Začátek mého konce - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Cesta směle pokračuje i s protivným a šíleným Rafaelem. Amanda ho má už po krk. Děkuju za komentáře, dělají mi radost. :)

24.03.2011 (13:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1050×

Stella se líně potácela až k nám a já se bála, že jí budeme muset přivolat sanitku, jak moc se při tom zapotila. Oba jsme poslušně nadiktovali svůj výběr a ukázalo se, že Stella měla trochu problém se sluchem, jelikož nás to nutila pořád opakovat.

„Proč se mě snažíš přesvědčit, že lidi jsou sobečtí a všechno dělají jen kvůli své osobě?“

Rafael usrkl ledového čaje. „Poněvadž je to pravda.“ Chvíli mlčel a pak pokračoval. „Takoví jsou.“

„I já?“

Přimhouřil oči a chvíli mlčel. „I ty. Zřejmě.“

Spustil se nehorázný liják a jeho BMW bylo brzy dokonale umyté. Max neměl bouřky rád a ještě víc, když se stmívalo, nervózně se mi otíral hlavou o stehno a cosi mručel.

„I ty,“ ušklíbla jsem se. „Buď jinej.“

***

Já i Max jsme se nehorázně přejedli a všichni jsme pokračovali v cestě. Na cestu nám svítil jen měsíc a lampy podél silnice. Noc byla tichá a klidná. Inkoustové nebe nám dalo výhled na čerstvě vyloupnuté hvězdy.

Milovala jsem cesty v dešti, uklidňovalo mě to stejně, jako ta pomalá hudba, linoucí se z rádia. Její decibely mě dostávaly do kómatu zvaného spánek. Už mě ani nebudila Rafova zběsilá jízda, řekla bych, že jsem si zvykla.

Hřálo mě topení v autě a já si připadala spokojená a znepokojená zároveň. Znepokojoval mě on, tou svojí nepředvídatelností a to, že jsem hltala každé jeho slovo (ne moc inteligentní, podle mého), jen abych zjistila, jaké to je mluvit s někým a nevědět, co řekne.

Člověk si říká, že chce vidět budoucnost, aby se nebál o svůj život. Že se přidá k FBI a bude tajný agent. Jenže se připravíte o největší krásu světa – překvapení. Nikdy mě nikdo nepřekvapoval, nikdy jsem nepoznala tu spalující vášeň, když jste zamilovaní. Věděla jsem, kdy mě dotyčný políbí, či se mě dotkne. Samozřejmě pár výhod to má, ale já bych se jich klidně ráda zbavila. Všechno má své výhody i zápory.

„Rafe?“

Melodicky a soustředěně zabroukal.

„Jde po nás někdo?“

Natáhl se a otočil kolečkem, aby trochu ztlumil rádio. „Ne, jistěže ne.“

Nemohla jsem tušit, zda mi lže či ne. Tohle bylo na tom výletě to jediné krásné a já si uvědomila, že to proto jsem měla ten spokojený pocit. Sice je to prevít a já ho nesnáším, ale je to jediný člověk na světě, kterého znám a nemusím trpělivě čekat, až se vykecá, i když moc dobře vím, co chcel říct.

Zajel ke kraji, k jakémusi odpočívadlu a odpoutal se. „Musíme ušetřit za hotel,“ pohlédl na mě a sáhl na jakési tlačítko, přičemž se sklopila všechna sedadla. Chudák Max trochu nechápal, o co tu jde.

Rafael přelezl k Maxovi, kde teď bylo cosi jako úložný prostor, ale zas tak nepohodlně to nevypadalo. „Chceš spát v sedě?“

Zmáčkla jsem čudlík a odpoutala se. Rozhodně jsem nehodlala spát v sedě, už mě bolela záda a všechny obratle. Pár končetin mi zakřupalo, když jsem se soukala dozadu k těm dvou zvířatům. Ačkoliv mě Max přivítal zavrtěním ocasem a olíznutím tváře, posunula jsem ho dál, ať nepřekáží. Přece jen, nebyl malinký a svého komfortu si užil až až. Teď byla řada na nás.

Rafael sáhl kamsi za sebe a podal mi deku. „Jestli se půjdeš roztahovat, budeš spát vepředu.“

Věnovala jsem mu jeden ze svých kyselých úšklebků, zmuchlala mikinu a použila jí jako polštář. Bylo zvláštní být u něj takhle blízko, ale cítila jsem se jakž takž bezpečně.

Natáhl se, aby zhasl světla nad našimi hlavami a setkal se s mým nejistým pohledem. „Neboj. Noc bude klidná, to bych tu nezastavil. V nejhorším případě měj u sebe ten tvůj paralyzer, ten nám vždycky pomůže.“

Praštila jsem ho do boku a pak v klidu ulehla a přikryla se teplou přikrývkou. „Dobrou, Rafíčku,“ popřála jsem mu ironicky a zavrtěla se, abych našla pohodlí.

„Dobrou, herbářko.“

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování