuzení," slyšela jsem za svými zády Rafaelův provokativní hlásek a ponížením zavřela oči. Tak tohle bylo trapné. Vážně trapné. Ozval se zrovna, když jsem se sehnula a nepochybuji, že se mi přitom vyhrnul ručník.

„Jak pro koho," odsekla jsem protivným tónem.

Zalezla jsem za roh a dokončila svůj tanec s šatníkem.

Překvapivě se netvářil škodolibě, jako obvykle a usmál se, až jsem se divila, že tento podivný úkaz dokáže. „Moc hezký paralyzér."

Víte, nutilo mě to se pousmát, ale takovou radost mu neudělám. Moc dobře věděl, že to mám na něj a proto se šibalsky usmíval, až mi bylo jasné, že za chvíli jeho dobrá nálada vyprší a je to jen doznění, že se konečně vyspal.

„Jsi jediná jasnovidka, co znám a dělá taková bezpečností opatření."

„A zřejmě taky jediná, která jde na snídani." Sklonila jsem se k Maxovi a pročesala prsty jeho hebkou sněhovou srstí, která mi tak připomínala zimu. Připomínal mi ten den, kdy matka zemřela. Přinesla mi štěně. Moc dobře věděla, že se blíží její konec a chtěla pro mě někoho, kdo mi bude vždy stát po boku. Maxovi bylo teď deset let a už nebyl nejmladší, přesto však sršel vitalitou.

Což se nedalo říct o Rafaelovi, který se líně vypotácel z postele. „Musím s tebou, počkej." Natáhl na sebe kalhoty, stáhl ze sebe tričko a navlékl nové, stejně černé, každou chvíli zíval a jeho výraz se rapidně změnil na otrávený.

„Nemusíš, nechci," bránila jsem se a opravdu bych chvíli strávila radši s Buddhou, než s ním. Nevím, proč mi tak lezl na nervy, ale ta jeho nevypočítavost mě jednoduše dokázala rozčilovat do nezměrných rozměrů!

„Musím," zavrčel. „Taky mi to nedělá radost."

Nesnáším, když jsem někomu na obtíž a on mi to dával najevo velmi očividně. Spolu jsme vyšli z pokoje, přičemž zamkl a vydal se po schodech dolů do jakési restaurace, jež se skládala z dvou stolečků, pár židliček a pomalu rozpadajícího baru.

Usadila jsem se na jedné ze židliček a nutila se přemýšlet, proč jsme my dva takoví nepřátelé. Začalo to už v dětství, tím jsem si jistá, ačkoliv on ke mně byl vždycky protivný. Musím dětinsky připomenout, že já si s tím nezačala.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování