OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Začátek mého konce - 7. kapitola

26.03.2011 (15:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1061×

To, že jsem se probudila a držela jeho tři prsty v těch svých, mě vyděsilo až tak, že jsem sebou cukla. Rafael měl stále ještě půlnoc (jak jinak), jenže Max škrábal drápy do dveří a já byla nucena se rozlámaně vysoukat z auta. Musela jsem přelézt svého společníka blbečka a to stálo také nějaké to úsilí.

Každopádně jsem to zvládla na jedničku, zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Mé oči nebyly chvíli schopné si zvyknout na agresivní světlo jedenácté hodiny odpoledne. Naspala jsem osm hodin.

Pročísla jsem si rozcuchané kadeře, sáhla do kapsy a zjistila, že má krabička má jaksi nouzi o cigarety – válela se tam už jen jedna, skoro rozmačkaná chudinka. Nicméně mi nedělalo problém si cigaretu zapálit i v jejím polorozpadlém stavu.

Jak jsem si mohla všimnout za světla, zastavili jsme na odpočívadle u pole, kde se teď vesele proháněl Max. O vysokou trávu se zde asi nikdo moc nestaral a široko daleko nebylo vůbec nic. Jen husté lesy plné zeleně a velké plochy suché žluté trávy.

Po pěti minutách tupém zírání do blba, potahování z cigarety a přemýšlení nad blbinami, jsem otevřela kufr, v němž se skrýval můj kartáček na zuby. Popadla jsem ho i s pastou, hřebenem, zrcátkem a řasenkou.

Můj ranní rituál proběhl celkem rychle, na květen bylo docela chladno. Močový měchýř už mi praskal k nevydržení, a tak jsem vyběhla do pole za Maxem.

Stáhla jsem si kalhoty a náhle se zarazila. Za mnou stál osel, lhostejně přežvykoval a díval se přímo na mě. V rychlosti jsem zase kalhoty natáhla a vyjekla. Teď mě zabije, teď mě zabije.

Jenže mé Oko budoucnosti mi napovídalo, že tam bude jen tak stát a zírat na mě, jako kdybych byla úplný idiot.

„Co se děje?“ ozval se Rafaelův hlas za mými zády a vypadal udýchaně. Zřejmě mě slyšel křičet a vyrazil hned za mnou. Zastyděla jsem se, že jsem taková hysterka.

Ukázala jsem na osla a svalila na něj všechnu vinu. „Koukal na mě jak perverzák!“

Rafael minutu nechápal, hledal nějaké nebezpečí, a pak se hlasitě rozesmál. „Ten osel?“ Nelíbilo se mi, že se mi směje, ale ty elegantně nedbalé oříškové vlasy ano. Co to kecám, proboha? Nelíbí se mi žádný pitomý vlasy.

„Jo,“ odpověděla jsem uraženě, ruce křížem na prsou.

Přestál se smát a zadíval se na mě asi tak nějak stejně, jako ten osel. To jsem snad fakt tak blbá? „Můžeme si ho dát k snídani.“

„Co?! Ne!“ Jistěže si ze mě jen utahoval.

Vracel se zpátky k autu a byl slyšet jen jeho smích. Podívala jsem se na osla a vykulila na něj oči. „Zachránila jsem ti život, kamaráde.“

Jenže ten mi nebyl vůbec vděčnej.

***

„Myslel jsem, že máš ráda zvěrstvo,“ ušklíbl se a zřejmě se rozhodl mi to neustále připomínat. Hahaha, no.

Pokrčila jsem rameny. „Mám. A taky se potřebuju vysprchovat a něco si koupit. A mám hlad.“

Znovu nasadil svůj kyselý ksicht a po dvaceti minutách zastavil v jakémsi pochybném motelu. Zase. Toho chlapa snad přitahují divné a zchátrale vypadající nemovitosti. Já to říkám furt – je to úplnej magor.

Zaúpěla jsem a vypustila svého chlupatého miláčka ven z tý odporně drahý krabice, jemuž zřejmě jeho majitel říká auto. „Nechci nic čtyř hvězdičkovýho, ale taky ne mínus čtyř hvězdičkovýho!“ mumlala jsem na protest a tahala svůj kufr za ním, jenž razantně šel ke vchodu.

No, bezva.

„Přestaň si stěžovat, jsi moc rozmazlená, nemůžu vybírat peníze, takže jich moc není,“ houkl na mě přes rameno a šel dál.

„Tak prodáme toho tvýho bavoráka X6 a budeme mít peněz dost,“ remcala jsem a dotáhl kufr až k němu, kde netrpělivě čekal na recepční. Ťukal do stolu a vypadal nepřístupně.

Pootočil na mě hlavu. „Ani mě nepřekvapuje, že víš, jak se to auto jmenuje. A toho neprodám. Nikdy.“

„Máš ho radši než mě?“ Nevinně jsem zamrkala.

Dostalo se mi okamžité klidné odpovědi: „Ano.“

Tak tohle podělal! „Ty!“ Praštila jsem ho typicky do ramena, ale to už do místnosti vstoupil recepční a jakmile nás spatřil, na jeho tváři se objevil zářivý úsměv.

Obešel pult a zvedl ruce v obdiv. „Rafaeli, rád tě zase vidím!“

Rafael se chladně pousmál. „Dane, jeden pokoj na jednu noc.“

„Jenom na jednu? Ale no tak, buď tu dýl, zapaříme a tak,“ zabrebtal nadšeně, ale pak si všiml mě. „Ahá, tak ty tu máš holku,“ naklonil se k němu a hrozně neslyšitelně zašeptal: „Mám to tam čistě povlečené, tak to tam nezapras,“ a sám se tomu zachichotal. „Jako minule.“

Zadržovala jsem smích a pozorovala, jak Rafael rozčíleně bere klíč z jeho prstu. „To si pak vyřídíme.“

„To doufám,“ usmíval se Dan a prsty nám zamával.

Měla jsem takový zvláštní pocit, že ten kluk po Rafovi jede. A myslím, že ten pocit byl správný.

„Jasně, Rafe, nezapras to tam. Znáš se,“ utahovala jsem si z něj a za trest jsem si musela kufr tahat i do schodů. Nechápu, proč si ho vůbec tahám, když je to jen na jednu noc.

No, každopádně jsme se hezky zabydleli, oba jsme obnovili svou hygienu pořádně dlouhou sprchou (a každý v jiným patře), nechali spící psisko na posteli a vydali se na oběd.

„Mám hlad jako vlk. Počkej, až řeknu tátovi, že mě týráš a nedáváš mi najíst.“

Ušklíbl se takovým způsobem, jakým to umí jenom on. „Nemůžu za to, že žereš jak prase. Jenom první den jsi snědla asi šest baget, k tomu oběd a večeři. A pak se divíme, že nemáme na hotel.“

„Hele, mám rychlý spalování, jasný?!“ rozčílila jsem se a popadla jídelní lístek.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek mého konce - 7. kapitola: